Začalo to uprostřed pandemie nevinným pozváním na společné studium bible. Skončilo to psychickým vydíráním a pochybnostmi o sobě samé. Tato zkušenost se pravděpodobně týká stovek Čechů, kteří přišli do styku se sektou Sinčchondži. Příběh Katky (jméno redakce z důvodu anonymity změnila, pozn. red.) zkušenost těchto lidí přibližuje. Řady sekty se sice nerozšiřují rapidním tempem, už pouhý kontakt s ní však zanechává na lidských duších šrámy.

Katce je 23 let, bydlí v Brně a studuje právo. Do svých patnácti navštěvovala s rodiči katolický kostel. Po sedmileté pauze narazila na protestantskou církev, kam opět začala pravidelně docházet, a v roce 2020 se v ní nechala pokřtít. V lednu 2021 přišla do kontaktu se sektou Sinčchondži. To tenkrát ale ještě netušila.

Členové sekty na ulici zastavovali kolemjdoucí pod různými záminkami, zjišťovali, jaký mají postoj k víře, a pomocí falešných scénářů je lákali ke společnému setkávání. Pandemie koronaviru jim tuto aktivitu překazila, a tak se přesunuli, stejně jako celý svět, do internetového prostředí. Tam na ně narazila i Katka.

Jak to celé začalo?

Bylo to na Instagramu. Narazila jsem na profil jakéhosi Juliana. Zveřejnil nabídku online studia bible. Otevřela jsem si jeho profil a přišel mi jako normální věřící, tak jsem se mu ozvala. Byla jsem čerstvě pokřtěná, chtěla jsem se s někým sdílet a studovat víc bibli. Po jednom telefonátu mě spojil s Ninou, která se představila jako studentka psychologie a absolventka anglické biblické školy. Nabídla mi zdarma soukromé online lekce. Taková ochota mě nadchla. V bibli se dokonale orientovala, a to bylo opravdu působivé. Neměla jsem důvod cokoliv zpochybňovat. Po několika lekcích mi oznámila, že se zrovna otevírá sedmiměsíční biblický kurz, a mé studium tak může pokračovat na hromadných lekcích tam. Na to jsem kývla.

Jak velká byla vaše studijní skupina?

Těžko říct. Na ranní lekce se připojovalo zhruba 20 lidí a odpoledne okolo 60. Ale tuším, že reálný počet bude tak na polovině. Později jsem zjistila, že mezi námi nováčky byli zamíchaní členové sekty, kteří jen hráli, že jsou také studenti. Byli tam nastrčení, aby rozdmýchávali diskusi a reagovali, když bylo ticho.

Jak často se tyto lekce konaly a jak probíhaly?

Připojovali jsme se třikrát týdně – v pondělí, úterý a ve čtvrtek. Jedna lekce trvala zhruba 2,5 hodiny a konala se vždy ve dvou časech. Každý účastník si mohl vybrat, jestli ji chce absolvovat ráno nebo večer. V rámci téhle skupiny byl každému přidělen „parťák“. Zpětně už vím, že na každého nováčka připadl jeden člen sekty, u mě to byla Klára. Dodnes nechápu, jak skvěle uměla hrát, že je jen studentka. Po tom, co jsem studium v květnu ukončila, jsem s ní byla v kontaktu ještě celé léto a neměla tušení, že do sekty patří.

Jak jste zjistila, že to na vás stále hraje?

Četla jsem články, které rozkrývaly, jak to v sektě funguje. Každý student má přiděleného někoho, kdo na něj dohlíží a koriguje jeho cestu. Zpětně jsem si pročítala naše konverzace s Klárou a zjistila jsem, že to sedí. Bylo z nich patrné, že kontroluje, jak na tom jsem a zda mi studium nechybí. Tvrdila, že ze studia také odešla, ale raději si lekce soukromě prochází znovu a to stejné radila i mně. Až na konci září mi to došlo a napsala jsem jí, že vím, že je členkou. Na to už nikdy neodpověděla.

Jakoby zavření ve skříni

Co vám lekce dávaly? Co vás motivovalo je navštěvovat, ačkoliv zabíraly tolik času?

Jsem studijní typ, chtěla jsem poznat do hloubky bibli. Byla jsem nově pokřtěná a nadšená. Bible je hodně složitá kniha. Když mi v ní někdo najednou udělal pořádek a poskytl mi jasný výklad, byla jsem nadšená, že všemu konečně rozumím. To mě tam drželo, chtěla jsem vědět víc.

Nepřišlo vám na výkladu nic podezřelé?

Ačkoliv mi občas nějaké důrazy přišly trochu zvláštní, nezdálo se mi, že by tam bylo něco o moc jiného, než na co jsem byla zvyklá. Nemyslím si, že jsem člověk, co uvěří jen tak něčemu. Rozvíjím své kritické myšlení, ale jejich strategie je opravdu důkladně promyšlená. Je to až děsivé. Navíc do nás neustále vtloukali, že veškeré pochybnosti jsou automaticky od satana a musíme je odmítat.

Jak jste studium prožívala po emocionální stránce?

Velkou část studia jsem věřila, že pro sebe a svůj vztah s bohem dělám něco dobrého. Nevadilo mi investovat tolik svého času. Byli jsme uprostřed pandemie a většina mého života se stejně odehrávala online. Později se ale pozitivní emoce začaly míchat se strachem. Při lekcích se nám snažili vštípit do hlavy, že když odejdeme, nedozvíme se celou pravdu a shoříme v pekle. Když to člověku opakují téměř každý den, dostane se mu to pod kůži.

Svěřila jste se někomu o svém studiu? Věděli o tom vaši přátelé, rodina nebo vaše církevní společenství?

Zmínila jsem se jen několika kamarádkám, že studuji bibli. Ale neříkala jsem nic konkrétního. Neustále nám opakovali, že o lekcích nemáme nikde mluvit, protože nám odhalují vzácné učení a ostatní by to nepochopili. Pomalu se nás snažili izolovat od přátel, rodiny i církve a vytvářeli v nás pocit, že jsme jedineční a bohem vyvolení. Vybavuji si, že někteří účastníci na kameře vypadali, jako by byli zavření někde ve skříni. Možná se skrývali, aby o tom, že lekce poslouchají, nikdo nevěděl.

Cena za duchovní jistoty

V čem je podle vás sekta nebezpečná?

Člověk přestane být sám sebou. Třídí svoje myšlenky tak, že veškeré pochybnosti dává automaticky za vinu satanovi. Na chvíli jsem uvěřila, že když odejdu, budu ztracená, protože jsem podlehla hlasu zla. Děsivé je i to, jakým způsobem ovládnou váš veškerý čas. Kontakt totiž nekončí třemi lekcemi za týden. Přibyly i společné aktivity v pátek a další soukromé telefonáty. Pokaždé jsme museli mít zapnutou kameru. Jakmile jsem ji vypnula, ihned mi přišla zpráva s otázkou, jestli jsem v pořádku.

Z toho tedy vyplývá, že jste byli v kontaktu každý pracovní den.

Ano. A později přibyly i nedělní bohoslužby. Říkali tomu bohoslužba v duchu a pravdě. Ta vypadala jako další lekce, jen byli všichni oblečení v bílém.

Při tak intenzivním kontaktu je přirozené, že se s ostatními sblížíte. Měla jste možnost poznat lektory více osobně?

Na to nebyl vůbec prostor. Uvědomila jsem si až zpětně, že o nich nevím absolutně nic. Kdo doopravdy jsou, kde pracují, jestli mají rodinu. Uměli vést konverzaci tak, aby na ně vůbec nepřišla řeč. Za to oni toho o mně ví až příliš.

Měla jste k nim opravdovou důvěru? Co všechno o vás vědí?

Ano, důvěřovala jsem jim. Ví, kde bydlím, co studuji i kolik mám sourozenců. Říkala jsem jim o problémech v rodině a o dalších osobních podrobnostech.

Co se po vás kromě obětovaného času požadovalo? Došlo na to, že by po vás chtěli, abyste na lekce zvala i další?

Ano, ale až po nějaké době. Zhruba po dvou měsících jsem „dostala povolení“ někoho pozvat.

Takže se mohlo stát, že byste na lekce někoho přivedla, ale vlastně nevěděla kam. Stále jste netušila, že máte co dočinění s jihokorejskou sektou.

Ano a bohužel se to také stalo. Začínal zrovna nový kurz, a tak jsem ho doporučila kamarádce. Naštěstí měla svoji první lekci v den, kdy jsem se o nich dozvěděla pravdu, a tak jsem ji včas varovala. Člověk z lekcí neměl šanci poznat, kdo jsou. Byli tam jen Češi. V tom je to zrádné. Kdyby se například o Koreji zmínili dříve, asi si to už dohledám, ale neměla jsem tušení.

Lehce tam, těžko pryč

Kurz jste tedy nedokončila. V jakém momentu vám došlo, že se potýkáte se sektou?

Šlo to postupně. Upřímně, první pochybnosti jsem měla hned na první lekci. Bylo mi trochu divné, jak jsou přehnaně usměvaví a pozitivní. Ale říkala jsem si, že každý je nějaký a nebylo by fér je soudit. Další pochybnosti pak přicházely, když se začali příliš soustředit na biblickou knihu Zjevení a odrazovali mě od mé církve. Postupně zjišťovali, na jaké úrovni poznání a oddanosti jsem. Když jsem se dostala dostatečně daleko, uspořádali mi slavnostní odhalení a tam mi to všechno došlo.

Slavnostní odhalení uspořádali přímo jen pro vás? Co jste se na něm dozvěděla?

Byl to opět telefonát na dvě hodiny. Poprvé se představili jako Sinčchondži, sdělili nám historii jejich vzniku a v závěru nám představili hlavního proroka a zakladatele Man-hee Leeho. Účastnili jsme se tři nováčci. Ale opět si myslím, že jedna z nás tří byla nastrčená členka sekty. Já a další kluk jsme byli při odhalení velmi zaražení. Ale třetí dívka nadšeně jásala. Ihned po skončení jsem si dohledala, s čím mám tu čest, a ještě ten den jsem všem, na které jsem měla kontakt, napsala, že končím a nechci, aby mě víckrát kontaktovali.

Co se ve vás odehrávalo po ukončení studia? Vyhledala jste odbornou pomoc?

První dva měsíce pro mě byly opravdu těžké. Cítila jsem se hrozně hloupě, že jsem naletěla sektě. Svěřit se komukoliv mi přišlo velmi ponižující. Měla jsem často noční můry a velkou nechuť k bibli. Kontaktovala jsem odborníka na sekty docenta Zdeňka Vojtíška. Ten mi velmi pomohl. Doporučil mi, abych na sebe byla především hodná. Člověk je uvnitř zfackovaný a rozbitý. Ztratila jsem důvěru v ostatní. Cítila jsem zradu a naštvání – na sebe i na ně.

Manipulace sektou s člověkem dokáže opravdu zamávat. Potýkala jste se s pochybnostmi, jestli jste neudělala chybu, že jste odešla?

Ano, když do mě nauku soukali tak dlouho, musela jsem pak sebe samu přesvědčit, že nemají pravdu. Moc mi pomohlo, že mi docent Vojtíšek prakticky vysvětlil, jak je jejich nauka vystavěna a proč zdánlivě dává smysl. Naštěstí jsem poměrně racionální člověk, což mě, myslím, zachránilo. Dokázala jsem si tím projít, ale do dneška mám části bible, které nečtu s chutí. I po půl roce mi stále jako první naskakuje výklad sekty. Ale postupně to zapomínám a hledám cestu znovu.

Zmiňovala jste, že vám sekta ublížila ve vnímání víry i bible. Proč myslíte, že vás to neodradilo od křesťanství jako takového? Našla jste to, co hledáte, jinde?

Myslím, že mi pomohlo zázemí v mé církvi i studium bible z relevantních zdrojů, které netvrdí, že mají patent na pravdu. Poslouchám podcasty, čtu knihy a vracím se k úplným základům. Nejdůležitější pro mě bylo nezůstat jen u toho odchodu. Nechtěla jsem se zaseknout a zanevřít na Boha i na lidi.

Vidíte v téhle zkušenosti i nějaká pozitiva?

Určitě. Ve výsledku to pro mě má šťastný konec. Nyní jako výrazné negativum vnímám to, že mi sekta vzala spoustu času, který jsem mohla dát do svého růstu v jiných oblastech. Ale myslím, že mě to posilnilo. Budu si do budoucna dávat větší pozor na lidi. Dokázala jsem se z toho otřepat, i přesto že to bylo velmi bolestivé.

Sekta Sinčchondži nedávno začala podnikat kroky k očištění svého jména. Uskutečnili svoje veřejné představení. Z některých jejich vyjádření je patrné, že chtějí usilovat o statut státem registrované církve. Jak tyto snahy vnímáte? Myslíte, že má sekta u nás budoucnost?

Oni jsou velmi odtržení od reality. Snaží se zachránit si pověst a tvářit se nevinně. Ale já jim nevěřím ani slovo. Bylo tam tolik lží, že to nejde. Nyní to je naštěstí ve stádiu, kdy o nich panuje ve společnosti alespoň nějaké minimální povědomí. V době, kdy jsem navštěvovala lekce, se o nich téměř nevědělo. Myslím, že u nás budoucnost nemají. Jejich učení je hodně nacionalistické – cílené na Koreu. To v Evropě nikoho nezajímá. Nedivila bych se, kdyby i lektoři postupně vyhořeli. Investují do šíření nauky tolik času a výsledky nejsou vidět (za 7 let působení má sekta v Česku 165 členů, pozn. red.).

Kontaktovala jste ještě někdy Juliana, skrze kterého to všechno začalo?

Ano, vídala jsem ho na lekcích jako studenta. Doteď nevím, jestli jím tehdy opravdu byl a zval na kurzy ve své nevědomosti, nebo byl nastrčený člen. Když jsem odešla, poslala jsem mu jeden instagramový příspěvek, který upozorňoval na nebezpečí sekty. Odpověděl, že moc děkuje a prozkoumá to. V současnosti ale už vím, že členem oficiálně je.

Autorka studuje žurnalistiku, text vznikl v rámci žurnalistického semináře FSV UK