14 komentářů

1. J.Němec napsal:

   7.3.2015 (9:11)

   Nedávno jsem někam ironicky napsal, že příštím ředitelem České televize bude soudruh zemědělec Veleba.

   To jsem netušil, že prezident Zeman lživě a sprostě Českou televizi obviní. Někteří lidé si myslí, že Zeman není duševně zdráv. Jiní lidé si myslí, že náš prezident plní příkazy z Moskvy. Já si zase myslím, že máme nejhoršího prezidenta všech dob. Už by s tím měl někdo něco dělat, než nám naši schopní odborníci budou zase prchat do zahraničí jako za Gottwalda a Jakeše.

2. Petr Havelka napsal:

   7.3.2015 (20:44)

   Nedávno k veřejnoprávním mediím psal Karel Hvížďala.

   Ve sněmovně proběhl 14. ledna seminář o radách veřejnoprávních médií, které mají tvořit samosprávu těchto institucí. Přestože většina relevantních politických stran má ve volebním programu odpolitizování rad, některé hlasy z pléna, a zejména v kuloárech, hovořily jinak.

   Ty hlasy ve sněmovně tvrdily, že politici jsou rovněž občané, že rozhodují o penězích těchto institucí, a tudíž mají mluvit do jejich vysílání. A hlavně: mandát politiků má vyšší legitimitu než mandát odborníků, protože vyšel z voleb! De facto jsou tyto hlasy se současným stavem smířené. Proti výrazné změně se postavili i předsedové rad České televize a Českého rozhlasu. Naproti tomu především generální ředitel ČT volal po rozsáhlejší změně kvůli razantnímu nástupu nových médií, na něž se žádná regulace nevztahuje.

   Ministerstvo kultury počítá s větší proměnou zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání až podle nové směrnice o audiovizuálních službách, kterou má připravit Evropská komise. Nicméně do konce letošního roku hodlá předložit novely k fungování rad ČT a ČRo. Jaký model se tu prosadí, není jasné. Podle ministerstva dosavadní „zastřená nominace přes občanské společnosti“ umožňuje snadné vychýlení plurality těchto orgánů pomocí lobbistů silných stran a hnutí (třeba kdyby ANO získalo zřetelnou převahu; reálně se to takhle vyvinulo v orbánovském Maďarsku). Zatím ve sněmovně leží pouze skromná novela zákona o Českém rozhlase umožňující širší pokrytí stanice mluveného slova ČRo Plus na velmi krátkých vlnách.

   Takže nynější sněmovna se na novelizaci zákona o způsobu volby rad ČRo a ČT pravděpodobně nedomluví; zákonodárci zřejmě počkají až na směrnici Evropské komise, která by měla být hotová do konce roku 2017. Takto získaný čas bychom měli využít k diskusi o veřejnoprávních médiích či médiích veřejné služby, které jsou hlavně v severských evropských zemích považovány – spolu s prestižními novinami – za čtvrtý pilíř demokracie po moci ústavní, vládní a soudní. U nás tomu tak není; naopak užitečnost tohoto typu médií je zde trvale zpochybňována.

   Kde se to vlastně vzalo

   Termín veřejnoprávní médium byl přeložen z němčiny – Öffentlich-rechtliche Sendeanstalten. V praxi toto slovní spojení znamená, že veřejnost si takovou instituci platí formou přímé daně, poplatku; zákon pak předepisuje rozsah veřejné služby. Toť vše. Český problém vyplývá z toho, že si společnost a volení zástupci a politici neuvědomují důležitost takové instituce, jak ji definoval John Reith v roce 1927, když převedl British Broadcasting Company na Corporation.

   Před tímto aktem se totiž ukázalo, že dosavadní dva sektory, státní a soukromý, vždy neblaze selektují informace. Stát chce logicky ukázat sám sebe v nejlepším světle – vláda má potřebu se prezentovat jako ta nejlepší alternativa; a privátní sektor je postavený na tom, že potřebuje prodávat své posluchače a diváky inzerentům – nic složitějšího se do vysílání nedostane, neboť by to mohlo odpuzovat publikum. A tak vznikla na první pohled složitá veřejnoprávní konstrukce. U nás ji politická reprezentace – a nejen její krajní křídla, nýbrž i leckteří představitelé velkých politických stran – od počátku odmítala. Nejsilněji asi Václav Klaus, který veřejnoprávnost nazval kočkopsem. Politikům u nás nedošlo, že mediální kontrola jim pomáhá, protože často odhalí nepravosti dříve, než by jejich odhalení mohlo nějak zásadně dopadnout na vládu či politické strany.

