Nejznámějším českým lobbistou není Ivo Rittig, Roman Janoušek ani Tonda Blaník. Ani jeden totiž ve skutečnosti žádným lobbistou není. „V Česku jsou za lobbisty označováni často ti, kdo by měli být označováni spíše jako součást organizovaného zločinu,“ tvrdí Radim Bureš, projektový manažer Transparency International.

„Lobbing je nutná součást demokracie, lidé a skupiny mají své oprávněné zájmy a musí se hledat cesty, jak je prosazovat,“ dodává Bureš. Právě Transparency International ve spolupráci s Asociací Public Affairas Agentur uspořádala v Praze konferenci o podobách a pravidlech transparentního lobbingu.

Lobbistům se nevyhýbám. Naopak

„Z vlastní zkušenosti mohu říct, že jedním z nejaktivnějších lobbistů v Česku je zrovna Transparency International. Snaží se ovlivňovat rozhodovací procesy v Česku,“ říká Jiří Dienstbier, ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu.

Sám lobbisty považuje za nositele kvalitních informací, které mu pomáhají v jeho politickém rozhodování. „Je ideální, když silně lobbují dva protichůdné zájmy, protože sice dostáváte jednostranné informace, ale z různých stran a jde obvykle o informace kvalitní. Pak si musíte sám vyhodnotit, co považujete za správné řešení,“ říká Dienstbier, který se podle svých slov setkání s lobbisty nijak nevyhýbá.

Je zároveň zastánce vzniku pravidel pro politický lobbing. Několik podobných pokusů už v české politice proběhlo, zatím vždy neúspěšně. Ani za současné vlády není pravděpodobné, že by byla nějaká regulace lobbingu přijata.

„Není shoda na zákonné úpravě lobbingu, v politice na to jsou velmi protichůdné názory. Je ale žádoucí, aby se lobbing přestal vnímat jako korupční aktivita,“ tvrdí Dienstbier.

Kdo se bije za své zájmy

Více otevřeného a přiznaného lobbingu prosazuje i Václav Nekvapil, ředitel CEC Government Relations a předseda Asociace Public Affairs Agentur. „Problém lobbingu v Česku vidím spíš v tom, že je ho málo, než že by ho bylo moc,“ poznamenává.

Weston Stacey, výkonný ředitel Americké obchodní komory, je přesvědčen, že povinná registrace lobbistů (tak, jak o tom uvažuje například Evropská komise) zní sice hezky, ale ve skutečnosti je nemožné podchytit všechny, kdo za své zájmy lobbují.

„Všichni jsme lobbisté. Firmy, které chtějí mít vliv na vznikající legislativu, asociace… Jsou tu P.R. agentury, které přes média ovlivňují veřejné mínění. Lobbují soudci, lobbují univerzity, lobbují samotné politické strany, například u zákona o financování politických stran,“ vypočítává.

Ošklivé slovo na L

Faktem zůstává, že slova lobbing a lobbista je v českém prostředí vnímané negativně. „Když se dnes chce v médiích do někoho kopnout, řekne se o něm, že je lobbista. Lobbista ale není ten, kdo pracuje jen na své jméno a ve prospěch svých vlastních individuálních ekonomických zájmů. Lobbista je ten, kdo transparentně prosazuje něčí zájmy, nějakého celku, odvětví, firmy na základě jasného mandátu,“ říká Jana Marco ze společnosti, PAN Solution, místopředsedkyně Asociace Public Affairs Agentur.

To, že lobbování je zásadní součástí její práce přitom přiznává i Irena Bartoňová Pálková, viceprezidentka Hospodářské komory. „Sdružujeme 14 000 firem, které vytvářejí více než 85 % HDP Česka, takže se snažíme se vstupovat do přípravných procesů zákonů a norem. Ze zákona máme povinnost připomínkovat zákony, ale to je fáze, kdy je už často pozdě,“ upozorňuje.

Komora prý například otevřeně lobbuje za změnu zákona o veřejných zakázkách – tak, aby pominula běžná praxe, kdy se soutěží jen na nejnižší cenu.

„V Bruselu osobně lobbuji už 15 let, otevřeně a transparentně. Musím říct, že v Česku je to o dost složitější. Naši politici se musí sami naučit, co to lobbing je, jak a od koho lobbing přijímat. Měli by vyslechnout pokud možno co nejvíce stran, které jsou odborníky na danou věc a až pak si utvořit názor. To se ale neděje. Když předložíte fakta, řeknete proč a jak, tak to má dopad. Největší problém je v ochotě naslouchat,“ říká Irena Bartoňová Pálková.