Počet Stalinových pomníků překonal v Rusku nedávno psychologickou hranici jednoho sta. I proto je namístě vzít si z knihovny čtyři svazky pamětí Nikity Chruščova, kdysi jednoho ze Stalinových nejbližších spolupracovníků. Pokud z textů odstraníme ideologické smetí, pak se stalinismus i v pamětech tohoto muže jeví jako neskonale zrůdný a hluboce reakcionářský fenomén. Josef Džugašvili vystupuje v Chruščovových memoárech jako skutečný vůdce: vůdce kanibalů.

Válečný komunismus vznikl za aktivní Stalinově účasti. Už v první Radě lidových komisařů byl Džugašvili, co se týče významu i svými povinnostmi, hned druhý za Leninem.

Během této doby dával Stalin metodicky dohromady vlastní stranickou skupinu a postupně se dostával k moci, aby se už v dubnu 1921 stal druhým v celém stranicko-státním aparátu. A právě v této době přerostly chyby a nedostatky válečného komunismu až v děsivý hladomor s miliony obětí.

Hlavní příčinou této katastrofy byly tři roky nařízeného postupu, kdy bylo rolníkům odebíráno veškeré obchodovatelné obilí („přebytek“), což zničilo jejich motivaci k produkci a rolníci přirozeně snížili objem vyrobených potravin. Chruščov vzpomínal:

„Na začátku roku 1922 jsem se vrátil z Rudé armády na Donbas a kvůli stranické mobilizaci odešel do vesnice… Objížděl jsem marjinské vesnice, dříve se tam bohatě žilo, ale během hladomoru po roce 1921 lidé umírali, byly dokonce případy kanibalismu.“

Hladomor v Povolží. Foto: se svolením Alexandra Goguna

K úřadům se ale o tomto fenoménu dostala jen část informací – je jasné, že se někomu podařilo utajit, jak bez chleba přežil, jiné před hladem nezachránil ani kanibalismus. Mohlo se ale stát i to, že v některých místech se kanibalismus nevyskytoval. Třeba Donbas a část Ukrajiny, které navštívil Chruščov, hladovou katastrofu počátku 20. let zažily v menší míře než Povolží.

Poté, co obdrželi zprávy ze Samarské oblasti, se členové politbyra rozhodli izolovat kanibaly – a léčit je. Stalin, když obdržel návrh rezoluce o kanibalech, se však rozhodl neplýtvat penězi ani úsilím a 30. prosince 1921 navrhl uznat nejen vraždu za účelem kanibalismu, ale i kanibalismus samotný jako trestný čin, a zavázal Lidový komisariát spravedlnosti k vypracování odpovídajícího návrhu vyhlášky.

Stalinova zpráva politbyru o nutnosti odsuzovat ke trestům za kanibalismus. Zdroj: „Vůdce“. J. V. Stalin v dokumentech a fotografiích 1917–1953. Foto: se svolením Alexandra Goguna

V roce 1929 přichystal vůdce pro venkov „velký zlom“, který propagoval mimo jiné i v tisku. V dobových novinách Pravda je každý výtisk plný čísel o tom, ve kterých okrscích a jaké procento rolníků již bylo sdruženo do JZD, jak je k tomu podněcovaly místní stranické organizace.

Chruščov se o důsledcích sjednocení rolníků do JZD a konfiskace obilí přesvědčil na vlastní oči, když byl v roce 1930 vyslán z hlavního města do Povolží, aby vesničany potěšil zprávou o brzké akvizici nových strojů:

„Lidé se v důsledku podvýživy přesouvali jako podzimní mouchy. Pamatuji si valnou hromadu JZD, celou dobu jsme mluvili s tlumočníkem, protože noví členové JZD byli vesměs Čuvaši, a všichni nás jednomyslně žádali, abychom jim dali chleba. Stroje na ně udělaly malý dojem: lidé doslova hladověli…“

A pak se stala jedna z nejstrašnějších událostí v dějinách lidstva:

