Deflačním tlakům, kvůli nimž takřka přesně před třemi lety začaly intervence ČNB, se česká ekonomika do značné míry vyhnula. „Jakkoli to bude znít jako sebechvála, myslím, že významnou roli v tom hrála autonomní měnová politika ČNB,“ říká viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl.

Rozhovor pro HlídacíPes.org a Český rozhlas Plus se týkal především historických paralel současné měnové politiky. Jak s ohledem na výročí vzniku Československa, tak i kvůli takzvané karanténě, kdy týden před měnověpolitickým jednáním a týden po něm členové bankovní rady ČNB nekomentují detaily své činnosti.

• Použití kurzu koruny jako nástroje měnové politiky není úplně obvyklé, ČNB se vyčítalo a asi i stále vyčítá, že jde o bezprecedentní krok. Vy oponujete, že se stačí podívat do historie. Na co přesně?
  

  Mojmír Hampl – viceguvernér ČNB

Jedna věc je kurz jako nástroj, druhá věc je historie. Kurz pořád považuji za nástroj měnové politiky, který lze použít zejména v situaci, kdy ten nejtypičtější nástroj – úroková sazba – je vyčerpán. To je naše situace po roce 2012, kdy jsme se dostali se základní úrokovou sazbou na nulu. Pořád to beru tak, že použití kurzu je to nejkonvenčnější použití měnové politiky ve srovnání s řadou méně typických nástrojů, které používají jiné centrální banky…

• A pokud jde o argumentace historií?

Úplně identickou debatu jsme tu měli za první republiky. Byla to velká debata mezi zastáncem deflační politiky Aloisem Rašínem a jeho velkým ideovým oponentem Karlem Englišem, podle mého největším teoretickým ekonomem, jehož jsme tu měli možná za celé 20. století. Byla to debata o cenové stabilitě, o tom, zda deflace je vhodný nástroj stabilizace ekonomiky. Vyvrcholila po velké hospodářské krizi, po roce 1929. Byl to nakonec Engliš, kdo přesvědčil politiky té doby, že z krize se Československo může rychleji dostat jen za předpokladu, že oslabí kurz.

Exit podle Karla Engliše

• Dají se tehdejší a dnešní situace tak jednoduše srovnávat?

Kurzový režim byl samozřejmě jiný. Měnový režim také. Měli jsme měnu, která byla měnou takzvané zlaté devizy; byla vázána na měny, které měly zlatý standard. Přes tuto rozdílnost ale pořád platí Englišovo přesvědčení, že cenová stabilita je významná, že poptávková deflační perioda, jaká byla po roce 1929, je zhoubná. V roce 1934 byla nakonec koruna významně oslabena – o jednu šestinu. Srovnejte si to s těmi jen necelými pěti procenty, o něž oslabila koruna v rámci našich intervencí. Je fascinující sledovat na tehdejších datech o zaměstnanosti a průmyslové výrobě, jak zřetelně je vidět vliv měnového uvolnění na postupné odeznění krize.

• O zásluhy, když se začne dařit, se vždycky hlásí mnoho lidí. Možná se to dá vztáhnout i na tuhle historickou paralelu. Nezvedlo se tehdy Československo jednoduše kvůli tomu, že to vyřešil trh tím, jak se začaly zvedat například výdaje na zbrojení?

Mně to připadá jako taková snadná ex post racionalizace. Když vám do pěti měsíců po tomto opatření začne průmyslová produkce dramaticky růst, a země, které opatření v oblasti kurzu udělaly dříve, jsou už na trajektorii vzestupu, strašně těžko se hledá jiné vysvětlení než to, že na měnové politice zatraceně záleží. V situaci slabé poptávky ještě o to více. Můžeme hledat jiná vysvětlení, mně ale nepřijdou přesvědčivá.

• Když se Karlem Englišem do jisté míry inspirujete, nemyslíte, že by na vašem místě provedl exit z intervencí dříve než po třech a více letech?

Chtěl bych poznamenat, že měnová politika ČNB je dědičkou tradic jak Engliše, tak Rašína. Vedli jsme debatu o měnové politice i za první republiky, debata to byla velice ostrá, intelektuálně zajímavá. Rašín byl stoupencem zlatého krytí, fixního množství peněz v ekonomice a deflační politiky jako nástroje pro návrat kupní síly měny na úroveň roku 1914. Englišovský přístup byl stejně silný a vlivný. Upozorňoval na negativní důsledky deflační politiky. Jeho pohled převládl až po nástupu velké hospodářské krize. Byl to nakonec on, kdo v roce 1934 nastoupil do funkce guvernéra Národní banky československé.

