Omezování svobody projevu bylo odjakživa spojováno s autoritativními režimy a představuje jeden z jejich hlavních konstitutivních prvků. Žít ve svobodné zemi znamená žít v politickém režimu, který nezakazuje ani nezadržuje informace.

Naopak respektuje právo na svobodné vyjádření, právo na názor, na rozhovor, na diskusi. Tuto toleranci prožíváme jako natolik mimořádnou, že nevidíme záludné projevy nové formy cenzury, kterou bychom mohli nazvat „demokratickou cenzurou“.

Novinář novináři bratrem

Jedním z jejích rysů je v mediálním prostředí silně rozšířená praxe „kolegiálně novinářské autocenzury“. Spočívá v tom, že novinář, který si chce ve své profesi vybudovat kariéru, nekritizuje své kolegy. Roste tak rozpor mezi kolektivní mocí sociální skupiny tvořené novináři na jedné straně a její nedůtklivostí, ne-li její rostoucí neschopností snášet kritiku, diskusi, na straně druhé.

Moc žurnalistů spočívá v moci říct to, co je důležité a co důležité není. Moc vytvořit prostřednictvím různých efektů obraz skutečnosti, který je často „reálnější“ než skutečnost sama. Funkce státu tedy nejsou již natolik ovlivňovány několika stovkami demokraticky zvolených politiků, ale několika desítkami vlivných novinářů, tzv. opinion makerů, kteří nejsou nikomu odpovědní, jsou nekontrolovatelní, a pokud to někdo zkusí, bývá okřiknut jako ten, kdo ohrožuje svobodu projevu.

Kontrolní funkce médií často selhává, pokud jde o činnost samotných médií. Novináři jsou navíc na svých postech na rozdíl od politiků doživotně. Média mají tu zvláštnost, že nedostaly žádný mandát, nevznikly z vůle občanů, ale na druhou stranu jsou v podstatě jediným nástrojem kontroly politické, ale i ekonomické moci. Tento rozpor je neodstranitelný.

Nejen politiku popisovat, ale vytvářet

Ještě nebezpečnější je, když média aktivně vstupují do politiky a snaží se politiku přímo vykonávat a nikoli o ní pouze referovat. Tento politický aktivismus žurnalistů má obzvláště v českých zemích bohatou tradici, neboť už Karel Havlíček Borovský prohlašoval, že by se do novin psát mělo, aby se podle toho dala dělat politika – a dokonce, aby se podle toho dalo žít.

Tato tendence novinářů je často pochopitelná, neboť jsou nezřídka konfrontováni s omezenými intelektuálními schopnostmi a zanedbatelným morálním kreditem politiků, což v nich vyvolává touhu praktikovat politiku lepším způsobem. Co však platilo v době, kdy žurnalistika suplovala neexistující českou politiku, není možno aplikovat na dnešní situaci. Navíc zkušenost uplynulého čtvrtstoletí ukazuje, že přestupy třeba i talentovaných žurnalistů do světa politiky končí spíše komicky.

Kdo přinese víc podrobností…

Média se pochopitelně snaží vykreslit sama sebe v co nejlepším světle, snaží se vytvářet pocit, že jsou bezúhonná a nestranná. Nikdo nepopírá nepostradatelnou roli masových komunikací v demokracii. Ale žurnalistická konformita spočívá v tom, že média prezentují spolu s informací i její kritické zhodnocení, a tuto interpretace pak namnoze přijímají jako jedinou správnou i ostatními médii. Ta často jen hledají další informace podporující konformní výklad události.

Média se takto sama stimulují, navzájem se excitují, předhánění se v tom, kdo přinese více podrobností. Jediným prostředkem, kterým přitom občan disponuje, aby si ověřil, je-li nějaká informace pravdivá, je srovnání zpravodajství různých médií. Jestli však všechna tvrdí totéž, nezbývá než tento jednotný diskurs přijmout. V našem intelektuálním prostředí je pravdou, na které záleží, pravda mediální.

Jestliže o nějaké události tisk, rozhlas i televize řeknou, že je to pravda, má se za to, že to pravda je. Pravda je tedy to, co uznají za pravdivé média jako celek. Svoboda projevu a právo na informace se tak stávají imaginárními, neboť jediný prostor, kde se vede veřejná diskuze, jsou právě média.

Zahltit informacemi, co nejrychleji

Média rozhodují o tématech této veřejné diskuze, o argumentech této diskuze i o jejích účastnících. Demokratická cenzura se na rozdíl od autokratické cenzury už nezakládá na vypouštění a na vystřihování údajů, nýbrž na hromadění, nasycenosti a nadbytku informací. Informace se nyní zkreslují množstvím informací, jsou skryté nebo zkomolené, protože jich je příliš a recipient si ani nevšimneme toho, co chybí.

Jedním z velkých rozdílů mezi světem, ve kterém posledních několik desetiletí žijeme, a světem, který mu bezprostředně předcházel, je ten, že informace už není vzácná. Před moderní érou se říkalo, že ten, kdo má v rukou informace, má v rukou moc, která byla chápána jako kontrola komunikačního oběhu. V současné době však větší mocí disponuje ten, kdo informace distribuuje, a ten, kdo je vytváří.

