Velvyslanecký post jako oblíbená forma korupce. Postsovětské zvyky v české diplomacii

KOMENTÁŘ. Formy úplatků jsou různé, od hotovosti přes placené výlety, luxusní dárky, výhodné zakázky či udělené dotace až po lukrativní místa v dozorčích radách či státní správě, v rámci níž patří velvyslanecké posty k těm nejoblíbenějším. Můj pohled na fungování státní správy vychází ze skutečnosti, že jsem pracovala 30 let na ministerstvu zahraničních věcí, píše v komentáři pro HlídacíPes.org bývalá diplomatka Dana Huňátová.

Střídání politiků v čele jakéhokoliv ministerstva je správné a naprosto normální, abnormální je však to, že si s sebou vždy nově jmenovaný ministr přivede celou skupinu nových pracovníků a dosadí je na vedoucí místa. Nově příchozí administrativa se pak chová jako na dobytém území s cílem všechno změnit. Kontinuita práce je přerušena.

Aby bylo co nejvíce nejlépe placených míst, začnou se zakládat nová a přeskupovat stará oddělení, odbory a někdy i celé sekce, nabírají se poradci a vymýšlí se agenda pro nové náměstky.

Zde to ale nekončí. Každý nově jmenovaný náměstek, vrchní ředitel a někdy i „pouhý“ ředitel si vybere pracovnu a sekretariát, nechá si pořídit nové vybavení, přivede si své asistenty. A zejména v případě ministerstva zahraničí začne cestovat. Skokově naroste počet inspekčních, kontrolních a dalších služebních cest. Ke konci volebního období se pak z těchto pracovníků obvykle stávají velvyslanci.

Po volbách se začne znovu, zaměstnanci předchozí administrativy zůstanou, přijdou noví a státní správa jen kyne, i když žádoucí by to bylo přesně naopak. Personální změny se dějí ve prospěch jednotlivců, nikoliv ve prospěch věci.

Můj pohled na fungování státní správy vychází ze skutečnosti, že jsem pracovala 30 let na ministerstvu zahraničních věcí, od prosince 1989 do července 2019. Za tu dobu se tam vystřídalo třináct ministrů. Dovolím si je a jejich stopu stručně připomenout.

Zástupy loajálních spolustraníků

Léta 1990-92 věnoval první postkomunistický ministr zahraničí Jiří Dienstbier především vytváření samostatné zahraniční politiky. Současně ale musel zřídit fungující instituci s obměněným personálem a vytvořit síť zastupitelských úřadů, které budou odpovídat novým požadavkům.

Nejprve bylo nutné zbavit se spolupracovníků KGB, zaměstnanců ministerstva vnitra a spolupracovníků StB. Zároveň bylo třeba najít nové kvalifikované pracovníky. Přirozeně jsme se obraceli na své známé z řad odpůrců komunismu a na bývalé diplomaty vyhozené při politických prověrkách po srpnové sovětské okupaci roku 1968.

Kritériem byly zároveň znalosti, schopnosti a také charakterové vlastnosti. Od těchto kvalifikačních podmínek se ale záhy ustoupilo.

V polovině roku 1992 vzniklo v České republice Ministerstvo mezinárodních vztahů, v jehož čele stál Josef Zieleniec, který se stal 1. ledna 1993 prvním ministrem zahraničních věcí České republiky.

Člen ODS a stoupenec Václava Klause naštěstí navázal na Dienstbierovu zahraniční proevropskou a prozápadní politiku, avšak v rámci Klausovy averze vůči Havlovi a Dienstbierovi zrušil Zieleniec nově vytvořenou fungující strukturu ministerstva a zahájil rozsáhlé organizační a personální změny.

Do Černínského paláce pozval členy vládních stran, které dosadil do vedoucích pozic, na základě stranické příslušnosti jmenoval několik velvyslanců. Mezi nimi – nebudu jmenovat – i jednoho bývalého matematika, který si spočítal, že bude výhodné koupit v zemi svého působení byt a ten pronajímat. V bance si zařídil úvěr, za který ovšem ručil bezpečně: budovou zastupitelského úřadu.

V červenci 1998 se na tři roky ujal vedení ministerstva zahraničních věcí člen ČSSD Jan Kavan. Do Černína si pochopitelně přivedl skupinu loajálních spolustraníků a obsadil jimi nejdůležitější posty, přednostně ty, které měly blízko k rozhodování o ministerském rozpočtu a hospodaření s nemovitým majetkem.

