Chcete práci a plat snů? Bez praxe při studiu to nepůjde
4. DÍL SÉRIE TRH PRÁCE V 21. STOLETÍ. Praxe při studiu výrazně navýší šanci nejen na získání vysněné práce, ale také na vyšší nástupní plat. Zároveň může přispět ke korekci některých neduhů, jako například prkenné angličtiny, s níž mnozí absolventi školní škamna opouštějí. To neznamená, že dnes vysokoškolský titul zaměstnavatele nezajímá – jeho význam by ale neměl být přeceňován. Podrobnosti diskutovali student čtvrtého ročníku Právnické fakulty UK Štěpán Uherík a šéf personálně-poradenské společnosti Hays v Česku Ladislav Kučera. Jako tradičně nabízíme jejich hlavní teze.
Teze 1:
Vysokoškolský titul je pro zaměstnance čím dál tím méně relevantní. V Česku existuje společenská objednávka, která začíná u rodičů a vychází z premisy, že titul předznamenává lepší práci (jaká by to měla být, to mnohdy rodiče ani studenti netuší). V důsledku toho se dlouho vzděláváme, mladí lidé, kteří projdou základním, středním a vysokým školstvím do reálného, pracovního světa vstoupí v šestadvaceti letech, kdy už mají nemalou část života za sebou – a přitom si mnozí pořádně ani nezkusili o čem je, že je jiný. To náš vzdělávací systém, který je kontinuální, nereflektuje. Možná by v něm tak mohly být nějaké prodlevy, které by nakonec i význam akademického titulu navýšily. Zadruhé, máme obrovské množství vyšších škol, financování systému je na tom postaveno, a nedostává se nám peněz na základní školství. To by přitom mělo být základem všeho a to jak z pohledu potřeb společnosti tak jednotlivých studentů.
[alter-eko-discussion thesis=“1″]
Teze 2:
Cesta k práci snů vede přes zapojení se do pracovního procesu už při studiu. Díky tomu si dotyčný mimo jiné rozmyslí, co že to vlastně ona práce snů pro něj konkrétně je (což dnes většina studentů neví). Pracovní zkušenost během studia navíc nejenže navýší pravděpodobnost, že člověk získá práci, ale má vliv také na nástupní plat. V oboru informačních technologií kupříkladu čerství absolventi s praxí při studiu začínají s platy o 15-20 procent vyššími. Zadruhé, je rozumné si rozšířit obzor, nebát se globalizace a globální konkurence. Už proto, že se české ekonomice dnes nedostává lidí a my je budeme muset odněkud přivést, abychom si udrželi naši životní úroveň. Třetí, důležitou věcí je pak schopnost komunikovat, domluvit se a to jak v mateřském jazyce, tak i v jiném, než je ten mateřský. U cizích jazyků je přitom nesmírně důležité nejenom vědět, jak se správně poskládá věta, ale umět ho skutečně aktivně využívat.
[alter-eko-discussion thesis=“2″]
Teze 3:
Český trh práce v roce 2050 bude v mnohem větší míře o službách. Součástí tohoto posunu pak bude mimo jiné také zkvalitnění služeb pro lidi, kupříkladu v případě péče o seniory. To je už dnes obrovské téma a vzhledem k demografii bude rok od roku větší. Práce v této oblasti díky tomu už napříště nebude špatně placená, nepůjde o práci, kterou nikdo nechce dělat. Zadruhé, daleko více se nám otevře trh, který vychází z propojení technologií s normálním, fyzickým světem. A nejde jen o dnes tolik diskutované sociální sítě, ale o e-commerce v nejširším slova smyslu. V tomto kontextu si dovedu například představit pozice, jejich cílem je management osobních profilů – nejenom, že se bude na síti dělat profesionální branding firem a hvězd, ale bude se dělat branding “běžných” lidí, kteří o to budou mít zájem a budou si to moc dovolit. My lidé si tak budeme najímat lidi, aby za nás dělali lidskou práci.
