Laboratorní testy opět prokázaly, že v rámci Evropské unie existuje jev, který je označován jako dvojí kvalita potravin. To znamená, že potraviny, které jsou prodávány pod identickým označením a balením, mají různé složení podle toho, kde jsou prodávány.

Zákazníci, očekávající že potravina prodávaná pod stejným označením bude mít stejné složení a tedy i stejnou kvalitu v rámci celé Evropské unie, jsou tedy oklamáni. V různých zemích se liší tyto potraviny ve složení a kvalitě ingrediencí.

V souladu s pravidly?

Existuje tak dvojí standard pro kvalitu potraviny, přičemž kvalitnější potraviny se prodávají ve starých zemích EU a méně kvalitní v nových zemích EU.

Danou otázkou se zabývala i Evropská rada, která konstatovala, že dvojí kvalita je sice faktem, ale že rozdílnost ingredience, zejména kvalita a množství je na produktu vyznačena a že je tedy toto označení v souladu s pravidly Evropské unie. Uznala ale, že je tento problém nutno řešit.

Odhodlání Evropské rady řešit problém je chvályhodné, ale rozhodně nelze souhlasit s jejím závěrem, že praktika dvojí kvality potravin prodávaných pod stejným označením je v souladu s pravidly Evropské unie.

Praktiku dvojí kvality potravin je totiž nutno označit jako nekalou. Označit méně kvalitní potraviny navenek stejně, jako potraviny s vyšší kvalitou, je jednoznačně jednáním nekalosoutěžním.

I když je na obalu méně kvalitní potraviny uvedeno její skutečné složení, jde stále o klamání spotřebitele (i když uvedení skutečného složení je vlastně upozorněním na to, že označení potraviny je klamavé).

Odpovědnost výrobce i prodejce

Při posuzování, zda totožné označení potravin rozdílné kvality může oklamat zákazníka, je nutno přihlížet k vzdělání a chápavosti průměrného zákazníka.

Průměrný zákazník sice nevěnuje údajům o složení potraviny zvláštní pozornost, není však zákazníkem hloupým či nedbalým. Jedná se sice o zákazníka, který je plně svéprávný a jedná na vlastní odpovědnost, jenže dvojí kvalita potravin je klamavou obchodní praktikou, protože opomíjí uvést závažnou informaci, kterou v dané souvislosti průměrný zákazník potřebuje pro rozhodnutí o obchodní transakci.

Touto závažnou informací je údaj, že potravina má nižší kvalitu než tu, kterou zákazník vzhledem k totožnému označení rozumně očekává. Průměrný zákazník tak učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil.

Odpovědnost za toto nekalosoutěžní jednání nese nejen výrobce předmětné potraviny, ale též osoba, která tyto výrobky či výkony dále nabízí či šíří (například prodejce).

Praktika dvojí kvality potravin je tedy postižitelná již podle současné právní úpravy, nicméně určitě neuškodí, pokud tento soukromoprávní delikt bude postižitelný i prostředky práva veřejného.