Věčný spor o ochranu práva na soukromí vs. zajištění bezpečnosti. V Česku má již jedenáctým rokem odraz v anketě o ceny Velkého bratra. A opět bude z čeho vybírat. „Dnes je mnohem snazší protlačit legislativním procesem návrhy, které slibují větší bezpečnost a zasahují do soukromí. Lidé se bojí a politici jim jdou vstříc,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org právník Jan Vobořil, ředitel nevládní organizace Iuridicum Remedium, která ceny Big Brother Awards v Česku uděluje.

• Jak je na tom ČR z hlediska chuti různých orgánů veřejné moci, ale třeba i komerčních subjektů, strkat nos do soukromí lidí?

Trend rostoucích zásahů do soukromí je zřetelný již celou řadu let, souvisí s vývojem technologií, které umožňují v našem soukromí šťourat efektivněji a levněji. Zároveň velká část společnosti včetně politiků nebo podnikatelské sféry trpí uhranutím těmito technologiemi. Přehlížejí se možné negativní dopady, a naopak se přeceňují možné přínosy. Dnes není problém, že by chyběly informace, ale je problém ty obrovské objemy informací nějak vyhodnotit. Dobře to vidíme na rekonstrukcích po různých teroristických útocích, kdy se často zjistí, že zpravodajské služby měly dostatek informací, jen je nedokázaly dát efektivně dohromady. Přestože ale Česká republika není žádným rájem pro milovníky soukromí, je zde podle mého názoru přeci jen více obezřetnosti, která souvisí s naší nedávnou totalitní zkušeností. Vedle postkomunistických států to je podobné třeba v Německu nebo Rakousku.

• Obecně v době teroristických útoků – a loni to šlo ve dvou vlnách, v lednu po Charlie Hebdo a na podzim po druhých pařížských útocích, vždy sílí tlak na omezení svobod ve prospěch bezpečnosti. Je zneužíván?

Nevím jestli zneužíván, ale využíván určitě. Dnes je mnohem snazší protlačit legislativním procesem návrhy, které slibují větší bezpečnost a zasahují do soukromí. Lidé se bojí a politici jim jdou vstříc. Dobrým příkladem může být třeba zvýšení pravomocí zpravodajských služeb. Dlouhá léta všechny návrhy na zvýšení pravomocí zpravodajských služeb narážely v parlamentu na odpor z důvodu chybějící efektivní kontroly. Návrhy, kterými se předkladatelé náhodou trefili do období po útocích na Charlie Hebdo, prošly parlamentem jako nůž máslem bez nějakého výraznějšího odporu. Vláda sice přislíbila věnovat pozornost i kontrole zpravodajských služeb, ale není mi známo, že by se v této věci cokoli udělalo.

• A do toho přišla migrační vlna…

Strach z terorismu navíc dnes přiživovaný migrační vlnou a strachem z migrantů oživuje celou řadu návrhů, které se nám objevují opakovaně, ať už jde o rozšiřování plošného monitorování komunikace, zákazy jejího šifrování, nebo třeba zavedení registrů pasažérů v letecké nebo vlakové dopravě. V dnešní atmosféře tyto návrhy mají mnohem větší naději na úspěch. Do budoucna tedy můžeme jednoznačně očekávat spíše větší ukrajování z našeho soukromí i svobod obecně.

• Loni byl velkým tématem balík, který měl sloužit ministerstvu financí – centrální registr účtů, kontrolní hlášení DPH, elektronická evidence tržeb. Jak na tom nyní legislativa je, a hlavně: jak se daří tyto zájmy skloubit s ochranou soukromí? 

Ještě bych doplnil zpětné prokazování původu majetku, za nějž od nás získalo ministerstvo financí jednu z anticen při únorovém udělování Big Brother Awards (více o loňských cenách zde). Samozřejmě tyto návrhy mohou znamenat významný zásah do soukromí. Pokud si například vezmeme elektronickou evidenci tržeb, která má sledovat v online režimu velkou část živnostníků nebo obchodníků, tak finanční správa bude mít k dispozici velmi citlivá a detailní data o jejich podnikání. Přitom není zřejmé, kdo přesně bude s daty pracovat a jakým způsobem. Případná využitelnost v konkurenčním boji je přitom značná a riziko zneužití ve chvíli, kdy ministr financí, který EET zavádí, a jeden z největších podnikatelů, který z těchto informací může těžit, jsou jedna a tatáž osoba, je zcela reálné.

