ROZHOVOR. Jak je to ve skutečnosti s tím, že „Ukrajinci berou Čechům práci“ a nakolik se v ČR skutečně zneužívají sociální dávky? Kolik práce je s Úřadem práce a jaké změny v dávkách se čekají? A jak „šokantní“ byl pro Daniela Krištofa, generálního ředitele Úřadu práce ČR, přechod z velkých korporací do vedení státního úřadu.

S názory, že uprchlíci z Ukrajiny berou Čechům práci, případně, že jen čerpají sociální dávky, se ředitel Úřadu práce Daniel Krištof smiřuje těžko:

„Kdykoliv o nich něco pozitivního řeknu, tak za to pak dostanu do mailu tisíc hejtů, a to prožívám nelibě. Přitom je to jasné: nedávno jsem viděl zástupce českého byznysu, jak v Brně děkovali premiérovi, že jejich firmy by neprosperovaly, kdyby tahle vzpruha pro český trh nepřišla. Firmy neměly dost kvalifikovaných lidí a díky Ukrajincům mají pozice obsazené a díky tomu lépe prosperují. To má další pozitivní dopad na českou ekonomiku nad rámec toho, co ti Ukrajinci sami odvedou.“

Má ředitel Úřadu práce hodně práce?

Je tady víc práce, než by člověk čekal.

S čím nejvíce, respektive co jste po svém nástupu do pozice ředitele musel nejvíc řešit?

Já jsem nastupoval do úřadu, který neplnil zákonné povinnosti, nestíhal vyplácet dávky včas a aktivní politika zaměstnanosti moc nefungovala. Byli jsme nejhorší v Evropě a pro mě byla hlavní otázka, jestli se s takhle velkým tankerem – tehdy tu bylo 12 tisíc zaměstnanců – dá hnout. Teď, po roce, už 90 % dávek odbavíme do třiceti dnů. Našli jsme práci 276 tisícům lidí, to je o 117 tisíc víc než v předloňském roce. A rekvalifikace i digitální vzdělávání roste trojciferným tempem. Teď ještě potřebujeme rozhýbat poradenství, abychom měli jistotu, že jsme lidem našli dobrou práci a že jsme těm, co jsou v těžké situaci, pomohli se z ní dostat. Chceme také, abychom pomohli vydělávat víc těm, kteří jsou dnes v nízkokvalifikovaných pozicích, které třeba do budoucna zaniknou.

Rozhovor je písemnou verzí podcastu MakroMixér, který připravuje šéfredaktor HlídacíPes.org Robert Břešťan a hlavní ekonom Patria Finance Jan Bureš.

Česká ekonomika má nejnižší míru nezaměstnanosti v EU. Znamená to pro vás jistou úlevu a víc manévrovacího prostoru?

Pohledem úředníka, který pomáhá člověku najít práci, při nízké nezaměstnanosti jsou tu spíš rizikovější klienti, se kterými je práce naopak komplikovanější. To, na co my se hlavně chystáme, je strukturální změna. ,S tím, jak se zadýchá automobilový průmysl, hrozí potenciálně rostoucí nezaměstnanost. Na to je potřeba se připravovat tak, jak jsme se chystali na černý scénář při krachu společnosti Liberty, jak jsme se připravovali na dopady povodní. Takže teď se chystáme na tenhle černý scénář spojený s automotive.

Opravdu vidíme radikalizaci společnosti. My sice máme pořád zhruba stejné procento schválených dávek, ale počet útoků roste. A bohužel neschválení dávky je často ten důvod, proč najednou vypukne agrese.

Vidíte ty trendy do budoucna tedy tak, že tuzemský průmysl zůstane pod tlakem a že robotizace a věci s tím spojené povedou spíše k úbytku pracovníků průmyslu?

Optikou jednotlivých lidí platí, že ubývá zájem o nízkokvalifikované pozice, ale v průmyslu je pořád nedostatek lidí na těch pozicích kvalifikovaných. Opět optikou jednotlivce, což je i optika Úřadu práce, jak pomoct tomu jednomu člověku? Když mám nízké vzdělání, když mám kvalifikaci, o kterou v mém regionu není zájem, tak bych s tím něco měl dělat. To je ten okamžik, kdy jít třeba i jen preventivně do nějaké rekvalifikace je správný krok. A my vidíme, že to Češi naštěstí začínají dělat.

Vy jste zmínil, že máte optiku toho jednotlivce, na druhou stranu jste řekl i to, že si kreslíte potenciální černé scénáře. Jedním z nich jsou problémy automobilového průmyslu. Jaké další problémy vidíte?

Tady bych upozornil na jiný černý scénář, totiž že nám roste počet útoků na úředníky. Ti úředníci, často jde o ženy, maminky s rodinami, rozhodují o státních penězích, oni musí rozhodnout, jestli tu dávku přiznají, nebo ne a musí se držet zákona, musí rozhodovat správně a neměli by se u toho bát. To řešíme velmi intenzivně. Proto se teď snažíme naše úředníky sestěhovat do větších poboček, ty lépe zabezpečit, mít tam tísňová tlačítka, mít pobočky napojené na pulty centralizované ochrany Policie České republiky, mít tam lepší řízení příchozích lidí, aby se hned na začátku identifikovali… Je to nezbytné, protože tu opravdu vidíme radikalizaci společnosti. My sice máme pořád zhruba stejné procento schválených dávek, ale počet útoků roste. A bohužel neschválení dávky je často ten důvod, proč najednou vypukne agrese. Tak to je černý scénář, na který se chystám velmi intenzivně.

Ten trend útoků je skutečně rostoucí. V roce 2023 to bylo skoro 800 případů. Zatímco o dva roky dříve 565. Takže ten skok tam je. Vy jste vzděláním psycholog, máte za sebou i výcvik krizové intervence, čemu ty útoky přičítáte? Je to celková proměna nálad ve společnosti, radikalizace, kterou vidíme na sociálních sítích, která se promítá do toho reálného života?

Tomu to přisuzuji nejvíc. Plus vlivu nejrůznějších dezinformátorů. Objektivně se to děje a myslím, že ty důvody za tím jsou přesně ty, co jste popsal. Beru to tak, že na to ten úřad musím připravit. Děje se to a dít se to bude a já mám teď na starosti 10 500 zaměstnanců, které musím zabezpečit tak, aby měli klid na práci, aby i toho problematického klienta dokázali dobře obsloužit a aby to zároveň nemělo negativní vliv na většinu klientů, kteří s námi naopak spolupracují velmi dobře.

Jeden z nových fenoménů, který může dost změnit trendy na trhu práce, je nástup umělé inteligence. Máte i tady vytipované určité scénáře toho, jaké profese jsou bezprostředně ohrožené, či které by do pěti let mohly mít velký problém?

Některé profese budou mít velký problém, některé budou muset výrazně doplnit svoji kvalifikaci. Sice pořád roste počet lidí v administrativě, v IT, ve zdravotnictví a v sociálních službách, ale zároveň už klesají všechny profese, které nevyžadují vysokou kvalifikaci, což bude i případ té administrativy. Tam umělá inteligence určitě nějakou změnu udělá. Proto jsem rád, že v tuhle chvíli náš nejpopulárnější kurz od různých dodavatelů a vzdělavatelů, je právě použití umělé inteligence. Je to něco, co využije každý, ať už k tomu, že bude dělat líp svou stávající práci nebo posílí svoji pozici na trhu práce, možná dostane jako lepší pozici u nynějšího zaměstnavatele anebo úplně změní kariéru.

Dánsko je ve flexibilitě úplně nejlepší. Tam 30 % lidí během roku změní práci. To je obrovské číslo. Evropský průměr je 22 %, u nás je to 15 %. Hůř na tom je v Evropské unii už jenom Řecko.

Vy jste ohledně AI spíše optimistou. Už dříve jste zmiňoval, že umělá inteligence pomůže na trhu práce vyhlazovat některé dřívější přirozené handicapy…

Umělá inteligence by skutečně mohla odstranit takovou tu hlavní nespravedlnost na světě, že o úspěchu, o budoucím zdraví i příjmech rozhoduje hodně vrozená inteligence. Zdá se, že umělá inteligence umí trochu dofouknout u těch nízko kvalifikovaných pozic právě to, aby lidé mohli dělat i kvalifikovanější práci. Takže jsem mírný optimista, byť nás to může ještě překvapit. Asi bychom si ještě nedávno ale nevsadili na to, že třeba i tak kvalifikovaná práce, jako je překladatel, najednou bude mít problém s uplatněním, protože ta umělá inteligence udělá tak velký skok.

Máte zpětnou vazbu, kolik procent lidí, kteří projdou různými rekvalifikačními kurzy, se pak uplatní v tom novém oboru?

Když člověk ztratí práci a projde rekvalifikací, tak 87 % z nich si potom najde práci do 12 měsíců, to je výrazný posun. Dokonce zaměstnavatelé ocení už to, že ten člověk se kurzu účastní a nemusí jej mít ještě ani dokončený. Už to, že na sobě pracuje, je pro zaměstnavatele pozitivní signál. Ukazuje to i na to, že fungující Úřad práce má vlastně pozitivní byznys case: peníze, co se tam nalejí, pak reálně zpátky pomáhají ekonomice.

I český trh se jistě bude měnit, řeší se, že potřebuje mnohem větší flexibilitu. Často nám v tom bývá dáván za příklad model Dánska, takzvaná flexicurity, kombinace flexibility pro zaměstnavatele a současně relativního bezpečí pro zaměstnance, o které se stát postará ve formě aktivní politiky zaměstnanosti. Vidíte tady inspiraci i vy?

Je pravda, že Dánsko je v tom úplně nejlepší. Tam 30 % lidí během roku změní práci. To je obrovské číslo. Evropský průměr je 22 %, u nás je to 15 %. Hůř na tom je v Evropské unii už jenom Řecko. Dánsko má ale jednu obrovskou výhodu, kterou my nemáme: čas. Jim trvalo víc než 100 let vybudovat dobrý sociální dialog. Oni de facto nestojí na zákoníku práce, ale na dohodě mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Třeba ve stavebnictví se dohodli, že budou mít jednodenní výpovědní dobu. Protože ve stavebnictví záleží na tom, jak postupují práce, jaké je počasí. A dohoda je, že je lepší mít o trochu vyšší platy s nějakou větší nejistotou, než to, aby se zaměstnavatelé báli někoho nabírat a mít pak dlouhodobý závazek. Plyne z toho i velká odpovědnost lidí za to, jakou mají kvalifikaci. Oni na sobě průběžně pracují. Není to tak, že vyjdou ze školy a pak už spoléhají, že to nějak doklepou do důchodu. Oni naopak aktivně pracují na tom, aby se udrželi na trhu práce konkurenceschopní. Proto dělají víc změn než my, protože s tou změnou roste i jejich příjem a uplatnění talentu.

V Česku by ale dost možná takový člověk dostal nálepku fluktuant…

Je jasné, že když člověk ztrácí práci každého půl roku, tak je tam nějaký fundamentální problém. Ale když bychom se bavili třeba o pětiletém horizontu změny, tak si myslím, že je to úplně v pořádku. Zároveň doporučuji i těm lidem, co se třeba teď začínají bát té jemně rostoucí nezaměstnanosti, ať si prostě zkusí jednou dvakrát za rok zajít na nějaké výběrový řízení, na nějaký pohovor a vlastně se tím zkalibrují, zjistí, jak jsou na tom. Třeba i pak tu práci změní, ale rozhodně dostanou zpětnou vazbu, jak si stáli, a co jsou ty dovednosti, které by stálo za to doplnit.

Když jde v Česku člověk na Úřad práce, tak to už nese určité stigma. Naopak v tom zmíněném Dánsku je to naprosto normální, co běžně v životě využívá významná část populace. Jak to u nás změnit?

Je to tak. I proto se snažíme více rozjíždět digitální vzdělávání, abychom jej dostali k běžným lidem, aby věděli, že i když v tuhle chvíli práci mají, tak se i tak s námi můžou digitálně vzdělávat. Že to právě není žádné stigma, že je na Úřadu práce, ale že má možnost využít kurzy, které proplácíme a které poskytují přední český vzdělavatelé.

Jsme v tom absolutní premianti v Evropě. Jen pro představu: tady pracuje 150 tisíc Ukrajinců, v celém Německu je to 70 tisíc.

Vy jste po svém nástupu říkal právě to, že chcete změnit vnímání „pracáku“, jak se pejorativně říká. Myslíte, že se to daří?

Myslím, že máme kus práce za sebou. Důkazem toho je těch 70 tisíc lidí, co se s námi aktuálně digitálně vzdělává. Naprostá většina z nich v tuhle chvíli práci má, ale chtějí posílit svoji pozici na trhu práce nebo zabojovat o nějakou jinou profesi. To by se nestalo, kdybychom pořád byli vnímaní jenom jako pracák. Myslím si, že zároveň to dodalo trochu hrdosti i lidem na Úřadu práce, že se vnímají víc jako poradci, kteří se snaží pomoct klientům. Na druhou stranu až teď, s aktuálními kroky v digitalizaci, si uvolňujeme kapacitu na to, abychom na poradenství měli skutečně více času, aby ti úředníci nebyli zavalení administrativou, ale aby mohli klientovi pomoct najít dobrou práci.

Český trh práce je v posledních třech letech specifický tím, že na něj přišlo množství válečných uprchlíků z Ukrajiny. Zaměstnat se podařilo už 150 tisíc Ukrajinců. Jakou agendu ve vztahu k nim Úřady práce řeší nejčastěji?

Kromě humanitární dávky a kontrol, případně nějaké mimořádné okamžité pomoci, primárně řešíme to, aby ti lidé uměli česky. Čeština je vstupenka na český trh práce a hlavně na ty kvalifikované pozice, na to vystoupit z šedého trhu práce. Pak se s nimi snáze řeší i konkrétní rekvalifikace. V rámci ní se navíc naučí i tu odbornou češtinu. V tom jsme měli rezervy, ale teď aktuálně nám dobíhá sada veřejných zakázek na češtinu pro cizince, abychom byli schopni nabídnout to i online a i ve večerních hodinách, protože teď se hlavně bavíme o lidech, kteří už práci mají.

A argument, že uprchlíci nebo Ukrajinci berou Čechům práci, s tím se vyrovnáváte jak?

Těžko. Kdykoliv o nich něco pozitivního řeknu, tak za to pak dostanu do mailu tisíc hejtů, a to prožívám nelibě. A přitom je to jasné. Nedávno jsem viděl zástupce českého byznysu, jak v Brně děkovali premiérovi, že jejich firmy by neprosperovaly, kdyby tahle vzpruha pro český trh nepřišla. Firmy neměly dost kvalifikovaných lidí a díky Ukrajincům mají pozice obsazené a díky tomu lépe prosperují. To má další pozitivní dopad na českou ekonomiku nad rámec toho, co ti Ukrajinci sami odvedou. Co je to proti tomu, co jim platíme na dávkách? Jsme v tom absolutní premianti v Evropě. Jen pro představu: tady pracuje 150 tisíc Ukrajinců, v celém Německu je to 70 tisíc. My jsme opravdu Ukrajince plně integrovali. Velká část z nich tady pracuje, a to je něco, co ty trochu štědřejší systémy, které o ně možná o trochu víc pečovali, nemají – že by se Ukrajinci takto uplatnili na trhu práce.

Pojďme se podívat na další téma, které má Úřad práce v agendě. To jsou sociální dávky. Nás by měla čekat poměrně velká změna, sjednocení čtyř současných dávek do jedné super dávky. Uvidíme ještě, jak ten systém bude nakonec fungovat, protože je to stále v legislativním procesu. Ale jak vy se díváte na super dávku? Je to něco, co by vám pomohlo?

Výhody u super dávky jsou zjevné. Jednak to zjednoduší agendu, protože historicky jsou ty dávky psané v různém období a různým systémem, různou logikou. Mít jedno správní řízení místo čtyř, to je rozhodně správný krok. Zároveň je ta dávka rovnou psaná tak, aby šla dobře zdigitalizovat, aby většinu těch kroků udělal stroj a ne člověk. Důsledkem by mělo být, že budeme mít víc kapacity věnovat se lidem, co se dostali do těžké situace. Nejenom, že jim dáme rychle dávku, což je zásadní pro to, aby si někde špatně napůjčovali, ale abychom s nimi jejich těžkou životní situaci odpracovali a oni do budoucna už ty dávky nepotřebovali. Tomu se chceme věnovat tak jako tak, ale super dávka tomu ještě víc otvírá dveře.

Když děláme kontroly, tak počet zneužití sociálních dávek je relativně malý. Mnohem zajímavější pohled je, že prostě ty lidi není dobré nechat padnout na dno. Platíme tím i za prevenci kriminality.

Z neziskového sektoru ale přichází i velká kritika, která varuje před tím, že ten systém je složitý z hlediska různých podmínek, z hlediska majetkových testů, toho, kdo jak plní a neplní prvky aktivačního plánu…

Aktivační nebo podpůrný program je myslím správná věc. Úředník na Úřadu práce nemá být jen ten, který prostě pouze rozhodne, jestli dávku přizná, nebo ne, ale má být aktivně zapojený do toho, že se snaží toho člověka z té těžké situace dostat. Věřím, že díky digitalizaci na to budeme mít větší kapacitu. Dřív to bylo tak, že se lidé, žadatelé, snažili tu dávku vůbec pochopit a podle toho se rozhodnout, jestli žádat, nebo ne. Tím, že se to zdigitalizuje, tahle bariéra padá. Vy jen zadáte data a zkusíte si, jestli máte nárok, nebo ne, a to je mnohem jednodušší systém. Ta administrativní bariéra, co si člověk všechno měl nachystat, byla obrovská a ta odpadne. Už teď na dávkách, které už digitalizované jsou, vidím, že lidi si to prostě zkusí a systém automaticky zkontroluje jejich příjem, jejich majetkovou situaci, jejich platby za energie. Takže se jim víc vyplatí zaklepat na tu bránu a podívat se, jestli z toho něco vypadne a nemusí sáhodlouze studovat, jak to vevnitř funguje. Problém totiž je, že část populace se stydí si o tu dávku říct. Mě to třeba osobně strašně trápí u starších lidí, kteří by na dávku měli nárok, ale neřeknou si o ni, byť třeba celý život pracovali, odváděli sociální, zdravotní pojištění a v ten okamžik, kdy by jim stát měl pomoct, se oni stydí si o tu pomoc říct.

Ale řada z vašich klientů třeba ani nemá email. Jak jim ta digitalizace bude ku prospěchu?

Určitě je tady obrovský prostor pro to, co můžeme dělat – abychom třeba ve vyloučených lokalitách zvedli digitální gramotnost. Zároveň platí, třeba u těch starších lidí, že digitální gramotnost je často vstupenkou na trh práce. Člověk může mít zkušenosti, je pořád pracovitý, ale tím, že nemá digitální gramotnost, tak do spousty zaměstnání už vůbec nemůže jít. Proto také máme spoustu kurzů, aby ty digitální nástroje uměli obsluhovat. Teď jsme byli v jedné vyloučené lokalitě a tam 40 % lidí třeba v té agendě zaměstnanosti už vše podávalo online, což je celorepublikový průměr, takže ono to jde, ale je potřeba si to odpracovat.

Je tam ale i výhrada, že nový systém bude více restriktivní, s vysokými penalizacemi třeba pro rodiny s velmi nízkými příjmy.

Tam jsou dva aspekty, jeden je ten aktivační plán, kde by si člověk měl odpracovávat to, aby se z té těžké situace dostal, za to je pracovní bonus. To znamená, že ten člověk by měl buď pracovat nebo se rekvalifikovat nebo aspoň jít na veřejnou službu. A to si myslím, že je v pořádku. Děti mají vidět, že je normální, že tatínek pracuje, vytváří to dobrý vzor a dobré pracovní návyky. A pak je to motivace, která je tam relativně výrazná, aby člověk něco dělal a z té nouze se dostal. To, že to část klientů bude vnímat úkorně, to nepochybně. Proto na to také chystáme řadu komunikačních aktivit. Když se díváte optikou nezaměstnaného, funguje tam psychologie a atribuční chyba, kdy on to vidí tak, že tady není dost vhodných pracovních pozic, že rekvalifikace vůbec nefungují, zaměstnavatelé se dost nesnaží, aby mě zaměstnali. A ten první krok je práce s tím člověkem, aby si uvědomil, že on musí taky něco udělat pro to, aby se na trhu práce uplatnil. Stejný princip bude v tom dávkovém systému. Ano, ti lidé, co třeba nebudou mít ten pracovní bonus a nebudou nic dělat pro to, aby se z nouze dostali, ty se budeme opravdu muset snažit aktivovat, aby svůj osud prostě uchopili do vlastních rukou.

Velké téma spojené s dávkami je jejich zneužívání. Hodně se o tom mluví, je to často politické téma zejména populistických stran… Máte nějak spočítané procento, nakolik se ty dávky skutečně zneužívají?

Když děláme kontroly, tak ten počet zneužití je relativně malý. Mnohem zajímavější pohled je, že prostě ty lidi není dobré nechat padnout na dno. Platíme tím i za prevenci kriminality. Je prostě pořád lepší ty lidi zasanovat, než pak řešit jejich kriminalitu. A klidně můžeme trochu víc rozevřít nůžky, i když je to nepopulární a víc bonifikovat ty lidi, kteří se z té nouze snaží dostat, kteří třeba odpracovali posledních 12 měsíců a teď ztratili práci, tak jim dám vyšší podporu v nezaměstnanosti. Tím rozevírám nůžky mezi těmi, co se o něco snaží a těmi, co se na tom dávkovém systému spíš jen vezou.

Nicméně vézt se na systému nutně neznamená ho zneužívat.

Správné slovo je spíš využívat. Vlastně mě mnohem víc baví se dívat, jestli ten systém je efektivní a za co já jako daňový poplatník platím. Lidi podceňují to, že se do těžké situace můžou dostat i oni sami. Přijde třeba zdravotní komplikace, jeden špatný rozvod, nějaký problém v rodině a najednou jste na nahnuté hraně a nějakou dobu trvá se zmátořit.

Beru to tak, že Úřad práce je vlastně retailová organizace, která se stará o klienty a poskytuje jim nějakou službu. Na rozdíl od byznysu se ale my na žádný segment klientů nemůžeme vykašlat.

Když jsme se bavili o sociálně vyloučených lokalitách, není tam pro jednotlivce vlastně extrémně těžké pracovat čistě na sobě, když je součástí větších rodin, které jsou dlouhodobě uvízlé v pasti chudoby a velmi často tam platí, že když se jeden dostane k nějakým penězům, tak i kdyby je chtěl investovat třeba dál do sebe, chtěl se posunout dál, tak rodinné prostředí prostě funguje jinak?

Souhlasím, že vliv komunity, vliv okolí je opravdu hodně důležitý. Ono to je vidět na tom, že třeba Romové, kteří odešli do zahraničí, do Anglie, do Spojených států, se tam velmi dobře uplatnili. Děti vystudovaly vysoké školy, protože tamní systém na to byl připravený, nebyl diskriminační a zároveň se tam oni mohli plně uplatnit bez jakékoli nálepky. Já jsem vždycky úplně zhrozen, když někdo říká, že tam hraje roli genetika a nehraje tam roli to okolí. Proto jsem taky rád, že se do té super dávky dostala i veřejná služba. Protože v těch vyloučených lokalitách jsou veřejně prospěšné práce ten správný krok.

Vy jste člověk původně z byznysu, byl jste manažer ve velkých korporacích, v Deloitte, v České spořitelně, v ČEZ. Jaký pro vás byl ten náraz, kdy jste se najednou ocitl ve státní organizaci?

Bál jsem se, že nastoupím se svou vizí největší pomáhající organizace a že pak s tím tady nepůjde hnout. Bylo pro mě nesmírně pozitivní překvapení, kolik talentovaných lidí tady je, často na nižších pozicích. A když jsem měnil krajské ředitele, tak tam přešlo hodně lidí právě z nižších pozic, ale s dobrým talentem, s dobrým přehledem, s obrovskou chutí pomáhat lidem. Zároveň mě potěšilo, kolik lidí z byznysu byl zase připraveno jít do Úřadu práce pomoct s transformací. Třeba střední Čechy řídí Martina Beránková, která předtím vedla pobočkovou síť Air Bank a takhle bych mohl jmenovat dál. Ten tým teď dobře kombinuje, má dobrou byznysovou znalost i dobrou znalost toho, jak funguje Úřad práce. Beru to tak, že Úřad práce je vlastně retailová organizace, která se stará o klienty a poskytuje jim nějakou službu. Má se to dobře měřit a má se to dobře řídit. Obrovský rozdíl je ale v tom, že na rozdíl od byznysu se my na žádný segment klientů nemůžeme vykašlat a musíme se postarat o všechny, kdo přijdou. Na začátku jsem říkal, že mě trápí útoky na naše zaměstnance. A my jsme připraveni pomoct i těm, co na nás útočí. V tomhle Úřad práce nemá konkurenci.