rosalux-stiftung via Foter.com / CC BY, zdroj

Kdo odmítl podepsat, že je ateista, skončil v gulagu. Jak je na tom církev dnes?

Napsal/a Kristián Chalupa 21. ledna 2017

ROZHOVOR. „Situace víry v Česku je velmi tristní,“ říká historik Radomír Malý. „Paradoxně za komunistické totality se úbytek lidí na bohoslužbách v kostelech neprojevil zdaleka tolik jako po listopadu 1989, i když máme církevní tisk, církevní školy a náboženskou svobodu,“ dodává. Náboženství podle něj likviduje konzumní mentalita. A jak likvidovala náboženství komunistická totalita? 

Po pouličních nepokojích padl v březnu před sto lety v Rusku carský režim, který nahradila prozatímní vláda. O osm měsíců později svrhli Leninovi bolševici prozatímní vládu, vedenou Alexandrem Kerenským, a nastolili rudou diktaturu, která v silně religiózní zemi zahájila také velmi tvrdou perzekuci pravoslavné církve. HlidaciPes.org požádal brněnského historika, teologa a signatáře Charty 77 Radomíra Malého o odpověď na několik otázek, týkajících se problematiky teroru komunistů zaměřeného proti věřícím nejen v Rusku.

  • Začali bolševici pronásledovat pravoslavnou církev ihned po svém vítězství, nebo byli nějakou dobu z taktických důvodů  tolerantnější?

V Rusku zahájil kruté pronásledování pravoslavné církve nikoli až Stalin, ale již Lenin spolu s Trockým. Veškerá aktivita církve byla zakázaná, spolky, školy a charitativní instituce byly zrušeny, stejně tak kláštery a semináře. Bylo povoleno pouze konat bohoslužby, ale režim postupně zavíral jeden chrám za druhým. V roce 1940, tedy těsně před druhou světovou válkou, zůstalo z předradomir malyrevolučních 80 tisíc chrámů v celém Rusku pouhých 1400, byly buď zbořeny, nebo přestavěny na hospodářské budovy či kluziště a plavecké stadiony. Biskupové byli většinou v internaci nebo v gulagu, kněží byli postupně zatýkáni, prakticky mohli fungovat jen kolaboranti ze sdružení „Živá církev“.

  • Co pro věřící v ovzduší rudého teroru představovala účast na bohoslužbách a vůbec na církevním životě?

Navštěvovat bohoslužby znamenalo pro věřící ztrátu zaměstnání, v principu pouze řadový dělník, rolník nebo důchodce mohl chodit do kostela, ale ani toto nebylo bez rizika. Stačilo jen, aby místní partajní funkcionář upozornil, že dotyčná osoba je „fanaticky věřící“ a přijela si pro ni Čeka, později GPU a NKVD. Totéž se stalo, když rodiče například doma vychovávali děti nábožensky, neboť tím prý takzvaně sabotovali revoluční státní ateistickou výchovu a projevili tak nepřátelství vůči socialistickému zřízení.


Čtěte též:

Bolševické století. V roce 1917 se zrodil jeden z nejhrůznějších režimů historie


  • Po nástupu Stalina k moci ale perzekuce církve a věřících ještě zesílila. Kolik vysokých hodnostářů bylo popraveno?

Josif Stalin v tomto kursu Vladimíra Lenina a Lva Trockého samozřejmě pokračoval. Na jeho pokyn byl založen tzv. Svaz bezbožníků, jehož členové měli za úkol otravovat lidi v bytě a nutit je k podpisu, že jsou ateisty. Kdo odmítl, skončil v gulagu. Celkový počet obětí pravoslavné církve mezi dvěma světovými válkami je následující – asi 300 biskupů pravoslavné církve skončilo buď na popravišti, nebo se nevrátilo z gulagu, u kněží jsou to desetitisíce, u věřících pak miliony.