„Do Moskvy unikla informace, že na Ukrajině je hladomor. (…) Jak mi později vyprávěl soudruh Mikojan, soudruh Demčenko jednou přijel do Moskvy a přišel za ním: ,Anastasi Ivanoviči, ví Stalin, ví politbyro, jaká je současná situace na Ukrajině?‘ (Demčenko byl tehdy tajemníkem kyjevského stranického krajského výboru…). Vagony přijely do Kyjeva a když je otevřeli, ukázalo se, že byly naložené lidskými mrtvolami. Vlak jel z Charkova do Kyjeva přes Poltavu a někde mezi Poltavou a Kyjevem někdo naložil mrtvoly. ,Situace je velmi obtížná,‘ říká Demčenko, ,a Stalin o tom pravděpodobně neví. Byl bych rád, kdybyste se o tom dozvěděli, abyste na to upozornili soudruha Stalina‘.“

Je jasné, že Stalin věděl všechno: Demčenko zastával stranické a sovětské funkce až do Velké čistky, kdy byl zatčen a popraven.

Oběti hladomoru v Charkově, 1933. Foto: Alexander Wienerberger, se svolením Alexandra Goguna

Uveďme také výňatek z typického dokumentu oněch let (je uložen v archivech FSB), ze speciální zprávy tajného politického oddělení OGPU pro náčelníka působícího na Lubjance Vjačeslava Menžinského „O potravinových potížích v řadách JZD v oblasti Dolního Povolží a Středočernozemní oblasti“ ze dne 1. dubna 1933:

„Okres Vjazovskij 21/II, letos, vesnice Golodjajevka, kolchoznice rolníka S*** kvůli potravinovým potížím ubodala své tříleté dítě za účelem konzumace. (…) Potíže s jídlem mají většinou mnohočlenné rodiny – členové JZD s 1–2 práceschopnými lidmi, včetně těch, kteří pracovali svědomitě a odpracovali 300 a více pracovních dní…“

Kanibalismus byl pozorován nejen mezi rolníky z jižního Ruska, Ukrajiny a mezi nomády z Kazachstánu. Francouzský badatel Nicolas Werth vydal knihu „Ostrov kanibalů“, jejíž název jasně naznačuje celý Sovětský svaz, a i když přímo popisuje tragédii, která se odehrála na řece Ob, je možné, že o tom Chruščov prostě nevěděl.

V květnu až srpnu 1933 v rámci kampaně pochytání „společensky škodlivých a deklasovaných živlů“ ve městech bylo přes šest tisíc lidí svezeno na neobydlený ostrov Nazino, kde zůstali bez jídla, přístřeší a pracovních nástrojů.

Docházelo tam k pojídání mrtvol i kanibalismu, kdy zločinci některé lidi zabíjeli a jedli, některé nechávali naživu, ale odřezávali a jedli části jejích těl, například lýtka. Nakonec asi třetina lidi zemřela nebo byla zabita a snědena. Kanibalismus byl pozorován i v gulazích, kde stovky tisíc lidi umíraly na podvýživu.

Státní prostředky se přitom vydávaly na úplně jiné priority. Třeba na vytvoření tehdy největšího dopravního letadla na světě Maxim Gorkij (ANT-20).

Letadlo Maxim Gorkij (ANT-20). Foto: se svolením Alexandra Goguna

Z memoárů Nikity Sergejeviče Chruščova můžeme usoudit, že se Stalin už soustředil na přípravu na velkou válku:

„Věřili jsme ve Stalina, věřili jsme, že takovým otázkám rozumí a také, že naslouchá armádě, specialistům, inženýrům a znalým organizátorům Rudé armády.“

Vládce Kremlu se navíc ve 30. letech vůbec nebál hrozícího krveprolití:

„… Věřil, že válka nám přinese vítězství a následně i rozšíření území, kde budou nastolené nové socialistické pořádky…“

Druhá světová válka

Operativní záznam rumunských bezpečnostních služeb, 1942. Fotografie ze Státního archivu Služby bezpečností Ukrajiny, se svolením Alexandra Goguna

Události 22. června 1941 vládce Kremlu a stratégů rudé hvězdy zaskočily. I to pak mělo svůj podíl na tom, že kanibalismus byl praktikován i v řadách sovětské armády.

