Víra ve změnu podle Donalda Trumpa spočívá v tom, že stoupenci tradičních amerických hodnot najdou po dlouhé době svého představitele. A tato víra nemůže být označována za výraz xenofobie, nevzdělanosti či zpátečnictví.

Snad žádný prezident v americké historii nebyl přijat společenskými elitami, médii, představiteli velkého kapitálu, ale i zpravodajskými službami s takovou nevolí jako Donald Trump.

Média vykreslují Trumpovy voliče jako xenofobní, méně vzdělané a chudší bělochy, kteří nestačí čelit výzvám současnosti, a proto se snaží otočit kolo dějin zpět. Nic však není tak málo pravdivé jako je tento popis.

Volba Donalda Trumpa americkým prezidentem je totiž legitimním výrazem nespokojenosti s kurzem spočívajícím v bourání národní identity, kterým se Spojené státy v posledních letech ubíraly. Americké hodnoty vždy spočívaly na svobodě, individualismu, rovnosti před zákonem, rovnosti příležitostí, svobodě projevu a shromažďování, spoléhání sama na sebe, omezené roli vlády a decentralizaci a svobodném trhu.

Mezi tyto hodnoty však patřila i určitá forma egalitářství. Sociální třídy se vůči sobě velmi slabě vymezovaly a úspěšní Američané se prezentovali jako „obyčejní“ lidé.

V posledních letech však došlo k podstatné stratifikaci americké společnosti. Novou vyšší třídu tvoří lidé, kteří jsou rozhodujícími hybateli americké ekonomiky, politiky a kultury. Členy nové nižší třídy jsou lidé, kteří se neúčastní na žádné ze základních institucí americké občanské kultury, kterou je práce a rodina.

Blahosklonnost s pohrdáním

Novou vyšší třídu tvoří absolventi elitních univerzit, kteří mezi sebou vytváří sít pevných vazeb, často i manželských. Tato vyšší třída má odlišnou kulturu, jinak vychovává svoje děti, jinak tráví volný čas a dokonce i jinak mluví než americký mainstream.

Příznačným rysem je také to, že se k neprivilegovaným Američanům chová s určitou blahosklonností, která však spíše zakrývá lehké pohrdání. Nová vyšší třída tvoří uzavřenou skupinu insiderů, do které je sice možno proniknout, ale pouze pokud budou dodržována její pravidla.

Až do šedesátých let minulého století byly práce a rodina centrálním bodem americké občanské společnosti. Téměř všichni dospělí muži pracovali nebo práci hledali a byli součástí nějakého rodinného společenství.

Od té doby se však mnohé změnilo, a to zejména pro pracovníky dělnických profesí. Zatímco ještě v roce 1968 se účastnilo pracovního procesu 96 procent třicetiletých a čtyřicetiletých bělochů náležejících k dělnické třídě, v roce 2015 to bylo již jen 79 procent. V roce 1968 bylo z této sociální skupiny 86 procent ženatých, zatímco v roce 2015 jich sňatek uzavřelo pouze 52 procent. U nedělnických profesí nastal obdobný pokles v obou parametrech, byť nebyl tak strmý.

V současné době nepracuje a dokonce ani nehledá práci 20 procent bělochů zastávajících dělnické profese. Stejný počet mužů žije mimo rodinu, a to ať již jimi vytvořenou nebo tu, do které se narodili. Přibližně polovina z nich nemá manželku, a tudíž nevytváří ty nejbližší společenské vazby. Polovina dětí se rodí neprovdaným ženám a děti tak často vyrůstají bez otce, což je problémem zejména pro chlapce.

Úspěch hnutí za práva žen a černošských obyvatel Spojených států začal produkovat politiku, která byla v rozporu s národním vědomím. Úsilí o zrovnoprávnění těchto skupin obyvatel totiž nakonec vedlo k politice afirmativní akce, která vyžaduje, aby se na lidi pohlíželo jako na skupinu.

Rovnost ve výsledcích tak získala navrch před rovností před právem.

Americký příběh

Elity se přihlásily k ideologii, která je v rozporu se svobodou a individualismem. Tato ideologie získala popularitu u etnických menšin a osamělých a nízkopříjmových žen, ale je naprosto cizí bílé většině.

Zcela symptomaticky se to projevilo při projevu podpory vyjádřené americkým prezidentem Barackem Obamou hráči amerického fotbalu Colinu Kaepernickovi, který na protest proti útisku černého obyvatelstva a nebílých ras v USA odmítl stát při národní hymně.

Prezident však zcela opomenul, že Kaepernick se narodil v bídě svobodné matce, která ho dala k adopci. Díky svému sportovnímu nadání dostal plné stipendium na University of Nevada a když mu bylo 27 let, podepsal smlouvu se sanfranciským klubem na 143 milionů americký dolarů. Jeho příběh se zřejmě mohl odehrát pouze ve Spojených státech, kterým odmítl projevit tu základní solidaritu.

Smutná alternativa

Ekonomická globalizace byla dalším faktorem, který podrazil nohy příslušníkům bílé neprivilegované většiny. Americké korporace přesunuly miliony pracovních míst v průmyslu, které patřili mezi ty lépe placené, do zahraničí.

Tato místa byla dříve určena převáženě mužům. V důsledku legální a nelegální imigrace přišli desítky milionů zaměstnanců o zbytky pracovních příležitostí. Tato soutěž na pracovním trhu byla zřejmě prospěšná americké ekonomice jako celku, ale pro velkou skupinu občanů znamenalo angažování levnější pracovní síly frustraci, která má racionální jádro.

Alternativou k Donaldu Trumpovi v oblasti domácí politiky byla kontinuita s politikou Baracka Obamy. Jaké jsou však její výsledky? Vlajková loď jeho vnitřní politiky, ObamaCare, je neúspěšná.

Nepřilákala dostatek mladých a zdravých lidí, z jejichž pojistného by byla hrazena péče o starší a nemocné tak, aby bylo možno udržet pojistné na nízké úrovni. Stejně tak ztrácejí zájem o ObamaCare pojišťovny. Vzhledem k tomu, že této reformy zdravotního pojištění nebylo dosaženo na základě konsensu s Republikánskou stranou, ale jejím přehlasováním, bude zřejmě zrušena nebo podstatně změněna.

Vláda Baracka Obamy zdědila finanční krizi s globálním dopadem. Američané očekávali, že reakcí na krizi bude kromě jiného korekce amerického bankovního systému, podobně jako Sarbanes–Oxleyho zákon z roku 2002 napravoval nedostatky veřejně obchodovatelných společností. Nic takového se však nestalo. Bankovní systém je stejný jako před krizí a důsledky politiky bank zaplatili běžní Američané.

Nejlepší věcí na prezidenství Baracka Obamy je tak to, že k němu vůbec došlo. Ukazuje, že Spojené státy jsou zemí, která může v průběhu dvou generací přejít od rasové segregace k černošskému prezidentovi.

Barack Obama je génius komunikace a mistr politického projevu. Na prodloužení jeho politického odkazu formou vlády Hillary Clintonové je to však málo. Ve své první volební kampani sliboval Obama změnu a změna se stala ústředním motivem jeho kampaně.

Po osmi letech jsou však USA mezinárodně ve slabší pozici a vnitrostátně jsou ostřeji sociálně rozdělené. To ale není ta změna, kterou Američané chtěli.

Hillary Clinton vzhledem ke svému věku a angažmá v Obamově vládě změnu nenabízela a ani nabízet nemohla a vsadila naopak na kontinuitu. Donald Trump změnu zase nabízet nemusel, protože on sám je změnou.