KOMENTÁŘ. Vystudovali jste vysokou školu v zahraničí a váš zaměstnavatel případně česká vysoká škola po vás vyžaduje oficiální uznání vašeho zahraničního vzdělání (tzv. nostrifikaci) českými státními orgány? V ten moment máte problém, protože vás čeká dlouhá a náročná cesta správním řízením, na jehož konci vám správní orgány vaše zahraniční vysokoškolské vzdělání osvědčí, či nikoliv.

Skutečná praxe v českém prostředí vypadá tak, že se správní orgány ne tak úplně řídí zákonem. Začíná to už tím, že ze zákona po vás vlastně nikdo nostrifikaci vyžadovat nemá. Ovšem vysvětlete to třeba potenciálnímu zaměstnavateli v rámci přijímacího řízení…

Vzdělání sice doložíte zahraničním diplomem nebo univerzitním transkriptem, kterému ale zaměstnavatel nerozumí a požádá vás tedy o jeho nostrifikaci. Podobná situace nastává, když budete mít zájem pokračovat ve studiu na vysoké škole v ČR.

Zkrátka, nostrifikace má důležitý společenský význam, protože vaše zahraniční vzdělání „přeloží“ zaměstnavatelům a buďto vám přizná, nebo nepřizná akademická práva v ČR, která jsou definována Zákonem o vysokých školách („ZVŠ“) a která mají absolventi českých vysokých škol s obdobným vzděláním.

Statisíce studijních programů

O nostrifikaci zpravidla rozhoduje veřejná vysoká škola, která uskutečňuje obsahově obdobný studijní program. Podle platného zákona vydá osvědčení – na základě znalosti úrovně zahraniční vysoké školy nebo na základě rozsahu znalostí a dovedností osvědčených vysokoškolskou kvalifikací. Spojka nebo v tomto případě slouží jako spojka slučovací, ve skutečnosti musí být splněny obě podmínky.

Veřejná vysoká škola osvědčení naopak nevydá, pakliže shledá, že studijní programy jsou po jejich srovnání v podstatných rysech odlišné. Upravuje to zákon, který je v souladu s tzv. Lisabonskou úmluvou č. 60/2000 Sb.m.s. o uznávání kvalifikací v evropském regionu a kterou je ČR vázána.

V případě zamítnutí se můžete do 15 dnů odvolat k nadřízenému správnímu orgánu, kterým je MŠMT a které rozhodne již definitivně.

Jenže jaká je současná praxe? MŠMT přiznává, že studijní programy obsahově neporovnává a jen formálně porovnává studijní programy, respektive jejich typ (stupeň). Nejde tedy o porovnání individuálního vzdělání (znalostí a dovedností), ale spíše o porovnání zahraničních vysokoškolských systémů. To, co jste se v rámci studia naučili a jaké znalosti jste nabyli, je vedlejší.

MŠMT tvrdí, že tento formální postup je v souladu s Lisabonskou úmluvou, nicméně tento právní výklad se jeví jako chybný.

Zároveň je tento postup v podstatě nepoužitelný, jelikož ve světě existují vzdělávací systémy se statisíci studijními programy, které se navzájem charakteristikou výrazně liší, a tak se přirozeně nedají jednoznačně unifikovat do jednoho všeobecného schématu.

Formální porovnání programů na základě stupně by mohlo fungovat pouze tehdy, pokud by platilo, že všechny země světa mají stejnou strukturu vzdělání a všechny studijní programy světa mají stejné charakteristiky i výstupní znalosti a dovednosti. Což je samozřejmě nesmysl.

Reálné znalosti a dovednosti

Zákon žádost o nostrifikaci definuje jako „Uznání zahraničního vzdělání a kvalifikace“. To jsou důležité pojmy.

Vzdělání je studium v rámci akreditovaných studijních programů, které přirozeně tvoří výstupní znalosti a dovednosti. Jedná se o ten nejpodstatnější účel studia – co jsem se studiem naučil a jak mě tyto znalosti a dovednosti obohacují v osobním, profesním i společenském životě.

Pojem kvalifikace sice není v zákonu o vysokých školách vysvětlen, ale je podrobně rozebrán v Lisabonské úmluvě, její důvodové zprávě i příslušnými judikáty Nejvyššího správního soudu („NSS“). Lisabonská úmluva pojem kvalifikace hrubě definuje jako diplom či jiný dokument osvědčující úspěšné dokončení vysokoškolského programu. A když se podíváme přímo do důvodové zprávy k ní, najdeme, že kvalifikací se myslí právě ty znalosti a dovednosti, na kterých celé uznání stojí. Studium programu a nabývání znalostí a dovedností tedy logicky předchází obdržení kvalifikace. Kvalifikace nemůže bez vzdělání existovat.

