Brněnský režisér, hudební skladatel, moderátor a autor pořadů v brněnském klubu Skleněná louka Zdeněk Plachý zemřel ve spánku v 56 letech. Jeho uměleckou dráhu ovlivnilo i spojení se zpěvákem Danielem Landou. „Od té doby jsem to měl u české kritiky spočítané,“ říkal Plachý. Osobní vzpomínku na něj napsal spolupracovník HlídacíPes.org Kristián Chalupa.

Na jedné ze svých úspěšných premiér nás kdysi před lety seznámil ředitel Městského divadla v Brně Stanislav Moša. Prakticky od té doby jsem z iniciativy Plachého realizoval na Malé scéně Mahenova divadla více než dva roky vlastní pořad s názvem „S Kristiánem na téma“.

Bylo to v době, kdy byl Plachý uměleckým šéfem Mahenovy činohry, kterou vedl v letech 2007 až 2012. Svými svéráznými názory dokázal provokovat své okolí; byl to člověk, který se v žádném případě nedal přehlédnout a byl také obratným diskutérem.

„Jsem hudební skladatel, kterého z JAMU v roce 1988 vyhodili za absolventskou skladbu, v níž byl na padesáti stranách opancéřované partitury znak pěticípé hvězdy. Tu skladbu pak natočili na CD Slováci v devadesátých letech – hraje ji sto padesát dechových nástrojů a myslím, že je skutečně magická,“ těmito slovy se před časem představil sám Plachý.

Nejšílenější z režisérů

„Z těch řekněme dvaceti režií ve všech možných národních i podnárodních divadlech jsem režíroval z 90 procent vlastní texty nebo texty, v nichž jsem spoluautorem. Ve všech třech Národních divadlech v ČR (Praha, Ostrava, Brno) jsem režíroval vlastní texty. To je, myslím, poměrně zvláštní rys, protože každé vlastní představení, které režíruješ jako světovou premiéru, je vždy o něco větším rizikem, než když děláš jinými již prověřenou klasiku,“ bilancoval Plachý.

Za jeden ze svých nejzajímavějších projektů označil Stmívání v lomu, které režíroval v exteriérech Moravského krasu. Místem děje byl kamenolom u poutního místa Křtiny, kde lom vypadá jako antický amfiteátr ponořený pod krajinu.

Z evropských režisérů uznával Zdeněk Plachý nejvíce Andreje Tarkovského. Ten byl podle jeho slov nejhlubší. Z asijských pak u něj vedl Akira Kurosawa, coby ten nejpoetičtější. Americký režisér David Cronenberg je, jak říkal Plachý, zase nejšílenější.

Landa? To neznám…

„Pochop – já jsem vyrůstal na Janáčkovi, Stravinském, Cageovi. A jednou – to už mi bylo přes čtyřicet let – tak sedíme se spisovatelem Jiřím Šimáčkem v italské kavárně na Zámečnické v Brně, kde píšeme svoje hry a jen tak kecáme o tom, která kapela u nás je schopná vyprodat haly nad deset tisíc diváků a Šíma mi říká – no tak, jsou to zhruba dvě – Lucie a Dan Landa. Já jsem ani nevěděl, kdo to Landa je. Tuto hudbu jsem moc nesledoval a v nějaké písničce, co jsem znal, jsem si Dana pletl s Fanánkem,“ vysvětloval mi jednou Zdeněk Plachý.

Později dodal: „Tak jsem si poslechl pár Danových písní a zjistil jsem, že se mi dost líbí. Vystudoval jsem a znám hlavně vážnou hudbu, nicméně v těch Danových písních je často cosi dráždivého, jak z hlediska hudebního, tak z hlediska textů – poezie. Pak jsme se s Danem Landou seznámili a dohodli jsme se, že něco spolu napíšeme. To jsem ještě nebyl šéfem činohry brněnského Národního divadla.“

Jednou prý s Danielem Landou v noci seděli na zahradě na chalupě v Habrůvce u Křtin a meditovali nad tím, jak se bude jmenovat jejich společná hra a o čem bude. Na návsi právě probíhala hodová zábava. „Kapela hrála každou chvíli nějakou Landovu píseň. Byl to zvláštní pocit,“ vzpomínal Plachý.

Ovace ve stoje

K umělecké spolupráci s Danielem Landou říkal: „Pak jsme napsali pro Mahenku Tajemství Zlatého Draka, představení, které zhlédlo tak čtyřicet tisíc diváků. Myslím, že to byla zajímavá inscenace.“ Diváci prý vestoje tleskali zpravidla tak dvacet minut.

„Kritika a umělecké kruhy, které mne do té doby považovaly za předního experimentálního umělce, byly samozřejmě z naší spolupráce s Danem Landou zmateny a naštvány. Od té doby se o mně začalo mluvit velmi zle v médiích a svezla se mi po zádech kdejaká umělecká i mediální nula,“ bilancoval Plachý.

„Od té doby jsem to měl u české kritiky spočítané. Ať jsem udělal cokoliv, všichni pořád mluvili jenom o Landovi. Upozorňuji, že Daniel je poměrně křehký, velmi citlivý člověk. Poznal jsem ho velmi blízce a musím taky zdůraznit, že není ani fašista, ani nacista,“ rezolutně prohlásil během jednoho našeho setkání.

Sám Zdeněk Plachý nebyl vyloženě křehký, ale velmi citlivý určitě ano. V řadě věcí, týkajících se politiky, jsme se většinou shodli, v případě umění asi také, i když zde již byly trochu větší diference.

Zdeňku, v každém případě mi naše debaty u nás doma nebo na tvé chalupě v Habrůvce u Křtin budou velmi chybět. Určitě budu také postrádat tvé pořady ve Skleněné louce, díky nimž jsem se mj. seznámil a mohl si povykládat s kardinálem Miloslavem Vlkem, biskupem Václavem Malým či s psychiatrem Cyrilem Höschlem. Těžko se budu smiřovat s tím, že s tvým odchodem tyto jedinečné akce končí…