Internet věcí: Využití v průmyslu, boj o standardy, šance pro každého (Díl třetí)

Napsal/a Martin Malý 9. října 2015

Internet věcí představuje velmi zajímavou oblast, plnou příležitostí pro podnikavé firmy i jednotlivce. Díky tomu, že jsme na samotném začátku rozvoje těchto technologií, nejsou karty tak jednoznačně rozdány, jako je tomu v zavedenějších oborech, a šanci prorazit má každý. Technologický evangelizátor Martin Malý se proto v sériií článků pro HlídacíPes.org na Internet věcí podíval podrobněji, bez nekritického nadšení, ale i bez neopodstatněných obav. Publikujeme třetí část.

Internet věcí se rozhodně neomezuje na nejrůznější “gadgety” a “cool věcičky”. I zde platí, že za obzorem mediální pozornosti a aktuálních trendů leží obrovské pole využití, které se souhrnně nazývá “průmyslové”. Je méně atraktivní, míň se o něm hovoří (pokud se nedá napasovat na jiné mediálně vděčné téma, totiž Big Data), ale o to větší ekonomický potenciál má.


 Čtěte předchozí díly série:

Internet věcí: Co to je? Co to není? Co to být může (Díl první)

Internet věcí: On-line hlídači, myriády informací a bezpečnostní dluh (Díl druhý)


Průmyslové nasazení brzdí nejen výše zmíněné problémy ohledně bezpečnosti a zcela nových právních otázek (komu patří data, kdo odpovídá za škody apod.), ale i nedostatek standardů.

Tvrdý boj o „standard první volby“

Zatímco v oboru “fitness náramky a chytré hodinky” není standardizace asi klíčový problém, v průmyslovém použití je to otázka, která může rozhodnout o úspěšnosti či neúspěšnosti celého odvětví.
Situace je v současnosti taková, že k IoT se, alespoň verbálně, hlásí většina velkých hráčů v oborech IT a telco.

A jak už to u novinek chodívá, vždy se vynoří několik různých standardů, které spolu bojují o tržní podíl – a cynicky by se chtělo dodat, že pravidelně vítězí ten největší bastl, zatímco technicky čistá a ve všech parametrech progresivní řešení skomírají (pro příklad nemusíme chodit daleko, stačí si vzpomenout na “válku videosystémů” VHS, Beta a Video2000).

V IoT máme starší AllSeen Alliance (Cisco, LG, Microsoft, Qualcomm, Sharp a další), proti které se vymezilo Open Interconnect Consortium (OIC) v čele se společnostmi Intel, Samsung, Dell či Broadcom. Každé uskupení se snaží uchopit problematiku z lehce odlišného konce, ale pro uživatele to v současné době znamená, že vznikají dva “průmyslové standardy”, které budou řešit podobné problémy, ale budou nejspíš navzájem nekompatibilní.

Těžko najít dnes vítěze, ale analogicky s vývojem v obdobných situacích lze odhadnout, že nakonec jeden ze standardů získá dominantní postavení jako “standard první volby” a druhý zúročí funkce, které první nedokáže nabídnout, v nějaké specializované oblasti. Přitom to nemusí být ani jeden z těch, které existují dnes, to je na podobných rozvíjejících se oborech krásné a vzrušující.

Každopádně už dnes je IoT jako téma tahák, takže výrobci deklarují svoji “podporu IoT” a vydávají různé formy “IoT ready” prohlášení, které v lepším případě znamená většinou připravenost implementovat některý ze standardů (popř. vlastní).

Prehistorie Internetu věcí

Průmysl samozřejmě využívá výhod připojení strojů a zařízení už dávno, ale většinou proprietárně, tzn. že každý výrobce podobného řešení si vytvoří vlastní infrastrukturu a technologii, která mixuje existující a zavedená řešení (HTTP, REST, MQTT, e-mail) s vlastní kreativitou. Výsledkem je poměrně široká a všeobecná nekompatibilita všeho se vším, kterou pak řeší nejrůznější systémoví integrátoři… Samozřejmě, že by bylo levnější použít standardizované řešení, ale zatím není.

V průmyslu se dnes za první generaci IoT označuje období po roce 2000, kdy si globalizace ekonomiky vyžádala zcela nové metody a postupy pro zvládání globální logistiky. Jedna z prvních aplikací byly RFID štítky a čtečky, připojené k centrálním serverům, díky nimž měly logistické společnosti přehled o tom, kde se nacházejí zásilky.

Rejdařské firmy začaly sledovat lodě v reálném čase a ruku v ruce se zvýšením dostupnosti družicové navigace (GPS) přišlo i sledování dalších přepravních prostředků, až na úroveň jednotlivých kontejnerů. Postupně se zvyšovala dostupnost internetového připojení a zároveň klesaly rozměry i cena zařízení.

Pro firmy bude samozřejmě velmi pohodlné znát situaci v pobočkách, které jsou fyzicky třeba na druhé straně zeměkoule, a myšlenka připojit pobočku “do posledního šroubu” na internet (do VPN, tedy virtuální privátní sítě, nikoli “vystavit komukoli na web”) není už tak nemožná.

Díky dalšímu snižování cen připojených zařízení už může být výhoda online dohledu vyšší než pořizovací náklady. V blízké budoucnosti se uvažuje o firemním “teleworkingu”, tedy práci na dálku, i u technologických provozů – samozřejmě hlavně díky dostupnosti všech relevantních dat a možnosti na dálku ovládat libovolné zařízení v procesu.

Šance pro každého

Další příležitostí pro využití IoT v průmyslu je nasazení do kritických procesů, díky čemuž budou mít odpovědní lidé ve firmě informace o dění v reálném čase, navíc s možností strojového vyhodnocování, upozorňování na anomální scénáře atd.

Kromě průmyslu a spotřebitelského segmentu tvoří velkou část IoT i jakési “podhoubí” – nadšenci a startupy. Díky rozšíření technologií jako je Arduino či Raspberry Pi si může zařízení pro IoT postavit téměř každý doslova doma na koleni, s výsledkem leckdy plně srovnatelným s profesionálními výrobky. Mnoho připojených zařízení začínalo jako kutilský projekt s Arduinem a hrstí dalších součástek, spousta IoT startupů vznikla okolo nápadu nějakého technologického nadšence.

Jako zajímavý příklad aplikace IoT uveďme český projekt Kanárci.cz, kdy nadšenci montují monitorovací zařízení pro sledování stavu ovzduší. Data z těchto zařízení se online přenášejí na server, zapisují do mapy a lze tak sledovat stav ovzduší v přímém přenosu.

Ostatně pro startupy je Internet věcí ideální obor, kde lze už dnes s minimálními náklady vytvořit zajímavé a užitečné zařízení. Náklady na prototyp a výrobu nejsou tak velké jako v jiných oblastech a i začínající firma se tak může soustředit především na nabízenou přidanou hodnotu.

Zítra se dočte

Česká republika je v oblasti informačních technologií rozporuplná. V některých oblastech, zejména tam, kde jde o nasazení inovativních technologií, je jednoznačný leader (např. DNSSEC – zabezpečení domén), zato pokulhává v oblastech, kde se technologie potkávají s lidmi – tedy především ve službách. Internet věcí zasahuje do obou těchto oblastí.

2 komentáře

  1. český maloměšťák napsal:

    Na Ostravsku se vzduch monitoruje už asi dvě generace.
    Přesto i dnes (rozuměj „dnes“ obrazně…graduje to až v listopadu) je nejen cítit, ale i vidět (krájet a jíst se ale asi nedá, zatím – věda jde kupředu). Jedni tvrdí, že za to může Mittal , druzí že Poláci a třetí obviňují domkaře.
    Asi to ale bude tím, že se málo komolexně a málo strukturovaně měří.
    I průser s CDO a následně s CDS (2008- 09 a násl.) byl zřejmě jen o nedůkladném měření, nehledejme v tom, soudzi a soudžky, žádnou konspiraci !!! Prostě myriády informací byly takhle pospojovány, takový už je holt život.

  2. petrph napsal:

    Mimochodem, ono je asi logické proč „pravidelně vítězí ten největší bastl“… Cena těchto produktů (ať už ledniček, automobilů, výrobních linek, atd..) je prostě pro uživatele příliš vysoká aby je „prostě vyhodil“ a nakoupil si naprosto nové pokaždé když se vývoj v SW a internetových technologiích posune o kus dál (což se děje prakticky pořád).
    Takže má dvě možnosti-buď si tedy sám investuje do toho bastlu (třeba u těch linek) a bastlí a inovuje si to dokud to jde.
    A nebo si tedy koupí „holé železo“, pouze s nějakými čidly, zatímco tu SW inteligenci si zakoupí, připojí až k tomu. S tím že pak u ní má poměrně velké a snadné možnosti jak SW aktualizací, upgrade, výměny, atd..

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies