Ředitelem nemocnice se David Kosák stal dříve, než mu bylo třicet. Narodil se 17. listopadu 1989, několik let úspěšně vede soukromou nemocnici v Neratovicích, chystá projekt velkého centra paliativní péče. Jeho děda byl slavný malíř Mikuláš Medek, praděda Leo Kosák byl za první republiky majitel úspěšného sanatoria. David Kosák zvolil dráhu ve zdravotnictví.

„Vždycky jsem chtěl studovat po vzoru staršího bratra medicínu. Ale i na základě zpětné vazby od něj, o tom, jak české zdravotnictví funguje a jaká je role lékaře, jsem o tom začal trochu pochybovat. Nakonec jsem vystudoval ekonomii. Pořád mne ale to zdravotnictví lákalo, tak jsem se rozhodl jít studovat ekonomii zdravotnictví v Rotterdamu. Určitě v tom hrála roli i naše rodinná historie,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Konspirační teorie praví, že péče o pacienty s Covidem se účtuje zdravotním pojišťovnám výrazně dráže, a tak prý nemocnice vykazují i pacienty bez Covidu jako by Covid měli, a proto je prý i počet zemřelých s Covidem záměrně zkreslený. Setkal jste se s tím? Myšleno s takovou teorií?

Ředitel Nemocnice Neratovice David Kosák a loňské „necovidové“ Vánoce. Předávání daru neziskové organizaci Acorus, která se stará o ženy, jež byly oběti domácího násilí.

Tak s touhle teorií jsem se nesetkal. Zdravotní pojišťovny mají velmi sofistikované algoritmy, kterými kontrolují výdaje. Když třeba zjistí, že různá vyšetření pacienta nedávají smysl, přijde vám systémová kontrola a pak může přijít i fyzická. Pojišťovny si to hodně hlídají a v souvislosti s Covidem se žádné takové výkazy rozhodně nefalšují, to bude skutečně konspirační teorie. Těžko si představit, že by někdo někde uměle navyšoval počty zemřelých s Covidem už proto, že by se na tom musel být schopný domluvit stát, kraje a soukromé organizace. Je to nesmysl.

Jak vaši nemocnici zasáhla covidová krize?

Asi jako každou v Česku. Na jaře to byla pro personál hodně stresová situace, protože nikdo tu nemoc neznal. Dnes je situace jiná, je o dost více informací, stres je tam ale pořád a nadále bude. Na druhé straně zdravotníci jsou vystavování nejrůznějším infekcím neustále, problém byl, že šlo z počátku o něco neznámého. Pokud jde o finanční dopady, přišla covidová vyhláška, která zhodnotila dopad Covidu na lékařskou péči a kompenzuje propad v platbách. Náklady ve zdravotnictví jsou totiž primárně fixní, kdy až 70 % jde na personální náklady a těch se nezbavíte, ať už máte nebo nemáte pacienty a s nimi související výkony.

Raději onemocnět na jaře

Studoval jste ekonomii zdravotnictví v zahraničí. Není to vlastně handicap – přijít pak do českých poměrů s jeho „kulichy“, podivnými zakázkami, a třeba nejmenovaným ředitelem nemocnice, který si vedl deník o úplatcích a šňupal kokain? Samozřejmě to není hlavní obraz tuzemského zdravotnictví, ale přesto…

Ten obor byl teoretický, neučil jsem se o tom, jak funguje holandské zdravotnictví, takže hendikep pro Česko to určitě nebyl. Byl to hodně vědecky postavený obor, kde se řešilo například to, zda a jakou má nějaký lék přidanou hodnotu, jestli a kdy stojí za to jej platit. Lék má svou cenu a řeší se i to, jaké to přináší benefity: ať už v prodloužení života nebo prodloužení jeho kvality. To je hodně silné téma.

I v Česku?

Když máte nový lék, farmaceutické firmy mají už předem vymyšleno, jak jej budou implementovat v jednotlivých zemích. Očekávají, že západní a severské země zaplatí nejvíce. Pak pokračují do jižních států, které jsou o něco méně bohaté a mají i menší ochotu platit za nový lék. A až časem přijde řada na střední a východní Evropu. Získáváme některé léky opožděně proto, že tu ve stávajícím systému není ochota platit vysoké částky. Někdy to ale ani není otázka peněz.

Ve farmacii hraje roli i celková strategie výrobce, jak a kdy se který lék dodá na trh. Jsem přesvědčen, že je to špatně. Proč by měl mít český pacient přístup k modernímu léku později než německý? Byl bych raději, kdyby to fungovalo jinak. Každý lidský život má stejnou hodnotu, pacient by neměl být diskriminován dle národnosti.

Bojujete s tím i jako ředitel nemocnice v Neratovicích? Mám na mysli debaty a hádky o výši plateb za péči s tuzemskými zdravotními pojišťovnami?

Jednání o platbách za péči je poměrně složitá speciální „disciplína“, které se musí věnovat každý ředitel nemocnice v Česku a zabere to i mnoho času. Velké nemocnice jsou při tom obvykle ve výhodě oproti malým. Úhrady se určují na základě péče provedené v předchozích letech, takže musíte neustále dávat pozor, jak jste na tom ve vztahu k současnosti, zda se vám daří vměstnat do stanovených limitů. Pokud je přesáhnete, musíte pojišťovně péči nad limit zdůvodnit a to je opět časově a administrativně náročné. Ačkoli jste už péči poskytli, rozhodnutí, zda ji nakonec proplatí, je na samotné pojišťovně. Je přirozené, že některé vstupy zdražují, třeba ceny některých léků, ale úhrady od pojišťoven zůstanou stejné. I když je vaším cílem primárně léčit pacienty, můžete se dostávat do složitých situací.

Platí poučka, že pokud mám být nemocný, či jít na operaci, je lepší, když to bude spíše na jaře, kdy je ještě peněz dost, než v zimě, kdy je už rozpočet našponovaný?

Obecně to tak spíše je. Nicméně to záleží i na tom, jakou má pacient zdravotní pojišťovnu, protože limity každé z nich jsou jiné. Může se stát, že když je limit vyčerpán, nemocnice nedostane zaplaceno, ale závisí to i na konkrétní situaci toho kterého zdravotnického zařízení, neplatí to absolutně.

Vedete soukromou nemocnici. Je to výhodné v tom smyslu, že si můžete vybrat lukrativnější obory a ty ostatní nechat státním a fakultním?

Tohle je argument, který byl slyšet snad u každé privatizace nemocnic: že hrozí omezování péče a preference lukrativních oborů. Vždy to ale závisí na dohodě se zdravotní pojišťovnou. Péče je nasmlouvaná jako celek, nejde si vyzobat jen něco z nabídky v menu. Zdravotní pojišťovny nakupují péči a mají zajišťovat, aby byla dostupná ve všech regionech stejně. To, že jsme soukromá nemocnice, v českém systému v podstatě nic neznamená. Vlastní nás sice soukromá firma, ale jinak jsme placeni z veřejného zdravotního pojištění.

Umírání v důstojnosti

Spolu s bratrem jste přišel s projektem, jak využít chátrající zámecký areál v pražském Veleslavíně, který je nyní státní, ale kdysi částečně patřil vašim předkům, a přetvořit jej na centrum paliativní péče pro Prahu s Středočeský kraj. Jak je to daleko?

Nic jako centrum paliativní péče v České republice není, jsou tu jen jednotlivé hospice. Dali jsme dohromady koncepci, kterou jsme právě díky našemu osobnímu vztahu k místu umístili ideálně do areálu zámku Veleslavín. Vzhledem k historii i kontextu místa by bylo dobré něco s tím krásným, ale chátrajícím místem udělat. Naše představa je lůžková část, mobilní část, specializovaná ambulance a denní stacionář. To je taky klíčová věc, protože pacienti často ještě nepotřebují hospitalizaci, nejsou v terminálním stádiu, kdy potřebují ošetřování na celodenní bázi, ale potřebují zatím jen asistenci, kterou rodina nestíhá. Pak by tu byl i dětský hospic. Ze všech statistik je evidentní, že tu ta potřeba je. Jen Praha by potřebovala až 150 hospicových lůžek navíc. Lídrem v této péči je Británie. Inspirovali jsme se tam a rádi bychom měli i vzdělávací část spojenou s Univerzitou Karlovou a nabídli školící centrum pro osvětu nejen u nás, ale i pro zahraničí.

Jak jsme na tom v Česku s důstojností umírání nevyléčitelně nemocných?

Ilustrovat se to dá opět přes to, jak se za tuto péči platí. Platby z veřejného zdravotního pojištění tvoří pořád jenom zhruba čtvrtinu až polovinu příjmů, což je málo. Velká část jsou dary mecenášů, dotace krajů a podobně. Paliativní péče by přitom už neměla být považována za něco nového, co se zkouší, ale za něco, co je běžná součást systému. Má to ostatně i ekonomické jádro – protože pacient je často nákladně léčen, i když nemá žádnou perspektivu a na místě by byla spíše snaha zvýšit komfort zbývajícího života a důstojnost pacienta i jeho rodiny.

Dá se říct, že hrozba Covidu-19 více upozornila na téma umírání v osamění, v nemocnicích, v domově seniorů? Že by to v důsledku mohlo podpořit myšlenku na důstojné paliativní centrum pro smrtelně nemocné?

Společenské téma je to určitě, s politickou podporou je to o dost horší. Tento rok jsme strávili tím, že jsme oslovili různé instituce: Univerzitu Karlovu, pražský magistrát, Ministerstvo zdravotnictví a další. Netvrdím, že přicházíme s něčím světoborným, ale ta potřeba je tu zjevná a o paliativní péči ví a hovoří už i širší veřejnost. Poptávka tu je. Lidi si uvědomují, že je rozdíl umírat v nemocnici, kde pořád umírá většina lidí v Česku, než když zemřou v nějakém lepším, důstojnějším prostředí. Všem, které jsme oslovili, se ten projekt líbí. Je tu ale otázka financí, výpadek daňových příjmů Prahy, její ochota do toho investovat a hlavně je tu problém v tom, zda se od státu podaří vůbec získat ten veleslavínský areál. Stát se jej původně pokusil prodat, to se podařilo zastavit a má to být předmětem směny mezi státem a Prahou. Na tento projekt se samozřejmě dají sehnat i soukromé finance, ale musí být vůle o tom vůbec diskutovat.

Vaše rodina ten areál po roce 1989 částečně dostala zpátky, druhou část měl stát jako takzvanou odúmrť po druhém někdejším majiteli, ve své době známém psychiatrovi Oskaru Fischerovi. Nakonec jste se rozhodli svůj podíl státu prodat i proto, že tvrdil, že tam má vzniknout domov pro válečné veterány a péči o ně… Nic takového se nestalo, byla tam soukromá klinika, teď je pryč a areál chátrá. Cítíte to jako nefér jednání?

Nebudu zastírat, že pro mne to má i citovou vazbu. Přijde mi absurdní, že stát se nijak nestará o něco, co původně získal za nějakým účelem a s nějakým příslibem. Názory na to, jestli by bylo lepší tam udělat veřejné kulturní centrum, paliativní centrum nebo tam třeba přesunout nějakou státní instituci, se mohou lišit, ale to, že s tím stát roky nic nedělá, je trestuhodné. Půlku toho majetku stát získal jako dědictví po panu Fischerovi, který neměl dědice, což by měl být samo o sobě závazek. A druhou část po letech soudů koupil od naší rodiny. Nedal nám v podstatě na výběr. Restituční nároky stát nechtěl akceptovat, soudy se táhly a pak přišel návrh, že vytvoří domov pro veterány a vysloužilé umělce, takže jsme zvolili konstruktivní přístup a se státem se dohodli. Dost možná jsou tam celou dobu úplně jiné zájmy developerů, nevím, každopádně je to smutná historie. Protože ten areál je krásný, má význam pro místní komunitu, je tam spontánní snaha o záchranu areálu od místních občanů z iniciativy Hradní potok a ty plány jsou pěkné. Bohužel je to opět setkání s tou krutou realitou, že když jako občan chcete něco prosadit, stát je neflexibilní. I když vám jednotliví zástupci řeknou, jak je to skvělé, reálně něco prosadit je strašně složité.

Když mluvíte o té neflexibilnosti státu, vnímáte to teď i v roli ředitele nemocnice u snahy rozjet nějakou kampaň na podporu očkování proti Covidu? Komunikuje o tom s vámi někdo?

Zatím nemám žádnou informaci o tom, že by byly nemocnice přizvány k tvorbě kampaně, podle mne nám to ani nepřísluší, je to spíše komunikační záležitost. Ohledně samotného očkování jsme jako malá nemocnice zatím nebyli osloveni, Pokud bude naše pomoc v tomto ohledu třeba, jsme připraveni se do očkování zapojit. Klíčové je, aby stát se zúčastněnými stranami jednal v předstihu, aby se na celý ten proces mohly vůbec připravit.