Komu se omluvili čeští ústavní činitelé aneb Čína za vlády „Zemanova přítele“, strýčka Si
Prezident Zeman, premiér Sobotka a předsedové obou komor parlamentu dnes vydali společné prohlášení, kterým se fakticky omluvili komunistické Číně za soukromé setkání ministra kultury Daniela Hermana z KDU-ČSL s dalajlámou. V této souvislosti opět publikujeme text politologa a sinologa, profesora Centra pro Evropu na Varšavské univerzitě a bývalého velvyslance v několika zemích Asie Bogdana Góralczyka o tom, kam kráčí současný čínský režim.
Když přijedete do Číny, zažijete pocit déjà vu. Přívěsky na klíče, portréty, obrázky, citáty na velkých plakátech, billboardy. Tentokrát však hrdinou není předseda Mao, ale současný vůdce Si Ťin-pching.
Celá Čína dnes čte nemastná neslaná díla svého nového předsedy a v médiích zní stále dokola píseň s názvem „Chceš-li se vdát, vezmi si někoho, jako je strýček Si.“ Pojem „strýček Si“ (Xi dada) vešel do běžného úzu. Důvod tohoto počínání je jasný: polidštit obraz vůdce, který vypadá poměrně upjatě. Pozorovatelé z vnějšku se pouze přou o to, zda je více odhodlán bojovat proti korupci, nebo proti svým politickým odpůrcům.
Společné prohlášení nejvyšších ústavních činitelů České republiky
Jako nejvyšší ústavní činitelé České republiky, chceme společně zdůraznit, že naše země při naplňování své dlouhodobé politiky vůči Čínské lidové republice vychází z principů strategického partnerství mezi oběma zeměmi a ze vzájemného respektu ke svrchovanosti a územní celistvosti Čínské lidové republiky, jejíž je Tibet součástí.
Vztahy obou našich zemí a jejich výrazný rozvoj v posledních letech považujeme za velmi přínosné a užitečné pro obě strany a jsme přesvědčeni o tom, že je v zájmu České republiky tyto vztahy i nadále intenzivně rozvíjet.
Osobní aktivity některých českých politiků nejsou výrazem změny oficiální politiky České republiky a považovali bychom za nešťastné, aby takto byly kýmkoliv vnímány.
Prezident České republiky Miloš Zeman
Předseda Senátu Parlamentu České republiky Milan Štěch
Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Jan Hamáček
Předseda vlády České republiky Bohuslav Sobotka
Cesta od vůdce Maa k vůdci Si
V Číně mají znovu jednoho vůdce – jako v Maových dobách (1949–1976). Jsme tedy svědky jasného odklonu od pojetí Teng Siao-pchinga, vizionáře reforem po roce 1978. Siao-pching se poučil z chyb minulosti a nařídil svým následovníkům, aby vládli kolektivně. Když se na konci roku 2012 a na začátku roku 2013 ujala moci „pátá generace“ vůdců a vedení se jako hlava státu a tajemník strany chopil Si Ťin-pching, zdálo se, že zemi povládne nové duo – Si spolu s premiérem Li Kche-čchiangem, který má výborné vzdělání a hovoří plynně anglicky.
Doktor ekonomie Li Kche-čchiang přišel s odvážnými nápady, jak změnit ekonomiku a provést další reformy. Prohlásil, že Čína musí změnit svůj ekonomický model, zejména pak přestat vnímat jako hybnou sílu hospodářství velké investice a export a naopak soustředit se na domácí spotřebu a zvyšování kupní síly střední třídy. Ujistil svět, že už nepřijde další investiční balíček (stimul) podobný tomu, který Čína zavedla po krizi na světových trzích v roce 2008, a zaměřoval se také na snižování zadlužení, protože úvěry už tak rostly zejména na místní úrovni příliš rychle.
V červnu 2013 celý balíček nazvali čínští experti ze společnosti Barclays Capital „likonomikou“ po vzoru např. dřívější „abenomiky“ japonského premiéra Šinzo Abeho, a ještě dřívější „reaganomiky“ amerického prezidenta Reagan.
Prezident Si se s tímto pojetím ze začátku patrně ztotožňoval, jak dokládají jeho výroky v knize vydané na konci roku 2014 pod názvem Správa Číny („The Governance of China“), která se těšila hojné mediální pozornosti. V knize často požaduje přijetí „komplexních opatření“, která však „nelze provést naráz“ ve formě reformního balíčku. Čína by měla postupovat opatrně.
V duchu „likonomiky“ pak navíc požadoval, aby „se trhu umožnilo sehrávat rozhodnou úlohu při rozdělování zdrojů“, což znělo jako revoluční krok. Jinými slovy: svět směřoval po roce 2008 k většímu vměšování státu nebo ke státním zásahům, zatímco Čína prohlašovala, že by chtěla jít opačným směrem a dát větší prostor trhu.
Krachy na burze a rychlá otočka
To však trvalo jenom krátce, jak se následně ukázalo. Jak již víme z děl Alexise de Tocqueville, zavádění hlubokých, strukturálních reforem v autokratickém systému je obtížné a obnáší rizika. To si také brzy uvědomila i pátá generace čínských vůdců. Chtěli rychle vybudovat „přiměřeně prosperující společnost“ [siaokchang šechuej] jako hnací sílu nového hospodářského mechanismu a jedním z opatření, jehož prostřednictvím se mělo tohoto cíle dosáhnout, byla výzva Číňanům, aby více investovali na burze.
Číňané reagovali masově a vytvořili bublinu, která za hromového výbuchu praskla 12. června 2015 a přinesla s sebou tři následné krachy na burze (v červnu a v polovině srpna 2015 a na začátku roku 2016) a pokles indexu v rozsahu 40 %.
Dohromady došlo ke ztrátě miliard, či dokonce bilionů dolarů spolu se ztrátou důvěry velké části společnosti, neboť počet těch, kteří přišli o peníze – často o veškeré úspory či majetek – se odhaduje na 80 milionů lidí. To představuje vážný problém a novou výzvu, protože po celé reformní období po roce 1978 čínská společnost věřila orgánům veřejné moci, že jdou správným směrem. Vůbec poprvé tak alespoň někteří začali pochybovat.
Pekingské orgány dosud zareagovaly na zmatek a krizi na burze způsobem, který je v příkrém rozporu s tím, co prohlašovaly předtím:úloha trhu se zmenšila, zato rozhodně přibylo centralizace a státních zásahů. Zároveň premiér Li Kche-čchiang ustupuje do pozadí a úloha a vliv (a dokonce kult osobnosti) Si Ťin-pchinga razantně roste.
Stěží nás pak překvapí, že významný hongkongský deník The South China Morning Post v polovině února napsal: „Dlouholetou kolektivní formu vedení založenou na konsenzu, která existovala od doby Teng Siao-pchinga, nyní střídá centralizovaný systém, jemuž dominuje autoritativní vůdce – Si osobně.“
Krize na obzoru?
Právě v této souvislosti nabídly noviny čínské komunistické strany Lidový deník čínské společnosti a pak i zahraničním pozorovatelům sérii článků vysvětlujících „ekonomické myšlení“ Si Ťin-pchinga, které někteří komentátoři nazvali „sikonomikou“. Tržní směřování Li Kche-čchianga bylo bezesporu opuštěno, jak dokládá i nedávný výrok samotného strýčka Si: „Tržní reformy nejsou samy o sobě cílem, ale prostředkem, jak posílit Čínu.“
Je nesporné, že se Čína nachází na rozcestí. Začala měnit svůj rozvojový model, podporovat bohatnutí a posilování společnosti, ale ukázalo se, že tato transformace je velmi složitá. Místo silnější společnosti vidíme šikanovanou společnost a stále silnější autoritativní režim, který má navíc sklony ke kultu osobnosti. Mají všechny tyto manévry zastřít závažné problémy, nebo dokonce krizi a „tvrdé přistání“ čínské ekonomiky, jak nedávno varoval známý burzovní hráč a filantrop George Soros (proti čemuž se okamžitě ostře ohradily pekingské orgány)?
Z domácího pohledu nejsou patrné žádné známky hospodářské krize, ale statistické údaje začínají být varovné. V roce 2015 přišla Čína o více než 700 miliard dolarů v devizových rezervách, kapitál začal ze země odtékat, místo aby do ní přitékal stále rychleji, jak tomu bylo trvale až donedávna. Hospodářský růst, export i průmyslová výroba zpomalily.
Můžeme jen doufat, že po krizi z roku 2008, kterou vyvolala největší ekonomika světa, tedy USA (která je nyní opět v dobré kondici), nepropukne blízké době další krize, tentokrát druhé největší ekonomiky světa, tj. Číny. Musíme ji pozorovat ještě bedlivěji než dříve.
Bogdan Góralczyk,
Autor je politolog a sinolog, profesor Centra pro Evropu na Varšavské univerzitě a bývalý velvyslanec v několika zemích Asie
Text zveřejnil HlídacíPes.org na základě spolupráce se čtvrtletníkem Aspen Review Central Europe, který přináší veřejnosti různé úhly pohledu na aktuální témata. V podání renomovaných autorů a myslitelů střední Evropy nabízí nezávislé komentáře, eseje, analýzy či rozhovory.
Aspen Review vydává Aspen Instute Prague o. p. s. Jde o neideologickou platformu, na níž setkávají představitelé politiky, neziskového sektoru, byznysu a osobnosti z umění, sportu či vědy. Cílem Aspenu je rozvíjet mezioborovou spolupráci a podporovat středoevropské lídry z různých sektorů v jejich osobním a profesním rozvoji.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)
16 komentářů
Je kouzelné, jak se tyhle velké asijské národy při šanci na demokracii stáhnou a opět spolehlivě vrací ke svému historicky prověřenému systému totalitní moci – Rusko a nakonec asi i Čína. Než zase zkrachují a zkusí zas nějakou novou ideologii jak předehnat Západ.
Na jejich cestě ze škarpy do škarpy je bude jejich obdivovatel Miloš Zeman věrně doprovázet dokud to jeho těžce zkoušená tělesná schránka vydrží a národ jež mu důvěřuje ze všech nejvíc zřejmě s ním.
Zkuste si to zobecnit..“..Je kouzelné, jak se tyhle světové velmoci opět spolehlivě vrací ke svému historicky prověřenému systému totalitní moci.
Ona totiž z hlediska historie je současná západní demokracie poměrně krátký časový úsek, a společný uznávaný mír a mezinárodní spolupráce v rámci Západu ještě kratší,a může brzy skončit (jak se dnes ukazuje na brexitu) a i západní velmoci se vrátí k ke svému historicky prověřenému systému vynucování své moci, doma i v zahraničí
Naprostá unikátnost západní civilizace tkví v její otevřenosti na rozdíl od čínské uzavřenosti. To je největší síla Západu. Díky tomu západní civilizace propojila svět v jeden celek a stala se první a jedinou civilizací globální. Tomuto svému odkazu otevřenosti se západní civilizace dodnes nijak neprotiví (mimochodem tím se také liší od tradiční české provinciálnosti a z Česka to dělá pochybnou součást Západu) a protože zároveň Čína byla vždy spíše uzavřený svět a navíc se svým obrázkovým písmem nemá ani vhodný jazyk schopný propojovat svět, je odsouzená k opětné provinciálnosti v tom okamžiku, jakmile se odtáhne od Západu. Rusko pak už nemá vůbec nic – ani techniku, ani ideologii, ani obyvatelstvo schopné dát světu něco jiného než strašení jadernými zbraněmi a odpudivý systém vládnutí s vražděním svých odpůrců. Dokonce ani spojení Ruska s Čínou by na téhle jejich slepé uličce nic nezměnilo.