   Když se ve „staré“ Evropě diskutuje o fungování veřejnoprávních institucí, kromě hlasů z extrémních křídel nebývá zpochybňována jejich samotná užitečnost. Tyto instituce plní čtyři základní funkce: informují, kontrolují, vychovávají a baví. A jak stojí třeba v zákoně o ČT: mají mimo jiné poskytovat objektivní, ověřené a ve svém celku vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů. Jinými slovy, slouží k vytváření veřejného mínění. Proto tento model přijaly i USA; v roce 1970 tam vznikla Public Broadcasting Service (PBS) provozující rozhlasové a televizní vysílání (starý model, jenž předpisoval veřejnou službu privátním vysílačům, byl totiž dražší: zaměstnával příliš mnoho úředníků, kteří plnění této služby museli kontrolovat).

   Profilování veřejnoprávní instituce však nebylo snadné. U BBC se podařilo i díky mimořádným okolnostem. Přeměně ostrovní Company na Corporation pomohly na samém počátku dvě skutečnosti: jednak sílící tlaky na komercionalizaci, kterým John Reith, původně hlavně v hudbě, chtěl vzdorovat, jednak generální stávka v roce 1926, kdy se ukázalo, že vysílání bylo příliš provládní a nezahrnovalo hlasy druhých stran. Své samozřejmě sehrála i tamější silná demokratická tradice. Velká Británie ve 20. století pochopila potřebu instituce stojící mimo vliv vlády a komerčního sektoru. Své oprávnění a prestiž BBC plně stvrdila za druhé světové války.

   Od roku 2007 se BBC řídí novou Královskou chartou (tu původní stanice získala v již vzpomenutém roce 1927), podle níž byl zřízen tzv. BBC Trust, který je nezávislý na politických orgánech i na manažerské struktuře BBC. Jeho úloha je důsledně seberegulační a spočívá v dohlížení na to, aby BBC pracovala co nejlépe ve veřejném zájmu. Je to tedy veřejná instituce, jejímž posláním je hájit veřejný, nikoliv politický nebo komerční zájem. K tomu si BBC Trust volí dvanáctičlennou exekutivní radu v čele s předsedou, která sestává zpravidla z novinářů, mediálních expertů, bývalých vysokých úředníků, diplomatů, ale i byznysmenů. Kromě toho BBC Trust zřizuje různé orgány zabývající se například editorskou prací, etickými standardy či hospodařením. Ve Francii je rada pro takový mediální účel koncipována coby nezávislá instituce, která má především dohlížet na svobodu komunikace. Čítá devět členů: tři jmenuje prezident, tři předseda Národního shromáždění a tři předseda Senátu.

   Původní idea nezávislých stanic se zkrátka zrodila ve Velké Británii a v kontinentální Evropě byla transformována na veřejnoprávní média. Do Německa s touto ideou přišli britští a američtí okupační důstojníci. Vedla je k tomu i zkušenost s Hitlerovým a Stalinovým rozhlasem, tvrdě zneužitým k propagandistickým účelům. Později se tento model rozšířil v jiných západoevropských zemích a po roce 1989 i ve střední Evropě.

   Nic radním neplatit

   Na počátku 90. let směrem k nám prohlásil německo-britský sociolog, politolog, filozof a liberální politik Ralf Dahrendorf: „Revoluci jste provedli za šest dní, zákony přepíšete za šest let, ale myšlení změníte nejdříve za šedesát.“ Dosavadní pětadvacetiletý tuzemský vývoj ukazuje, že Dahrendorf věděl, o čem mluví. Tuzemské demokratické deficity se dají zřetelně doložit na fungování veřejnoprávní televize a rozhlasu a na připravovaných změnách.

   Z Německa, z jejich takzvaného korporátního systému (i když v každé spolkové zemi je to trochu jinak), jsme převzali zásadu, že organizace mají posílat do rad ČT aČRo své zástupce, kteří mají být reprezentativním vzorkem společnosti. Jenže první nedostatečnost v porovnání s německým modelem tkví v tom, že instituce, které vyjmenovává zákon, si samy volí své zástupce, a německé parlamenty je potom schvalují pouze formálně: šetří, zda kandidáti něco nezdefraudovali, zda neměli nějaké potíže se zákonem, ale jinak přebírá delegaci dotyčných organizací.

   Ty zase vědí, že musí vysílat do rad skutečné mediální odborníky, nikoliv zahrádkáře či koulařky nebo jiné takové lidi, kteří o fungování médií reálně nic nevědí. Funkce v radách jsou čestné, tedy neplacené. Pokud my ovšem radním dáme 46 tisíc měsíčně, jak to stojí v nynějším návrhu, vytvoříme tím jen instituci pro sinekury zasloužilých členů a radní tam budou stejně dostrkáni politickými kanály. Německé rady se sházejí většinou třikrát až čtyřikrát do roka, nezasedají každých čtrnáct dní jako u nás a jejich povinností je určovat programovou linii a sledovat plnění veřejné služby: nesuplují ředitele a nevyřizují žádné stížnosti na vysílání či vedení.

