Někdy se opravdová podstata adventu a vánočních svátků zjeví i díky obyčejné, nenápadné, staré  věci. Ta však přebije i všechnu kýčovitou výzdobu v ulicích, blikající světélka, nákupní horečku a nekonečné smyčky koled a k uzoufání vlezlých reklam.

Jako historik se zabývám předměty, do kterých se vepisovala paměť dějin. Naše oddělení se zaměřuje na novodobé české dějiny, má tedy ve sbírkách zastoupeny předměty, které nějakým způsobem dokládají nástup konzumního způsobu oslavy Vánoc.

Za málokterým bychom však mohli najít nějaký hlubší příběh. Ilustrují materiální touhy, vypovídají o způsobu vývoje tradic, o jejich začlenění do moderní doby.

Tomu všemu se naprosto vymyká právě jeden nevšední předmět působící všedně, naivně dětsky a bez znalosti věci možná i lacině a nevábně. Ovšem právě příběh v něm vepsaný má spolehlivě moc dojmout mnohem více než umělé stromky a plastikoví sněhuláčci ve výlohách.

Vánoce uprostřed strachu

Nit oblepená šedým papírem, jehož části dělí do kuličky zmuchlané kousky staniolu. Na první pohled nic mimořádného. Nic, co by přesahovalo dílo vytvořené dnešním dítkem během hodinky ve školní družině.

Holčička Ester a snaha udělat si hezčí Vánoce i v terezínském ghettu.

Jenže za tímto předmětem je pohnutý život v pohnuté době. Tenhle vánoční řetěz vznikl v terezínském židovském ghettu uprostřed 2. světové války. Hromádka stříbrných žmolků staniolu se rázem mění v doklad celé jedné kapitoly dějin.

Doklad o našich předcích, o tom, co museli zakoušet. Osobně v něm vidím i touhu slavit Vánoce i uprostřed hrůz a permanentního strachu. Přinést trochu přirozeného řádu do nepřirozeného prostředí a vnést trochu klidu do neklidných časů.

Vánoce přinášely světlo do temných dnů, byly připomínkou toho hezkého, v tom případě byly i nadějí, že to hezké se může vrátit.

Známe i jméno holčičiky, která řetěz vytvořila. Jmenovala se Ester a přála si oslavit Vánoce, vytvořit si iluzi rodinné pohody, nepřipomínat si realitu, ale žít alespoň na chvilku ten život, který měla předtím. Předtím, než byla odvlečena do místa, kde umírali lidé a mnoho dalších jich bylo k umírání odváženo do koncentračních táborů.

Žít svůj další život

Pro nás historiky je tenhle řetěz i dokladem rozsahu holokaustu. Dokazuje, že se dotkl nejen praktikujících židů, ale i těch, kteří splynuli s většinovým obyvatelstvem, přejali jeho obyčeje a způsob života.

Tento vánoční řetěz je dokladem, že v Terezíně, který byl jakýmsi předpeklím koncentračních táborů, se ocitli lidé, kteří častokrát své židovství ani nevnímali a neprojevovali. S nimi se tam ocitly i děti ze smíšených manželství a další „nepřátelé“ nacistů.

Tím, že se nyní tento předmět ocitl v muzeu, začíná žít svůj další život. Přestal být ozdobou, kterou byl prvotně, přestal být jen památkou na jeho tvůrkyni. Teď je důkazem ducha Vánoc i celé jedné nešťastné etapy lidských dějin.

Takový je příběh vepsaný do šňůrky oblepené šedými papírky mezi kuličkami staniolu. Pro Ester totiž byl opravdovým vánočním řetězem a tento příběh zůstane díky jejímu dárci a muzeu uchován už pro všechny věky.

Prostřednictvím této historky bych rád vybídl čtenáře, aby nás v Národním muzeu navštěvovali, ukazovali nám a nosili nám věci svých předků. Prostřednictvím muzea mohou dále žít i jejich příběhy.

Dokážeme je dát do širších souvislostí, dovedeme je připomínat, spojovat a vykládat dále. Máme k tomu prostředky v podobě výstav, které připravujeme, a knih, které píšeme.

Kdyby tento řetěz místo v muzeu skončil v popelnici, zmizel by i jeho příběh, ze světa by se ztratil s odchodem pamětníka Jsem si jistý, že takovým osudem zašlo a zajde mnoho dalších zajímavých předmětů. A to je přece škoda.

Národní muzeum je živá instituce, neustále sbíráme předměty a stavíme mozaiku českých dějin. Obohacena byla i prostřednictvím tohoto daru. Právě díky dárci, Dr. Kropíkovi, jsem vám mohl převyprávět příběh Ester, jejích terezínských slz a melancholie z Vánoc v roce 1944.

Autor je historik oddělení novodobých českých dějin Národního muzea (Historického muzea)