V červenci 2019 jsem pana architekta Richarda Vyškovského viděl naposledy. Měl jít do nemocnice, nechtělo se mu a mrzelo ho, že už nestihne dokončit svou vystřihovánku „ladovského“ loupežnického hradu Gutštejna. Autor více než čtyř stovek vystřihovánek nejen z časopisu ABC zemřel 1. srpna 2019 ve Vinohradské nemocnici. Bylo mu 90 let a jeho Gutštejn zůstal nedokončen, život však prožil zajímavý.

Vyškovský byl rodilý Vídeňák. Dědeček z tatínkovy strany Jaroslav Vyškovský, původně statkář na Vsetínsku a majitel pily na Slovensku, po první světové válce prodal statek a přestěhoval se do Vídně.

„Tam koupil činžovní dům a v přízemí otevřel restauraci, kterou potom odkázal tatínkově sestře Vlastě. Ta se provdala za Ottu Glinze, rodilého obyvatele Vídně, který se později stal místostarostou města a zároveň poslancem rakouského parlamentu. Tato část rodiny bydlí ve Vídni dodnes,“ vzpomínal Vyškovský.

Jako malý se prý rád procházel po schönbrunnském parku, atmosféra se ale změnila po anšlusu Rakouska: „To, že Rakušáci dneska říkají, že byli okupováni Německem a že byli osvobozováni, není pravda. Zažil jsem to. Ulice byly nacpané lidmi, které nikdo nenutil, aby unisono řvali: Ein Volk, ein Reich, ein Führer.“

Dokládá to i zkušeností s židovským obchodníkem z druhé strany ulice: „Měl obchod s botami a pamatuji si, jak měl napsáno bílým nápisem na výkladních skříních Jude a musel kartáčem čistit chodník před svým obchodem. U toho nestáli žádní policajti, tam byli místní lidé. Takže Rakušáci byli tehdy skutečně Hitlerem nadšeni. To nebylo osvobození, to byla pro ně stejná porážka jako pro Němce.“

Tam mi vrazili do ruky pušku. Myslím si, že nebyla ani nabitá. Stejně bych nedokázal vystřelit. Byli tam internovaní Němci a měl jsem je s ostatními hlídat.

Vrazili mi do ruky pušku

Když po anšlusu Rakouska následovala československá mobilizace, jel tajně Richardův tatínek narukovat do Brna. Po dobu války přesto zůstali ve Vídni, do Čech se vrátili až po jejím skončení.

Richard měl v sousedním domě kamaráda, jmenoval se Ernst Skorpik, maminka byla Češka, tatínek byl Němec. Koncem 30. let se z jeho tatínka stal fanatický nacista. „Své dva syny, Františka a Ernsta nutil k říšské angažovanosti. Starší František podlehl, vstoupil do nacistické partaje a stal se letcem. Někde nad Anglií ho sestřelili. Ernst byl stejně starý jako já. Když se Rusové blížili k Vídni, museli jít mladí kopat zákopy do volkssturmu. Přestože Ernst nechtěl, musel nastoupit. Brzy utekl domů a jeho vlastní táta, svého jediného syna, udal a oni ho zastřelili. Po válce jsem Ernsta marně hledal. Nedokázal jsem to pochopit.“

Spousta vídeňských Čechů přijala před válkou a během ní rakouskou nebo německou národnost. Žili si během války v poklidu, povinnost narukovat pro ně neplatila, protože Hitler žádné Čechy do armády nechtěl.

V roce 1942 Richarda rodiče poslali do Prahy na studia: „Bydlel jsem u strýce a tety na Břevnově. Chodil jsem do měšťanky v Josefské ulici na Malé Straně.“ Domů do Vídně jezdil každé dva týdny na víkend, a tak to probíhalo až do konce války. Po skončení školy pokračoval ve studiu na stavební průmyslovce.

Konec války zažil Richard Vyškovský v Praze. „Tou naší ulicí, Bělohorskou, projížděla Schörnerova armáda. Když se blížila, tak můj strýc vyšel z baráku a postavil se a rozpřáhl ruce a tu armádu zastavil. Koukal jsem na to z okna bytu. Připadal mi jako hrdina. Zabránil tak zbytečným střetům. Velitel se ho spíše pro legraci zeptal, kudy mají jet, a strýc je poslal směrem na Bílou horu.“

V domě měli sousedy, manžele Runtovi, cvičitele Sokola. Po konci Pražského povstání Richarda vzali s sebou do Tyršova domu a následně do Malostranské besedy. „Tam mi vrazili do ruky pušku. Myslím si, že nebyla ani nabitá. Stejně bych nedokázal vystřelit. Byli tam internovaní Němci a měl jsem je s ostatními hlídat. Pamatuju si, že jsem si tu pušku zavěsil tak, že tou hlavní směřovala dolů, z ramene. Když mne uviděl nějaký důstojník seřval mě: ,Seš myslivec, nebo seš voják? Aspoň se tak chovej! A postav si tu pušku pořádně!“

Rodina Richarda Vyškovského se vrátila do Prahy po volbách v roce 1946, které už vyhráli komunisté. Nastěhovali se do břevnovského bytu Pod Marjánkou po strýci Jaroslavu Prokopovi, který nastoupil na diplomatickou misi do bulharské Sofie.

Svou cestu k profesi architekta a památkáře připisoval Richard návštěvě Soběslavi v roce 1947: „Přijel jsem tam jako mladý student a našel tam malý kostelíček svatého Víta. Byl otevřený jen v neděli, a tak jsem požádal, zda by mne tam pustili. Posadil jsem se do lavice a koukal. Doteď to všechno prožívám znovu a znovu, když si na to vzpomenu. Je to halový kostel, má sloupoví a nemá boční lodě. Přede mnou tak stála řada sloupů, neuvěřitelně útlých, vchází do nich křížové klenby. Na konci vítězného oblouku se mění na obkročné klenby. A ty klenby vybíhaly z konzol a na nich byly lidské hlavičky. Seděl jsem tam a zíral, všechno to na mě padalo a já jsem si říkal: ,To je taková krása, tohle chci dělat.‘ Tak jsem se stal památkářem.“

V Bartolomějské mě měl na starosti poměrně mladý chlap v civilu. Když si mě předvolal, tak mě vytáhli z cely, dali mi pásku přes oči a s potěšením mě vždycky nechali šlápnout do prázdného prostoru na schodech, abych padal dolů a nato mě strhli zpátky.

Půl roku ve vazbě

Po roce 1948 bylo ale vše jinak. Rodina přišla o veškerý svůj obchodní majetek. Strýc Prokop musel po únorovém puči v roce 1948 odevzdat diplomatický pas. Vymluvil se na to, že ho nemá u sebe. Vzápětí s pomocí rodiny Vyškovských emigroval do Vídně – nechal se na Moravě odvézt k rakouským hranicím a celkem bez problémů přešel. Později jej následovala jeho žena.

Strýc ale asi po dvou letech udělal chybu – byl zadržen v ruské zóně Vídně, i když bydlel ve francouzské. Odvezli ho okamžitě do Československa, kde byl odsouzen na doživotí. V roce 1961 ho propustili během velké amnestie a krátce nato zemřel. Teta zůstala celou dobu ve Vídni, Richard ji tam během svých služebních cest do zahraničí několikrát navštívil.

Dne 25. února 1948 se Richard zúčastnil studentského protestního pochodu na Pražský hrad. Popisoval jej takto:

„Sešli jsme se tehdy na Karláku, před starou technikou. Odtud jsme šli dolů, přes most a dál Karmelitskou ulicí. Ale to už se ti, co byli před námi, zarazili na Malostranském náměstí a nedostali se dál. My jsme odbočili na Tržiště a kolem americké ambasády jsme se prošli na Petřín, a pak přes Pohořelec k Hradu. Do Hradu jsme se nedostali, tam už bylo plno. Dostali jsme se jen k Schwarzenberskému paláci. Tam nás namáčkli na jeho zeď, protože dál jsme se nedostali. Celé Hradčanské náměstí s parčíkem bylo plné studentů. No, a jak jsme tam stáli, tak najednou vidíme, jak u Arcibiskupského paláce mlátí študáky. To už jsme věděli, že je konec, a couvali jsme zase zpátky úzkou uličkou kolem Radnice na Pohořelec, a dál na Břevnov.“

Po skončení stavební průmyslovky v roce 1948 pokračoval Richard Vyškovský ve studiu architektury na ČVUT. Vybral si specializaci historická architektura a docházel do ateliéru profesora Oldřicha Stefana. Během studií pracoval jako brigádník ve Stavoprojektu v oddělení rekonstrukcí, což nasměrovalo jeho budoucí kariéru.

Ke státnicím ho však nepustili, protože se nechtěně namočil do případu kamaráda, který měl vdanou milenku, jejíž manžel se pokusil o emigraci. Naletěl převaděčům a zatkli ho. Během výslechů padlo také Richardovo jméno a to, že o chystané emigraci věděl. Richard Vyškovský byl zatčen a vězněn v Bartolomějské ulici a na Karlově náměstí. Přitížilo mu rovněž tehdejší uvěznění obou strýců Jaroslavů. Celkem strávil ve vazbě půl roku. K ničemu se nepřiznal, i když skutečně o všem věděl.

„V Bartolomějské mě měl na starosti poměrně mladý chlap v civilu. Když si mě předvolal, tak mě vytáhli z cely, dali mi pásku přes oči a s potěšením mě vždycky nechali šlápnout do prázdného prostoru na schodech, abych padal dolů a nato mě strhli zpátky. Pak mě tam posadil do kouta, kde byla zeď a opěrák pilíře. Byla tam sedačka, a když jsem byl prý nepříjemný nebo zlobil, tak jsem dostal pohlavek a vzal to hlavou o ten pilíř. Ten chlap se posadil, vytáhl si šuple u psacího stolu, na to si položil nohy a nechal si přinést kávu a obložené chlebíčky. A takhle se se mnou bavil. Když jsem ho rozčílil, tak jsem dostal pár facek a to mně říkal, že to není jeho, ale moje chyba, že k němu jsem drzý, a že se proto neovládl. A jinak, že takové věci nedělá, že je strašně hodný člověk.“

Cheb zachráněný před zničením

Po formálně nedokončených studiích začal Richard v roce 1953 pracovat ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO) jako projektant a postupně se vypracoval až na hlavního inženýra. Prvním projektem, na kterém se podílel, byl Valdštejnský palác, kde pracoval pod architektem Josefem Čihákem.

V té době bydlel v domě U Tří růži na Malé Straně, a tak to do práce měl kousek. Architekt Čihák byl také generálním projektantem rekonstrukce Chebu a Richarda přivedl i k tomuto projektu. V Chebu se tehdy rekonstruovalo celé historické jádro. Cheb měl být zbourán, protože to prý bylo německé město. Nakonec se architektům bourání podařilo zastavit, ale museli z města a projektu odejít.

Během své kariéry se Richard jako projektant věnoval také rekonstrukci Pražského hradu, rekonstrukci pivovaru v Klášterci nad Ohří, podílel se na obnově kladrubského kláštera a renovoval několik domů v Banské Štiavnici.

Architekti pracující v SÚRPMO mohli vedle své práce dělat i pod záštitou svazu výtvarných umělců. To jim však způsobilo velké problémy. Na začátku 60. let vešli ministerští úředníci do sporu se SÚRPMO a obvinili architekty, že jejich soukromé projekty jsou předražené a dělají je vedle své práce. Celá záležitost skončila u soudu a několik lidí, včetně Vyškovského, skončilo ve vězení. Po dvou letech došlo k obnově procesu, Richard Vyškovský byl zproštěn viny v plném rozsahu a dostal odškodné od státu ve výši 14 tisíc korun.

Do SÚRPMO se už spolu s ostatními propuštěnými kolegy nemohl vrátit. K rekonstrukcím památek se opět dostal až po obměně vedení ústavu v roce 1968.

Během své profesní přestávky se Richard Vyškovský věnoval na volné noze reklamním filmům a přispíval jako kreslíř do časopisu Dikobraz. Také pracoval pro odbor školství pražského magistrátu, kde měl na starosti stavební úpravy budov základních škol. V roce 1968 vstoupil Richard do Klubu angažovaných nestraníků a namaloval jejich plakát do prvomájového průvodu. Tehdy získal konečně možnost se vrátit k památkám.

