Příběh, který se přede mnou po osmi dekádách zapomnění počal odvíjet, vám bude připadat neuvěřitelný. I na mě tak působí. Myslíme si, že své milované komiky známe. Kniha Americká cesta vás vyvede z omylu, tak jako navždy změnila mé vnímání toho, co si představujeme pod jmény Voskovec a Werich.

Když pominul šok z prázdna, které zbylo po zvučném hlasu, smíchu a nakažlivé energii předčasně zemřelého přítele, obrátili V+W znovu pozornost ke shánění živobytí. Už od návratu z Hollywoodu se Werichovi točili kolem bloků obklopujících Central Park a čtvrti nazývané Lenox Hill.

„Našli jsme byt na západě Manhattanu,“ uvádí Werich. „Tři tmavé pokoje s vyhlídkou do 73. ulice, kde zacláněl kostel. Z kuchyně se koukalo do dvora. Také tma. V seznamu bytů mého životního stěhování to byl byt číslo dvanáct. Adolf Hoffmeister zatím bydlil s námi.“

Ještě nikdy nebyl příběh Jiřího Voskovce a Jana Wericha vyprávěn tak, jako v této knize. Nikdy dříve neměli čtenáři k dispozici tolik nových, objevných informací. Autor se spojil s týmem mladých odborníků, sledujících stopu značky V + W po všech světových archivech. Výsledkem je zpracování neuvěřitelného množství unikátních dokumentů, na jejichž základě lze rekonstruovat americký příběh zakladatelů Osvobozeného divadla i jejich dvorního skladatele Jaroslava Ježka doslova den po dni. Kniha vyšla 16. října 2024. Toto je třetí a závěrečná ukázka, jež publikujeme se svolením autora a dle jeho výběru.

Přesná adresa bytu Werichových zněla East 73rd Street 345. Voskovec si našel podnájem v Jackson Heights v severozápadní části čtvrti Queens. Na jaře dvaačtyřicátého roku se Ada odstěhoval na dolní Manhattan do Sullivan Street poblíž náměstí Washington Square, kde měl po ruce všechny vznikající kavárny a kluby ve Village, jakož i legendární špeluňku Golden Swan na 6th Avenue, které se říkalo Pekelná díra a v níž sedával dramatik Eugene O’Neill. V roce 1939 o tom tento nositel Nobelovy ceny napsal hru Ledař přichází (The Iceman Cometh), v jejíž filmové adaptaci z roku 1973 odevzdal George Voskovec jednu ze svých nejlepších amerických rolí. Hlavní úlohy si rozdělili větry ošlehaný Lee Marvin, kovbojsky vyhlížející Robert Ryan a mladý Jeff Bridges. Pěkná společnost.

Fotomateriál ke knize Americká cesta, archiv autorů, se svolením Michala Bystrova a Filipa Šíra

„I když jsme s Voskovcem měli dost práce se psaním a vysíláním programů,“ objasňuje v Potlachu s překvapivou otevřeností, ale zároveň se špatně hranou ztrátou paměti Werich, „neměli jsme v úmyslu vzdát se svého povolání, své lásky, hraného divadla. „Setkávali jsme se neustále s překážkami. Už ani nevím, co se stalo, že jsme s Voskovcem upadli u čs. úřadu v nemilost. Barák, Ježkovo pracoviště, se zdálo mnoha lidem na našem konzulátě – a také na velvyslanectví – místem nemístně zarudlým. Přátelství s lidmi z Baráku nám nepřidalo; pak také naše vlastnost ,co na srdci, to na jazyku‘ nám mnoho neprospěla. Zatímco na našich úřadech vládla paní Opatrnost, matka moudrosti, jeli jsme si s Voskovcem svou cestou. Nedali jsme si od nikoho mluvit do volby svých přátel a kamarádů, ať byli té či oné národnosti nebo barvy kůže. Snažili jsme se posuzovat lidi podle toho, jak byli chytří nebo hloupí, zlí nebo dobří, co uměli, co si myslili o světě, zkrátka žili jsme si a snad dodnes žijeme nediplomaticky, nezáludně. Zvykli jsme si snášet následky takového způsobu života a nereptáme.“

Fotomateriál ke knize Americká cesta, archiv autorů, se svolením Michala Bystrova a Filipa Šíra

Potřeba obhájit se vzrůstala úměrně s množstvím útoků, jež se na V+W valily. „Přišli do Ameriky jako lidé evropské kultury,“ psala o nich v únoru 1942 Naše svoboda, „do starosvětského prostředí, jaké tvoří drobní lidé vystěhovavší se za živobytím; lidé, kteří se už amerikanizovali, ztratili styk s vývojem jazyka doma a nevěděli zhola nic o mladé československé kultuře. Nadto americká veřejnost krajanská byla varována, že tito umělci jsou rudí. Stačí, když si připomeneme kampaň, kterou proti nim těsně před jejich odjezdem vedl Večer a Polední list.“

Fotomateriál ke knize Americká cesta, archiv autorů, se svolením Michala Bystrova a Filipa Šíra

Tato negativní stránka jejich pověsti se za nimi pořád vlekla jako tmavý stín. Navíc chtěli dělat divadlo jinak. „To však rovněž patřilo mezi překážky, které nám ztěžovaly dostat se na americké jeviště. Naši přátelé byli zapálení divadelníci, kteří měli svou představu o divadle a filmu, ale jak to chodí, takoví nebývají vlivní.“

V Clevelandu ve čtyřicátém roce jim v rozvíjení kontaktů ve filmové oblasti bránila nutnost účinkovat na jevišti. Dva roky nato v New Yorku jim zase bránily rozhlasové závazky. „Sotva jsme se uvelebili, dostali jsme několik vágních nabídek do Hollywoodu. Nechtěli jsme však opustit svou práci v Úřadu válečných informací. Měli jsme tam poměrně slušné postavení. Nikdo nám nepředpisoval, co musíme a co nesmíme, takže jsme mohli v rámci normální válečné cenzury vysílat citáty z výborných válečných reportáží Ilji Erenburga a všechno, co jsme považovali za vhodné.“

Fotomateriál ke knize Americká cesta, archiv autorů, se svolením Michala Bystrova a Filipa Šíra

V úterý 9. června 1942 vyšel v deníku New York Post článek s fotografií V + W u rozhlasového mikrofonu. Titulek zněl: Deep In Heart Of Czechia. Comedians Broadcast To Homeland. (Hluboko v srdci Čech. Komici vysílají do rodné země.) „Voskovec a Werich kdysi byli Abbottem a Costellem Československa,“ naráží autor celkem trefně na podobnost s americkou televizní a rozhlasovou dvojicí, která byla za války nejlépe placeným komediálním týmem v USA. „Proslavili se tematickými písněmi a improvizovanými dialogy, v nichž obveselovali své rodáky. V míru tak činili z pódia svého divadla v Praze. Záhy po Mnichovu se však banda nacistických fanatiků pokusila zavraždit je v pražských ulicích. (Hodně přehnaný popis Werichova střetnutí s pražskými nácky – pozn. aut.) Nakonec nacisté na jejich hlavy vypsali odměnu. ,Smích,‘ říká Voskovec, ,to je něco, čemu nacisté nemůžou nikdy porozumět. Bojí se ho víc než čehokoli jiného. Proto první, koho zabijí, jsou vždycky komici a karikaturisté.‘ Ale Voskovec a Werich nalezli útočiště v Americe, a písničky a dialogy, které vysílají třikrát týdně skrze Úřad koordinátora informací a šestkrát měsíčně prostřednictvím společnosti British Broadcasting Company, jejich krajany stále rozesmávají. Je to však ponurý smích utlačovaných lidí, kteří čekají na den vysvobození. V+W ve svých písních a dialozích podávají návody, jak provádět sabotáž. Zpívají americké písničky, které Češi znají. Zpívají české písně ze svých vlastních hitových show, které si lidé pamatují. A zpívají i nacistickou Píseň o Horstu Wesselovi – ale s úplně novým textem, který radí jejich krajanům, aby kladli útočníkům odpor všemi dostupnými prostředky. Aby zpomalili práci v továrnách a nedávali krmivo dobytku, kterým se krmí náckové. Tím, že Voskovec a Werich nasadili politický text na písničku Deep In The Heart Of Texas, dostali ji do československé odbojové hitparády. Každá sloka v jejich podání končí slovy: ,A už se Nazi kácí!‘“

Deep In The Heart Of Texas je zlidovělý popěvek Dona Swandera a June Hersheyové, který v lednu 1942 proslavil Bing Crosby s orchestrem Woodyho Hermana. Skladba Horst-Wessel-Lied opěvuje dvaadvacetiletého nacistu, zavražděného roku 1930 dvěma členy německé komunistické strany. Strana NSDAP si ji zvolila za svou hymnu. Po válce byla v Německu i Rakousku zakázána.

Fotomateriál ke knize Americká cesta, archiv autorů, se svolením Michala Bystrova a Filipa Šíra

Výzvy k zemědělcům, železničářům, továrním dělníkům (a jiným povoláním důležitým pro výrobu či transport v okupovaných zemích), aby se pokoušeli zastavit nacisty kdykoli a kdekoli, patřily k úkolům, které Voskovcovi a Werichovi přímo zadávalo OWI. Tak vznikla kupříkladu černá čtvrthodinka z 11. června 1942, nepokrytě nazvaná Pozvánka k sabotáži. A zatím hluboko v srdci Evropy psaly Lidové noviny – kdysi list Basse, Langera a Čapka, nyní plátek ovládaný kolaboranty – „na adresu londýnské emigrace“: „Ne pouze zdravý rozum, ale všichni odpovědní vedoucí činitelé národa zde doma musí třeba i tvrdou rukou zabránit tomu, aby někteří čeští lidé ještě někdy v této válce podlehli svodům zahraničních žonglérů, které tak důstojně představují veličiny jako Voskovec a Werich. Z pohodlného skrytu svého bezpečí vybízejí naše dělníky a sedláky se stejnou otrlostí k sebevražedným sabotážím, jako pan major Beneš a hrdinný ministr Masaryk verbují mladé české lidi v zahraničí, aby umírali za jejich blahobyt a za Anglii u Tobruku, nad kanálem i jinde.“

Některé dialogy V+W proměňoval v trialog fiktivní vědec v oboru statistiky: prof. dr. Pivoňka v podání Adolfa Hoffmeistera. „Onehdy byl jsem příjemně překvapen,“ píše 6. května v krajanských novinách jeden z pamětníků předválečné Prahy, „když jsem zčistajasna vyladil stanici WGEO (General Electric, Shenectady, N. Y., 9-meter band) o 11.30 večer, a najednou zaslechl dobře známé hlasy slavných československých humoristů z Osvobozeného divadla, Voskovce a Wericha, kteří dlí mezi námi v Americe již tři roky. Poněvadž silná vysílačka General Electric v Shenectady má za účel informovati naše lidi za oceánem, jest program V & W podle toho inspirován. Není to propaganda podle vzoru Goebbelsova, je to informace o tom, co se u nás v Americe děje, a je to namířeno za paralýzou vědomě falešně zahrocených zpráv, kterými den co den krmí československé posluchače berlínské Propaganda Bureau. Například, nacisticky zglajchšlatované rádio balamutí občany v takzvaném Protektorátu i na Slovensku tím, že Amerika ztratila všechno obchodní loďstvo. Tu V & W mají u mikrofonu pohotového anonyma prof. dr. – statistika, který přesnými číslicemi vyvrátí ony lži nacistického rozhlasu a dokáže pravý opak. Spojené státy doposud stavěly denně jednu loď o 1500 tunách, nyní staví již dvě a brzy budou loděnice s to spustiti na vodu den co den lodě tři, a to asi za 39 dní, kdežto dříve bylo k postavení jedné lodi zapotřebí 78 dní. Nebo: berlínský rozhlas tvrdí, že angličtí letci jsou unaveni. Ale vzápětí nato přes 1000 britských letadel napadne Kolín nad Rýnem a učiní z něho hromadu trosek, a totéž se potom zakrátko opakuje s Essenem a jinými městy Porýní a Porúří.“

V říjnovém vydání časopisu Movie-Radio Guide si čtenáři mohli přečíst, že „čeští komici dožírají Němce už třicet týdnů“. Dokonce se tu říká, že jména těch dvou redakce raději nezveřejní – z pochopitelných důvodů. „Jejich noční pořady na stanici WGEO, Shenectady, jsou u nich doma v Československu – zemi, kde se poslech zahraniční rádia trestá zastřelením – tak populární, že programový manažer John R. Sheehan vydal pro Čechy zvláštní varování: aby si na ulicích nehvízdali, nebroukali ani nezpívali žádnou z písní, které ve vysílání Radia Shenectady uslyší. ,Zjistili jsme z hodnověrných zdrojů,‘ vysvětluje pan Sheehan, ,že už bylo několik Čechů zastřeleno, protože je nacisté slyšeli pískat si písničky, u kterých jim bylo jasné, odkud jsou, jakmile si naladili náš program.‘“

Autor, Michal Bystrov, je novinář, písničkář, překladatel, básník, člen českého PEN klubu. Překládal hudební biografie, autorsky se prosadil knižní trilogií Příběhy písní o historii starých zlidovělých skladeb (2009–2015). Roku 2017 se stal editorem knihy Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova. Vydal mimo jiné i knižní rozhovor se zpěvákem Michalem Prokopem (Ztráty a návraty), stál u vzniku publikace a CD Dvanáct strun Karla Zicha, napsal biografii Waldemara Matušky Snům ostruhy dát.