KOMENTÁŘ. Veřejnoprávní média napříč Evropou šetří a jejich úsporné plány se i z Česka nepochybně vyplatí sledovat. Občasné výkřiky typu „sloučíme Českou televizi a Český rozhlas“ se však míjejí s realitou. V tomto případě totiž ne vždy platí, že jedna a jedna jsou automaticky dvě. Důsledkem takové fúze by v českých reáliích byl s velkou pravděpodobností naopak chudší telerozhlas s nižší kvalitou a méně odolný vůči politickým tlakům.

Naposledy to napadlo Andreje Babiše, příště to bude třeba někdo jiný, pointa bude ale podobná: „Jednou z možností, jak ušetřit, je spojit Český rozhlas a Českou televizi. Je tam synergie. Mají obrovské majetky, možná by si mohli postavit jeden barák, kde ušetří,“ řekl nedávno šéf hnutí ANO.

Nechme stranou, že Babiš nutnost úspor v ČT a ČRo spojuje s jejich údajnou zaujatostí vůči jeho vlastní straně. Argument „sloučením“ je děravý z několika důvodů.

V Česku se – bohužel – debata o šetření svezla s debatou o zvýšení dlouhodobě zanedbaných koncesionářských poplatků. Úsporné plány mají ale na stole i jiná kvalitní evropská veřejnoprávní média.

Začněme tím ekonomickým. Kalkulace od stolu vypadá na první pohled lákavě. Prodají se televizní Kavčí hory, prodá se historická budova rozhlasu na Vinohradské, a někde za městem vznikne nový mediální komplex. Prodej nemovitostí v centru nebo širším centru Prahy náklady pokryje a ještě třeba zbyde.

Tak alespoň Babišovo plácnutí do vody rozvedl na Facebooku člen Rady České televize Pavel Matocha. S tím, že v mnoha evropských zemích je veřejnoprávní televize s rozhlasem pod jednou střechou, a že to dobře funguje.

Ušetřit miliony. Anebo možná ne

Faktem je, že jedinou nám blízkou zemí, která v posledních letech provedla skutečné sloučení veřejnoprávní televize s rozhlasem, bylo v roce 2010 Slovensko. Také tehdy se argumentovalo úsporami. Po čtyřech letech od sloučení byla ale bilance skromná.

„Exaktně se to nedá říct, vůbec nejde o významné peníze,“ odhadoval úspory v rozhovoru z roku 2014 tehdejší šéf RTVS Václav Mika. Zároveň ale dodal, že televize mezitím výrazně posílila vlastní výrobu, což možné úspory zkresluje.

Na dotaz, jestli by kolegům v jiných zemích poradil, aby podobně jako Slováci sloučili televizi s rozhlasem, odpověděl: „Ano, pokud vědí, co od toho chtějí. A je třeba se na to dobře připravit.“

I rakouská zkušenost ukazuje, že stěhování rozhlasu a televize je ekonomicky nejistý podnik. A to šlo o výrazně lépe naplánovaný krok než na Slovensku.

Mezitím uplynulo dalších deset let. Sloučení televize s rozhlasem reálně proběhlo jen v regionálním studiu v Banské Bystrici, v Košicích a především v Bratislavě nadále fungují rozhlas a televize v oddělených budovách.

Dlouhodobým problémem RTVS je mrakodrap v bratislavském areálu televize. Ikonická stavba ze 70. let, ve své době průlomová, už dlouho chátrá a deset let se nevyužívá. Telerozhlas ji chtěl dlouho prodat, poslední roky mluví o její rekonstrukci. Potřebné desítky milionů eur ale nemá.

„Postavit jeden barák“

Slovenský příklad – kterým se čeští politici inspirují nejčastěji – ukazuje, že výsledky slučování veřejnoprávních médií můžou zůstat daleko za původními plány. A že „postavit jeden barák“, řečeno s Andrejem Babišem, není taková legrace. Nemluvě o politických tlacích, kterým takto institucionálně oslabená média hůře čelí.

Rétorika Babišova ANO, které Českou televizi označuje za provládní a v koncesionářských poplatcích vidí „korupci“ a chce je nahradit přímým financováním ze státního rozpočtu, je v tomto smyslu dostatečně varující. Potvrdilo se to i za současné slovenské vlády, která nejprve snížila státní příspěvek RTVS a následně její kontrolní radu více navázala na vliv vlády a parlamentu.

Vraťme se ale k budovám. Ačkoli normalizační stometrový televizní věžák (i v jiné části města stojící rozhlasová budova ve tvaru obrácené pyramidy) utvářejí už několik desetiletí panorama Bratislavy, sentiment vůči nim při jejich případném prodeji se nedá srovnat třeba s Českým rozhlasem.

