ROZHOVOR. „Dnes žijeme v době, kdy je o problému mnohem méně vědomostí a faktů. Mnohem méně novinářů jezdí do světa, aby zažilo na vlastní kůži to, co jsem já a kolegové zažívali na Balkáně v 90. letech,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org někdejší novinářka a dlouholetá česká diplomatka Janina Hřebíčková. 

• Platí pořád, že Balkán je sud prachu?

Takhle úplně bych to neřekla, ale je fakt, že v reformním vývoji a v demokratizačních procesech se to nyní poněkud zadrhává; hlavně v Makedonii a v Bosně a Hercegovině. Myslím, že po těch více než dvaceti letech od válek v bývalé Jugoslávii jsme na region západního Balkánu trochu pozapomněli a měli bychom se o něj jako mezinárodní společenstvívíce zajímat. Máme tu nové typy bezpečnostních hrozeb, nové typy útoků nejen ze strany barbarů jako je Islámský stát. Jsou tu nové bezpečnostní výzvy, jež mají svůj odraz právě i v dění na Balkáně.

• Války v bývalé Jugoslávii jste jako novinářka zblízka pokrývala. Dnes se mluví o tom, že se jejich dopady vrací formou radikalizace muslimů, kteří přišli v devadesátých letech bojovat především do Bosny. Děje se to?

Těch bezpečnostních hrozeb je hodně. Například v Bosně a Hercegovině skutečně posílily extremistické síly muslimských organizací. Zároveň se vrací „hate speech“ některých zástupců nacionalistické ruské a srbské pravoslavné církve, jež hraje v regionu stále významnou politickou úlohu. Sílí také různé ojedinělé extremistické bezpečnostní hrozby i z jiných částí světa. Bezpečnostní situace je v regionu ohrožena, protože je stále občansky, etnicky, sociálně a nábožensky velmi promíchán a historicky má za sebou mnoho válek v poměrně častých intervalech. Musíme ale uznat, že třeba Albánie nebo Černá Hora reagují na jakýkoli radikalismus úspěšně, upravili dobře legislativu a vlády s tím umí pracovat. Region je zároveň dlouhodobě předmětem zájmu mocností, nejen USA, Evropské unie, Ruska, Turecka a dalších zemí.

Stovky tisíc uprchlíků

• Je ten zájem nyní ve vztahu k Balkánu na vzestupu?

Co se týče zemí, kde je většinové pravoslavné obyvatelstvo, například v Srbsku, Černé Hoře, Makedonii, částečně pak v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a v Kosovu, tam je boj mezi západním a východním byzantským myšlením odjakživa. V 21. století ale máme úplně jiné bezpečnostní hrozby. A některé současné vlády na Balkáně chtějí tuhle historii opustit ne proto, že by nerespektovaly tradici, ale protože vědí, že jim to v minulosti přineslo války a násilí. I proto chtějí být členem euroatlantické rodiny a vidí to jako budoucnost pro své národy. To neznamená, že chtějí opustit své tradiční historické přátele, kteří v této rodině nejsou. Ukazuje se to na Srbsku, které nechce být v NATO, ale velmi si přeje být součástí EU.

• Bavíme se tu o zahraničních zájmech na Balkáně. Jaké ale jsou či by měly být české zájmy v této oblasti?

Region západního Balkánu patří mezi priority české zahraniční politiky bez ohledu na to, jakou máme vládu. Máme s těmi zeměmi různé historické vazby, máme otevřené a přátelské vztahy se všemi zeměmi regionu. I v našem a v evropském zájmu je stabilita, budování principů právního státu. I když se to nezdá, i malá Černá Hora je geopoliticky důležitým strategickým bodem. Je zcela správné, že mise OBSE, kterou jsem vedla, spolu s delegací EU, pokračují v podpoře černohorských institucí a jejich reforem – bezpečnostních, demokratizačních, politických, právních i mediálních. Takto pracují ve všech zemích regionu.

• Je praktickou ukázkou našich zájmů to, že Česká republika nyní bude mít poprvé v Černé Hoře svého velvyslance?

Určitě ano. Dosud jsme diplomaticky Černou Horu pokrývali ze Srbska, tedy neměli jsme rezidentního velvyslance. Jsem velmi ráda, že jsem mohla připravit a zahájit činnost první ambasády ČR v Kosovu v létě 2008, že jsem se s kolegy podílela na povýšení našeho konzulárního jednatelství v Černé Hoře na velvyslanectví na konci roku 2013 a že jsme nyní připraveni mít v Podgorici českého velvyslance.

• Velvyslancem má být Karel Urban, muž, který dříve působil u policie a na ministerstvu vnitra. Do Kosova má jako nejvyšší český diplomat odjet také expert na migraci a azylovou politiku z ministerstva vnitra Tomáš Haišman, tedy nikoli diplomaté, pracovníci ministerstva zahraničních věci. Podobná vyslání možná budou v regionu následovat. Nenapovídá to tomu, že český zájem na Balkáně je dnes motivován hlavně bezpečnostním prvkem, obavami z uprchlické krize?

Díky diplomatickému úzu se nemohu a ani nedokážu k tomuto vyjádřit.

• Je uprchlická problematika zásadní i pro samotný Balkán?

