Osm 26minutových dílů nové televizní dokumentární série z cyklu Příběhy 20. století skládá dohromady skoro čtyřhodinový obraz osudu českých Židů od konce první republiky až do návratu těch přeživších po konci války. Kdo neviděl, měl by. I kvůli současnosti.

Druhý program ČT dokumenty vysílal vždy v neděli v podvečer, od konce října do poloviny prosince, celkem osm dílů třetí řady cyklu Příběhy 20. století. Tentokrát o holocaustu, ve vztahu k českým i slovenským Židům. Jakkoli může žít společnost v pocitu, že se „o tom ví“, realita je – dílem vlivem komunistické výuky dějin, dílem nedostatku času na výuku moderních dějin v dnešních školách – zhusta jiná, povrchní, neúplná.

To autor Adam Drda, spolu s režisérem Viktorem Portelem, napravuje. Dělá to jednoduše, ale účinně. Kompletní obraz skládá ze vzpomínek pamětníků, účinek umocňují pravidelné prostřihy na usměvavé fotografie z dětství a mládí, na snímky velkých rodin, z nichž často zbyl právě ten jeden jediný vypravěč.

Na poměry dokumentů v České televizi měla série slušnou sledovanost, stojí za to ji ale zpětně zhodnotit a připomenout, že i nadále bude dostupná v archivu ČT, na webu iVysílání. Adam Drda je zkušený autor, publicista (i občasný přispěvatel HlídacíPes.org), rozhlasový i televizní dokumentarista, mimo jiné autor důkladně zpracované knihy Zvláštní zacházení o rodinném táboře terezínských Židů v Osvětimi – Birkenau.

Nikdo si to neuměl představit

V roce 1938 žilo v Československu 300 tisíc Židů, a byla to pestrá skupina jak národnostně, tak svým přístupem k víře. Válku přežil zhruba každý desátý. Z měst a vesnic zmizely celé rodiny.

Dokumentární série nabízí cenné vzpomínky už zemřelých, i těch, kteří v obdivuhodné kondici stále ve vysokém věku žijí, jako je Felix Kolmer, Toman Brod nebo Eva Erbenová. Drda našel i řadu pamětníků, kteří se po válce usadili v Izraeli, a dosud nikdy své příběhy ani nevyprávěli.

„Buď je nevyprávěli nikdy na veřejnosti, nebo je nevyprávěli moc často, protože pohnutou a bolestivou historii – nejen z období nacismu – tam má skoro každá rodina. Některá ta interview byla odlišná od českých, byla bolestivější, syrovější, nečekanější,“ říká Adam Drda v rozhovoru s Michalem Šmídem pro web Paměti národa.

Právě zmíněná syrovost, konstatování faktu, nese přitom velkou emoci. Nejsilnější jsou „prostě jen vzpomínky“: často suchá konstatování o mučení, vraždění, úmrtí přátel, otce, matky… Popis drsné reality, nepředstavitelné krutosti, ale i výmluvné detaily: „Na Terezín jsme pak vzpomínali jako na ráj,“ říká jedna z těch, kteří přežili Osvětim. I jako ráj se tedy ve srovnání s vyhlazovacím táborem může jevit místo, kde zemřelo na 35 tisíc lidí. Smrt byla tak běžná, že si na ni zvykly i malé děti: „Neustále někdo umíral, viděli jsme jako děti denně vozy s mrtvolami, Když byla epidemie tyfu, umírala děvčata i z našeho pokoje.“

Každý díl dokumentu je pojatý stručně, jasně, ale rozhodně ne povrchně. Sdělení je srozumitelně, a krátká stopáž jednotlivých dílů (26 minut) vyloženě vybízí k použití při výuce dějepisu na školách. Vše pak dohromady skládá celek: od „začátku konce“ po osvobození a návrat přeživších…

Chtě nechtě si divák do historie promítá vlastní zkušenost, jím žité dějiny. To, jak se za druhé republiky vydral na povrch do té doby skrývaný český antisemitismus, je jen potvrzením toho, že se něco podobného klidně může v jiných kulisách stát znovu.

