Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Nejvyšší státní žalobce Zeman je pozadu. Přesně 225 let za Velkou francouzskou revolucí

 -   - 

Logo zastupitelství

GLOSA. Zásada zákonného soudce znamená, že příslušnost soudů není věcí kabinetní úvahy, ale zákonem stanovených pravidel. Je poněkud smutnou zprávou, že tento justiční princip známý několik století u nás plně platí až od 19. dubna 2016, 

Ústavní soud nedávno provedl výklad ustanovení trestního řádu týkající se praxe státní zastupitelství, která často sama rozhodovala o tom, který soud bude příslušný pro rozhodování o úkonech činěných v rámci tzv. přípravného řízení, tedy části trestního řízení do podání obžaloby.

Podle Ústavního soudu byl tímto postupem porušen ústavní princip práva na zákonného soudce, který je jednou z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování a představuje ústavní záruku, že k rozhodování v určité věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených pravidel, čímž je vyloučen výběr soudců a soudů některým z účastníků.

Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman následně prohlásil, že „ten nález nám platí skutečně od toho 19. dubna [2016], včetně toho výkladu, který poskytl Ústavní soud.“

Princip zákonného soudce, ke kterému se přihlásil Ústavní soud, má však daleko delší historii než ode dne 19. dubna 2016. Tato zásada byla formulována již první francouzskou ústavou z roku 1791 a byla reakcí na éru absolutismu, praktiky kabinetní justice a nespravedlnost soudního procesu.

Princip zákonného soudce vyrůstá z teorie dělby moci a principu nezávislého soudnictví, které byly formulovány a odůvodněny dávno předtím, než se staly integrální součástí právního řádu demokratických států. V těchto státech je tato zásada buď přímo součástí ústavy, nebo nepsaného ústavního práva, popř. bývá stanoven záka­zem výjimečných soudů.

Tento princip je zakotven rovněž v mnoha mezinárodních smlouvách, a to ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, Chartě základních práv Evropské unie z roku 2000, Mezinárodním paktu o občanských a politických právech z roku 1966, apod.

Zásada zákonného soudce kromě jiného předpokládá, že věcná, osobní, časová, místní a instanční příslušnost jednotlivých soudů je vymezena zákonem. Přidělení určitého případu určitému soudci není věcí kabinetní úvahy, ale zákonem stanovených pravidel. Je poněkud smutnou zprávou, že tento justiční princip známý několik století u nás plně platí až od 19. dubna 2016.

O autorovi

Autorem článku je Aleš Rozehnal

Advokát. Přednáší právo na Právnické fakultě UK a dalších vysokých školách.

Komentáře

Komentářů (3)
  1. Lenka Navarová napsal - dne 16.5.2016

    Já státní zastupitelství od soudu odlišuji. K čemu je prospěšné dělat z ČR rozvojovou zemi?

  2. Petys napsal - dne 17.5.2016

    Klaus nás přesvědčil, že máme tu unikátní zkušenost z komunistického vládnutí a tudíž máme celý svět co naučit.
    Asi proto mají naši zákonodárci dodnes pocit, že vše musí vymýšlet přímo oni originálně svou hlavou. A tak jak onen Saturninův strýc zjistil ke svému údivu, že lít vodu do kyseliny je blbost, i naši politici podobě tápavě ale nezměrně odvážně experimentují záplavou svých blbých a nedomyšlených zákonů a nařízení s českou společností, aniž by byli ochotni se poučit ve světě, který je dál.
    Oni ale stejně neznají jazyky aby se něco byli schopni ve světě naučit.

  3. petrph napsal - dne 17.5.2016

    Bohužel, už uvedeným příkladem pan doktor Rozehnal ukazuje že opět pláče na špatném hrobě. Protože pokud se odkazuje na Velkou francouzskou revoluci je nutné připomenout, že
    jakkoliv byly její počáteční ideové a právní zásady formálně správné, prakticky se tento právní režim brzy zvrhl do genocidy zaměřené na likvidaci celých vrstev společnosti. Srovnatelnou s bolševickými režimy 20.století. Neboli formální dodržování izolovaných právních zásad negarantuje vůbec nic, tou garancí je až faktické dodržování všech ústavních práv,svobod, ale i zákonných povinností v každém konkrétním případě.
    Což tedy dodnes náš justiční systém garantovat neumí, a byla by potřeba jeho celková rekonstrukce, včetně personálních výměn v oblasti celé justice (státních zástupců i soudců).
    Mimochodem, když už by pan doktor chtěl být precizní v celkové ochraně ústavních principů, narazil by na toto následující ustanovení téže Listiny základních práv a svobod, Članek 38 2)Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů . Z toho lze tedy usoudit že i toto rozhodnutí Ustavního soudu, stejně jako všechna ostatní všech odvolacích soudů – provedena v řádu měsíců až let po prvotních obvinění jsou z hlediska tohoto ustanovení neústavní. Občan má zkrátka ústavní právo aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů tedy hned rozhodnuta při jednání soudu prvního stupně a to naprosto spravedlivě, aby jí odvolací soudy neměly důvod projednávat znovu, popřípadě rušit. Ale pokud řekneme, že toto ustanovení Základních práv a svobod je zcela formální a nemusí se (nelze) dodržovat, potom lze v zájmu vis maior ignorovat a nedodržovat i všechna ostatní,,,