V Česku se ztrácí zemědělská půda. Ročně za tři miliardy korun

Přestože dostupné analýzy už řadu let ukazují, že v naší zemi je zhruba polovina veškeré zemědělské půdy (podle některých údajů i více) ohrožena vodní a větrnou erozí, politici ani podnikatelé se zatím nemají k tomu, aby se pokusili tento nevyhovující stav řešit.

Neustále postupující proces má přitom fatální následky pro celou společnost. V první řadě jde o rostoucí riziko záplav či naopak sucha. Jen od roku 1997 dosáhly škody způsobené povodněmi částky 174 miliard korun. Škody, které napáchají sucha, se zatím vyčíslena nejsou, počet regionů, která opakovaně čelí nedostatku vody, ale roste. Zdaleka se už nejedná pouze o jižní Moravu nebo chmelařskou oblast Žatecka a Lounska.

Další údaj je neméně alarmující: Odborníci odhadují, že vlivem eroze se každoročně může z každého hektaru ztratit (tedy například odplavit či odvát) až deset tun zeminy. Souhrnná hodnota takto se ztrácející půdy se v České republice odhaduje na více než tři miliardy korun ročně, což se týká více než tří miliony drobných vlastníků pozemků v naší zemi.

Kdo je víc? Vlastník, nebo nájemce?

Uvedená čísla nejsou žádnou katastrofickou vizí – jde o doložitelná data, která jsou spíše ještě podhodnocena. Přesto se zatím neděje nic, co by pokračující degradaci půdy zastavilo.

Příčin je celá řada. Jsou mezi nimi specifické podmínky české, moravské a slezské krajiny, struktura tuzemského zemědělství a nedokonalé zákony, které by měly půdu chránit. A nejde jen o rámcový zákon o ochraně zemědělského půdního fondu, ale také o dalších jedenáct zákonů a minimálně pět podzákonných norem, které mají na nakládání s půdou vliv.

 Čtěte také: Hon na zbylou zemědělskou půdu vrcholí. O co se stát ještě nechá připravit?

Prakticky všechny tyto normy přispívají k udržení historické animozity, která je v Evropě zcela ojedinělá (kromě Slovenska a východní části Německa – bývalé NDR): téměř 80 procent zemědělské půdy obhospodařují nájemci a tento stav se dlouhodobě téměř nemění.

A jak to souvisí s půdní erozí? Nájemci mají daleko větší vliv na to, jak se v Česku s půdou hospodaří, než její vlastníci. A celá řada zemědělských podniků necítí příliš velkou zodpovědnost za to, co bude s půdou, na níž hospodaří, v budoucnu (samozřejmě to neplatí absolutně, existují i zodpovědní nájemci půdy).

Po nás potopa!

Po staletí největší priorita – předat půdu minimálně ve stejném, spíše však v lepším stavu následujícím generacím – jde mnohdy stranou. Dědictví kolektivizace, která přinesla odtržení vlastníků od jejich majetku, přetrvává.

Půda ztratila vinou rozorání mezí a vytvoření velkých půdních celků, odstraněním krajinných prvků, chemizací a velkoplošným průmyslovým zemědělstvím schopnost zadržovat vodu, a právě to je základní příčinou její degradace.

Zastavit tento trend nebude snadné. Možnosti předat půdu lidem, kteří by k ní měli odpovědný vztah nebo na ní dokonce hospodařili, je velmi omezená, protože „volná půda“ k takovým účelům již není k dispozici.

Stát tak dlouho privatizoval půdní fond, až mu samotnému nezbyl dostatek pozemků k naplnění strategických státních zájmů, například k budování infrastruktury, nebo pro území, na nichž by nebylo vhodné v zájmu ochrany přírody a krajiny podnikat.

Povinnosti, které se nevymáhají

Systémovým řešením by mohlo být zpřísnění požadavků na hospodaření na půdě, nebýt ale tlaku Evropské unie, těžko by se něco změnilo. Právě pod tlakem Bruselu se pravidla pro hospodaření na půdě mírně modifikují, v současném období 2014 až 2020 se tak děje prostřednictvím takzvaného greeningu (v české terminologii „zazelenění“), což je soubor opatření, která jsou zemědělci povinni dodržovat, jinak jim hrozí ztráta až 30 procent dotací.