Přivést si svoje lidi

Šokující kauzou Kavanovy éry byla objednávka vraždy novinářky, za tento čin byl později odsouzen Karel Srba, jeden z nejvýše postavených úředníků ministerstva.

Na významné posty dosáhly ale i jiné kontroverzní postavy. Až na velvyslance to dotáhl třeba bývalý zaměstnanec ministerstva obrany, který rád holdoval alkoholu a v opilosti obtěžoval podřízené mladé ženy a dožadoval se jejich přízně. Byla jsem osobně svědkem takového chování, stěžovala jsem si na ministerstvu, ale byl chráněncem ministra, takže se nic nestalo.

Jiný nově dosazený ředitel objížděl ambasády a zjišťoval, která nemovitost ve vlastnictví státu by se dala výhodně prodat. Samozřejmě veškeré stavební a jiné finančně zajímavé zakázky získávaly firmy blízké vedení ministerstva.

Po těchto intenzivních letech nastalo klidné období pod vedením lidoveckého ministra zahraničí Cyrila Svobody (2002-2006). Nicméně i on si přivedl „své lidi“, kteří za svou stranickou aktivitu a loajalitu byli odměněni zajímavými posty.

Dokonce prohlásil, že je v Evropě běžné, že se bývalí politici stávají velvyslanci. To ovšem neodpovídá skutečnosti. Civilizované země tohle nepraktikují vůbec anebo jen výjimečně.

Přísná pravidla platí i pro počet nových pracovníků, které si ministři smějí s sebou přivést, obvykle jde o jednoho náměstka a osobní asistentku. V naší praxi šlo ale i o desítky nových pracovníků.

V roce 2007 se na dva roky ujal Černínu Karel Schwarzenberg. Jeho poradci jej přesvědčili o nutnosti reorganizace, došlo i na uzavření několika vzdálenějších ambasád včetně spřáteleného Singapuru. Naštěstí jsme ambasádu v této velmoci v oblasti vědy a výzkumu před dvěma lety znovu otevřeli.

Diplomacie v zemanovském duchu

V roce 2009 převzal ministerské žezlo bývalý člen KSČ a dlouholetý diplomat Jan Kohout a opět nastaly personální změny na vedoucích pozicích.

Po roce se vrátil Karel Schwarzenberg v doprovodu několika nových pracovníků, v rámci reorganizace došlo na redukci v oblasti ekonomické diplomacie, kterou jsem vítala, jen byla provedena na můj vkus poněkud překotně.

V roce 2013 byl v tzv. prezidentské vládě premiéra Rusnoka jmenován ministrem zahraničí na necelý rok opět Jan Kohout.

V roce 2014 vyslali sociální demokraté do čela naší diplomacie Lubomíra Zaorálka, ten do role prvního náměstka jmenoval svého oblíbence Petra Druláka. Společně provedli revizi naší zahraniční politiky, reorganizaci a masivní personální změny jak v ústředí, tak v zahraničí.

Z české zahraniční politiky odstranili agendu lidských práv a novou, i když neoficiální prioritou se staly zájmy Moskvy a Pekingu. V čele ministerstva stanul rekordní počet náměstků, dokonce se pro ně museli najmout noví řidiči.

Do zahraniční služby byla přijata více než stovka nových pracovníků, řada z nich bez ověření potřebné kvalifikace, stačila výjimka udělená ministrem. Blížilo se totiž spuštění zákona o státní službě, proto do státní sféry zamířili členové nejen sociální demokracie, ale ve velkém počtu i členové dalších vládních stran a hnutí.

V několika případech bylo výběrové řízení zmanipulováno ve prospěch vedením doporučených kandidátů. Jeden vedoucí pracovník kupříkladu natolik podlehl opojení z vlastního řidiče a vlastní důležitosti, že se do Černínského paláce nechal vozit z Toskánského paláce; tedy na vzdálenost tří set metrů.

Česká diplomacie zřídila funkci zemědělských diplomatů, mezi velvyslance se zařadili také policisté a vojáci ve výslužbě. Na úkor politických odborů posílila sekce ekonomické spolupráce, tento krok ovšem ne vždy přinesl proklamovaný užitek.

