Pavel Piekar, Pražské pašije. Ukřižování

Nezhojené rány z 50. let: Manžela zavřeli komunisti, ona se rozhodla pro rozvod

Napsal/a Lubomír Vejražka 15. července 2015

Některé to prostě zlomilo. Manžely jim komunisti na dlouhá léta zavřeli, zůstaly samy s dětmi, často bez prostředků, šikanovány, vyhazovány z práce i domovů. Nejeden politický vězeň, který toužebně vyhlížel každý řádek od svých blízkých, tak dostal od manželky dopis, v němž stálo: Rozvádím se!

Vzpomínky lidí, které v 50. letech těžce poznamenala komunistická perzekuce, shromáždil ve své knize Nezhojené rány národa Lubomír Vejražka. Sestavil z nich obraz doby a pro server HlídacíPes.org z ní vybírá pasáže, které ilustrují, čím si vězni a jejich blízcí museli projít.

Kniha vyšla v roce 2012 a ilustroval ji Pavel Piekar.

 ***

Ženě zavřeli muže, příbuzní příliš nepomohli. Rodiče byli již po smrti. Tchán s tchyní daleko. Se dvěma dětmi se probíjela rozbouřenými dobami téměř sama. Režim ji zasáhl několikanásobně.

Nejen zmizení nejbližší bytosti.

Nejen soud, který vzal poslední naději a pošramotil duši.

Nejen nepřítomnost táty u dětí.

Nejen ztráta práce a vystěhování, chudoba a strach z budoucnosti.

Nejen ústrky od partaje a opletačky s StB.

Nejen vysvětlovat dětem, ať si nic nedělají z pokořování od učitelky a nestydí se za tátu.


Autorský výběr z knihy Nezhojené rány národa – V. část


Také zahodila zájmy.

Nezašla do divadla jako dřív, ani na koncert; neumí se bavit s vidinou mříže před mužovou tváří.

Nechodívala ke známým. Ti o ni nestáli, navíc si připadala nezáživná a mrzutá.

Nehrála už na klavír. Musela ho prodat. Tam, kam ji vystěhovali, by se nevešel. Vlastně jí ani nástroj nechybí – beztak by kvůli únavě nehrála.

Samozřejmě od rána do noci práce – v zaměstnání i doma. Zmožená. Jediným potěšením byly děti. To pro ně žila. To jejich existence ji držela nad vodou. To jim dávala, co uměla, na co našla sílu. Chtěla je vychovat a pomoci jim přestát tu odpornou dobu.

Ztratila jiskru i chuť k bytí, radost pohřbila hluboko v sobě.

Vyprahlá půda, vyprahlá duše

Skoro nežila. Nevěděla, proč žije.

Odcházel z ní život. Vyhasínala.

Ale nestěžovala si. Nepochybovala o své síle čekat na muže. Chtěla vytrvat – přísahala tak v den soudu. Denně si tu přísahu opakovala a doplňovala: „Vše vydržím.“ Neměla chuť se s někým seznamovat. Byla smířená.

Osudové setkání

Najednou, bez vlastního podnětu, vlastně proti její vůli, se na ni někdo usmál. Jemná úklona, vlídné slovo a nabídka pomoci s těžkými taškami. Vzápětí ji pozval do restaurace.

„Že nemáte čas? Ale ne. Jen na chvíli.“

Kolik let už nikde nebyla. Přijala.

Usedli.

Nevnímala, co říká on a co ona sama. Pociťovala teplo, pohodu. Uvolněná. Náhle z ní vše spontánně a bez zábran vyletělo. Mluvila a mluvila. Opravdově, strhujícně. Každou větou z ní odpadalo napětí trýznivých let. Všechny ty starosti a tíha. I hrozné sny a traumatizující návštěvy v lágru. Pochyby o sobě samé. Před ním se tvaroval nesmírně silný příběh. Jen bezeslova poslouchal. Neměl co říci. Co on oproti ní prožil? Nic. Vyjádřil jí úctu. A prý jí to přes ty trable sluší. A zda se může někdy ozvat.