Pokud však MŠMT od sebe pojmy vzdělání a kvalifikace odtrhuje, jak vyplývá z webu ministerstva, aby si vytvořilo cestu k formálnímu porovnání programů (resp. kvalifikací) na základě struktur vysokoškolských systému, jedná se o hrubé pochybení ze strany ministerstva.

Cílem nostrifikačního procesu by přitom mělo být porovnání výstupních znalostí a dovedností v zahraničním studijním programu a jejich porovnaní s typem studijního programu v ČR.

Nepřesný výklad současného zákona ze strany MŠMT není ale jediný problém; je zde i novela, kterou se MŠMT snaží současné znění zákona změnit a kterou již nyní aplikuje. Ministerstvu tedy musí být jasné, že současná správní metodika uznávání zahraničního vzdělání a kvalifikace není v souladu se zákonem, a proto se jej snaží změnit.

Předložená novela (plánovaná účinnost je od 1. ledna 2025) celé posouzení staví do formální úrovně, stejně jako je tomu nyní (a k čemuž se MŠMT přiznává například ve veřejně dostupných prezentacích). Neřeší znalosti a dovednosti, ale jen tzv. kvalifikační úroveň, i když to představuje evidentní rozpor mezi současnou správní praxí a zněním zákona i nálezům NSS.

Zpochybnění podstaty studia

Lisabonská úmluva přitom zavazuje smluvní strany, tedy i ČR k dodržování principů uznávání zahraničního vzdělání a kvalifikace. I Česko se „zavazuje učinit příslušná opatření pro hodnocení žádosti o uznání kvalifikací výlučně na základě dosažených znalostí a dovedností.“

Navrhovaná česká novela je tedy v rozporu s tímto nejzásadnějším principem; s tím, že posouzení kvalifikace je založeno na vnitřním obsahu vzdělání – na znalostech a dovednostech.

Ve světě různorodosti vzdělávacích systémů je současný český přístup nepoužitelný. Například decentralizovaný a nijak legislativně nedefinovaný vzdělávací systém v USA se od toho českého liší snad úplně ve všech parametrech a studijní programy v USA se přes podobné názvy liší výstupními znalostmi a dovednostmi i kvalitou. Formální porovnání nemůže tyto individuální odlišnosti zachytit.

Českým studentům z elitních amerických univerzit s kvalifikací „bachelor“ tak podle metodiky MŠMT zbydou jen oči pro pláč, jelikož správní orgán automaticky přiřadí jejich vzdělání k českým bakalářským programům, a to přes to, že jejich vzdělání délkou a výstupními znalostmi i dovednostmi odpovídá českým magisterským programům. Autor tohoto textu je jedním z nich.

Odklon od individuálního posuzovaní na základě znalostí a dovedností – což je podstata vzdělání – k formálnímu porovnávání sice správním orgánům šetří práci a čas, ale vede k velkému množství nesprávných a diskriminujících rozhodnutí.

Tato praxe nejenže zpochybňuje podstatu studia a nerespektuje různorodost vzdělávacích systémů, ale především je společensky nezodpovědná.

Studium je intelektuální bohatství, které je individuální a speciální. Nabyté znalosti a dovednosti jsou to, co člověka i společnost neustále posouvá dopředu. Vzdělání společnosti přináší ekonomický růst, funkční zdravotní i sociální systém, technologický pokrok a další.

Zahraniční vzdělání (kvalifikace) je potřeba posuzovat individuálně na základě výstupů studia a přihlédnout i k jeho kvalitě.

Veřejné vysoké školy v ČR k tomu mají veškerou odbornou způsobilost a je společensky žádoucí, aby vysoké školy přistupovaly k žadatelovu vzdělání individuálně a rozhodly v nejlepší víře. Formální porovnání je nejen v rozporu s mezinárodní úmluvou, k níž se Česko hlásí, ale žadatele navíc diskriminuje na základě toho, v jaké zemi vystudovali.

Autor tohoto textu je absolventem University of Wisconsin-Madison a usiluje o řádnou nostrifikaci svého zahraničního vzdělání.