Všechno je formálně v pořádku. To slovo „formálně“ dokáže v nefungujícím státě přikrýt cokoliv – i zločin a odsouzení nevinného člověka do vězení.

 Co si v textu přečtete

• V justici funguje skupina lidí, která je schopna mocným zajistit bezpečnost
• Jak se nechávaly ztrácet důkazy v kauze Opencard
• Soudy nezajímala podezření, která se týkala někdejší ministra pro místní rozvoj Paroubka
• Trestáni nejsou ti, kdo škody způsobili, ale ti, kdo se jí pokusili zabránit.

V České republice funguje uvnitř orgánů činných v trestním řízení a v justici autonomní skupina, která je schopná za peníze a protislužby obcházet zákon a zaručovat beztrestnost “vlivným lidem”. Naopak tvrdě postihuje ty, kdo se jim odváží postavit a snaží se bránit korupci a rozkrádání státu. Politici, spolu s vedením policie, soustavy státního zastupitelství a soudů, nemají odvahu problém byť jenom pojmenovat. A tak se pod výmluvy o “nezasahování do živých kauz”, “nezávislosti vyšetřování, právního názoru a soudního rozhodování” dá schovat mnohé – včetně zločinu a ničení lidských životů.

Zkus se nám postavit a zničíme tě!

Koncept třídní spravedlnosti, tak odsuzovaný v totalitních režimech, je zpět – jen v mnohem efektivnější podobě.  Lidé, kteří na korupci v konkrétních kauzách upozornili policii, dodali jí důkazy anebo se dokonce pokusili korupční praktiky zastavit, jsou pod pláštíkem vyšetřování orgány třídní spravedlnosti v policii, státním zastupitelstvím a vybranými soudci osobně ničeni a trestně postihováni.  Teror třídní spravedlnosti veřejně a nahlas dává vědět: “Jenom se nám zkus postavit – a zničíme tě”.

Začátek problému je nutno vidět v prakticky neexistující očistě justice a státního zastupitelství po roce 1989. Ani za vytvoření otevřeně zločinného klientelistického systému udělování právnických titulů na plzeňské právnické fakultě nebyl nikdo trestně postižen. Namísto rituálního vykořenění celého studia práv v Plzni bylo po dlouhých tahanicích odebráno pouze dvanáct ze stovek prošetřovaných podezřelých titulů. Stovky “absolventů”, zavázaných a loajálních ne zákonu, ale těm, kdo jim umožnili obsadit místa v orgánech činných v trestním řízení ve státní správě a v justici, mohou škodit dál. ¨

Dejte jim čas na zničení důkazů

V kauze vyšetřování miliardového tunelu pražské Opencard předal Ing.Jiří Chytil protikorupční policii prostřednictvím autora tohoto článku dvě igelitové tašky se stovkami stránek dokumentů, stejně jako diskety, prokazující, že soutěž na Opencard byla zmanipulovaná. Označil počítače, které měly obsahovat další stěžejní důkazy. Státní zástupkyně Dagmar Máchová zakázala policii zkoumat korupci politiků, odložila prohlídku prostor pražského magistrátu, aby bylo možné „ztratit“ alespoň písemné doklady kauzy, a nakonec svědka, jemuž bylo přislíbeno utajení identity, obžalovala.

Byl dokonce odsouzen – sice ne za Opencard, ale za to, že jako vedoucí nedostatečně razantně nevymáhal smluvní pokuty za papírově zpožděné dokončení zakázek na fungování pražských parkovacích automatů. Zpoždění u tří etap bylo pět, jedenáct a padesát jedna dní. Fraška, nazývaná spravedlností. Laskavý čtenář nechť si vzpomene na prezidentova poradce Martina Nejedlého, který úspěšně sedm let neplatil mnohamilionové smluvní pokuty jím řízené společnosti Lukoil vůči českému státu. Dodnes je nedotknutelným oblíbencem prezidenta. Třídní spravedlnost zničila Ing.Chytilovi zdraví i život. Nebo snad pražský magistrát dostatečně razantně vymáhá smluvní pokuty za léta zpožděné dokončení tunelového komplexu Blanka? Byl snad kdokoliv obviněn za jeho miliardová předražení?

Korupcí se zabývat nebudeme!

Pražský Vrchní soud poslal v únoru na čtyři roky do vězení Ing. Radima Špačka, člověka, který se v letech 2004-5 pokusil zastavit rozkrádání fondů PHARE na Ministerstvu pro místní rozvoj. Způsob, kterým to provedl, popsaný v právě doručeném stodvacetistránkovém rozsudku, bere dech. Soud výslovně odmítl zkoumat důkazy o rozsáhlé korupci na ministerstvu v období po roce 1994, kdy z fondů PHARE přišlo na podporu rozvoje rizikového malého a středního podnikání přes čtyři sta milionů korun.

Soud nezajímalo, kdo a jak vybral holandskou poradenskou firmu, jejíž “služby” nakonec stály přes osm set padesát tisíc korun měsíčně, a jejíž nejdůležitější kvalifikací byly pouze skvělé osobní kontakty na vedoucí představitele ODS a ČSSD v Severomoravském kraji. Soud nezajímalo, že “kdosi” na ministerstvu se opakovaně pokusil zničit důkazy a všechen spisový materiál byl pouze náhodou zachráněn před skartací. Přešel mlčením fakt, že další sociálně demokratický ministr a pozdější premiér, Jiří Paroubek, osobně pomohl oné holandské firmě získat přes třicet milionů korun ve vymyšlené arbitráži. Měl přitom v ruce písemné stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství, které činnost oné poradenské skupiny popsalo v termínech “podezření na závažnou trestnou činnost” a navrhlo podání trestního oznámení.

Paroubkovi podřízení dokonce tvrdili ministerstvu financí, které zastupovalo v té nesmyslné arbitráži stát, že všechny dokumenty kauzy byly zničeny při povodni v roce 2002 – což, jak se ukázalo, byla lež. Paroubkův přítel a podřízený dokonce svědčil u arbitráže proti České republice. Soud ovšem nepřipustil žádné svědectví k této arbitráži – prý pro nadbytečnost… Nebyl to fér proces…

 Po deseti letech za mříže

Česká republika přišla v tomto jednom případě o stovky milionů v neuskutečněných projektech. Trestáni jsou dnes ne ti, kdo škodu způsobili, ale ti, kdo se jí pokusili zabránit. Původní Paroubkovo trestní oznámení z roku 2005 policie odložila jako nesmyslné. Byla proto vymyšlena nová kauza, kterou z formálních důvodů převzalo rampulovské Vrchní státní zastupitelství, aby prosadilo onu podivnou nevšímavost ke skutečným kořenům korupce v této věci. Po nekonečných deseti letech soudních jednání nyní Vrchní soud v Praze vynesl, pravomocný rozsudek, kterým poslal nevinného člověka na čtyři roky nepodmíněně do vězení.

Původní rozhodnutí Městského soudu v Praze přitom bylo osvobozující – a odůvodnění velmi kritické k práci Vrchního státního zastupitelství. Obžalobu bývalého náměstka Ing.Petra Formana, jehož vzpoura proti korupci na MMR tohle všechno způsobila, přes dokonce dva osvobozující verdikty soudů nižších instancí, poslal soudce Josef Mazák z Vrchního soudu zpět ke znovuprojednání, s jasným náznakem požadavku přitvrdit trest – za jakkoliv vymyšlený “zločin”.

Odehrálo se v únoru 2015 ve stejné jednací síni, kde nikdy nepotrestaní vrazi, převlečení za soudce, v padesátých letech odsuzovali k smrti Miladu Horákovou a stovky dalších obětí gottwaldovské třídní spravedlnosti. Nikdo z nich nebyl nikdy potrestán. Jako cynický vtip pak zněla soudcova věta, že je potřeba přisvědčit stížnostem obžalovaných na nepřiměřenou dobu trvání řízení – a proto prý rozhodl o trestu “v dolní polovině trestní sazby”…

Formálně bez chyby. Sorry.

Všichni se nyní budou ohánět tím, že se už nic nedá dělat. Budou tvrdit, že je třeba respektovat nezávislé rozhodování soudu, a že jistě existují ještě takzvané mimořádné opravné prostředky. Budou mluvit rozumně a možná i vyjadřovat sympatie. Všechno je formálně v pořádku. To slovo „formálně“ dokáže v nefungujícím státě přikrýt cokoliv – i zločin a odsouzení nevinného člověka do vězení. Je těžké se tomu vzepřít, když se zdánlivě „nic neděje“. Poslanci diskutují lyžařské výlety, média nemají zájem. Vedení soustavy státního zastupitelství vášnivě bojuje o pozice a ještě větší nezávislost nekontrolovatelných státních zástupců, ale nezajímá se o spravedlnost. Ale kdo bude bránit vás, až se někomu z “vlivných” znelíbíte?