Během jednoho měsíce se novináři Ruslanu Kulevičovi od základů změnil život. Po prezidentských volbách v srpnu ho příslušníci běloruských speciálních jednotek zatkli, uvěznili a zbili tak brutálně, že mu zlomili obě ruce a způsobili řadu dalších zranění. „Pokračují také v dehonestující kampani na mou rodinu, matka kvůli tomu musela odejít ze zaměstnání,“ říká Kulevič dnes už z litevského exilu.

Třísettisícové běloruské město Grodno není světoznámé, ale někteří z tamních rodáků se proslavili daleko za hranicemi. Narodil se zde například známý neurolog Robert Wartenberg, nebo americký gangster Meyer Lansky, který patřil k nejmocnějším mafiánům z dob Al Capona. Mezi populární osobnosti současného Grodna patří novinář Ruslan Kulevič.

Ve svých 29 letech vydal už dvě knihy věnované historii města, ve kterých ale nepíše o slavných rodácích, nýbrž o těch zapomenutých. Oživil hlasy pamětníků, kteří zažili vpád Rudé armády do Grodna a následně do Polska v září 1939. Téma bylo dlouhá desetiletí v Bělorusku v podstatě tabu.

Ruslan se díky svým knihám stal oblíbencem laické i odborné veřejnosti. Ani to ho ale neochránilo před brutalitou současného režimu Alexandra Lukašenka. Letos v srpnu skončil ve vězení, odkud vyšel s otřesem mozku, zlomenýma oběma rukama a řadou dalších zranění.

Můj soud byl nejdelší, trval půl hodiny

Proč jste byl zadržen a jak proběhlo vaše zatčení?

Pracuji už sedm let pro noviny Grodno Life a patřil jsem k nejaktivnějším novinářům ve městě. Předpokládal jsem, že budu po srpnových volbách zatčen, stejně jako mnoho dalších novinářů z nezávislých médií. Zadrželi mě OMONi (příslušníci speciální pořádkové jednotky, pozn. red.) 11. srpna v obchodě, kde jsem byl s manželkou.

Hned mě i moji ženu začali bít obuškem. Já jsem v tu chvíli měl na sobě vestu Press, bylo to ale během dne, žádné protesty ještě ani nezačaly. Při zadržení mi sebrali tašku, ale nevšimli si nejprve, že mi v kapse zůstal mobil. Volal jsem kolegům z redakce i starostovi města, který mě původně sám vyzval, abych se mu hned ozval, kdybych měl nějaké problémy.

Teď jsem se od něj dověděl pouze, že mi nepomůže, že to není v jeho kompetenci, a že jsem neměl chodit na demonstraci. Mobil mi pak příslušníci samozřejmě také zabavili.

Kdy došlo k vašim zraněním?

Po převozu do věznice jsme museli spolu s dalšími zadrženými projít mezi dvěma řadami příslušníků, kteří nás bili obušky. Byl jsem označen speciálním znamením jako novinář, a proto mě bili ještě víc než ostatní. Postavili mě ke čelem ke zdi, nohy a ruce od těla. Nemohl jsem stát kvůli bolesti nohou po předchozím bití, ale to nikoho nezajímalo. Že mám zlomené paže jsem se ale dověděl až později po propuštění.

Jak vypadal váš soudní proces?

Poté, co jsem byl zbit, mě odvedli do místnosti, kde třídili osobní věci zadržených. Viděl jsem, jak do mého batohu dávají červeno-bílou běloruskou vlajku a masku. Ohradil jsem se, proč to dělají. Bylo mi řečeno, že to jsou moje věci, a byl jsem hned odveden do třetího patra k výslechu.

Tam jsem měl podepsat protokol, v němž byly uvedené samé lži, například že jsem byl na demonstraci, kde jsem křičel různá hesla atd. Odmítl jsem to podepsat a následně mě odvedli do vězeňské cely. Druhý den proběhl soud, který trval 30 minut, což byl nejdelší soudní proces toho dne. Snažil jsem se dokázat, že jsem nic neudělal. Nikoho to ale nezajímalo a dostal jsem trest sedm dní vězení.

Nejlepší přednáška? Ve vězení

Setkal jste se pak ještě s násilím během pobytu ve vězení?

Už ne, ale téměř celé tři dny jsme nedostali nic k jídlu a bylo nám řečeno, že člověk vydrží bez jídla 30 dní. Neměli jsme ani matrace a žádné přikrývky na spaní. V cele se mnou byli lidé, kteří byli zatčeni například proto, že napsali něco na Facebooku, nebo jinak vyjádřili názor. Byl tam hasič, inženýr a kovář.

Třetí den k nám přišli do cely kněží, přinesli nám vodu a nějaké drobnosti k jídlu, a také jsem dostal balíček od manželky. Tak jsem se dověděl, že alespoň ona už je v pořádku doma. Manželka mi v balíčku poslala jednu z knih, které jsem napsal. Udělal jsem pro své spoluvězně prezentaci své knihy a byla to ta nejlepší prezentace, kterou jsem kdy měl. Kniha pak zůstala ve vězení a nedávno mi přišel dopis, že ji tam lidé stále čtou.