   Druhá zdejší nedostatečnost se týká poplatků. V okamžiku, kdy o nich rozhoduje parlament nikoliv jen formálně (jako v Německu), nýbrž fakticky, je to špatně, protože vedení rozhlasu a televize je vydíratelné. V Německu se výše poplatků řídí podle parametrů spotřebního koše, takže když jde o několik procent nahoru, navýší se také poplatky a parlament to v zásadě vezme na vědomí.

   V Německu může ředitele i členy rad odvolat pouze soud, takže obě strany spolu musejí dobře vycházet. Navíc tam ještě existuje správní rada, která kontroluje finance a je partnerem pro posluchače (jak to stojí třeba ve statutu ZDF). Důležité rovněž je, že je oddělena struktura ředitelská a šéfredaktorská. Každý zodpovídá za něco jiného, ředitel nebo intendant zodpovídá za základní směřování stanice a peníze. Za obsahy a obsazení redakce odpovídají šéfredaktoři, v tom si nejsou navzájem podřízeni. Ředitel nemůže diktovat, koho mají šéfredaktoři přijmout nebo co mají vysílat.

   Všechny možné spory a jejich řešení předjímá takzvaný redaktorský kodex, který stanovuje náplň práce a přesná pravidla, jak neshody řešit a bazíruje na nezávislosti redaktorů. Na každých deset lidí se volí jeden zástupce, zástupci tvoří valnou hromadu a valná hromada má představenstvo. V případě sporu všechny strany sporu delegují své zástupce a ti se pak musejí v předepsaných termínech na něčem dohodnout. Teprve kdyby se nedohodli, jde spor k soudu. Tento mechanismus nedovoluje, aby došlo k tomu, co se u nás stalo v roce 2000 a čemu říkáme televizní krize.

   Máme to ve svých rukou

   Nic z toho, co jsem nyní popsal, u nás nefunguje. U Československé, potažmo České televize, stejně jako u Československého, potažmo Českého rozhlasu jsme pouze přetřeli nápisy a řekli, že teď už to jsou instituce veřejnoprávní. Jenže má-li tuzemský parlament ve věci médií tak velkou moc, jakou má, neběží o korporátní systém, který jsme si původně vzali za vzor, nýbrž o systém o parlamentní. A naše veřejnoprávní média fungují podobně jako v jižních státech Evropské unie, v nichž rovněž chybí dlouhodobá demokratická tradice.

   Ani tam se nepodařilo zavést standardy, které se ujaly ve Skandinávii, Británii, Německu či Francii. Je jen na nás, kam chceme patřit, a co jsme pro to ochotní učinit. Popsaný problém se přitom netýká výhradně médií veřejné služby. Podobný problém máme s chystaným zákonem o státním zastupitelství nebo se zákonem o státní službě. V principu vždy jde o dělbu moci, jež je hlavním garantem moderní demokracie. My však dělbě moci nejsme historicky uvyklí. Máme v sobě vrostlé, že beztak se to hlavní rozhoduje někde jinde – nejprve ve Vídni, později v Moskvě, nyní se vše svaluje na Brusel.

   Pokud si čeští občané svou angažovaností změnu namoci nevyvzdorují, politická reprezentace se svého postavení nevzdá, protože nynější stav je pro ni pochopitelně jednodušší. Taková občanská neodevzdanost je zvlášť důležitá v době, kdy volby jsou marketingovou záležitostí, v níž rozhodují peníze; kdy tištěná média ovládají byznysmeni (a jeden z nich je dokonce „majitelem“ politického hnutí) a kdy naše země má tak krátkou demokratickou tradici. Teprve když se občané a část politické reprezentace shodnou na dělbě moci, je možné, aby fungovala veřejnoprávní média, státní zastupitelství nebo státní služba nezávislá na politických stranách. Jinak jsou proklamované změny jen nálepkami a obsah si politici opět přizpůsobí pyramidální struktuře, čímž popřeme smysl všech těchto institucí. Proto si můžeme dovolit říci, že demokracii dnes stále ještě bojkotujeme.

   Psáno pro přílohu LN – Orientace
   http://blog.aktualne.cz/blogy/karel-hvizdala.php?itemid=24618

3. J.Němec napsal:

   7.3.2015 (22:29)

   Tady přece vůbec nejde o poplatky. To si může myslet jen politický analfabet. Zeman chce zničit média jako vše co mu stojí v cestě.

4. LUF napsal:

   8.3.2015 (8:56)

   Mohli by zrušit povinnost platit TV poplatky alespoň lidem jako jsem já, co je musíme platit za monitor k DVD přehrávači.