• Jak by se tedy podle vás zachoval na vašem místě?

Nevím, co by dnes říkal a dělal. Troufám si ale odhadovat, že by byl stejně jako my stoupencem myšlenky, že cenová stabilita je správná. Že v ekonomice, která zažívá dramaticky slabou poptávku, což byla naše situace mezi lety 2011 – 2013, je to právě měnová politika, kdo má něco dělat. Nicméně určitě by nebyl připravený na svět, ve kterém jsou nulové nebo dokonce v některých zemích i záporné úrokové sazby.

• Inspirace historií má jistě své limity. Dá se přesto najít nějaká paralela pro očekávaný exit z intervencí? Jak vlastně skončily ty tehdejší „englišovské“?

Ten režim byl tehdy jiný. Měli jsme v zásadě kvazi režim fixního kurzu. Režim zlatého standardu, v našem případě zlaté devizy, znamenal, že máte za všech okolností udržovat fixní kurz měny k zlatu či měnám navázaným na zlato. Proto žádný exit vlastně nebyl. Stačilo snížit hodnotu krytí měny cenným kovem a stalo se. My dnes žijeme v režimu elastických peněz, které nejsou kryté, není za nimi žádný kov, ani žádná jiná komodita, za niž by byly ty peníze směnitelné. Ale jedna základní zkušenost dle mého hlubokého přesvědčení přenosná je a je velmi užitečná i pro dnešek a zapomínáme na ni.

• A to je co?

Dramatickým problémem krize 30. let byl tehdy převládající intelektuální konsensus, že nejlepší je, když se co nejdéle drží silně fixní kurzy. To, co krize přinesla makroekonomické teorii, je poznání, které brilantně shrnul Milton Friedman: pokud nemáte něco, co se může hýbat v oblasti měnové, tak to nutně vyžaduje, aby se v reálné ekonomice hýbalo něco jiného. Buď produkce nebo zaměstnanost nebo mzdy. Pokud nenecháte něco z toho hýbat, pak máte naprosto nepochybně za všech okolností hlubokou depresi. Je málo tak jasných makroekonomických lekcí jako je tato, které jsou platné i pro dnešek. I proto jsem stoupencem autonomní pružné měnové politiky. Mám za to, že je lepší, když existuje tento nástroj, kterým můžete hýbat, než když celé to přizpůsobení přenesete na reálnou ekonomiku a vyžadujete dramatické poklesy mezd nebo růsty nezaměstnanosti. V tomto smyslu je ta lekce pořád platná.

Stejné debaty i za sto let

• Když se i s ohledem na výročí vzniku Československa bavíme o historických paralelách, počítáte s tím, že i období těchto intervencí vstoupí do dějin měnové politiky, či šířeji české ekonomie?

Upřímně řečeno bych byl nejradši, kdyby tahle epizoda byla skutečně epizodou. Kdyby při pohledu zpět, s odstupem řady let, to bylo bráno jako natolik běžná součást tehdejší hry, že to v zásadě nikoho nevzruší. Tak jako si dnes nikdo příliš nevzpomene na ty neuvěřitelně rozsáhlé a velmi osobní debaty, které se vedly o měnové politice ve 30. letech. Pokud i náš exit z kurzového závazku proběhne rozumně, tak to s odstupem několika desítek let může být podobné. Možná si na to ani nikdo nevzpomene.

• Rozsáhlé a často i velmi osobní byly debaty spojené s „vaší“ intervencí. Z tohoto hlediska se vlastně historie opakuje.

Možná to dnešní dobu bude našim následovníkům za sto let lépe přibližovat. Protože i oni povedou podobné debaty, budou se nacházet v podobných ekonomických a makroekonomických situacích, budou čelit stejným otázkám, budou mít před sebou podobné volby jako máme my. Jsme zkrátka jen součástí jedné epochy. Mimochodem epochy, kterou osobně považuji za velice dobrou.

• Jak jsme na tom dnes z hlediska rizik deflace, kvůli nimž vlastně měnové intervence v listopadu 2013 začaly?

Myslím, že jsme se jim do značné míry vyhnuli. Jakkoli to bude znít jako sebechvála, myslím, že významnou roli v tom hrála autonomní měnová politika ČNB po roce 2013, ale i před ním. Spousta lidí zapomíná, že měnová politika nezačala něco dělat s kurzovým závazkem až v listopadu 2013, ale v modu uvolňování jsme po celou dobu po roce 2008.