Specifickými případy byl kanibalismus mezi sovětskými zajatci v nacistických táborech. A naopak mezi německými zajatci v ruských lágrech.

Chruščov byl v letech 1942 až 1943 členem vojenské rady front bránících a postupujících u Stalingradu a ve svých pamětech zamlčel, že nelidské zacházení s německými zajatci mezi nimi na počátku roku 1943 vyvolalo kanibalismus. Bývalí vojáci Paulusovy armády (6. armáda Wehrmachtu) začali za ostnatým drátem kvůli hladu a zimě pojídat své dřívější spolubojovníky.

Foto: se svolením Alexandra Goguna

Chruščov se také nijak nezmiňuje o kanibalismu mezi partyzány – na Krymu a u Oděsy – tedy na území pod jeho kontrolou.

Co se týče Oděsy, je doloženo, že oddíl pod velením kariérního důstojníka NKVD Alexandra Soldatenka, ponechaný v katakombách, po vyčerpání zásob jídla snědl kvůli vlastnímu přežití židovskou skupinu, která se oddílu držela v naději na záchranu.

Poté zbývající partyzáni, kteří nechtěli následovat jejich osud, sami zabili a částečně i snědli svého velitele a jeho společníka. Až poté opustili podzemí a byli zajati. Tento incident výstižně charakterizuje pojem „jeskynní stalinismus“ .

V případě, že se vyčerpala možnost odporu, byl velitel jednotky ozbrojených sil normální země podle předpisů povinen vyvěsit bílou vlajku; ale v SSSR platilo pravidlo „nemáme zajatce války – máme zrádce“, což vedlo k výše zmíněným takovýmto excesům.

Oděsu přitom neokupovali Němci, nýbrž Rumuni, kteří se k zajatcům chovali méně krutě.

Mrtvoly partyzánů. Foto: se svolením Alexandra Goguna

Nikita Sergejevič nepsal nic ani o strašném hladomoru, který zachvátil SSSR během druhé světové války, což se částečně odráží ve slavném příběhu Anatolije Aleksina „V týlu jako v týlu“, ve kterém matka lyrického hrdiny umírá na Uralu na podvýživu.

Kanibalismus je znám a dobře popsán i během obléhání Leningradu, vyskytoval se však i v jiných oblastech. Ázerbájdžánský badatel Jamil Hasanly našel ve Státním archivu Ruské federace dokument, který popisuje obchod s lidským masem v hladovějící Střední Asii:

17. dubna NKGB informovala Stalina, Molotova a Malenkova „o zadržení 12letého D. A. Abdukarimova 10. dubna 1945 v Anidžanské oblasti Uzbecké SSR a 13. dubna 1945 v Samarkandu K. Nikanorova při prodeji lidského masa“.

Vzhůru k planetě kanibalů!

Po vítězství nad Německem se Stalin zorganizoval vývoz potravin do Německa a Polska navzdory hladu ve své vlastní zdevastované zemi. Proč se to stalo, velmi jasně vysvětlil Chruščov:

„Stalin si takhle chtěl získat budoucí spojence. Už se oblékal do tógy vojevůdce pro možná budoucí tažení. Mezitím rostl hladomor.“

Stalinův telegram politbyru týkající se Chruščovových zpráv o hladomoru na Ukrajině. Zdroj: „Vůdce“. J. V. Stalin v dokumentech a fotografiích 1917 až 1953. Foto: se svolením Alexandra Goguna

Tentokrát už se Nikita Sergejevič, pravděpodobně pamatující události z let 1932–1933, a navíc již na samém vrcholu moci, pokusil zabránit smrti stovek tisíc lidí a napsal dopis adresovaný Stalinovi.