To, že by se rozhlas měl zbavit domu na pražské Vinohradské ulici, odkud vysílá téměř od začátku své existence, a který byl středobodem bojů v letech 1945 i 1968, a tím i součástí zásadních okamžiků novodobých dějin, je stěží představitelné.

Prodat rozhlas? V Rakousku ano

Na druhé straně, třeba v sousedním Rakousku si telerozhlas ORF něco podobného – alespoň vzdáleně – v rámci restrukturalizace dovolil.

Rozhlasová část ORF v minulých letech opustila funkcionalistickou budovu „Funkhaus“ v samém centru Vídně, polohou i datem vzniku a společensko-historickým významem srovnatelnou s Českým rozhlasem. Na konci 2. světové války budovu vážně poškodilo bombardování.

Většina rozhlasového vysílání se nově přesunula do televizní centrály ORF dál od centra na takzvaný Küniglberg – obdobu pražských Kavčích hor.

Původní rozhlasovou budovu ORF s výjimkou jednoho traktu prodala už v roce 2016 developerovi, který ji přestaví na byty. Prodej provázely protesty zaměstnanců i veřejnosti.

I následná přestavba se ale výrazně protahuje, a tím vznikají telerozhlasu vysoké neplánované náklady na pronájmy náhradních prostor. Zatím se stále počítá s tím, že do historické budovy se po rekonstrukci vrátí alespoň vysílání veřejnoprávní regionální stanice Radio Wien.

I rakouská zkušenost tedy ukazuje, že stěhování rozhlasu a televize je ekonomicky nejistý podnik. A to šlo o výrazně lépe naplánovaný krok než na Slovensku.

Hazard s důvěrou

Dalším důvodem, proč je slučování médií veřejné služby spojené zpravidla i se změnou značky a názvu problematická operace, je riziko pro důvěryhodnost. V Česku v tomhle ohledu je rozhodně co ztratit a byla by to škoda. ČT a ČRo mají důvěru dlouhodobě vysokou i v celoevropském srovnání (kolem 60 procent) a nepromyšlené změny by ji mohly nevratně poškodit.

Příkladem může být sousední Polsko, kde nová vláda Donalda Tuska předloni poslala veřejnoprávní média do likvidace. Zdůvodňovala to nutností změn v televizi a rozhlase, které v předchozích osmi letech ovládala strana Právo a spravedlnost. Po necelém roce právní nejistoty se však toto vakuum dramaticky projevilo na sledovanosti.

Sledovanost hlavního večerního zpravodajského programu „19:30“ klesla meziročně až o 40 procent, uvádí monitorovací zpráva Mezinárodního tiskového institutu a dalších novinářských organizací z loňského podzimu.

Z dlouhodobých výroků Andreje Babiše nebo Tomia Okamury je jasné, že podobný propad důvěry by je potěšil i u České televize a Českého rozhlasu a zmatečné slučování obou médií by k tomu mohlo vydatně přispět.

Šetří média v celé Evropě

To vše dohromady neznamená, že veřejnoprávní média nemohou a nemají hledat úspory. V Česku se – bohužel – debata o šetření svezla s debatou o zvýšení dlouhodobě zanedbaných koncesionářských poplatků. Úsporné plány mají ale na stole i jiná kvalitní evropská veřejnoprávní média.

Zmiňovaná rakouská ORF ještě za minulé vlády navrhla sama vnitřní úspory ve výši 300 milionů eur. Aktuálně probíhají v Rakousku jednání o vládě nové, s účastí krajně pravicové strany Svobodných. Ta chce podobně jako hnutí ANO v Česku zrušit koncesionářské poplatky a veřejnoprávní média „zeštíhlit“.

Úspory by se mohly mimo jiné dotknout i symfonického orchestru ORF. Podobný krok nevylučuje ani Český rozhlas u svých symfoniků v případě nutnosti dalších škrtů a nezvyšování koncesionářských poplatků.

Kvůli snížení státních příspěvků avizuje škrty ve výši až 66 milionů eur a možné rušení stovek pracovních míst pro příští roky také finský telerozhlas Yle. Ten je i v Česku často zmiňován jako příklad dobré praxe veřejnoprávních médií, například díky využívání umělé inteligence.

Škrty loni na podzim naordinovali veřejnoprávním médiím také premiéři spolkových zemí v Německu. Doporučili třeba slučování nebo rušení některých kanálů nebo omezení drahých sportovních přenosů.

Podobná debata zjevně čeká i Česko, ať už jde o počty rozhlasových či televizních veřejnoprávních stanic nebo třeba nemovitosti ČT a ČRo v regionech.

Jak ale ukazují i zkušenosti ze zahraničí, jen samotné slovo „sloučení“ jako univerzální zaklínadlo k levnějším a především kvalitnějším veřejnoprávním médiím nepovede.