Stále platné je i to, že víra v to, že u nás „se to nemůže stát“, není na místě: „Věděli jsme, co se děje, ale tak nějak jsme zaspali. Mysleli jsme, že to k nám tak nějak nepřijde.“ „Nikdo si to neuměl představit.“

Vrátit se a začít znova

Součástí vyprávění jsou vzpomínky na pomoc a statečnost, ale i na udavačství, zbabělost, malost a kolaboraci. A na přežívání za dráty koncentráků: „Zoufalství bylo takové, že jsme si s maminkou řekli, že uděláme sebevraždu, ale nebylo jak.“ „Přál jsem si, abych zemřel, abych tu hrůzu už dál nemusel přežívat.“

Dokumentární série pokrývá celé spektrum osudů československých Židů. Život ve smíšených manželstvích, život na útěku a ve skrýších, poválečné návraty… Jeden díl je věnovaný nejmasovější vraždě československých občanů v dějinách: vyvraždění terezínského rodinného tábora v plynových komorách Osvětimi. Dodnes není zcela jasné, proč vůbec nacisté takový rodinný tábor zřídili. Snad jej chtěli využít k propagandě, jako předtím samotný Terezín.

„Ta židovská tragédie nestojí vně českých dějin, nelze ji z nich vyjmout – a nejrozsáhlejší nacistický zločin na české společnosti nepředstavují Lidice nebo heydrichiáda, ale právě vraždění Židů. A teď se podívej, jak dlouho trvalo, než se aspoň trochu prosadilo do veřejného povědomí, že největší masová vražda československých občanů se nestala u nás, ale v Birkenau roce 1944, na obyvatelích rodinného tábora,“ říká Drda.

Řada pamětníků vzpomíná, jak pro ně „to nejhorší“ přišlo po válce, kdy se vrátili domů, většinou přišli o rodiny, museli se nějak vyrovnat s tím, co prožili a začít znova.

„Je to v té v poslední, osmé části. Ta se právě týká vztahu především „nežidovských“ Čechů k Židům, nezájmu, neporozumění, neochoty vracet židovský rodinný majetek. Někteří pamětníci měli dobrou zkušenost, dobré sousedy, nedá se tvrdit, že by se všichni lidé zachovali hanebně, ale pak také byla spousta opačných případů,“ popisuje Drda.

Nechali jsme zchátrat Terezín

Dokumentární série je mimo jiné i potvrzením toho, co by měl chápat snad každý – že holocaust byl strašlivým, komplexním a promyšleným zločinem, krutá vražda šesti milionů lidí. Nežijeme ale v ideálním světě, a tak někteří v dnešní situaci část opatření proti šíření nemoci covid-19 přirovnávají právě k perzekuci Židů. Takzvaní antivaxeři si na hruď lepí žluté židovské hvězdy s nápisem „neočkovaný“ vyvedený švabachem. Adam Drda k tomu ale přistupuje střízlivě.

„To je jistě hloupé, zvlášť když si vezmou ty hvězdy a pak k nim mluví z pódia na Staroměstském náměstí nějaký český rasista. Ale zase bych z toho nedělal víc, než to je. Ti lidé jsou v panice, mají pocit, že z nich někdo dělá občany druhé kategorie a bere jim jejich občanská práva, ten pocit může být v některých případech i oprávněný,“ říká.

„Chtěli ten pocit ohrožení demonstrovat, hledali razantní symbol – a první, na co si někdo vzpomněl, byli Židé. Čili je to prvoplánová hloupost, je to nevkusné a nevzdělané, ale připadá mi přehnané v tom vidět například zneuctění památky obětí. Tady se s těmi historickými analogiemi zachází vůbec dost divoce, kdekdo vidí v každé špatné věci projev fašismu, a to je vlastně totéž, jen obráceně. Horší zneuctění památky obětí šoa podle mě je, že český stát nechal zchátrat Terezín natolik, že se některé domy hroutí. Jako by to byla předzvěst přicházejícího zapomnění.“

Právě zmíněná dokumentární série by proti zapomnění měla sloužit i po letech, kdy už žádní pamětníci nebudou. Rizika ztráty paměti si uvědomuje i Drda:

„Co se stane s šoa, až tu nebudou přeživší, je zásadní otázka. Myslím, že se vnímání toho velkého neštěstí hodně změní. Dokud je možné setkávat se s lidmi, kteří to prožili a přežili, je šoa součástí naší zkušenosti, byť zprostředkovaně. Až tahle možnost nebude, odsune se do historie – a mimo jiné přestane působit jako výstraha, jako živý příklad, čeho jsou lidé schopni. Co to bude znamenat, to si netroufám odhadovat.“