Ať se na to dívám jak chci, rusko-čínské směřování Miloše Zemana a dalších našinců pomatených blouznivců je pro malou nutně otevřenou českou společnost totálně hloupé a smrtící.
Jak už jsem napsal tak v delších časových úsecích se nic takového neprokazuje. Čínská říše existuje ve své podobě/ po skoro dva tisíce let. Pouze tedy – v minulém století nahradila diktaturu císařství diktatura komunistických bossů. Ale stále takto ovládá přes miliardu lidí na ohromném území.
Kdežto ten západní systém, na který se odkazujete existuje v Evropě pouze v řádu desetiletí. Ještě asi tak před sto lety byla ona „otevřená Evropa“ skupinkou rozhádaných státečků, které se dokázaly řezat kvůli každé maličkosti. A o lidských právech jste si mohl nechat jenom zdát, oni už Vám to policajti různých režimů vždycky „vysvětlili“, a je mi líto že to musím napsat, i za Masaryka se střílelo do lidí..
A jestli – jestli se něčeho děsím, tak toho dne, kdy snad budou státy NATO rozhodovat, zda mají jít pomoci jednomu napadenému členskému statečku. On z toho může být druhý Mnichov..
Ano i za Masaryka se střílelo do lidí. Na některé lidi totiž nic jiného než střelba nezabírá. A někteří nereagují ani na výstražnou střelbu, tak nakonec ji koupí, s tím se nedá nic dělat za žádného režimu. Pokud někteří lidé neuznávají žádné autority a zákony a stane se z toho národní sport, pak to vypadá jako na blízkém Východě a nebo v Africe, dojde k rozpadu států a hromadné emigraci. Ale v Sýrii se na té hromadné emigraci notně podepsali Rusové.
Co si budeme nalhávat, takový osvícený absolutní monarcha (u nás na př. Marie Terezie, nebo Josef II.) udělal pro lidi podstatně více záslužných věcí, než většina parlamentních demokracií. A kdyby byl, ten osvícený absolutní monarcha, tak by asi ještě udělal.
Jen bych se pozastavil nad zmínkou o „velkých asijských národech“ Rusku a Číně… Vím, že dlouho je módní posouvat hranice Asie zbytečně na západ. Třeba rakouský kancléř Metternich v první pol. 19.stol. prohlásil, že „Asie začíná za branami Vídně“. Nejsem si jist, kam tím mířil, ale pokud na Maďary… Jsou ti, třeba se svým jazykem a původem, až takoví echt-Evropané? Takže asi podobně bych to viděl s tím Ruskem. Budeme-li chtít být aspoň trošku exaktní, pak totiž musíme říci, že Rusko ve svém jádru je země typicky východní (!), ale Evropy – a to i když jeho větší část dnes skutečně leží v Asii, východně od Uralu, a právem se o něm mluví jako o zemi euroasijské. Rusové jsou zkrátka rasově i kulturně Východoevropané, kulturní dědici Byzance (tedy sice opět Eurasie- dnešní turecký Istanbul), nositeli jejíž kultury byli ovšem Řekové – nebo o těch také pochybujeme jako o Evropanech? Číňané jsou naproti tomu typicky východoasijský národ, kulturně spjatý s Korejci, Vietnamci, Japonci… – – – – Pokud jde o to, že většina dnešní Ruské federace opravdu již leží v Asii, lze vztah těchto území (Sibiř, Dálný východ) k východoevropské historické Rusi, tj. skutečnému jádru ruského státu, označit jako kolonizovaná území – dokonce jej lze srovnat, a to není můj výmysl, k poměru anglosaské Severní Ameriky vč. USA (a můžeme přidat Austrálii, Nový Zéland…) k Velké Británii nebo Latinské Ameriky ke Španělsku a Portugalsku. Samozřejmě, víme, že dotyčná zámořská území disponují už dávno vůči někdejším metropolím úplně odlišnou pozicí než Sibiř a Dálný východ, které jsou dosud integrální součástí Ruska. Ale na druhou stranu, budeme-li opět trochu exaktní, Evropa je přece jen také jistý geograficko-kulturní pojem, tedy nikoliv pouze to, co se aktuálně zhruba kryje s prostorem pax bruselica, tj. Evropské unie. Pokud je ovšem už staletou tradicí označovat Rusko za Asii, jsou nebo byly vždy tou správnou, nebo abych použil ten německý termín, echt- Evropou, tedy právě např. Británie nebo Španělsko?
Asi by to bylo příliš odvážné chtít srovnávat to co se děje v poslední době v Číně s tím o co se pokoušelo Československo v 60.letech pod názvem „socialismus s lidskou tváří“?
Samozřejmě s tím rozdílem že Čínu určitě kvůli tomu Sovětský svaz určitě okupovat nebude..
Škoda. Mohly by se poprat mezi sebou a dát lidem ppkoj.
Zajímavé úvahy. Jen by se možná mohlo připomenout, že SSSR a lidová Čína (ČLR) se na pokraji skutečné války ocitly v r. 1969, tj. zrovna ne tak dlouho po sovětské invazi do Československa. Ona Brežněvova Moskva možná ani nemusela vidět tak velký rozdíl v tom, že zatímco u nás Dubčekovo vedení prosazovalo liberalizační kurz, jenž hrozil uvolněním pout na sovětský blok, Mao Ce-tung pro změnu prosadil vlastní, čínskou verzi komunismu a velmocenskou politiku nezávislou na sovětské. Navíc v tom čínsko-sovětském konfliktu 1969 hrály roli i pohraniční spory, jejichž kořeny bychom mohli hledat v 19.století (kdy se carské Rusko spolu s Velkou Británií a Francií, a pak i dalšími státy, podílelo na něčem, co by se dalo obrazně nazvat šikanování čínské říše). – – – Jinak samozřejmě, v 70. i 80.letech uplynulého století byly sovětsko-čínské vztahy většinou horší a napjatější než vztahy sovětsko-americké; a naopak, USA s Čínou (a možná bychom měli zdůraznit „lidovou“ či „komunistickou“, protože tu navíc byl a je problém Tchajwanu) počítaly jako s eventuálním spojencem, měla-li by vypuknout válka mezi nimi a SSSR.
Dělat ekonomické reformy beze změny společenského systému je nemožné. O tom se přesvědčili třeba Dubček nebo Gorbačov, když chtěli transformovat ekonomiku zevnitř komunistické moci. Až na to přijde Čína, bude už možná pozdě něco zachraňovat, protože jejich krize s sebou vezme celý svět. A to je něco, čeho bych se nechtěl dožít.
Čeští ústavní činitelé se nikomu neomluvili. To jen ČSSD prohrála volby a zbaběle se vrací k prezidentu Zemanovi a ukazuje mladé generaci, jak hnusná dovede být politika když ji dělají zbabělci.
Proč se musíme stále někomu podbízet,nyní mám na mysli Čínu, co je špatného na setkání našich představitelů s Dalajlámou? Nelíbí se mi přehnané přátelení s Čínou.
Souhlasím, proč se musíme pořád někomu podbízet? A navíc, se to bohužel, netýká jen Číny. Těch, kterým jsme se podbízeli, podbízíme a podbízet ještě budeme, je pěkná řádka.
Autor článku o Číně je velmi kritický. Je to móda pražské kavárny, která není u koryta. Zbytečně se stará, co dělá čínské vedení. Těžko by si dovolil stvořit podobný článek o USA. Přitom v kolébce kapitalismu bylo krizí už dostatek, soukromý FED si dělá, co chce, dluh mají astronomický a bůh ví jak z něj vybřednou, zda opět fintami FEDu či válkou.
Děkujeme za názor. I když on pan autor bude spíše návštěvník nějaké varšavské kavárny: Bogdan Góralczyk, autor je politolog a sinolog, profesor Centra pro Evropu na Varšavské univerzitě a bývalý velvyslanec v několika zemích Asie.