  • Je ale známo, že Stalin za války Sovětského svazu proti nacistům tlak na pravoslavnou církev poněkud zmírnil…

Teprve během druhé světové války Stalin pochopil, že pro mobilizaci ruského vlastenectví proti německé agresi je třeba využít i reliktů pravoslaví. Proto v roce 1943 propustil některé biskupy z internace a obsadil biskupské stolce. Patriarcha Sergej mohl pronést vlasteneckou řeč k ruskému národu, mezi státem a církví byla uzavřena dohoda o znovuotevření tří pravoslavných seminářů a několika klášterů, církvi bylo vráceno pár tisíc chrámů. Tak to zůstalo i po válce, nicméně šlo o pouhou taktiku. Na biskupské stolce prosazoval komunistický režim většinou agenty, někdy i přímo důstojníky KGB, do seminářů se dostali převážně jen důkladně prokádrovaní jedinci. S určitými peripetiemi to tak zůstalo až do nástupu Michaila Gorbačova.

  • Dnešní generace již většinou neznají ostudnou postavu Josefa Plojhara, který se před rokem 1968 zúčastňoval komunistického prvomájového průvodu v Praze s kolárkem. Jak tento exkomunikovaný kněz vlastně dopadl?

Soudruh páter Plojhar byl až do roku 1968 ministrem zdravotnictví a vztahovala se na něj církevní exkomunikace uvalená ještě arcibiskupem Beranem roku 1948 za to, že přes zákaz kandidoval na jednotné kandidátce Národní fronty. Poté, když byl legalizován roku 1957 potrat, tak ho Plojhar jako ministr zdravotnictví podepsal, čímž se stal exkomunikovaným „latae sententiae“, to znamená automaticky – toto nemuselo být vyhlášeno. V roce 1968 byl Plojhar odstaven, ale po okupaci 21. srpna 1968 se stal opět čestným předsedou ČSL. Zemřel roku 1981 při popíjení vodky na sovětské ambasádě.

  • V bývalé NDR byla ale politika komunistů vůči církvím tolerantnější. Proč tomu tak bylo?

V NDR byla církevní politika režimu kupodivu dosti tolerantní vůči evangelické i katolické církvi. Katolíci tam tvořili matrikově osm procent. V NDR nebyl ani jeden vyšší církevní hodnostář uvězněn, dokonce i učitelé mohli bez rizika ztráty zaměstnání chodit na bohoslužby. Důvody tohoto přístupu byly dvojí – religiozita v této části Německa byla již dlouho před Hitlerem slabá, tudíž komunisté se nemuseli těch pár křesťanů, kteří ještě zbývali, obávat. A navíc jakékoliv ostřejší sankce proti církvím by připomínaly hitlerovskou éru, neboť nacisté zejména katolickou církev krutě perzekvovali, a komunisté neměli zájem, aby je někdo srovnával s Hitlerem.

  • U našich severních sousedů byla katolická církev tradičně velmi silná. Jak se choval komunistický režim v Polsku?

V Polsku je nutno rozlišovat mezi obdobím před rokem 1956, poznamenaným hlavně za vlády Boleslawa Bieruta, a obdobím po něm. Bierut nechal zavřít tři biskupy, kardinála Wyszyńského, katowického biskupa Bednarze a kieleckého Kaczmarka. Za jeho vlády byla zavřena také spousta klášterů a katolických škol. Tentýž osud by postihl i proslulou Katolickou univerzitu v Lublině, kdyby nedošlo k pověstnému roku 1956, nástupu Wladyslawa Gomulky a liberalizaci přístupu komunistického státu k opozici a církvi, kdy byli věznění biskupové propuštěni. I když se to zvrtlo a Gomulka nakonec poslušně sklapl podpatek před Chruščovem, přesto si již komunistický režim netroufl vrátit církevní politiku do doby před rok 1956, ačkoliv napětí ve vztazích církve a státu byla častá. Nejostřejší pak v roce 1966 u příležitosti milénia křtu Polska, kdy polští biskupové poslali svým německým kolegům dopis nabízející vzájemné polsko-německé usmíření. Toto poselství Gomulkovo vedení přivedl skoro k šílenství.