[alter-eko-discussion thesis=“3″]
Celý rozhovor si můžete poslechnout ZDE.
Diskuze očima Štěpána Uheríka
Přestože nikdo přesně neví, jak bude vypadat trh práce budoucnosti, jsme již dnes schopni pozorovat dílčí trendy, které zasáhnou především ty, kteří se na budoucí povolání teprve připravují. Nikoho by tak například nemělo překvapit, že samotný vysokoškolský titul spíše není – a do budoucna rozhodně nebude – bez nějaké “přidané hodnoty” zárukou kvalitního uplatnění na trhu práce.
To samo o sobě neznamená, že by vzdělání nebylo důležité; spíše to deklaruje, že titul čím dál více ztrácí na vypovídací schopnosti. O to důležitější může být rozhodnutí, u které vzdělávací instituce „zainvestovat“ roky života, tedy jakou školu zvolit. A to platí především v Česku, kde je jeden z největších počtů vysokých škol na počet obyvatel v EU. Nabízí se vypůjčit si citát Marka Twaina a upravit jej na: “ [n]edovolím, aby titul stál v cestě k mému vzdělání“.
Stručně, (i) v důsledku zvyšující se rychlosti, s jakou se mění svět kolem nás, nebude samotné vzdělání stačit – a významnou výhodu získají ti, kteří budou schopni již během studia také pracovat a ověřit (si) tak své teoretické dovednosti v praxi. Trh přitom, objektivně vzato, již dnes nabízí zajímavé možnosti trainee programů či jiných nabídek práce při škole (jak ostatně zmiňuje Pavel Hnát) a v neposlední řadě je zde také možnost vyzkoušet si vlastní podnikání. Ani práce, ani škola by přitom neměla mít na pomyslné misce vah zásadní převahu, mělo by jít spíše o doplňující se složky.
Klíčovým prvkem celé mozaiky zobrazující žadatele o práci pak podle mě bude postoj člověka (studenta/absolventa) respektive hodnoty, které si po dobu studia vytvoří. Přesto – nebo možná právě proto –, že jsme všichni poznamenáni hodnotami konzumní společnosti, potřebujeme osobnosti, které neomezí výklad pojmu „kvalitní uplatnění“ jen na „vydělat co nejvíce peněz.”
Uvědomění si, co je to pro mě vlastně ona „práce snů“ je přitom zásadním momentem pro osobností a pracovní rozvoj. Nemusí mít nutně podobu jasné představy o konkrétní práci či pozici, ale schopnosti převzít odpovědnost za svou budoucnost (a tím se mimo jiné rozhodnutí nespoléhat se na státní pomoc a sociální programy). Stejně tak je třeba v této souvislosti připomenout hodnoty, o které se na své cestě mohou studenti opřít: Jsou to věci jako touha pracovat a učit se novým věcem, trpělivost, vytrvalost, odvaha něco začít a související připravenost dělat případně chyby a následně se z nich poučit.
Sečteno, podtrženo, klíčovou otázkou – alespoň podle mě – dnes není, co nám přinese trh práce budoucnosti. (Historie nám totiž opakovaně ukazuje, že každý evoluční proces přináší pasti i příležitosti.) Klíčovou otázkou je spíše to, zda zvládáme utvářet a vést lidi, kteří budou schopni na jedné straně čelit hrozbám a na straně druhé odvážně a eticky využívat nových příležitostí.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Mladí a neklidní: Masa nezaměstnaných pod 25 let je hrozbou i příležitostí
Proč se nebát robotů
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
9 komentářů
Tady zaznívá taková řada keců („práce a plat snů“ apod.), na které člověk může začít být již alergický. Měl bych asi k celému textu dvě hlavní připomínky. 1) Proč by měly být nějaké „práce a plat snů“ nutně spojovány s vysokoškolským vzděláním? Pravda, jistě asi hodně záleží na tom a tom konkrétním směru či oboru, ale kdysi jsem si vysokoškolské vzdělání ztotožňoval především s nějakou erudovaností, všeobecným rozhledem, schopností lépe přemýšlet, zvažovat… Opravdu vzdělaný člověk byl v rámci takového stereotypu tak nějak spojován spíše až s relativní skromností… Ale co se chce říci zde? Omlouvám se za to trochu expresivní spojení, ale… Takže, brát „prachy jako kanci“, to má být charakteristickým znakem nějaké nové inteligence? – – – 2) Ta věta, že „se české ekonomice dnes nedostává lidí a my je budeme muset odněkud přivést, abychom si udrželi naši životní úroveň“. Nedostává tohle náš národ do poněkud trapné pozice? Co když ti, které „budeme muset odněkud přivést“ (a kterým samozřejmě přeji slušnou životní úroveň v domovských zemích), tady jednou převáží natolik, že třeba budou tu „naši životní úroveň“ nám, resp. generacím našich potomků vzít? Nebylo by daleko inteligentnější, když si chceme udržet nějakou životní úroveň, prosazovat tedy nějaké programy za zvýšení porodnosti mezi domácím obyvatelstvem?
Mimochodem, je zvláštní že autoři šermují termínem jako „práce snů“, ale už si nekladou otázku z čeho se ty práce snů zaplatí.
Bohužel současný trend není moc radostný , spousta té „práce snů“ je z veřejných prostředků, dotace, granty, státem hrazené instituce, státem financované neziskovky..Pokud vezmeme i dále uvedený předpoklad „..zkvalitnění služeb pro lidi, kupříkladu v případě péče o seniory. “ ptejme se z čeho, v době kdy mají současně kolabovat důchodové systémy.
Dokonce i když vezmeme do úvahy komerční podniky, zjistíme že ani ony se (v řadě oborů) bez těch dotací neobejdou.
A naopak, ale to asi zjistí žadatelé sami, tak ty podniky které jedou „jenom za svoje“, tak se asi s nabízením ani přeplácením práce snů nepřetrhnou. Dokonce – a škoda že to nebylo zdůrazněno v případě částečných úvazků – je ohromný rozdíl v požadavku (spíše potřebě) podniku a přání zájemce.
Uznávám nutnost získávání praktických zkušeností již během studia na vysoké škole, ale z rozhovorů s relevantními zaměstnavateli a odborníky z mezinárodních akreditačních agentur jsem získal přesvědčení, že získávání praxe na úkor studia není to, co budoucí zaměstnavatel ocení. Důležité je, aby praktické znalosti umožňující rychlé zapojení do práce šly ruku v ruce s dlouhodobými kompetencemi a znalostmi, na které cílí vysokoškolské studium. Z CV uchazeče musí být jasné, že byl schopen již při studiu uspořádat své priority a dosáhnout obou cílů zároveň, tj. mít praktické znalosti, ale také dobré studijní výsledky, absolvovanou část studia v zahraničí a relevantní zapojení do studentského života ve škole. Moderní vysoká škola toto umožňuje, nabízí širokou škálu studijních možností v zahraničí, které pro globální kariéru často znamenají více než praxe na vybrané pozici. Nabízí možnosti networkingu a studentských spolků, které významně posilují možnosti uplatnění.
Na trhu práce už dávno neplatí, že vysokoškolský titul je zárukou teplého a dobře placeného „místečka“. Snad už žádný zaměstnavatel si nevystačí s obecnou informací, že uchazeč vystudoval vysokou školu a pyšní se tím či oním titulem. V éře boomu vyšších a vysokých škol ho zajímá jméno školy a její pověst, délka studia a do značné míry také praxe, stáže, zahraniční pobyty a mimoškolní aktivity uchazeče o zaměstnání. Aktivní student projevující zájem o nějaký obor má přitom vždy větší šanci, než „věčný student“ přelétávající z jedné školy na druhou, aniž by dokončil aspoň jednu z nich. K přístupu absolventa ke studiu a sebevzdělávání se v posledních letech přidává ještě další, novodobý fenomén: chování uchazeče na sociálních sítích. Personalisté rychle pochopili, že sociální sítě řeknou o uchazeči daleko víc a pravdivěji než zaslané BIO.