Cenzura, která v médiích existuje, má jinou tvář a má nové záměry. Spočívá na jiných, komplexnějších, ekonomických a obchodních kritériích, tedy opačných kritériích než autoritativní cenzura.

Hlavně že to lidi baví

Lidé na vedoucích místech v médiích dnes už často nepocházejí z novinářského světa, nýbrž ze světa obchodu. Nejsou tak citliví na věrohodnost informací. Trh s informacemi je tak především prostředkem k vydělání peněz. Tlak konkurence je natolik silný, že se stalo nepostrádatelným nenechat se v některých informacích předběhnout.

Stejný tlak média nutí k tomu, že se snaží nalákat veřejnost pokleslými reportážemi. Ani ten nejtradičnější tisk není imunní vůči myšlence, že veřejnost může mít zájem – sice neslušný, ale přece jen zájem — na aféře typu Clinton-Lewinsky. Informace se tedy nadobro stala především zbožím. Nemá specifickou hodnotu, která by byla spojena například s pravdou nebo s její občanskou účelností.

Jakožto zboží velkou měrou podléhá zákonům trhu, zákonům nabídky a poptávky, a to daleko více než jiným pravidlům, zejména občanským a etickým, které by ji přeci měly provázet. Kdysi byla největší hodnotou zprávy její pravdivost. Dnes už šéfredaktor nebo ředitel některých novin nepožaduje, aby informace byla pravdivá, nýbrž aby byla zajímavá. Usoudí-li, že zajímavá není, nepublikuje ji. Z etického hlediska se jedná o značnou změnu.

Čím více informací, tím větší svoboda?

Nejdůležitější je dnes hlavně rychlost, s jakou je tato informace šířena. Jedinou správnou rychlostí je online, což je pro kvalitu informace samozřejmě nebezpečným kritériem. Přemíra informací a jejich rychlé šíření, to jsou dva nové faktory, které se zdánlivě shodují s principem svobody a jejích základů.

Racionalismus v osmnáctém století zastával názor, že nulová informace nutně odpovídá nulové svobodě. V našich demokratických společnostech, které uznávají tuto zásadu, převládá víra, že stále rozsáhlejší informovanost bude takřka automaticky garantovat stále bohatší svobodu a stále bohatší demokratičtější systém.

Rozčarování přichází po okouzlení médii v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy tato „čtvrtá moc“ prezentována jako možné útočiště před zneužitím tří zbývajících (výkonné, zákonodárné a soudní) a jako občanská záruka skutečné demokratické kontroly.

Watergate odhalila moc médií

Žurnalistika byla adorována jako nezávislá, poctivá, čestná a přísná. Vymykala se všeobecnému rozkladu, zdála se být autentickým rytířem pravdy, věrným spojencem bezmocného občana. Aféra Watergate v sedmdesátých letech dobře ukázala, že dva řadoví novináři, Bob Woodward a Carl Bernstein, seriózních, ale nikoli dominantních novin, listu Washington Post, můžou svrhnout prezidenta Spojených států amerických, Richarda Nixona. Tisk byl nejenom schopen radikálně postupovat a o své vůli odhalovat nešvary, říkat pravdu či se kriticky vyslovovat k vládnoucí garnituře, ale respektoval také určitou profesionální etiku.

Aféra Watergate v sedmdesátých letech a role, jakou v ní sehrálo několik novinářů, potvrdila, že ani nejmocnější muž planety – prezident Spojených států amerických – nemůže odolat síle pravdy, je-li pravda hájena bezúhonnými a nezkorumpovatelnými reportéry. I když veřejnost dobře cítí, že na kvalitní informovanosti závisí její větší či menší podíl na občanském životě, a tedy kvalita demokracie jako takové, začíná se spokojovat s informacemi coby pouhou zábavou.

Koukejte to vyhrotit!

Média jsou často ovládána devótním žurnalismem, průmyslovými a finančními skupinami, myšlením trhu, společenskými sítěmi. Malá skupina všudypřítomných novinářů vnucuje svou definici informace profesi, která je stále více oslabována strachem ze síly podnikatelské moci.

Dalším autocenzurním prvkem je jednostranná orientace médií na negativní zprávy. Tento trend je do určité míry pochopitelný, neboť úzce souvisí s kritičností médií, tedy tím, co je jejich podstatou.

Na druhou stranu existuje nebezpečí, že vytvoří-li média negativní obraz světa, stane se tento obraz nástrojem indoktrinace a manipulovatelnosti veřejností, protože poroste touha po „spasiteli“, který negativní svět změní a vylepší.

S tím souvisí i skutečnost, že konfrontační styl je v podstatě jedinou formou, kterou média demonstrují svoji nestrannost. Je tak zcela opuštěn princip diskuze a dialogu, neboť média mají dojem, že vyhrocení sporu bude atraktivnější. Tato tendence poté vyváří určitý komunikační model, který brán politiky jako nutnost.