Pojetí podpory ekonomiky a obchodu v zemanovském duchu se rozhodně neosvědčilo. Ekonomická diplomacie je sice důležitou součástí zahraniční politiky každé vyspělé země, ale její úspěch se neodvíjí od počtu vyslaných obchodně-ekonomických diplomatů. Řídit se má podmínkami v jednotlivých zemích a má být do detailu promyšlená a konkrétně cílená, šitá na míru.

Velvyslancem výměnou za protislužbu

Úsměvný případ nastal, když jedním z nejvyšších ministerských úředníků byl jmenován člen ČSSD, který se dříve ucházel o přijetí do zahraniční služby, avšak neuspěl při vstupních pohovorech. Po dvou letech na svoji vysokou funkci rezignoval a stal se velvyslancem.

Na pozici náměstka ministra byl katapultován sociální demokrat Jakub Kulhánek. Poté co vstoupil v platnost zákon o státní službě, musel odejít pro nedostatečné jazykové znalosti, zakrátko se ovšem vrátil jako ministr, i když jen na několik měsíců, aby odtud zamířil do zahraničí jako velvyslanec. Sám se navrhl a sám se schválil s využitím ministerského práva udělit výjimku bez udání důvodu.

Černínský palác převzal v říjnu 2018 na tři roky Tomáš Petříček. Ke všem výzvám, které se zde navršily, se postavil čelem. V době, kdy do jeho kompetencí bezprecedentně zasahoval prezident Zeman, se mu podařilo nasměrovat českou zahraniční politiku opět k západním spojencům a až na pár výjimek dosadil na vedoucí pozice profesionály.

Současný ministr zahraničí Lipavský si vede dle mého názoru skvěle, jak na poli zahraniční politiky, tak v praktických organizačních a personálních záležitostech.

Dosavadní praxe, kdy ministr jmenuje do důležitých funkcí své stranické kolegy, má kromě deformace státní služby a přímých finančních ztrát také citelný dopad na kariérní diplomaty, pro které je naprosto demotivující.

Není divu, že řada nadaných, kvalitních a kvalifikovaných mužů a žen poté, co si uvědomí, že nemají jistotu kariérního postupu, odchází do privátní sféry.

Hlavní hodnotou české diplomacie jsou přitom právě její diplomaté; zvedeným postsovětským politikařením je ale ztrácíme. Bylo by více než žádoucí, aby se naši diplomaté konečně dočkali kvalitního zákona o zahraniční službě, který bude brát v úvahu veškerá specifika práce v zahraničí.

Zvláštní kapitolou je pak obsazování velvyslaneckých postů. Z neznámých důvodů se u nás zabydlel zvyk z bývalých politiků nebo vysokých státních zaměstnanců udělat velvyslance. Do procesu jmenování velvyslanců rádi zasahují členové vlády, poslanci i senátoři, v nedávné minulosti dokonce i poradci prezidenta.

Podle ústavy kandidáta na tento výjimečný post schvaluje vláda a svým podpisem stvrzuje předseda vlády a prezident, to ovšem neznamená, že mají politici ministrovi zahraničí nabízet své stranické kolegy nejlépe výměnou za protislužbu.

Státní služba, aby mohla fungovat, musí být nadstranická, nemůžeme si dovolit neustále začínat od nuly, je to drahé a neefektivní. Kariérní nejistota vede k nervozitě a napětí na pracovišti, vytváří nepříznivé pracovní prostředí. Zvyšovat platy není řešení.

Pevná pravidla měl přinést nový zákon o státní službě, dokud ovšem bude dovolovat výjimky, lze pravidla snadno obcházet, jak také v praxi vidíme. Pokud ve státní správě budou i nadále převládat stranické zájmy nad odborností, potřebných změn k lepšímu se nedočkáme.

Autorka je bývalá česká diplomatka. Počátkem prosince 1989 náležela k první skupině nových pracovníků, kteří přišli na tehdejší ministerstvo zahraničí s prvním postkomunistickým ministrem Jiřím Dienstbierem. Působila jako vrchní ředitelka sekce ministra, později na velvyslaneckých postech ve Finsku, v Egyptě či Malajsii, naposledy jako generální konzulka v americkém Chicagu. V listopadu 2019 jí byla udělena rezortní medaile Za zásluhy o diplomacii. O svých zkušenostech z diplomacie napsala dvě knihy: Sametová diplomacie a Matka diplomatka.