Skutečností ale je, že i pravidla ozelenění jsou velmi měkká, takže nějaké zásadní zlepšení nakládání s půdou čekat nelze. Zvláště za situace, kdy kontrolní orgány ministerstva zemědělství jdou hospodařícím nájemcům „na ruku“, a přestože mají možnost uplatňovat sankce, zatím za nesprávné hospodaření žádná pokuta nepadla.

Navíc je počet evidovaných prohřešků v rozporu s tím, jaké je realita, zcela zanedbatelný a svým způsobem směšný. Jedná se o pouhých 150 zjištění opakované eroze dané nesprávným způsobem hospodaření, a ačkoli jde o opakovaná konstatování, žádný zemědělec nebyl zatím finančně postižen. Zemědělci tak nemají motivaci se o půdu dobře starat.

Korektně je třeba podotknout, že nedodržování zásad správné zemědělské a environmentální praxe (takzvaných GAEC – tento pojem ale již nebude nadále používán) se týká zejména nájemců půdy a větších zemědělských podniků.

Beton, asfalt, dlaždice…

Zemědělci ovšem nejsou jediní, kdo mohou za degradace půdy. Její značná část (právě ta kvalitní s dostatkem organické hmoty, která má retenční schopnost, tedy schopnost zadržovat vodu) mizí pod logistickými centry, firmami pokrývající povrch země nepropustnými povrchy typu beton či asfalt a samozřejmě bytovou výstavbou.

Poplatky za vyjímání pozemků z půdního fondu byly přitom řadu let směšné – ceny se neměnily od roku 1992 až do roku 2010. Poté sice poměrně skokově vzrostly, v současné době se ovšem, pod tlakem podnikatelské (ne zemědělské) lobby zase snížily.

Argumentem pro takový krok je „veřejný zájem“ ve prospěch zaměstnanosti v jednotlivých regionech, kde hodlají zahraniční i naši investoři postavit nějakou továrnu a vytvořit pro místní populaci nějaká pracovní místa.

Centimetr kvalitní ornice (která je schopna vsakovat vodu a bránit tak vodní a větrné erozi) se podle některý údajů vytváří sto let, podle jiných ale i mnohonásobně déle  – záleží na podmínkách příslušné lokality. Větší prioritou než dočasné vytváření pracovních míst by tak měla být logicky dlouhodobá ochrana půdy – tak to ale dosud v České republice není a znění aktuálně přijímaných zákonů nasvědčuje tomu, že se dnešní stav ještě zhorší.

Máme novou strategii. Pomůže?

Ambici systémově řešit degradaci půd respektive přizpůsobit se důsledkům probíhajících klimatických změn – tedy důsledkům rizik povodní a sucha, má loni ustavená nadresortní pracovní skupina Voda-sucho.

Jde o společný projekt ministerstva zemědělství a životního prostředí za účasti dalších čtyř resortů, jehož cílem je vypracovat a vládě předložit ucelenou strategii zabývající se zároveň prevencí povodní i sucha. Strategie je již v současné době hotova, obsažené deklarace jdou žádoucím směrem.

Jinou otázkou je, nakolik budou doporučení odborníků působících v uvedené komisi v praxi respektována a naplňována. Že by přitom respektována být měla, dokládá řada formulací v uvedeném dokumentu.

Za všechny jen jeden příklad ze závěrečné pasáže materiálu: „Ačkoli se celkový úhrn srážek na našem území pravděpodobně výrazně nezmění, bezdeštná období se pravděpodobně budou prodlužovat s postupující klimatickou změnou. Navíc je poloha ČR specifická tím, že průměrně cca 95 procent vody odtékající z území republiky pochází ze srážek a jen pět procent k nám přiteče z okolních zemí. Základním předpokladem řešení možného nedostatku vodních zdrojů je optimalizace užívání odebrané vody a hospodaření s dešťovými vodami. Z predikcí dopadů klimatické změny (dle průměrného scénáře vývoje teplot) na jednotlivá hydrologická povodí do roku 2030 vyplynulo, že na většině našeho území nebudou ze 40–70 procent pokryty povolené objemy odběrů povrchových vod“.

Vody k využití, i v naší zemi, bude tedy již za několik let s vysokou pravděpodobností méně než nyní. Především proto, že naše krajina není schopna zadržet dostatek vody, protože je pokryta stále nižší vrstvou půdy, do které by se mohla dešťová voda – dominantní zdroj vody pro naší zemi – vsakovat.