• Vyváží to očekávaný ekonomický přínos?

Obecně nejsem příznivcem takovýchto opatření, kterými stát dává najevo, že svým občanům nevěří. Nemyslím, že to přispívá k dobré atmosféře ve společnosti. Co se týče ekonomických přínosů, tak se nechci pouštět do nějakých hlubších rozborů, nejsem ekonom. Z celé debaty mám ale dojem, že se nezohledňují další náklady, které zavedení EET přinese. Nepochybně samotný systém a jeho fungování bude něco stát a v České republice máme dlouhou tradici předražování podobných zakázek. Zřejmě ale dojde i k přesunu části lidí z šedé ekonomiky – tedy těch, kteří státu neodváděli nic nebo méně, než by měli, ale zároveň od státu nic nežádali – na úřady práce, kde budou žádat sociální dávky. Může zde být také celá řada sociálních dopadů. Pokud mi například zavřou jediný obchod nebo hospodu v obci, kvůli tomu, že bez krácení daní přestal být provoz lukrativní, tak mě to asi bude trápit více, než mě předtím trápil fakt, že prodejce neplatil daně, jak měl.

• Ve výčtu nemůže chybět policie – přišlo se na to, že už několik let disponuje možností nasadit červy do počítačů a telefonů – jde o skandál s prolomením komunikace firmy Hacking Team. Co tato kauza ukázala?

Už samotná skutečnost, že policie nakupuje tento malware od společnosti s velmi pochybnou pověstí, je zarážející. Na místě je klást si řadu otázek, na něž ovšem policie kvůli odkazu na utajení celé věci nereaguje. Můžeme tak jen spekulovat na základě uniklých dat. Údajně veškeré nakažení počítačů a telefonů bylo vždy se souhlasem soudu. Otázkou ale je, zda nakažení počítače lze považovat za formu sledování osob a věcí, osobně se domnívám, že nikoli. Podle mě naopak instalace malwaru může být trestným činem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací. Jsou tu i další otazníky. Malware, který policie využívá, má například umožňovat nahrávání souborů do počítače. To může být jednoduchá cesta, jak někoho diskreditovat nebo vykonstruovat falešné obvinění. Otázkou také je, k jakým datům měl přístup samotný Hacking Team, spekuluje se třeba o možnosti přistupovat přímo k policií napadeným počítačům pomocí „zadních vrátek“ v programu. To by samozřejmě bylo zcela nepřijatelné, a pokud by Hacking Team taková vrátka využíval, čemuž by policie mohla jen těžko zabránit, tak by se policie stávala fakticky spolupachatelem trestné činnosti.

• Ke konci roku jsme psali, že policie ve velkém odposlouchává veřejné prostory prostřednictvím tzv. prostorových odposlechů. Zákon jí v tomto jde na ruku, stačí souhlas státního zástupce, netřeba povolení soudu, protože nejde o prolomení nedotknutelnosti obydlí nebo telefonní komunikace. Je to díra, která by si zasloužila novelizaci?

Ochrana obydlí nebo ochrana listovního tajemství je zakotvena přímo v Listině základních práv a svobod, ochranu soukromí ve veřejném prostoru zde explicitně nenajdeme. Samozřejmě ale i zde legitimně očekáváme určitou míru soukromí. Pokud se s někým bavím na místě a za okolností, že je zřejmé, že mě bez odposlechů nikdo jiný neuslyší, tak toto očekávání soukromí může být na úrovni telefonního hovoru nebo hovoru v domácnosti. Povolení soudu by tak bylo po mém soudu na místě. Možná ale větší problém, než jsou prostorové odposlechy u policie, je využívání prostorových odposlechů v soukromé sféře, například různými bezpečnostními agenturami. Na rozdíl například od neoprávněného odposlechu telefonu skrytý prostorový odposlech veřejných prostor, ale i bytu, ani není trestným činem, což nedává příliš smysl. V této oblasti bych proto novelu trestního řádu určitě přivítal.

• Jak hodnotíte nápad umožnit úředníkům vstup do obydlí za účelem kontrol, čím lidé topí?

Vstup do domu je zásahem do základního lidského práva chránícího domovní svobodu. Takový zásah by stejně jako u jakéhokoli jiného zásahu do takto chráněných práv měl být uskutečněn pouze v případě, že je to nezbytné opatření a cíle nelze dosáhnout nějakým méně invazivním způsobem. Navržené znění podle mého názoru nemusí být přímo neústavní, prohlídka je formulována jako nejzazší možnost, kdy je zde opakované podezření na porušování zákona, majitel objektu byl na to upozorněn a porušení zákona nelze prokázat jinak. Samozřejmě ale praxe obecních úřadů může být dost odlišná. Úředníci si mohou říci, proč platit drahou spektrometrii kouře z komína, když se můžeme jít podívat rovnou na kotel? No a když už se budeme potřebovat do domu podívat z jiného důvodu, proč to celé nenavléci na podezření ze spalování PET lahví?

• Za komentář možná stojí i snaha státu shromáždit data o pacientech do centrálního registru hrazené péče – co se kolem toho legislativně děje?

Stát už dnes centrálně shromažďuje mnoho údajů o pacientech. V současné době je před druhým čtením ve sněmovně zákon, který prodlužuje uchovávání údajů v jednotlivých registrech a zavádí také registry nové. Celý systém těchto zdravotnických registrů kritizujeme již několik let. Nejsem principiálně proti shromažďování těchto údajů, například ve výzkumu nebo hodnocení léčby mohou být přínosná. Problém vidím v tom, že data jsou shromažďována v podobě osobních údajů. Přitom výzkumníkům je celkem jedno, jestli je to pan Novák nebo Vomáčka, když budou vědět, že je to muž z Prahy ve věku 40 let, který má onkologické onemocnění. Propojitelnost jednotlivých záznamů by pak šla zajistit třeba hashováním. Podstatně by se tak snížila rizika zneužití těchto záznamů.

• V čem taková rizika jsou?

Musíme si uvědomit, že jde opravdu o velmi citlivá data, nejen o zdraví, ale třeba i o rodinných nebo sociálních poměrech. Tato data jsou navíc propojitelná mezi jednotlivými registry. Otázkou je, kdo všechno se k datům může dostat. Ze zákona to jednoznačně nevyplývá. Negativním dopadem pak může být zneužití údajů, dokážu si představit třeba zaměstnavatele, prodejce zdravotnických pomůcek nebo pojišťovny. Problém ale může být i narušení důvěrnosti informací mezi lékařem a pacientem, což může třeba vést k odmítání léčby u psychiatrických pacientů nebo uživatelů drog.

• Váš soukromý tip na jiný průšvih, který se loni stal?

Napadá mě třeba registr přestupků. Už dnes považuji vedení výpis z rejstříku trestů za jeden z hlavních důvodů kriminální recidivy. Výpis po vás chtějí, když žádáte o jakoukoli i sebepodřadnější práci. Pokud je v rejstříku záznam, pak jsou uchazeči automaticky odmítáni. To, že neseženou zaměstnání, je pak samozřejmě často jedním z faktorů jejich návratu k trestné činnosti. Obávám se, že s registrem přestupků se tento problém dále prohloubí.

• Došlo k nějakému posunu ve věci uchovávání dat z elektronické komunikace, tzv. data retention?

To je dlouhodobé téma, která se místo řešení ještě více problematizuje. Ačkoli Soudní dvůr EU označil už před více než půldruhým rokem plošné monitorování elektronické komunikace za rozporné s Chartou základních práv EU, tak naše vláda na rozdíl od jiných evropských zemí tento verdikt, který zrušil směrnici o data retention, ignoruje a dál se vesele data sbírají. Naopak se objevily návrhy na rozšiřování okruhu sbíraných dat. Což lze u nás jednoduše upravit vyhláškou. S obavami také sledujeme vyjednávání Transatlantické obchodní dohody, která má sjednocovat standardy EU a USA v řadě oblastí. Přestože jsou vyjednávání úzkostlivě tajena, z uniklých informací vyplývá řada rizik pro vysoké standardy ochrany osobních údajů, které dnes v EU máme, ale například i pro síťovou neutralitu internetu. Navíc kvůli tzv. regulatorní spolupráci by se do budoucna ještě více zkomplikoval legislativní proces v EU a její schopnost reagovat na nové výzvy pro digitální práva.

• Co se naopak povedlo?

Z celkového pohledu považuji za dobrou zprávu, že se podařilo dosáhnout dohody ohledně nové podoby právní úpravy ochrany osobních údajů na evropské úrovni. Pokud jde o úspěchy Iuridicum Remedium, jsem rád, že se nám podařilo vytvořit návrh zákona o DNA, který díky poslanci Kortemu získal podporu 59 poslanců napříč politickým spektrem (o problémech s registrem DNA například zde). Ačkoli vláda k němu zaujala dle očekávání negativní stanovisko, podařilo se ji vyprovokovat k tomu, aby zadala ministerstvu vnitra úkol vypracovat vlastní zákon v kooperaci s dalšími ministerstvy do poloviny příštího roku. Za další úspěch považuji třeba zamítnutí poslaneckého přílepku, který měl velmi vágně upravovat fungování dlužnických registrů. Za úspěch ale považuji třeba i naši sérii workshopů a navazujícího právního poradenství pro nevládní organizace k problematice ochrany osobních údajů, kde nás velmi mile překvapilo, jak velký význam této problematice tyto organizace přikládají.

• Došlo ke změně v čele Úřadu pro ochranu osobních údajů. Jak hodnotíte dlouholetého předsedu Igora Němce?

Myslím, že mediální obraz Igora Němce k němu nebyl spravedlivý. Úřad za jeho působení často šel proti veřejnému mínění, což na jednu stranu je jistě dobře, protože je potřeba, aby jednal nezávisle jak vůči tlakům politickým, tak mediálním. Na druhou stranu ne vždy byla stanoviska ÚOOÚ dobře zargumentována vůči veřejnosti. Co považuji za jednoznačně pozitivní, je skutečnost, že jsem nikdy neměl pocit, že by se úřad pod Igorem Němcem stal nějakým politickým nástrojem, který ohýbá právo, aby prosazoval zájmy nějaké vlivné skupiny.

• Co se očekává od nové předsedkyně Ivany Janů? Byla výraznou ústavní soudkyní, jaký to může mít odraz v činnosti úřadu?

Do budoucna bych přivítal, aby se úřad více soustředil na strategické kauzy, které mají dopad na mnoho lidí, aby nevěnoval tolik času a úsilí marginálním sporům o kdejakou kameru u dveří do domu. Také bych byl rád za důslednější prosazování jeho připomínek v legislativním procesu a větší sjednocení rozhodovací praxe, třeba i spojené s uveřejňováním kontrolních protokolů v nějaké anonymizované podobě. Dnešní zákon o ochraně osobních údajů je velmi obecný a jeho výklad pro laiky je obtížný. Věřím, že Ivana Janů bude dobrou předsedkyní a zprávy, které z úřadu mám, to potvrzují. Ochrana osobních údajů je jedním ze základních práv a zkušenosti z Ústavního soudu mohou být velkým přínosem zejména tam, kde je potřeba nepostupovat formalisticky a je nutné hledat smysl této ochrany, protože v konečném důsledku nechráníme data, ale chráníme lidi a jejich autonomní prostor soukromí.

• Jak to letos bude s vyhlášením „vítězů“ ankety Big Brother?

Letos proběhne již 11. ročník Big Brother Awards. I za rok 2015 rozdělíme čtyři anticeny a jednu pozitivní cenu. Zhruba do poloviny ledna mohou ještě lidé nominovat své kandidáty na stránkách www.slidilove.cz. Pak se sejde porota, která vítěze vybere. Samotné vyhlášení proběhne 18. února 2016 v pražském Studiu Alta. Vyhlášení pak bude doprovázeno i kampaní podobnou jako v minulém roce, kdy jsme osvětlovali budovy některých nominovaných obří postavou Velkého bratra. Na její podobě ještě pracujeme a necháme si to jako překvapení.

(Autor je stejně jako loni jedním z porotců ankety Big Brother Awards.)