Poněkud volný výklad pravidel pro získávání spolupracujících obviněných měla zřejmě policie v případu Oleo Chemical, kvůli kterému stojí před soudem podnikatel Ivo Rittig a dalších devět lidí. Jak totiž zaznělo v soudní síni, jedné z obžalovaných nabízeli detektivové Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu za ochotu spolupracovat peníze. Nic takového zákon nepřipouští, říká advokát a prezident Unie obhájců Tomáš Sokol.

O nabídce peněz za svědectví mluvila ve středu ve své výpovědi účetní společnosti Peskim Jana Šádková. Policie se ji snažila ke spolupráci získat, aby popsala mechanismus, jakým měly z Olea unikat peníze za údajně fiktivní poradenství do firmy Cokeville Assets a dále na Rittigovy účty.

Tuto cestu před soudem potvrzuje další účetní Peskimu, Jaroslav Kubiska. Ten s policií spolupracoval a před soudem usiluje o přiznání statutu spolupracujícího obviněného. A právě on ve čtvrtek ve své výpovědi pravdivost tvrzení Jany Šádkové potvrdil.

Dvě schůzky, dvě svědectví

Šádková popsala, že nabídka spolupracovat za peníze zazněla na dvou schůzkách s detektivy ÚOOZ. Odmítla ji, protože prý ani nevěděla, jak by měla spolupracovat. Cítí se nevinná, obžalobu odmítá, nepřistoupila ani na statut spolupracující obviněné.

Kubiska její verzi potvrdil. „Vím o tom, že jí byly nabídnuty peníze policií, na té schůzce jsem byl,“ citoval jeho slova v soudní síni server iDnes.cz. Schůzku s detektivy prý zprostředkoval, přičemž se už dříve snažil Šádkovou ke spolupráci přemluvit. „Říkala mi, že si není vědoma, že by dělala něco nelegálního.,“ uvedl. Jemu prý policie za spolupráci peníze nenabízela.

Podle advokáta Sokola by se policie v případě, že jsou svědectví pravdivá, dopustila něčeho, co rozhodně nesmí. „Postavení spolupracujícího obviněného jasně upravuje trestní řád a jeho podstata či konstrukce je jasná. Obviněný se dozná, usvědčí spolupachatele a za to jako protihodnotu obdrží výrazně nižší sankci. O žádných penězích podle mne nemůže být ani řeči, naopak, vcelku jasný vztah komplikují a zejména zpochybňují,“ uvedl Sokol.

Stát podle něho není oprávněn spolupracujícího obviněného honorovat – naopak by mohlo jít i o trestný čin. Podle Sokola by se „k věci měla postavit policie, Generální inspekce bezpečnostních sborů a a dozorující státní zastupitelství“.

„Pokud je výrok autentický a pravdivý, považuji uvedenou skutečnost za naprosto alarmující,“ dodává advokát Lukáš Trojan. Podle něho neexistuje žádné ustanovení trestního řádu, které by policii umožňovalo koupit si výpověď či podání vysvětlení.

Co říká zákon?

Institut spolupracujícího obviněného patří z hlediska zařazení do trestního řádu k nejmladším prostředkům, které policii umožňují dostávat se do struktur, kde platí zákony mlčení. Je to ovšem, jak upozorňuje třeba šéf katedry trestního práva na pražské Právnické fakultě Jiří Jelínek, prostředek mimořádný. „Jsou to prostředky, které společnost používá k odhalení, usvědčení potrestání jednotlivých aktérů zejména organizovaného zločinu, a to tam, kde standardní prostředky policejní práce selhávají nebo nejsou dostatečně účinné. V těchto případech je potřebné, aby se orgány činné v trestním řízení vypořádaly především s důkazní nouzí, do níž se v důsledku povinnosti mlčenlivosti a především tvrdých trestů ze strany zločinecké organizace za její nedodržení, dostávají,“ říká Jelínek.

Sokol dodává, že vztah mezi spolupracujícím obviněným a státem je poměrně křehký a také často kritizovaný jako nemorální. „Pachatel trestného činu unikne minimálně z nemalé části potrestání, a to jen proto, že usvědčí ty, se kterými trestný čin spáchal.  Já s tím takový problém nemám, ale pouze za předpokladu, že jde o naprosto čistý a průhledný vztah. Pachatel se dozná, usvědčí ostatní a za to bude odměněn trestem. Ale nemůže tam být nic dalšího,“ varuje advokát.

Peníze policie má. Ale pro jiné případy

V praxi samozřejmě policie penězi na odměny informátorům disponuje, tyto fondy ale nejsou z principu určeny pro spolupracující obviněné. Jak bylo řečeno, u nich musí být motivace „čistá“ – a je potom i na uvážení soudu, zda bylo jejich přiznání úplné, zda významně přispělo k odhalení organizované skupiny a podobně. Podle toho pak senát zváží návrh státního zástupce na přiznání statutu spolupracujícího obviněného a přihlédne k tomu při snížení trestu. O penězích v tomto vztahu není ani slovo.

Policejní fondy se týkají takzvaných osob vystupujících ve prospěch policie, tedy informátorů, jak se v branží hanlivě říká – ráfků. Jejich použití upravuje pokyn policejního prezidenta a jsou svázány poměrně přísnými pravidly. Navíc samotný pokyn stanoví, že by policie měla upřednostňovat jiné odměny, například věcné dary, v praxi to ale z pochopitelných důvodů bývá složité. Představa, že si informátor z účetních kruhů ze schůzky s policistou odnese sošku s jelenem, je poněkud naivní.

„Informátor může obdržet finanční prostředky, avšak nikoli a nikdy jako protiplnění za výpověď svědka či podání vysvětlení. Důvody snad není třeba vysvětlovat, jsou jasné i malému dítěti. Pokud by si policie mohla výpovědi kupovat, neměla by diskuse o právním státu již žádný smysl,“ říká advokát Lukáš Trojan.

I Sokol vidí zásadní problém v tom, pokud by „koupené“ svědectví figurovalo u soudu, ne jako pouhý zdroj operativních informací. „To je přibližně stejné, jako by policie platila svědky nebo jiné obžalované, a to dokonce i kdyby jim dávala peníze, aby mluvili pravdu,“ říká Tomáš Sokol.