Předchozí části:


Záhy jí nabídl pomoc s hrubou prací doma při různých opravách a malování. Vysvětlil dětem látku z matematiky, které nikdy nerozuměla. Sehnal levně pár kusů nábytku. Vytáhl ji do divadla. Snažil se finančně vypomoci, což odmítla, a bez vyptávání alespoň dětem zaplatil týden prázdnin. Po letech nejistoty a osamocení se měla o koho opřít. Život přestával být břemenem.

Tu a tam se k ní však přikradly výčitky: „Manžel v lágru. A ty? Necháváš si pomoci od cizího muže, s nímž ti je navíc dobře. Miluješ ho? On tebe určitě. Lze to setkávání udržet v úrovni přátelství, a nic víc?

Snažila se zakázat si pokračování toho vztahu, dokud je čas. Ale bylo to marné. Její víc než pomocník, aniž se jí připomínal, se jí dral do myšlenek. Konečně si naplno uvědomila svou zamilovanost. Její cit vyvřel ohromnou silou ven.

Nešlo se bránit.

Začít znovu žít

Jak zamezit vyprahlé duši, aby po nalezení cesty nerozkvetla? Nejprve tenounký pramínek deroucí se ven, záhy mohutný proud bourající hráz a nezadržitelně si razící cestu ven po sedmi letech potlačované touhy žít. Příval bouřlivě odplavující sedmileté nánosy odpovědnosti, smutku, zoufalství, únavy.

Vše náhle bujelo a kvetlo a chtělo za světlem. Rozradostněná, šťastná, otevřená životu.

Chtěla dávat a brát. Být pro někoho důležitá. Konečně ji někdo vnímal. Už nikdy ubíjení chuti do života, ani otročení a smutnění. Už nikdy existovat jen pro děti a ne pro sebe. Už nikdy nestavět kolem sebe bariéru zamezující žití. Někdo druhý musel dřív či později přijít. Její srdce nemohlo přebývat jen ve vakuu a práci. Byla vděčná za dar, který otevíral novou cestu. Žádný flirt, osudové setkání…

A bude muset volit. Teď už jen „buď – anebo“. Už zítra možná nebude cesty zpět.

Má se vzdát nově příchozího, jenž ji zachránil a vrátil do života?

Anebo se má vzdát manžela, s nímž ji pojí děti a báječné vzpomínky? Vždyť ví, jak moc mu vzpomínka na ni pomáhá.

Čekat na muže, jak jí radí smysl pro povinnost, ale znamená krom čistého svědomí opět vstoupit do života-neživota v dřině s vážnou tváří a chřadnutím.

Kdo může říct, co je dobré?

Farář tehdy při svatbě hovořil o věrnosti za hrob. Co Bůh spojí, člověk nerozpojí. Prateta jí nedávno vyčítala: „Blázníš. Ten tvůj nový vztah, to je hřích.“ Ranilo ji to. Když potřebovala pomoc, příbuzní nikde. A teď ji chtějí soudit?

Říkala si: „Muž v propadlišti lágru, já a děti známe jen nouzi a prateta hovoří o odpovědnosti k Bohu? Co když mně On toho druhého seslal jako záchranný pás? Co když už naše manželství dávno rozpojil? A jen my slepí lidé ze setrvačnosti lpíme na dávno složeném, nyní už neplatném slibu. Zasáhne-li vyšší moc, změní-li se nevratně vnější podmínky, mohou přece přestat platit dřívější dohody. Kdo zná lépe vůli Boha? Farář, co nás oddával? Arcibiskup, papež? Prateta? Nebo ten, kdo žije svůj život a je odpovědný za sebe a cítí, že se má vydat jinudy, než dosud šel?“

Ta situace neměla bezbolestné řešení. Ať tak či tak, poškodí prvního nebo druhého. V každém případě poškodí sama sebe.