5. Admirál napsal:

   9.3.2015 (8:29)

   ČT v současnost není instituce, která by stéla za to bránit. Nejlépe ji zprivatizovat. Ona už je dávno zprivatizovaná je, jen to nepíší v novinách a my jsme hejl, který to platí. Krásný penězovod – 7.000.000.000 Kč ročně pro pokrucovače skutečnosti. Pražská kavárna má za co kavárnit.

   Horší stav si nedokážu představit.

   Privatizace nastolí alespoň o level lepší stav: Nebudu ten proud propagandy přímo jako vůl platit.

   Privatizační mocnosti, vstupte.

   • Myšelín napsal:

     9.3.2015 (11:05)

     Ona taková privátní evropská vlnka by tu byla opravdu potřeba. Jistě by pak produkovala nejen pořady obveselující, nepochybně zaručeně nezávislou zpravodajskou agendu, ale i pořady naučněvzdělávací, třeba jak být správným Evropanem globálního střihu, výuku etikety – zda jíst koblihu ručně nebo příborem, zda prát burku v Perwolu nebo Arielu a podobně.

     Na ČT bychom pak vzpomínali jako na staromilské médium z minulého století.

     • Admirál napsal:

       9.3.2015 (11:28)

       Vyjmenujte mi 3 rozdíly mezi „nezávislou ČT a privátními televizemi.

       Produkuje zpravodajství a publicistiku na přibližně stejné úrovni, jak privátní televize. ČT se zaštiťuje nezávislostí, přitom není zřejmé, na kom že je nezávislá. Jediný, na kom je skutečně nezávislá, jsou její koncesionáři.

       • Myšelín napsal:

         9.3.2015 (11:45)

         Tak vidíte. Privatizací by se nic nezlepšilo, odpověděl jste si sám. Pokud má veřejnoprávní televize fungovat, pak musí koncesionář, který platí poplatky, volit také radu ČT a ne nějací strejci, kteří zvolí stále dokola Uhdeho a Fibingerovou. Když můžeme volit konečně prezidenta, musíme k poplatkům mít možnost rozhodovat o tom, kdo nám svět zprostředkuje tak, abychom nebyli pořád za ovce.

         • Admirál napsal:

           9.3.2015 (12:19)

           Privatizací by se nic nezlepšilo?

           Minimálně nebudu platit něco, o co v dané kvalitě nestojím. Když o to někdo bude stát, ať si to platí.

           Nehledě na to, že řešení, které nastiňujete vypadá jako neprůchodné, neprosaditelné.

           Kdežto privatizace by si z pochopitelných důvodů podporu, počítám že silnou, našla.

6. Myšelín napsal:

   9.3.2015 (13:01)

   Pro Admirál:
   Proč myslíte, že by se nedalo prosadit, že o obsahu TV vysílání, prostřednictvím koncesionáři volené rady ČT, bude rozhodovat koncesionář? Nemá nakonec pravdu pan Hvížďala, že u nás demokracii neustále bojkotujeme?

   • Admirál napsal:

     9.3.2015 (13:21)

     K tomu je třeba změna zákona. Někdo jej musí formulovat, musí se najít většina k jeho schválení.

     Věřím tomu, že by se našli poslanci, kteří by naformulovali znění umožňující účinnou kontrolu.

     O nalezení dostatečné většiny, potřebné ke schválení pochybuji. Navíc je tu nebezpečí tzv. „pozměňovacích návrhů“, které by zákon vylepšili do podoby, že by jsme na konci legislativního procesu byli opět na jeho začátku.

     Ne, ne. Ve stávající situaci je tato cesta cestou pro Don Kychoty.

     Trvám na tom, co jsem napsal. Privatizovat. To je schůdné. Pak se uvidí.

     • Myšelín napsal:

       9.3.2015 (13:34)

       Pak byste měl iniciovat referendum. Mnoho občanů poplatníků nebude s privatizací souhlasit a jen tak něco zprivatizovat po vzoru „starých dobrých časů“, zvláště veřejný statek, by nebylo optimální, pokud byste neměl souhlas občanů. Já vím, že je to lákavé, získat lehce hlásnou troubu se vším příslušenstvím, bez námahy. Ale pak bychom byli jen krůček od Ukrajiny.

       • Admirál napsal:

         9.3.2015 (13:49)

         Privatizaci nepokládám za optimální řešení, ale je to řešení. Nehledě na to – jak už jsem pal, ČT už zprivatizována v podstatě je.

         A co je důležité, je to potenciálně schůdné řešení.

         Ostatní cesta a ne že by ta Vámi navrhovaná nebyla lákavá, zavánějí neřešením.

         • Myšelín napsal:

           10.3.2015 (12:12)

           Mně tedy váš nápad neoslovil. Jak říkám, nemám zájem o televizi, kde se dozvím maximálně to, jak se dojí velbloud.