„Stalin mi poslal hrubý urážlivý telegram, ve kterém stálo, že jsem pochybná osoba: píšu poznámky, ve kterých dokazuji, že Ukrajina nemůže plnit státní zakázky a žádám o obrovské množství přídělových lístků pro nakrmení lidi.“

Chruščov přežil, ale obyvatele Ukrajiny v roce 1946 zachránit nedokázal:

„Začal hladomor. Začaly přicházet signály, že lidé umírají. Na některých místech začal kanibalismus. Například mi hlásili, že pod mostem u Vasilkova (město nedaleko Kyjeva) našli lidskou hlavu a chodidla. To znamená, že mrtvola byla snědena. Později byly takové případy častější. Kiričenko (byl tehdy prvním tajemníkem Regionálního stranického výboru v Oděse) řekl, že když přišel do nějakého JZD, aby zkontroloval, jak lidé tráví zimu, bylo mu řečeno, aby šel k jedné spolupracovnici JZD. Vešel: ,(…) Viděl jsem tu ženu na stole, jak rozřezává mrtvolu svého dítěte, buď chlapce nebo dívky, a říkala: Už jsme snědli Manečku a teď nasolíme Váňu. Tohle chvíli potrvá.‘ Tato žena se zbláznila hladem a zabila své děti.“

Ale i poté, když lidé ve vesnicích a osadách přestali umírat hlady, přežívali takříkajíc z ruky do úst:

„Dostávali jsme jídlo a zboží na přídělové lístky, ale zdaleka se nedalo koupit všechno. Byly tam hrozné životní podmínky…“

Dobytek, zahrady i políčka na vesnicích zároveň podléhaly drakonickým daním:

„Stalin přišel se zákonem, podle kterého byl zdaněn každý ovocný strom na vlastním pozemku. Vyprávěl jsem Stalinovi, jak jsem se po návštěvě rodné vesnice zastavil u své sestřenice ve vesnici Dubovitsy. Řekla, že na podzim pokácí své jabloně. Před jejím oknem byly moc pěkné jabloně. „Nádherné stromy,“ litoval jsem. „Ano,“ odpověděla, „ale platím vysokou daň a kluci stále sbírají jablka. Na podzim to všechno posekám.“

Po válce byly všechny prostředky směřovány do obnovy a dalšího rozvoje průmyslu s cílem zvýšit ekonomický potenciál a uspokojit potřeby ozbrojených sil.

Záběr ze sovětského dokumentu „Pokus na polygonu č. 2“ o jaderných testech v roce 1949. Foto: se svolením Alexandra Goguna

Stalin se ale chystal spíše na ohnivé peklo a k věci přistupoval mimořádně zodpovědně:

„Už za Stalina jsem nejednou viděl fotografie výsledků testů jaderných zbraní a všech hrůz, které přinesly. Samozřejmě byla zasažena zvířata – psi, ovce –, která byla umístěna v zákopech v různých vzdálenostech od místa výbuchu. Hrozný obrázek! Bylo bolestivé se na tato zvířata dívat.“

Odpovídající dokument byl hrdě promítán delegaci Čínské lidové republiky, která byla poté koncem roku 1950 vtažena do konfliktu se Spojenými státy na Korejském poloostrově. V Moskvě se zároveň vyvíjely nové zbraně:

„… Stalin požadoval od Tupoleva postavit bombardér, který by dokázal bombardovat území USA…“.

Na počátku 50. let bylo „břemeno, které nesl sovětský lid kvůli prvenství vojenské výroby neuvěřitelně těžké. (…) Země balancovala na hraně svých možnosti. (…) Chleba bylo málo, máslo prostě nebylo“.

Nad SSSR se přízrak hladomoru a „incidentů“ kanibalismu opět vznesl zejména během 5. pětiletky, jejíž rozšířené cíle byly schváleny na 19., skutečně apokalyptickém, sjezdu strany v říjnu 1952:

„To byl nejhorší ze všech pětiletých plánů, které jsme kdy přijali (navzdory tomu, že první pětiletka vedla k hladomoru v letech 1932–1933 a čtvrtá k hladomoru v letech 1946–1947, pozn. autora). (…) Tento pětiletý plán byl mimořádný.“

Stalinismus odešel spolu se Stalinem. Vzpomínky na kanibalismus spojený s jeho érou ale přetrvaly.

Autor je spisovatel a historik, kandidát věd a doktorand na katedře dějin východní Evropy Humboldtovy univerzity. Ve svých publicistických knihách se soustřeďuje na sovětské dějiny Stalinova období, především na vše, co nějak souvisí s Velkou vlasteneckou válkou a s konfrontací mezi Hitlerem a Stalinem.