Jaká kniha to byla?

Zajímám se o historii a zaznamenávám vzpomínky lidí, kteří zažili dění před druhou světovou válkou. Napsal jsem zatím dvě knihy – Příběhy z ulic Grodna a Jedno město, různé vzpomínky, a mám už materiál na další. Ve vzpomínkách pamětníků je pravda, která se dost liší od propagandy, kterou nám vnutil Sovětský svaz.

Tito lidé přežili příchod komunistů v roce 1939, změnu moci, první Sověty, Němce, druhé Sověty, vznik samostatného Běloruska. Mají co porovnávat. Teď bychom jim měli naslouchat, protože historie se opakuje, opět tady máme represi a zatýkání jako na konci 30. let…

Jaký je zájem čtenářů o vaše knihy?

Nechci, aby to znělo jako chvástání, ale v mém městě se staly bestsellery. Čtenáři mi pak začali pomáhat s dalšími tipy a zprostředkováním kontaktu s pamětníky. Byl jsem několikrát i v Polsku, kde jsem zmapoval příběhy lidí, kteří museli ve 30. letech opustit Bělorusko a vystěhovali se do Polska. Tuto knihu bych proto vydal rád i v polštině.

Výhrůžky, lži a odchod za hranice

Vraťme se ještě k vašemu zatčení a uvěznění. Co se dělo, když vás propustili?

Pustili mě nakonec po třech dnech, protože lidé začali psát petice za moje propuštění. Domů jsem dojel taxíkem, o peníze na něj jsem požádal kolemjdoucí, neměl jsem u sebe nic. Měl jsem štěstí, lidé na ulici mě poznali, dali mi peníze a nechali mě i zatelefonovat manželce.

Ještě ten den za mnou pak přijel kolega z redakce. Natáčel mě na video a na záběrech jsme si všimli, že mám modré ruce. Druhý den jsem jel do nemocnice, chtěl jsem, aby lékaři zdokumentovali všechna má zranění z vězení. Na rentgenu zjistili, že mám obě ruce zlomené. Také jsem měl otřes mozku, takže mě nechali pět dní v nemocnici.

To nejhorší ale začalo až potom. Provládní média začala psát vylhané články, že jsem ve vězení vůbec nebyl, a že jsem si sám zlomil ruce. Zveřejnili na telegramovém kanálu také mé osobní údaje a kontakt a začaly výhrůžky a nátlak, abych opustil Bělorusko. Z různých telefonních čísel přicházely anonymní výhrůžky i mé matce a manželce.

Jak jste reagoval?

Odjeli jsme s manželkou na nějaký čas z města pryč na venkov, vypnuli jsme mobily a doufali jsme, že tak přečkáme nejhorší. To byl ale omyl. Když jsme se vrátili, vysílaly všechny provládní televize pořady o tom, jak jsem vše nafingoval, že jsem špatný novinář a moje žena je prostitutka. Odjeli jsme na další týden z města a pak jsem byl předvolán opět k soudu, tentokrát jsem měl být v roli svědka. Netušil jsem ale vůbec o co jde.

Poradil jsem se s advokátem a ten mi doporučil, abych odjel ze země pryč. Radili mi to i kolegové v redakci. Nechtěl jsem opustit Bělorusko, ale bylo jasné, že mě ani moji rodinu nenechají na pokoji. Na začátku září jsme nakonec se ženou odjeli.

Měli jste kam jít?

Pomohli nám litevští novináři, dále nadace Belarus Solidarity Fund a také američtí novináři. Po příjezdu do Litvy jsem absolvoval lékařské vyšetření a rehabilitaci. V té dosud pokračuji a také se mnou pracují psychologové. Veškeré pomoci si velmi vážím, ale hlavně bych si přál, aby se mi podařilo sehnat nějakou práci. Nedokážu sedět a nic nedělat.

A máte nějakou představu, co dál?

Vůbec nevím. Pro litevská média pracovat nemůžu kvůli jazyku. Snažím se pokračovat ve své práci pro noviny Grodno Life, dělám rozhovory na dálku, pomáhají mi i čtenáři, kteří mi posílají informace, fotky a videa. Dělal jsem také rozhovory s Bělorusy, kteří jsou teď v Litvě v uprchlickém táboře.

Požádal jsem o mezinárodní ochranu, chtěl bych se vrátit do Běloruska, ale právníci mi to zatím nedoporučují. Kdybych se vrátil teď, zřejmě by se režim snažil pomstít se mi. Běloruská provládní média hned po našem odjezdu vydala zprávu, že jsem utekl jako krysa. Pokračují také v dehonestující kampani na mou rodinu, matka kvůli tomu musela odejít ze zaměstnání. Jestli se situace nezmění do konce roku, zkusím možná Polsko. Tam funguje běloruská televize, třeba bych mohl pracovat pro ni.