  • A jak vypadala situace v tomto směru v dalších zemích sovětského bloku?

Například v Rumunsku a v Bulharsku byly církevně-politické poměry úplně stejné jako v Sovětském svazu. Byly tedy v podstatě jejich věrnou kopií.

  • Albánie, která se v šedesátých letech ideově rozešla s Kremlem, se ústy diktátora Envera Hodži prohlásila za první ateistický stát na světě. Jak postupovaly úřady v této zemi proti věřícím?

Albánie se stala oficiálně ateistickým státem v roce 1967. Byla většinově muslimská, pravoslavní tam tvořili přibližně 20, katolíci 10 procent. Již před rokem 1967 se octla většina duchovenstva v kriminálech. Od roku 1967 platil za udělení křtu trest smrti, jenž byl skutečně několikrát vykonán nad katolickými i pravoslavnými kněžími. Tento stav trval až do pádu režimu v roce 1989.

  • Již sedmadvacet let se těšíme maximální náboženské svobodě. Jak je to dnes u nás s vírou v Boha?

Situace víry v Česku je velmi tristní. Paradoxně za komunistické totality se úbytek lidí na bohoslužbách v kostelech neprojevil zdaleka tolik jako po listopadu 1989, i když máme církevní tisk, církevní školy a náboženskou svobodu. Připisuji to dvěma faktorům. Za prvé konzumní mentalitě, která k nám pronikla ze Západu a pak také nedostatku koncepce našeho církevního vedení, které nečelí těmto trendům dost důrazně a stává se pro českou veřejnost nečitelným.

  • A jaká je v tomto směru situace v Rusku?

V Rusku jsem nikdy nebyl, pouze jsem slyšel, že tam existuje jakási obroda pravoslaví, i když bych to nepřeceňoval, neboť statistiky nedělní bohoslužebné frekvence se neliší příliš od těch našich. Byl jsem ale v Bělorusku a mohu potvrdit, že tam jsem opravdu byl svědkem náboženského probuzení – a to jak u většinových pravoslavných, tak i u katolíků, kteří představují přibližně 15 procent obyvatelstva: přeplněné chrámy, dlouhé fronty u zpovědnic, velké množství konverzí především z řad mladé generace.


PhDr. Radomír Malý

Narodil se v roce 1947 v Brně v drobné úřednické rodině. Vystudoval historii na Filozofické fakultě v Brně. V roce 1972 byl propuštěn z místa historika v Uměleckohistorickém muzeu v Kroměříži kvůli náboženskému přesvědčení, poté pracoval jako prodavač v knihkupectví a podnikový archivář v První brněnské a v Cheposu. Signatář Charty 77, který byl aktivní při vydávání a distribuci katolického samizdatu, tajně studoval v „podzemí“ katolickou teologii. Za své aktivity byl pronásledován StB, zažíval časté domovní prohlídky, výslechy, zajištění na 48 hodin. Po roce 1989 působil jako redaktor v deníku Lidová demokracie. Od roku 1994 až do svého odchodu do důchodu v roce 2009 přednášel církevní a obecné dějiny na Teologické fakultě v Českých Budějovicích. V současnosti se věnuje publicistické a příležitostné přednáškové činnosti. Je autorem deseti knih s církevně historickou tématikou.

Čtěte též

9 komentářů

  1. petrph napsal:

    Se obávám že pan Malý si až nějak moc zjednodušil hodnocení situace církve v ČR za komunistů jen zmíněním o „odpadlíku „soudruhu páteru Plojharovi. Přitom ten okruh církevních hodnostářů otevřeně kolaburujících s komunistickou mocí byl mnohem širší. Zmiňme hnutí Pacem in terris. Nicméně ono jde spíše o ten známý fakt, že česká církev (jako instituce) byla po celých 40 let financována z ze státních peněz, včetně platů kněží, ale dokonce i výchovy nových kněží na státních (komunistických) univerzitách.Je sice těžké soudit (stejně jako všechny ostatní, totálně podřízené totalitní moci), ale i toto mělo být po revoluci vydiskutováno, protože to je stejně závažný morální problém minulosti jako třeba odsun Němců.
    A ještě poznámka k závěru. Je dost alibistické prohlášení že „úbytek věřících byl způsoben „konzumní mentalitou, která k nám pronikla ze Západu „. Křestanská církev byla toiž od začátku po 2 000 let postavena jako alternativa k oné konzumní/bohaté/hýřící mentalitě. Pravě proto že nabízela kvalitnější morálnější a trvalejší hodnoty. Pokud to po roku 1989 po celých 28 let česká církev nedokázala, tak skutečně nedokázala a nemá se na co ani na koho vymlouvat..Leda sama na sebe..Jak to mnohokrát opakoval sám Ježíš, s pytlem zlata se do království Božího nikdo nedostane.

    • Dr. Radomír Malý napsal:

      Panu petrph: Já jsem si nijak nezjednodušil hodnocení situace Církve v ČR. Na tuto problematiku jsem totiž nebyl tázán a kdybych byl, musel bych odpovědět širší odpovědí. Byl jsem tázán pouze na Plojhara, na ostatní věci s tím související nikoliv.

  2. Němec napsal:

    Komunisty a církev spojuje zájem o člověka a jeho blaho. Ta ukrutná bolest co svým zájmem o člověka způsobili v zájmu své víry je ale nezajímá a budou si stále tvrdit svoje nesmyly.

    • Vladimír Molík napsal:

      Nelze tak zjednodušeně hledět na to, že komunisty a církev spojuje zájem o člověka. Není to tak. U komunistů a církve ten zájem o člověka možná spojuje jen, jde-li o tzv. politické idealisty v sociální politické straně, u církve je to skutečný věřící katolík, který nemá asociální sklony v rámci vlastního skrytého egoismu, kterýžto egoismus většinou bohužel PLNÍ členství v katolické církvi své poslání -> hrabat.
      U obou Vámi zmíněných objektů (komunistů + církeve) se ovšem vyskytují tzv. ,,prospěcháři“, kteří oběma objektům svým vystupováním kazí morální renomé! Nevěří tedy původní myšlence a přesto v seskupeních pracují, poněvadž všeho zneužívají! Komouši – prospěcháři po sametu zmodrali a zesobečtěli, kdy trpí především chudí a nuzní. Církevní velmoži se vybarvili proti kázání Krista Ježíše a praví věřící z řadových křesťanů jim přestávají věřit, i když věří Kristu! Tito věřící neodsuzují chudé a nuzné. Církevní vrchnost se ovsem chová neurvale a tržně, káže vodu a pije víno, ale před svými ovečkami jsou totálně pokrytečtí. Čili, zmodralí komunisti a pokrytečtí velekněží se svými servilními nohsledy SE NEMOHOU NIKDY POLITICKY SNÉST se skutečně věřícími křesťany a s komunisty k tomu, poněvadž věří tomu, že sociální politika MÁ budoucnost v lidství, v míru, a v jednotě, protože Jen kapitalismus přináší války a světové války a ohání se demokracií, která vytváří rozvrat národů.

  3. ČERT napsal:

    Jen několik drobných poznámek, dodatků. – – – 1) V atmosféře po listopadu 1989 se u nás stalo trendem přinejmenším formálně se hlásit ke křesťanským církvím, zejména asi římskokatolické (viz sčítání obyvatel počátkem 90.let). Pravda, v průběhu dalších let tato často asi spíše formální religiozita v naší společnosti zase hodně opadla. – – – 2) Je známo, že po druhé světové válce pravoslaví posloužilo sovětskému státu v západních oblastech Ukrajiny ve vztahu k tzv. řeckým katolíkům (známí též jako uniaté), tj. východním křesťanům, uznávajícím ovšem autoritu římského papeže. Řeckokatolická církve na západní Ukrajině jako samostatná církev přestala v sovětské éře existovat právě skrz sloučení s církví pravoslavnou. – – – 3) Když už je v rozhovoru zmínka o perzekuci katolické církve v nacistickém Německu, mohli bychom přesto dodat, že jedním z prvních úspěchů zahraniční politiky Hitlerova režimu se už v r. 1933 stalo uzavření konkordátu s Vatikánem (jímž se mj. vylučovaly politické aktivity katolických duchovních). Pravda, ještě během 30.let docházelo v Německu k porušování tohoto konkordátu, což spolu s dalším vedlo papeže Pia XI. k vydání jeho encykliky, v němčině známé jako Mit brennender Sorge (čili zhruba S vroucí starostí). Nicméně, později, v 50.letech, byla platnost tohoto konkordátu opět uznána Spolkovou republikou Německo. – – – 4) Jen úplně drobná oprava: Komunistický režim v Albánii, izolované od ostatního (nejen) komunistického světa, se zhroutil teprve v r. 1991, nikoliv v r. 1989, jako ve většině dalších evropských komunistických zemí od Polska a NDR po Bulharsko.

    • Dr. radomír Malý napsal:

      Ad ČERT: Uzavření konkordátu nic nemění na tom, že Katolická církev byla v nacistickým Německu opravdu krutě pronásledována, počet 4 tisíc duchovních osob vězněných v koncentrácích a věznicích mluví za všechno, píši o tom ve své knize „Katolíci ve stínu hákového kříže“.

      KAlbánii: Jsem pamětníkem těchto událostí, ta revoluce opravdu začala už na přelomu let 1989-90, i když k definitivnímu svržení komunismu došlo až r. 1992.

      • ČERT napsal:

        Já jsem tím dodatkem o konkordátu rozhodně nemínil popřít perzekuci, o které píšete. Ale děkuji za upřesnění, včetně toho, vztahujícího se k situaci v Albánii na přelomu 80. a 90.let.

  4. Milan napsal:

    Autor článku p.Malý je můj vrstevník,který proměřuje víru v Česku velmi přísně a nespravedlivě,tristní rozhodně není.Volil bych opatrnější výraz, obyvatelé ČR hledají své ukotvení ve víře a to je cesta dlouhá a strastiplná.Zapomíná ,že víra je individuální záležitost,která jen okrajově souvisí s obsazením biskupských úřadů,nebo církevních škol.Např. v brněnské diecézi je víccírk. gymnázii než bylo za -RU ,ale i I.republiky.Když jsem byl žákem školy a ministroval v 50 letech ,vždy se při inspekci u mne jako žáka zastavil insp. Šacha,prohlédl si sešit a položil mě pár kontrolních otázek.Byl to komunista a později jsem se dočetl v jeho knize,každý člověk musí v něco věřit.

  5. Weber napsal:

    Víra, věřit musí člověk v něco, zajímavý fenomén. Třeba v božstva věřit je určitě vlastnost jen člověka, pochybuji, že ještě nějaký jiný živočich na Zemi má stejný problém. Věřit lidem je iluzorní, stačí si vzpomenout postiženým bezmeznou vírou na neuvěřitelnou partnerskou zradu, ze které se mnozí nevzpamatují do konce života! Ale proč bychom se neutěšovali, že padouch je ten zrádce, my jsme jen věřili z plného srdce a poloplné hlavy, že? Myslím, že i víra by měla první v řadě procházet hlavou a ne srdcem, nebylo by tolik nešťastných věřících.

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies