Plzeň je dnes světoznámá coby město piva. Jméno a příběh toho, kdo na tom má zřejmě vůbec největší zásluhu, bylo ale dějinami spíše zapomenuto. Stavitel Martin Stelzer, který areál Měšťanského pivovaru, dnešního Plzeňského Prazdroje, vybudoval, přivedl zároveň před 180 lety do Plzně autora receptury slavného piva. A v následujících třech dekádách postavil ve městě stovky dalších budov. Jeho fascinující příběh ožívá v knize s názvem Martin Stelzer – stavitel, který vyvedl Plzeň z hradeb. Vydal ji na konci roku jeho prapravnuk.

Před 180 lety, zjara roku 1842, došlo v městečku Vilshofen v Dolním Bavorsku k osudovému setkání. Po dlouhém putování po bavorských pivovarech sem dorazil stavitel Martin Stelzer, jehož firma právě dokončovala v Plzni stavbu nového pivovaru. Plzeňští právovárečníci spolu s vedením města se totiž rozhodli změnit zásadně špatnou pověst, kterou město dosud mělo, pokud šlo o pivo.

V té době 27-letý stavitel měl enormní zájem na tom, aby se to podařilo. Získal prestižní zakázku, která mohla odstartovat jeho hvězdnou kariéru. Navíc byl známý tím, že se rád učil novým věcem a byl v tom důsledný. Do Bavorska vyrazil s cílem získat nejen znalosti o tamním způsobu vaření piva, ale rovnou najít i sládka, který by byl ochoten toto know-how přivézt do Plzně. To se nepodařilo, Vilshofen byla poslední šance.

Pivo vzniklo díky sázce

Martin Stelzer přijel do Vilshofenu po dlouhé únavné cestě navečer, za velké bouřky. Už ani nedoufal, že uspěje. S místním sládkem, který byl jen o dva roky starší, ale ne zrovna vybraného chování, si dal několik piv. Rychle došlo na vzájemné hecování a sázky. A právě opilecká sázka také nakonec mladého stavitele i město Plzeň zachránila. „Vsadili se, že pokud Josef Groll sebere odvahu a přijede do Plzně uvařit opravdu dobré pivo, Martin pak bude týden ve Vilshofenu rozvážet pivo převlečený za osla,“ vypráví Martinův prapravnuk Pavel Stelzer.

Právě on vydal vůbec první knihu o svém předkovi. V roce 2015 díky němu vyšel také český překlad komiksu s názvem Příběh českého piva, který zmiňuje i osudovou sázku. „Josef Groll ještě toho roku v Plzni uvařil dobré pivo, které se pak stalo světoznámým. A slovo splnil i Martin a prý opravdu odjel v oslí kůži do Vilshofenu,“ prozrazuje Pavel Stelzer historku, která se tradovala v rodině a kterou popisuje i původně německý komiks.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Mezi nejvýznamnější stavby Martina Stelzera v Plzni patří kromě Měšťanského pivovaru a sousedního pivovaru Gambrinus například Stará synagoga, kterou dokončil v roce 1859. Podepsán je i pod plzeňskou raritou – Saským mostem, jemuž se přezdívá „nejdelší most na světě“, protože je postaven do zatáčky a není vidět z jednoho konce na druhý. Postavil také pivovar ve svých rodných Dobřanech a zřejmě i hotel Prusík v Konstantinových lázních. Byla podle něj pojmenována ulice Martinská v Plzni, kde měl Stelzer svoji firmu – především zaparkované vozy a ustájené koně. Ulice si své jméno na rozdíl od jiných zachovala i za komunismu. K tomu říká Pavel Stelzer: „Bolševici si totiž zřejmě mysleli, že ulice se jmenuje podle slovenského města Martin. Proto je nenapadlo ji přejmenovat.“

Národovci a socialisté Stelzera zazdili

Martin Stelzer postavil se svou firmou údajně až 400 budov v Plzni a okolí a má na svědomí do velké míry podobu dnešního širšího centra města. Byl současníkem Emila Škody, Josefa Kajetána Tyla či Bedřicha Smetany, s nimiž se také pravděpodobně v Plzni potkal. Přesto Stelzera nezmiňují v podstatě žádné publikace, neexistuje jediná pamětní deska či cedule s jeho jménem.

„Martinův svět německých měšťanských elit ovládajících město skončil kolem velké hospodářské krize v roce 1873. Pak již vedení města převzaly české podnikatelské a buržoazní elity a německý patriciát se stáhl do svého ghetta kolem Akciového pivovaru a německých finančních ústavů. Následně přišlo národní obrození a poté socialisté a obě tyto vlny Martina Stelzera totálně zazdily,“ vysvětluje Jan Drnek, který je spolu s Otou Brachtelem autorem nové knihy.

Stavitel Martin, jak byl ve městě nazýván, žil údajně skromně a peníze ho zajímaly jen jako prostředek k dalšímu stavění. „Zachovala se o něm řada historek. Například když postavil německé divadlo, kam byl pak pozván na premiéru, přišel údajně v střevících s uříznutou špičkou. Vysvětlil to tak, že si koupil nové boty a tlačily ho v nich palce, tak špičky zkrátka uřízl,“ vypráví Jan Drnek. Podle něj je také obdivuhodné, co vše Martin Stelzer dokázal ve své firmě zastat sám. „Zvládal i veškeré statické výpočty, dokonce i účetnictví si dělal sám. Byl schopný nakreslit projekty, žádat o dotace, zkrátka vše, na co si jiní stavitelé později najímali inženýry. Bylo to neuvěřitelné,“ hodnotí Drnek.

„S tím hřbitovem žádný sraní“

Martin Stelzer se narodil v roce 1815 v Dobřanech jako syn jircháře. Měl šest sourozenců. Kde přišel k zájmu o stavitelství a svému talentu, se autorům knihy zjistit nepodařilo. Vybádali ale, že svou vůbec první zakázku pro město Plzeň získal Stelzer v roce 1837, tedy už ve svých 22 letech. Měl stavět Borskou myslivnu – kde přesně stála, dnes není známo.

Ve stejném roce se v Plzni také oženil. Jeho manželkou se stala o tři roky mladší Magdalena Schumannová, dcera plzeňského tkalce. Měl s ní šest dětí, na otcovu stavitelskou tradici ale navázal jen prvorozený Ferdinand. Ten později postavil například Divadlo Alfa s koncertním a tanečním sálem na dnešní Americké třídě. Dožil se ale pouhých 40 let.

Stavitel Martin zemřel v 79 letech v roce 1894. Příznačné k historii zapomenutému příběhu je, že dnes jeho potomci nemohou ani položit květinu na jeho hrob. Ten byl totiž za minulého režimu zničen. Nacházel se na Mikulášském hřbitově, kde byla pohřbena i řada dalších významných osobností, mimo jiné Josef Kajetán Tyl. „Na Martinově hrobce stál velký anděl, který přesahoval přes zeď hřbitova. Pak se ale v rámci rekonstrukce v 60. letech posouvala zeď, zřejmě kvůli silnici, a hrob byl zlikvidován bez náhrady,“ lituje stavitelův prapravnuk Pavel Stelzer. Autoři knihy citují v této souvislosti tehdejšího komunistického náměstka předsedy městské rady Ladislava Čadu: „S tím hřbitovem žádný sraní. Tyla odvezem do Kutný Hory a ten zbytek buldozerem shrneme do řeky.“

Současní nositelé jména Stelzer a zároveň majitelé a správci rozsáhlého nemovitého majetku, který po sobě zanechal, jsou potomky stavitelova posledního syna Františka. Ten se narodil jako jediné dítě z Martinova druhého manželství s Annou Valentovou. František nebyl stavitelem, celý život se věnoval správě majetku svého otce. Oženil se s Otýlií Moserovou, dcerou sušického obchodníka.

Bezpochyby zajímavou osobností byl jejich syn a Martinův vnuk Otto Stelzer. Ten byl velkým českým vlastencem a v podstatě zakladatelem vědecké knihovny v Plzni. Přátelil se se spisovatelem Karlem Klostermannem a překládal jeho knihy do němčiny.

Aby tady bylo čisto, až nám to vrátí

Rodina Stelzerů v Plzni zůstala, přestože za minulého režimu prošla nesnadným obdobím. Kniha popisuje i způsob, jakým potomci Martina Stelzera přišli o veškerý majetek po nástupu komunismu. Město po předchozí šikaně ze strany úřadů i nájemníků převzalo domy v roce 1959, o tři roky později byly vyvlastněny i jejich pozemky. O právo várečné přišla rodina hned v roce 1946 po znárodnění pivovaru. Posledním správcem majetku před těmito událostmi byl právě Martinův vnuk Otto.

Křest knihy. Zleva Jan Drnek, Pavel Stelzer, Ota Brachtel. Foto: archiv Pavla Stelzera (se svolením autora)

Na správu rodinných nemovitostí, postupně navracených od 90. let, navázal až vnuk Otty, tedy prapravnuk stavitele Martina Pavel Stelzer. Ten se zajímal od mládí především o výpočetní techniku. Během komunismu například budoval výpočetní středisko elektráren Škoda a v 80. letech se stal i vedoucím rozvoje programového vybavení počítačů v celém závodě, přestože cesta ke kvalifikaci pro něj byla během normalizace obtížná. Po revoluci začal podnikat v oboru počítačové grafiky, což později opustil kvůli správě vrácených nemovitostí. Hned od 90. let byl aktivní i v politice.

Pavel Stelzer vzpomíná na svého předka Ottu v nové knize. Popisuje například, jak s ním chodil v dětství uklízet odpadky do parku, který dříve patřil právovárečníkům. „Až se nám to zase vrátí, taky aby tu bylo čisto,“ vysvětloval tenkrát Otto Stelzer, proč s ním má vnuk uklízet park, který patří městu.

„Když bolševici všechno naší rodině sebrali, babičce s dědou zůstala naštěstí zahrádka, kde si pěstovali alespoň nějaké ovoce a zeleninu. Já si ještě pamatuji, jak babička na té zahrádce trhala konvalinky a snažila se je prodávat, aby si alespoň něco málo přivydělala. Pak také vyráběla marmelády, psala recepty a snažila se je vydávat v časopisech. Tak dopadli vážení měšťané, potomci významného stavitele,“ popisuje Pavel Stelzer.

Pavel Stelzer spravuje rodinné dědictví po prapradědovi po dohodě se svým o pět let mladším bratrem Petrem. Ten žije rovněž na Plzeňsku a věnuje se především správě majetku z matčiny strany, zejména opravám zámku v Příchovicích u Přeštic. Ten ve třicátých letech 20. století zakoupil dědeček jejich matky, plzeňský optik František Pavel. Zámeček z období baroka stavěl ve své době jeden z největších stavitelů regionu, Jakub Auguston mladší, a sochami zdobil jeho ještě slavnější kolega sochař Lazar Widman. Do vlastnictví potomků optika Pavla se vrátil v roce 2002.