Pozitivní je, že mezi mladými Čechy téměř neexistuje dlouhodobá nezaměstnanost. Jinak řečeno, mladý člověk, který si chce najít práci, si ji také najde. Sehnat si praxi při studiu je sice složitější, ale v době trainee programů, možnosti práce na částečný úvazek, či možnosti pracovat na dohodu o provedení práce se také nejedná o nic nereálného. Bohužel, zaměstnavatelé někdy zneužívají touhy studentů získat praxi, a tak ačkoli jim slibují know-how a užitečné zkušenosti, nakonec využijí studenta jen jako velmi levnou pracovní sílu, přičemž vydělané peníze ani znalosti a zkušenosti zdaleka neodpovídají odvedené práci. Každý student tak musí být velmi opatrný. Na druhou stranu, pokud praxe v oboru přinese studentovi znalosti a zkušenosti, vyplatí se přistoupit i na nižší plat. Zkušenosti se pak hodí při studiu (lepší přehled o využitelnosti vyučovaného učiva), pro lepší možnosti uplatnění po škole, či větší přehled o tom, co člověku jde a co by chtěl dělat.
Kdyby článek místo stávajícího textu obsahoval jen řadu písmen bez bližšího věcného obsahu, třeba – bla,bla,bla,bla …, váha jeho sdělení by zůstala stejná.
Já si myslím, že „práce a plat snů“ lze dosáhnout i bez praxe, ale chce to chlípného šéfa(šéfovou), dle potřeby hetero, nebo bisex orientovaného. Studovat lze při tom také. Ostatní atributy práce si zájemce o „práci a plat snů“osvojí s patřičnou motivací.
I v Česku se přístup k vysokoškolským titulům začíná měnit. Není přitom asi překvapením, že změna nepřichází od rodičů či samotných studentů, ale od zaměstnavatelů. Ti si před několika lety začali více vybírat absolventy ne podle oboru, který vystudovali, ale podle kvality a náročnosti studované školy. Naplňuje se tak scénář, který mi vysvětlil v 90. letech kamarád z Anglie. Pracoval jako marketingový ředitel u velké nadnárodní firmy. Proto jsem se ho logicky zeptal, kde studoval marketing. S úsměvem mi odpověděl, že má vystudovanou historii anglické literatury na Oxfordu. Na můj dotaz, čím tedy byl atraktivní pro svou firmu, odpověděl, že v Anglii přece všichni ví, že kdo je schopen vystudovat tak těžký obor na Oxfordu, toho zaměstnavatel naučí velmi rychle, co potřebuje. Neodsuzoval bych tedy systém jako celek, jen bych dal větší důraz na jeho náročnost.
Rozhodnutí co studovat silně ovlivňuje současné postavení daného oboru. Co se týká zmíněné sociální péče, mzdy jsou tam stále jedny z nejnižších, což daný obor prozatím nedělá příliš atraktivní. Jako vždy, změna nastane až při nedostatku lidských zdrojů připravených na práci v oboru a s tím spojeným adekvátním nárůstem mezd. Opět tak nejspíš budeme sledovat situaci, že o problému víme s dostatečným předstihem (demografické statistiky jsou jedny z nejpřesnějších), ale nedokážeme na něj s předstihem reagovat. Kdo nevěří, ať si vzpomene na problém nedostatku mateřských škol. V okamžiku, kdy byla konečně zvýšena jejich kapacita, problém vlastně už neexistoval.