Vždy byla a je. Srbsko a Makedonie byly nejvíce zasaženy nedávnou migrační krizí a vesměs byly jak vlády tak obyvatelstvo s uprchlíky solidární. Balkánské země zažily na vlastní kůži, co znamená stát se uprchlíkem, a proto jsou jejich politiky, strategie a cítění vyzrálé. Jen malá Černá Hora v době válek v 90. letech přijala 130 tisíc uprchlíků z Kosova a neřekla ani popel. I Česká republika tehdy v klidu přijala skoro 70 tisíc uprchlíků z Balkánu během tří let a nedělala s tím žádné povyky. Někteří lidé se vrátili, jiní se integrovali, vystudovali, mají děti a zůstali. Je mezi nimi rada výrazných osobností, pro českou společnost jsou jednoznačně obohacením.

• Teď jsou ale uprchlíci vykreslováni spíš jako hrozba.

Pokud si my myslíme, že naše migrační politika má být přes velvyslanecké posty aktivnější, pak je to ale také v pořádku. Souhlasím s tím, že současná migrační masová situace je jiná než byla v 90. letech a že je důležité být opatrní mimo Schengenský systém. Jen musíme vědět v rámci EU i jako samostatné státy, co chceme, co nechceme, jaká je skutečnost, co nám škodí a co nás ohrožuje. A vést o tom debatu, umět rozlišit, kdo je hrozbou a kdo pouhým uprchlíkem, který sám či s rodinou utíká před smrtí, znásilňováním, destrukcí a terorem.

Dnešní uprchlíky řešit neumíme

• Ta debata sice v Česku moc neproběhla, ale ten správný čas na ni jsme už myslím promeškali.

Možná ani tak nejde o „ správný čas“, jedná se o proces, a debatu stále potřebujeme. Dnes žijeme v době, kdy je o problému mnohem méně vědomostí a faktů. Mnohem méně novinářů jezdí do světa, aby zažilo na vlastní kůži to, co jsem já a kolegové zažívali na Balkáně v 90. letech. Byli jsme na místě ve dne v noci, mluvili jsme s lidmi, s vládami, médii, s občanskou společností. Uvědomíte si pak, že uprchlík je to co vy a já, a v první řadě jde o lidskou bytost. Uprchlíkem se každý může stát během 48 hodin. Zažila jsem to na vlastní kůži, v pěti válkách, bez ohledu, zda to bylo na Balkáně nebo na Blízkém východě. Do včera to byli spokojení zabezpečení lidé, měli práci, rodiny. A ráno už byli nikým, ztratili domovy, své blízké, doklady, identitu. Uprchlíkem se v konfliktu, ve válce, stanete z ničeho nic. Proto musíme umět rozlišovat mezi lidmi, kteří mohou být bezpečnostní hrozbou a těmi, kteří se ocitli v nouzi.

• Problém je možná v tom množství…

Skutečně je dnes uprchlíků mnohem více než jich bylo před dvaceti lety, ale paradoxně ne pro Českou republiku. Roli hrají další faktory – kulturní rozdílnost, extremismus, teroristické hrozby, to je všechno pravda. Ale musíme to ve spolupráci s experty řešit, ne jen zavírat hranice a stavět zdi. Já jsem na vlastní oči viděla, na Balkáně i na Blízkém východě, jak právě kvůli populismu, generalizaci a vzbuzování strachu a nenávisti dochází k válkám.

• Nevidíte odraz téhle doby v současném nárůstu populismu v západní Evropě?

Po mnoho let tu demokratická mírná Evropa chtěla být tolerantní, chtěla jinou kulturu integrovat, chtěla respektovat rozdíly a lidská práva. V mnoha případech to přineslo pozitivní body, lidé se vzájemně doplňovali, multikulturně se vzdělávali a obohacovali. Jenže spolu s tím se v největších evropských zemích ukázalo, že vlády asi nebyly dostatečně úporné, aby dennodenně na integraci pracovaly. Je to těžká, složitá a nevděčná politická práce. Když se poleví, tak během deseti dvaceti let vzniknou ghetta druhé a třetí generace lidí, kteří mají pocit, že se o ně nikdo nezajímá. I když jim jejich rodiče mohou říkat, že jim ten stát pomohl, že je přijal, že je vzdělal, dal jim mnoho, tak další a další generace už to tak nevidí.

• Přitom třeba v USA integrace stále poměrně dobře funguje.

Ve Spojených státech se ukazuje, že to jde. Protože je to také něco za něco. Vidím to na svém synovi, který v USA žije, na jeho kamarádech a kolezích z Indie, z Balkánu, z Číny a dalších zemí. V Evropě se to ale ne zcela podařilo a teď máme velký problém, který umocňuje fakt, že tu máme nové barbarské extremistické skupiny v Africe, v Asii a na Blízkém východě jako jsou Boko Haram nebo Islámský stát. Ale těch skupin je více. To jsou nové hrozby pro samotné lidství. Nedivím se, že před tím lidé utíkají. A je jedno, jestli jste křesťané, židé, hinduisté nebo muslimové. Podstatné je, že se cítíte ohroženi a chcete pryč. Děje se to masově a my to neumíme řešit.

Poslední tři roky vedla Janina Hřebíčková, bývalá novinářka a poté patnáct let česká diplomatka a velvyslankyně, misi Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) v Černé Hoře. Za svou práci na Balkáně dostala i státní vyznamenání z rukou černohorského prezidenta.

Jako novinářka a ředitelka televize OSN zažila pět různých válek v bývalé Jugoslávii a na Blízkém východě. Působila jako velvyslankyně se zvláštním posláním v Iráku, kde vedla tým českých expertů v české rekonstrukční misi. Byla i první českou velvyslankyní v Kosovu a zástupkyní českého velvyslance při OSN. Do Prahy se vrátila po delší době vloni v prosinci.