Ten nový vztah nezahodila. Rozvedla se, ale výčitek se nezbavila. Kvůli nim se nevdala, ač v novém soužití přišlo dítě a štěstí trvalo dál. Rozchod jí přinesl větší trauma než manželovi. A část příbuzných jí navždy tvrdě vyčítala její rozhodnutí; prateta ji dokonce zatratila a nikdy už se neviděly.

Bude to tak lepší

Řada z žen volila pro neúnosné bytí rozchod a prožily kvůli tomu trauma. Jiné se však netrápily a odešly ihned. Kam s idealismem při rozsudku patnáct let? Kam s věčnou láskou v takovém případě? To jen svazuje a zabraňuje přežít. Chtěly si udržet práci, zabezpečit děti, vyhnout se bídě. Kdo jim to mohl zazlívat? Odcházely přesvědčené, že muži neublížily, beztak vše ztratil. Rychlosti rozvodu třeba napomohly dlouhodobé neshody.

Ženě z maloměsta oznámili: „Máte malého syna. Pro jeho budoucnost by nebylo vhodné mít punc potomka nepřítele státu. Rozveďte se. A polepšíme vám v práci. Dáme vám lepší byt.“ Odmítala tvrdošíjně. Za rok, zcela ubitá, povolila. Zašla v práci za jedním z komunistů, který se k ní vždy choval slušně, a zeptala se ho, zda platí, co loni slíbili. Druhý den jí oznámil, že ano. A potichu připojil: „Až se vrátí, třeba si ho opět vezmete. Uděláte dobře, i kvůli klukovi. Bude vám líp.“

I další manželka se rozváděla kvůli nátlaku. Manželovi se při návštěvě omlouvala, prý jí opravdu nic jiného nezbývá. Tiše povídala: „Proč se to tak zamotalo? Ale i když spolu nebudeme žít, jako bychom žili. Budu tě mít navždy v duši. Nemohu zapomenout. Na tom nemůže nic změnit běh událostí.“ Bledá, nervózní, zmatená. Zadrhávala se. Bála se pohlédnout do jeho očí. Styděla se, že nebyla silnější. Styděla se za svou svobodu. Zoufalství a nevyřčená prosba o odpuštění. Navrch bezostyšně naslouchající bachař.

Hodně jich vytrvalo

Pokud manželství fungovalo dobře, leckterá žena o rozvodu neuvažovala. Ta čtyřicetiletá s odrostlými dětmi se srovnala s novou situací spíše než mladinká s dvěma předškoláky. Záviselo i na pomoci či naopak nezájmu širší rodiny. Žena, kolem které nekvetlo souznění a nedostalo se jí pomoci, musela rodinu provést sama těžkou dobou a rozchod se stal pravděpodobnější. Ženy bezdětné odcházely často. Šlo samozřejmě též o náturu a vnitřní sílu.

Komunisty udivovalo, jak velkou výdrž a odhodlanost ale některé manželky projevily. Netušili o existenci i jiných než materiálních hodnot. Netušili o nehmotném předivu pojícmí rodiny rozdělené ostnatými dráty. Čekali povolnost. Třeba kvůli lepšímu bydlu.

Straník prosazoval ve fabrice tvrdá opatření proti manželce vězně. V roce 1945 se s ní pohádal, protože jí nadbíhal a ona ho odmítla. Urazil se tehdy a za čtyři roky se pomstil. Napsal na policii, ať jí nedovolují návštěvy u manžela, protože nesouhlasí s režimem. Zašel na uliční výbor a soudruhům osobně vysvětlil její pohrdání socialismem a vyzval je k jejímu sledování. Poštval proti jejím rodičům sousedy, prý na ně donášeli nacistům. Tehdy se žena zhroutila. Když jí bylo moc zle, vyjel na ni: „Rozveď se a budeš mít pokoj.“ Nepochodil. Nechal se pak mezi svými slyšet: „Nic s ní nehne. Nechápu. Vždyť je sama. Žije hůř než dobytek. Co ji u něj drží? Copak se nechce mít dobře?“

Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies