Vymožení půlmiliardové pokuty za Warmbierovo umučení severokorejskými komunisty není nereálné
Americký soud ve Washingtonu rozhodl, že Severní Korea je povinna zaplatit rodičům studenta Otto Warmbiera, kterého totalitní severokorejský režim umučil, odškodnění ve výši 501 milionů dolarů. Média zároveň přinesla zprávu, že rozsudek je spíše symbolický, protože neexistuje žádný mechanismus, který by Severní Koreu donutil odškodnění zaplatit. Opravdu?
Posledně uvedená informace totiž není zcela přesná.
Je zřejmé, že KLDR tento dluh nezaplatí dobrovolně a že je nemožné obrátit se s úspěchem na severokorejské justiční orgány s žádostí o výkon rozhodnutí, pokud něco takového právní řád KLDR vůbec připouští. Severní Korea ale nemá pravděpodobně svůj majetek pouze na svém území, což dává rodičům Otto Warmbiera určitou šanci.
Noční můra civilizovaných soudů
Klíčovým problémem je vykonatelnost výše uvedeného rozsudku mimo území USA, ale i mimo území KLDR.
I v případech, kdy nejde o natolik senzitivní záležitost, jako je umučení cizince z důvodu spáchání činu, který by snad nebyl deliktem ani ve stalinském Rusku, je uznávání a výkon rozsudků soudů USA v civilních věcech „noční můrou“ všech soudů v civilizovaném světě. Americká mimořádně složitá procesní pravidla, institut zjišťování skutkového stavu v předprocesním stádiu, ale i penalizační funkce náhrady škody, o kterou ve Warmbierově případě jde, je většině jurisdikcí cizí.
Obecně lze konstatovat, že v celém světě panuje nedůvěra v americký civilní proces a rozsudky amerických soudů v civilních věcech. V mnoha státech dokonce existuje přesvědčení, že by na americké rozsudky mělo být automaticky pohlíženo jako na rozsudky, které jsou v rozporu s veřejným pořádkem příslušného státu. Skepse k americkým rozsudkům je samozřejmě odůvodněna faktem, že USA nejsou v současné době stranou žádné smlouvy, která by USA zavazovala k uznávání a výkonu cizích rozhodnutí.
Rozhoduje se v podstatě od začátku
Každý suverénní stát má právo rozhodnout, zda a případně za jakých okolností uzná a vykoná rozhodnutí amerického soudu.
V zásadě to znamená, že národní soud posuzuje rozhodnutý případ znovu. Výjimkou jsou případy, kdy je nezpochybnitelné, že byla založena jurisdikce amerického soudu, žalovanému se dostalo přiměřeného procesního postavení a rozsudek není v rozporu s jiným vnitrostátním rozhodnutím nebo veřejným pořádkem příslušného státu.
Požadavek existence jurisdikce amerického soudu je důležitý z toho důvodu, aby bylo najisto postaveno, že žalovaný nebyl souzen nepříslušným soudem, což by ztížilo jeho procesní obranu. Většina států posuzuje příslušnost amerických soudů podle svých vlastních pravidel týkajících se příslušnosti soudů.
Státy při výkonu amerických rozsudků také vyžadují, aby byla žalovanému doručena žaloba v písemné podobě, měl dostatečnou dobu na seznámení se žalobou a možnost soudu přednést svoji procesní obranu.
Odlišná americká pravidla
Státy nevykonají americký rozsudek, pokud by byl jeho výkon v rozporu s veřejným pořádkem daného státu, tedy zejména se základními principy práva nebo základními ústavními právy.
Za odporující veřejnému pořádku většina státu považuje mimo jiné koncept penalizační náhrady škody, o kterou jde v případě žaloby rodičů Otty Warmbiera. Americká pravidla pro odškodnění bolesti, utrpení a smrti jsou totiž značně odlišná než pravidla platící ve většině států světa.
Stejně tak je pro procesní pravidla většiny států světa nepřijatelný americký koncept, kdy se mohou důkazy provádět a skutkový stav zjišťovat mimo soudní řízení samotné.
Některé státy vykonávají zahraniční rozsudky pouze v případě, že mezi dotčenými státy existuje reciprocita. O reciprocitě hovoříme tehdy, pokud dva státy vzájemně vykonávají rozsudky za přibližně stejných podmínek.
Pokud tedy některý stát reciprocitu vyžaduje, je z důvodu absence jakékoli mezinárodní smlouvy týkající se výkonu rozhodnutí, jíž by USA byla stranou, americký rozsudek v takovém státě prakticky nevykonatelný. Na federální úrovni v USA také neexistuje žádný zákon o uznávání a výkonu cizích rozsudků. Z tohoto důvodu je rozhodující, zda vyžaduje reciprocitu stát, ve kterém se nachází soud, jehož rozsudek má být mimo USA vykonán.
Je tedy vidět, že otázka výkonu amerických rozhodnutí v jiných státech závisí na míře důvěry, jakou má daný stát v soudní systém USA. Nicméně možnost výkonu rozsudku ve věci umučeného studenta Warmbiera není zcela vyloučena.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Dlouhé čekání na informace. Spravedlnost se omluvila za průtah dlouhý 11 let
Aleš Rozehnal: Mohou čeští politici legálně lhát?
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
20 komentářů
1) Uprimne receno si nedokazu predstavit, jak by se takovy rozsudek (Warmbier) vykonaval napr. v USA. 2) Na druhou stranu k rozsudkum/sporum vydanym v USA je mozne zminit znamy spor o odskodneni obeti „totalniho nasazeni“ za 2. sv. valky nemeckymi firmami. Clovek by rekl, ze povalecne reparace uzavrely tuto zalezitost. A nakonec to bylo uplne jinak.
Jestli bych si dovolil malý vlastní názor – řekněme i na základě minimální znalosti (i jen z médií) amerického soudního systému. Totiž, že „. i takovy rozsudek (Warmbier) by mohl být vykonavatelný i v USA. Jde totiž o to, že americké soudy namísto toho aby soudily stejně jednotně podobné případy , tak jsou si velice dobře vědomé, vůči komu své rozsudky ve výši finančních náhrad vynášejí – a tomu je i přizpůsobují. Tudíž – řekněme že zmíněný rozsudek náhrady půl miliardy dolarů – vůči státu USA – by byl sice nehorázný, leč pro právní stát, který uznává pravomoc nezávislých soudů, splatitelný.
Podobně – v nějaké poměrné výši rozsudky náhrad vůči velkým firmám. Vůči třeba zdravotním zařízením a lékařům – protože na to mají stejně pojistky na plnění, které je rovněž soudcům známé)
Zatímco, vynést takovou náhradu vůči fyzické osobě (pachateli trestného činu), či drobnému živnostníkovi, by samozřejmě musel soud činit s vědomím, že je to nesmyslné, protože jí nedokáže do konce života – ani jeho potomci za několik generací splatit…
Dalo by se odpovědět, a v tom je ten hroznej průšvih. Protože, obecně má pan Rozehnal pravdu až do konce.
Jenomže – je nutné si uvědmit, že státy, které uznají rozsudek amerického soudu, tak mohou činit primárně legitimně vůči sobě, resp. tedy svým podřizeným občanům a subjektům na svém území.
Ale -situace je zcela jiná, pokud by přijaly takový rozsudek amerického soudu vůči třetímu státu – a tomuto státu takto zkonfiskovaly na svém území majetek v uvedené výši půl miliardy dolarů (tedy bratru, přes deset miliard korun).
Toto už totiž provádějí silové složky státu. A je nepochybné, že by to onen třetí (žalovaný) stát (ne-demokratický) mohl (prakticky musel) vyhodnotit jako agresi vůči sobě a sebe samému, což by mohlo vést – v nejhorším případě k vypuknutí války, v tom „lepším“ ke značným komplikacím v diplomatickém a zahraničním styku mezi těmi dvěma státy…Čili – i toto je nutné brát v úvahu, proč se do toho další západní státy asi tak nepohrnou..
Ostatně – dovolím si připojit jedovatou poznámku – i tato kauza poukazuje na to že zde nedávno popíraný neomarxismus existuje, a obnažuje slabiny západní civilizace.
Protože – připomeňme, že ještě v roce 2001 byl útok na Twins, při kterém rovněž zemřela řada amerických občanů, pro vládu USA legitimním casus belli (důvod k vyhlášení války), při kterém USA vojensky zaútočily přímo na státy označené za (spo)luvinky.
Tak dnes – když byl v KLDR prakticky umučen a ubit téměř k smrti americký občan (krátce po návratu zemřel), toto není pro vládu USA důvodem k válce, leč toto ponechává k vyřešení americkému soudu – který skutečně nemá žádné reálné pravomoci, jak KLDR postihnout.. Toto musí v ne-demokratických státech vyvolat salvy smíchu a posílení jejich vlastního odporu a pocitu opovržení nad západním systémem, který už není schopen vlastní obrany a dokáže postihovat jen ty, kteři se (omlouvam se za tu vulgaritu, ale jinak to vyjádřit nelze) se ojebat sami a dobrovolně nechají
Domnívám se, že tento případ může Koreu podpořit v další argumentaci vlastnictví jaderných zbraní a raket dlouhého doletu.
Nějak nechápu jak pod nějaký provinční soud spadá suveréní a dosud neanexovaný stát.
KLDR by jim měla vyúčtovat smrt 3 milionů civilistů , které USA zavraždily za korejské války !!
Jen tak ze skromných vědomostí o korejské válce by se na těch finančních náhradách musela z velké části zapojit i Čína, která se do té války nelegitimně útoky ze svého území zapojila..
Vůbec nedovedu odhadnout, kdyby se tyto finanční nároky vzájemně započetly, kdo by měl ještě něco doplácet a komu..
Čína tam by byla se souhlasem KLDR a rozhodně neprováděla bombardování měst a civilistů jako USA !!
Ale čistě k tomu prvnímu, stejně tak můžete říct, že jednotky USA a dalších států (ono to bylo pod pláštíkem OSN) tam byly v zájmu Jižní Koreje… Vždyť jak ta válka začala… (?) Ofenzívou severokorejských vojsk, která se zastavila téměř až na samém jihu Korejského poloostrova…
Více než půl století nás dělí od korejské války, která začala
25. června 1950 a trvala do 22. července 1953. Pravicové kruhy USA šíří verzi,že válka začala napadením Jižní Koreje Severní Koreou . Následující údaje ukazují poněkud jinou skutečnost.
V průběhu 2. světové války nejen poražené země – Německo a Japonsko, ale i vítězné strany – bývalý SSSR, Velká Británie, Francie a další velmoci, které nesly tíhu a utrpení války, měly velké ztráty a hospodářsky byly zeslabeny. V takové situaci pravicové kruhy USA počítaly, že snadno uplatní svůj vliv nad světem. V podmínkách, kdy Američané už okupovali Jižní Koreu a Japonsko, otázka obsazení Severní Koreje se stala klíčovým momentem, aby pokořili asijský kontinent.
S takovým cílem se v USA tajně připravovali na válku. Týden před 25. červnem americký prezident Truman poslal do Jižní Koreje poradce ministerstva zahraničí Dullese ve funkci emisara. V tu dobu v Tokiu ministr obrany Johnson, náčelník generálního štábu Bradley a velitel sil USA na Dálném východě MacArthurem jednali o datu zahájení války.
O výsledcích návštěvy proslulého obchodníka s válkou se říká následující: Cílem návštěvy Dullese v Soulu bylo dát povel k napadení a ujistit Li Syn Mana (tehdejší prezident) zárukou na poskytování pomoci námořními a leteckými silami armády USA při zahájení útoku. V místě dění Dulles prověřil připravenost k válce a určil zahájení na 18. červen. Nařídil Li Syn Manovi zahájení války. O tom se v japonské knize Válka bez vítězství píše: Rozšiřováním nepravd o prvním napadení Severní Koreou začalo napadení jí samotné… … Pokud se udrží armáda Jižní Koreje dva týdny, pak v tu dobu USA předloží v OSN materiály o napadení Severní Koreou a budou žádat, aby OSN svým vlivem a jménem mobilizovala pozemní, námořní a vzdušnou obrannou sílu. V řeči Dullese, kterou přednesl následující den na ceremoniálu k otevření parlamentu Jižní Koreje, se v další japonské knize
O historii korejské války uvádí: Přiletěl jsem s příkazem prezidenta Trumana. On mi nařídil ihned prověřit připravenost k pochodu na sever, a pak dát příkaz k tomuto pochodu. Jsem tím pověřen… Nelze odložit pochod na sever ani o den, protože přípravy jsou ukončeny.
V Tokiu proběhly 22. června rozhovory za účasti MacArthura, Johnsona a Bradleyho, které inicioval Dulles. To byla poslední tajná operativní schůzka před rozpoutáním války. Na dotaz člena konzervativní strany Japonska o korejské válce Dulles odpověděl: Počkejte dva tři dny. Tyto dva nebo tři dny znamenaly datum 25. červen, zahájení války.
V čísle 8/1953 japonského časopisu Kaizou je popsán následující rozkaz vyššího štábu 17. pluku jihokorejské armády kapitánu Chan Su Chanovi. Bez ohledu na to, že 24. června 1950 byla sobota, dal příkaz velitelům neodcházet a čekat další rozkazy. V noci 24. června obdržel naléhavý rozkaz – překročit 38. rovnoběžku (demarkační linii Koreje) a začít vojenské útoky proti Severní Koreji do rozbřesku 25. června. V číslech po 15. červenci 1950 amerického časopisu Life se píše:
V naší historii se toto ještě nestalo, abychom byli připraveni k válce jedna dvě. USA podněcovaly Jižní Koreu k napadení Severní Koreje na úsvitu 25. června bez vyhlášení války. O tom, co v tento den jeden velitel z velitelství amerických vojsk na Dálném východě vzkázal americkému korespondentovi Johnu Gancerovi (autorovi životopisu MacArthura) se v knize Záhada MacArthur, píše: Velká senzace! Jihokorejská armáda napadla Severní Koreu.
Vy tady evidentně čerpáte přímo z nějaké publikace nebo zdroje – a zase nejsem takový znalec téhle problematiky, abych z toho něco potvrzoval nebo vyvracel… Ale tak, že ta válka nezačala zničehonic, že prostě „nespadla jen tak z nebe“, že jí předcházelo oboustranné napětí, tak to je známý fakt… Stejně jako tedy to, že její první fázi charakterizovala ta úspěšná ofenzíva ze strany KLDR…
Zkuste si přečíst, proti komu a jak tam Čína bojovala (na úvod : čínští dobrovolníci bojovali proti okupační mocnosti USA, které si podvodem vynutily souhlas OSN, a ti dobrovolníci skutečně nikoho nebombardovali, snad jen ty okupanty z USA, viz seriál M*A*S*H , Americký seriál!
Kdyby USA měly zaplatit za všechny zavražděné jen setinu toho, co ti američtí soudci napařili KLDR, tak by všichni občané USA na to nevydělali ani do soudného dne.
jen tak mimochodem, kldr byl agresor, to oni zaůtočili. to je jako by němci chtěli po sovětech zaplatit repatriace za škody způsobené rudou armádou
Takže vy kladete na roveň vojska OSN s Wehrmachtem ??
Nebyla KLDR náchodou útočníkem?
Třeba byla , ale to neznamená , že budeme bombardovat kobercovými nálety jejich města a obyvatelstvo !! A s tím kdo koho napadl je také diskutabilní !!
K těm kobercovým náletům… Ne že bych chtěl něco obhajovat, ale spíš jen pro vysvětlení – tak víme, že to po pár desetiletí bylo typickou součástí americké válečné taktiky… Už předtím za druhé světové války (tak jakým stylem také vedly USA válku hlavně proti Německu a Japonsku…) nebo později, klasika hlavně za vietnamské války… V případě Japonska nešlo jen o atomové údery na Hirošimu a Nagasaki – a v případě Německa, možná víte, jak dopadly v únoru 1945 Drážďany, kousek za našimi hranicemi (což byl takový největší, ovšem samozřejmě zdaleka ne jediný případ)…
Pokud vím, Američané se touhle taktikou snažili např. demoralizovat civilní obyvatelstvo, rozvrátit režim, proti kterému bojují, případně přimět to bombardované civilní obyvatelstvo, aby se proti tomu režimu samo vzbouřilo (aspoň takhle to vysvětlovali každopádně v případě Německa za druhé světové války)… ???
Ještě bych dodal, aby si někdo nemyslel, že chci nějak úmyslně pomlouvat jen Američany (byť ti to tedy opravdu dovedli k dokonalosti) – tak samozřejmě, nejenom oni… Vždyť i s tou druhou světovou válkou se občas poukazuje, že s tím začali právě sami Němci (viz Varšava, Coventry, předtím třeba už Guernica za španělské občanské války atd.)…
Ale odvolávat se na metody hitlerovského Německa by se vojska OSN snad neměla ??!!
Nedá mi to, abych na Vás ještě nereagoval… Víte, já bych to spíše než „metodami hitlerovského Německa“ nazval prostým důsledkem technologického pokroku a možností, jaké se v průběhu první poloviny 20.století rozvinuly v oblasti letectví (které třeba ještě v době první světové války bylo relativně „v plenkách“). Když jsem zmínil tedy třeba to německé bombardování Coventry apod., tak možná víte, že vzdušné bombardování měst provádělo přece třeba i sovětské letectvo (i když pravda, když se podíváte na statistiky ztrát na životech, jaké to sovětské bombardování způsobilo třeba konkrétně v Helsinkách nebo dalších finských městech během tzv. zimní a pak tzv. pokračovací války let 1939-44, tak asi sotva bychom mohli hovořit o „kobercovém bombardování“)…
Takže „metody hitlerovského Německa“…(???) Víte, ono už během druhé světové války totiž to hitlerovské Německo, jeho protivzdušná obrana a letectvo, bylo samo vůči těm metodám, které proti němu rozvinuli Američané a Britové, téměř bezbranné… Tak proč asi říkali sami Němci těm raketám V1 a pak V2, které začali konstruovat až od roku 1944, „zbraně odplaty“ (Vergeltungswaffen)…?
Takže já bych klidně řekl i to, že ti Severokorejci pod Kim Ir-senem prostě trpěli od Američanů podobně jako Němci pod Hitlerem (nebo jejich japonští prakticky sousedé pod císařem Hirohitem a jeho militaristickou klikou)… A klidně bych to nazval už spíše „americkou metodou“ než „metodou hitlerovského Německa“…
Ano, ono se taková taktika (tzn. zmasakrování obrovského množství nepřátelských civilistů a napáchání obrovských materiálních škod, i když třeba za cenu ušetření životů mnoha vlastních vojáků) může zdát poněkud neetická… Ale já myslím, že tohle si snad i skuteční obdivovatelé USA připouští… (???)