Nepochopitelná válka v Jugoslávii

Velmi zajímavá pracovní nabídka se objevila nečekaně na mezinárodní konferenci o památkách v Brně, pořádané v listopadu roku 1968. „ Po mém vystoupení se na mě obrátil jugoslávský delegát, jestli bych neměl zájem pro ně dělat. Že oni mají mladé architekty vyškolené v Anglii, v Americe a ti dělají jen moderní architekturu, k historické nemají žádný vztah.“

Spolupráce s Jugoslávií se nakonec protáhla na 15 let, trvala až do roku 1984. K důležitým projektům patřila Lepoglava, nejstarší chorvatské vězení, které vzniklo v klášterních budovách. Budova měla být předělána na kulturní centrum. Vyškovského překvapilo to, jak se podmínky ve vězení zcela lišily od těch, které na vlastní kůži zažil v Praze.

Vězni chodili na oběd do jídelny, měli normální příbory a ubrusy, obsluhu a navíc mohli pracovat ve své profesi. „Jednou jsem tam potkal partu, co tam stěhovala piano. Když jsem se zeptal ředitele, co to má znamenat, řekl mi, že musel koupit piano uvězněnému hudebnímu skladateli, aby mohl skládat hudbu.“ Někteří vězni dokonce v horách hlídali zcela bez dozoru ředitelovu chatu. Samotná věznice byla ekonomicky soběstačná a fungovala tam továrna na nábytek.

Jugoslávie se stala láskou nejen Richardovi Vyškovskému, ale také jeho ženě Anně. Ta si oblíbila balkánskou kuchyni, a tak se později návštěvy v jejich bytě v Holešovicích stávaly kulinářským zážitkem. Na léta strávená v Jugoslávii nedal dopustit, na rozdíl od normalizačního Československa se tam cítil jako volný a svobodný člověk. Nedokázal však pochopit, co se s Jugoslávií stalo po smrti maršála Tita a kde se objevila vzájemná nenávist.

Rozpad Jugoslávie, následnou válku a krutosti na vlastním lidu považoval za něco nepochopitelného, zařekl se a nikdy více už země bývalé Jugoslávie nenavštívil.

456 papírových modelů

Pokud jde o práci pro časopis ABC, na počátku byla sázka („když nebylo do čeho píchnout“), že Richard Vyškovský vytvoří papírový funkční model populárních angličáků, což byly modely aut ve zmenšeném měřítku v tehdejším Československu dostupné jen v síti obchodů Tuzex nebo na černém trhu.

Vyškovský se rozhodl udělat model vozu Packard Landaulet vyráběný pod kódem Y-11 v sérii Models of Yesteryear. Spolupráce s časopisem ABC se osvědčila a vystřihovánky začaly vycházet v roce 1969 pravidelně. Papírové modely hradů a zámků, lidových staveb, kostelů, panoramat, technických staveb a vynálezů, raket či aut – to je to, co si většina Čechů a Slováků spojuje s časopisem ABC, i když nemuseli nutně vědět, za tím stojí právě Richard Vyškovský.

Na tvorbě papírových modelů spolupracoval až do roku 1976 s inženýrem Pavlem Blechou. Z modelů hradů jim vyšlo jako první diorama Karlštejn – dobývání hradu, v roce 1968 ve Státním nakladatelství dětské knihy. Nejrozsáhlejší prací autorské dvojice Blecha–Vyškovský byl model Pražského hradu. Od roku 1997 vydává modely Richarda Vyškovského nakladatelství ERKOtyp, jehož spolumajitelem a jednatelem je jeho syn Richard. Celkem vytvořil Richard Vyškovský 456 modelů.

Když chystal v roce 2006 vydání „Zlaté knihy vystřihovánek“ rozhodl se vytvořit do této rekapitulační knihy obálkovou vystřihovánku hradu Točníku. Tehdy přijel i se svou manželkou Annou na Točník, kde je autor tohoto textu kastelánem, a precizně všechno celý týden zaměřoval. V přestávkách chodili na výlety. A jak to bylo pro něj typické, ze svých kreseb a svých měření odvodil reálné souvislosti.

Byl to zajímavý impuls i pro samotný hrad, vychází z něj koncepce výstavy papírových modelů „Typologie českých hradů“ u nás na Točníku.

Nedávno jsem také našel dva grafické listy Richarda Vyškovského a znovu jsem si uvědomil, co pro něj znamenala architektura a to, jak byl pyšný na svou vnučku Alenu, která bude v jeho cestě pokračovat.

Autor je kastelánem hradů Točník a Žebrák a učitelem na pražském Gymnáziu Jana Keplera