RECENZE. Do žádného ze sousedních států Česka se tuzemští politici, část médií i veřejnosti nestrefují tak často a tak snadno jako do Německa. Navzdory třicet let budovaným vztahům mezi oběma zeměmi, které pravidelně dostávají nálepku „nejlepší v historii“, stačí málo a vzájemná nedůvěra je zpět. Naposledy to připomněla pandemie covidu a zavřené česko-německé hranice. „Na obou stranách převládl na krátkou, ale důležitou dobu národně-státní reflex,“ píší autoři nové knihy Německo 1989-2021.

Na střídavé uzavírání hranic z české i německé strany v minulých dvou letech doplatili zejména pendleři pracující v druhé zemi, ale do značné míry také image Čechů a Němců jako dobrých sousedů. Stačil k tomu pohled na rostoucí covidová čísla „za humny“ a nedůvěra v efektivnost českých (respektive německých) protiepidemických opatření.

Historky z nedávné doby covidu, kterou mají lidé ještě v čerstvé paměti, přitom jen uvozují celé široké téma česko-německých vztahů a komplikovanou cestu k jejich současné kvalitě.

Kniha Německo 1989-2021 sice vznikla na akademické půdě Univerzity Karlovy, je ale psaná populárně-naučným stylem a má ambice oslovit co nejširší publikum – Češi totiž o Německo ztrácejí zájem anebo vůči němu často mají zažité předsudky a stereotypy.

Německo přes ideologický filtr

Stejně jako se Němci skepticky dívali na chaos a vysoké počty zemřelých s covidem v Česku, sledovali o pár let dříve Češi s nedůvěrou či otevřenou nevolí, jak do Německa proudí statisíce cizinců během migrační vlny. „Černé scénáře předvídající výrazné zhoršení bezpečnostní a ekonomické situace nebo vznik rozsáhlých sociálně vyloučených lokalit v německých městech se nenaplnily,“ konstatuje text. Přesto nedůvěra u části Čechů trvá.

Kniha Německo 1989-2021 (Nakladatelství Lidové noviny, 2022)

„Na jedné straně máme tendenci se vůči našemu největšímu sousedovi vymezovat a až přehnaně jej kritizovat (dříve například německý postoj v otázce migrace, dnes vztah k Rusku či ekologii). Na straně druhé často jeho schopnosti přeceňujeme – zde fungují zejména stereotypy o německé výkonnosti, organizovanosti a pokrokovosti,“ shrnuje jedna z autorů knihy, vedoucí katedry německých a rakouských studií na FSV UK Zuzana Lizcová.

Když přijde řeč na Německo, dostávají v českých médiích hlavního proudu a veřejném prostoru obecně prostor často hlasy, které sousední zemi popisují z určitého „ideologického rohu“.

„Například hojně citovaní Petr Robejšek či Aleš Valenta (spolupracovník Institutu Václava Klause, pozn. red.) odvíjejí hodnocení dnešní německé reality od snahy dekódovat proslulou a pro českého pozorovatele mnohdy nepochopitelnou ‚vítací kulturu‘ (Willkommenskultur) během migrační krize v roce 2015 jako projev krize umrtveného politického systému, ovládaného ‚zglajchšaltovanými‘ politickými stranami – se symbolickou postavou ‚Mutti‘ Angely Merkelové – a domnělou politickou korektností hlavního proudu německých médií,“ píše v úvodu knihy další odborník na Německo Miroslav Kunštát.

„My jsme to přece říkali“

V praxi tak německé dění často v českých médiích komentují a „vysvětlují“ respondenti typu Petra Bystroně, poslance německé strany AfD blízké krajní pravici, který nedávno na Václavském náměstí řečnil proti vládě Petra Fialy.

Bystroň, coby Němec s českými kořeny, který dlouhodobě kritizuje „prohnilost“ elit v Německu i Česku, varuje před následky migrace a bojuje proti sankcím vůči Rusku, konvenuje mlhavým představám řadě Čechů o tom, jak to v sousední zemi vlastně funguje.

Skutečný zájem o Německo ale většinově v Česku chybí a v čase slábne. „Atraktivita studia němčiny setrvale klesá, na mnoha místech mezi oběma zeměmi uspokojivě nefunguje dopravní spojení. Ani Němci zájmem o nás zpravidla nehýří. V německých médiích se pro relativně malé, stabilní a ve srovnání s jinými středoevropskými státy neproblematické Česko hledá prostor jen obtížně,“ dodává Zuzana Lizcová.

Ta do nové knihy o Německu napsala i kapitolu o médiích, rovněž velmi užitečnou k pochopení toho, jak současné Německo funguje – sahá od náčrtu západoněmeckého systému veřejnoprávních médií po 2. světové válce jako jedné z pojistek proti nástupu nové totality až po některé přešlapy německých novinářů během zmiňované migrační krize. To je ostatně společným prvkem všech částí zmiňované publikace. Nepůsobí jako reklama na Německo, ale ukazuje i to, co se nepovedlo.

Právě na selhání Německa česká média upozorňují ráda a často. Část z nich se také čas od času neubrání určitému triumfalismu – například během zmiňované migrační krize – ve stylu „my jsme to přece říkali“.

Vidět dál než novinové titulky

Chronologicky kniha končí volbami do spolkového sněmu v roce 2021 a odchodem Angely Merkelové z postu kancléřky. Ještě však stihla zahrnout začátek války na Ukrajině. Z kapitol věnovaných zahraničním vztahům Německa také jasně vyplývá, jak radikální politický obrat země provedla po letošní ruské invazi na Ukrajinu, když po desetiletích vojenské zdrženlivosti začala dodávat ukrajinské straně zbraně, včetně těžkých.

České veřejné a mediální debatě ale často dominují spíše německé problémy a neúspěchy, ať už skutečné či domnělé (viz titulky typu „Němci chudnou“, „V Německu vypínají topení kvůli úsporám“, případně různé zprávy o německé lokální kriminalitě). To je přitom jen úzká výseč německé reality.

Kniha Německo 1989-2021 se na pěti stech stranách snaží o mnohem komplexnější obraz. Nechybí „povinné“ kapitoly o vyrovnávání se s nacistickou minulostí a složitém hledání smíru s Českem v otázce sudetských Němců. Důležité pro pochopení Německa jsou ale i kapitoly o ústavním soudu nebo německém federalismu, který výrazně ovlivňuje proces přijímání politických rozhodnutí.

Nechybí ani krátká exkurze do německé popkultury posledních třiceti let nebo stručná analýza toho, co pro Němce znamená fotbal.

Především je ale zjevné, že kniha je psaná českou optikou a se snahou doplnit to, co si dosud Češi mohli o sjednoceném Německu posledních tří dekád vlastně přečíst. Dosud šlo obvykle o knihy jen úzce zaměřené anebo – řečeno slovy autorů – dokonce „instrumentálně ‚varující‘ před znovunabytou silou, ‚náturou‘ a ‚vnitřní poslušností‘ Německa“. Kniha Německo 1989-2021 v tom představuje vítanou změnu.