Teodor Marjanovič: Hillary má tah na prezidentskou branku, ale myšlenka zatím chybí

Blíží se doba, kdy Baracku Obamovi skončí druhý prezidentský mandát, a ke slovu se hlásí ti, kdo by jej chtěli v Bílém domě vystřídat. Jednu ze žhavých adeptek, Hillary Clintonovou, bývalou první dámu americké diplomacie, představuje komentátor MF Dnes Teodor Marjanovič.

Co si v textu mimo jiné přečtete:

• Proč zrovna Hillary?
• Schwarzenberg, můj dobrý kamarád
• O smíchu, jemuž se ostatní posmívají
• Za peníze od cizích vlád i diktátorů
• Co Hillary (ne)nabízí

Za rok touto dobou už bude jasné, kdo povede republikány i demokraty do boje o americké prezidentské křeslo. Stranické primárky budou končit a mediální scéna bude rozebírat, kolik peněz, energie a také myšlenek zbylo ještě oběma vítězům na klíčovou poslední část kampaně.

Doufejme, že i myšlenek takových, jež budou významné pro okolní svět, abychom se o prezidentském klání měli důvod bavit též tady u nás. Na mysli vytane třeba zjevná nutnost zásadní změny v nemastném neslaném americkém přístupu k novodobému ruskému imperialismu, jakož podobně polovičatý postup vůči teroristům z Islámského státu. Ti jsou sice už takřka rok pod úderem amerických náletů, ale ve vražedném postupu je to vůbec neomezuje.

Manželova aféra přidává na zajímavosti

Zkrátka, ať tak či onak, z téhle směsi se bude všemožně věštit, kdo během finálního střetu před hlasováním v listopadu 2016 získá převahu a stane se pětačtyřicátým šéfem Bílého domu v pořadí. Zatímco ovšem u republikánů těžko říct, kdo se do duelu prosadí, neboť silných uchazečů se rýsuje minimálně půltucet, u demokratů se doslova monumentálnímu postavení mezi deklarovanými i stále nedeklarovanými kandidáty těší Hillary, manželka bývalého prezidenta Billa Clintona, jenž ji, připomeňme, v druhé polovině 90. let podváděl s jednou stážistkou přímo v Oválné pracovně Bílého domu.

Což Hillary těžce nesla, ale neodešla od něj, a od té doby se lidé pořád ptají, na čem je vlastně založené jejich manželství, to jest, jestli jeho tmelícím prvkem není spíše politické spojenectví než láska. Tenhle otazník však paradoxně už tedy skoro dvacet let přispívá k tomu, že se odlišuje od ostatních žen v politice, ba dokonce snad přispívá i k její popularitě.

Obama jako sok, pak spojenec

Clintonová se na přelomu tisíciletí stala senátorkou za stát New York, a dodejme, že v téhle roli nebyla špatná, neboť vynikala legislativní pracovitostí a vesměs i politickou zralostí, tedy schopností se na věcech domlouvat i s republikány. V roce 2008 následoval její první pokus o dobytí Bílého domu, kdy, ač byla stejně jako nyní horkou favoritkou, ji ve vyčerpávajících primárkách svou mantrou o naději a změně převálcoval strhující rétor jménem Barack Obama.

Svou nevraživost k němu, a že nebyla zrovna malá, však cílevědomě překousla, a v Obamově administrativě se stala ministryní zahraničních věcí, což opět přispělo ke globální popularitě značky Hillary. A nyní se už tři roky připravuje na kampaň, která tedy rozhodne, jestli dnes sedmašedesátiletá madam vstoupí do dějin jako první žena v čele největší světové velmoci moderních dějin.

Když se směje, naskakuje husí kůže

Takhle vypadá paní Hillary zdálky. A zblízka? Viděl jsem ji coby reportér několikrát, naposledy když v roli ministryně zahraničí přijala ve Washingtonu svého kolegu z České republiky Karla Schwarzenberga. S novináři jsem čekal ve brífinkové místnosti na ministerstvu, vyzdobené rádoby pseudoantickými sloupy, asi aby to přidalo na vážnosti slov, která tu zaznívají.

Což by nakonec nebylo od věci, neboť vystoupení obou diplomatů postrádalo jakýkoliv zajímavý moment. Jsme spojenci, vyznáváme společné hodnoty, a tak dále, a Karla dobře znám, je to můj velký kamárad, prohlásila Clintonová, jejíž letitou kamarádkou je Madeleine Albrightová. Přes ní tedy Schwarzenberga „dobře“ znala. Ale o tom se už vědělo dříve.

V paměti mi proto z onoho brífinku nejvíce utkvěl vedlejší moment, který mu těsně předcházel. Když se oba ministři k místnosti se sloupy blížili, ozval se zpoza ještě zavřených dveří nepřirozeně hlasitý, křečovitý, až štěkavý smích. Byla to Hillary. Až později jsem zjistil, že tenhle smích patří k jejímu běžnému repertoáru.

A protože zní neupřímně, strojeně, a spíše vyvolává husí kůži, často jej zesměšňují vtipálci na americké televizní komediální scéně, například ve známém programu Saturday Night Live. Zejména si na tom dávají záležet imitátorky, oděné do upjatých kalhotových kostýmů, třeba herecky výborná Kate McKinnonová.

Její nadace vyvolává otazníky

Ale Clintonová ví, že na tomhle zase až tak nesejde, neboť její oponenti budou též terčem žertů a taškařic. V cílové rovince budou klíčové, jak řečeno, peníze, energie a myšlenky. Toho prvního má požehnaně díky nadaci, kterou vede spolu s Billem a dcerou Chelsea.

V posledních týdnech sice musí právě kvůli nadaci čelit nepříjemným otázkám, protože vychází najevo, že do ní sypou peníze i zahraniční vlády, včetně těch diktátorských, což vyvolává otázku, jestli si tak různí nepříliš sympatičtí výtečníci nekupují do budoucna přízeň, pakliže by samozřejmě byla Hillary zvolená. Jinými slovy, je to střet zájmů, ale zatím ne tak velký, aby Clintonovic rodinnému politickému koncernu přerostl přes hlavu.

Energie má také dost. Ke konci svého ministerského angažmá sice zkolabovala v koupelně, jak byla vyčerpaná, ale to je dnes zapomenuto. Pořád cestuje, třeba po Iowě, kde primárky v lednu příštího roku začnou, a dává najevo, jak je fit.

Bude stačit, že je žena?

Chybí ji však nosná myšlenka, tedy samozřejmě odmyslíme-li krapet feministickou představu, že už je načase, aby ve Washingtonu vládla žena. Při ohlašování své kandidatury před pár týdny svedla Clintonová celé svoje poselství na to, že a) má spoustu zkušeností a ví tedy, jak na věc, a b) chce být „šampionkou“ každého Američana. Nic z toho nevyvolalo zrovna velký ohlas. Ani nenabídla alespoň odklon od nepříliš úspěšných let Obamova prezidenství. Spíše naznačuje, že chce v díle pokračovat, v čemž lze samozřejmě spatřovat politický kalkul. Získá si tím mnoho skalních Obamových voličů. Jenže, co ostatní, kteří jsou prezidentem zklamáni?

Výrazná idea, kam vést Spojené státy a co dělat s problémy ve světě, ji tedy chybí. Jistě, možná budeme za rok touhle dobou chytřejší a třeba nás Hillary Clintonová překvapí, neboť určitě si tohle svoje manko dobře uvědomuje. Ale zatím si můžeme říkat, že je Hillary 2015 podobná Hillary 2007. Celý její příběh spěje zdánlivě nevyhnutelně k prezidentské inauguraci, jenže ani ten její vypjatý smích nemůže vytěsnit ticho, které zazní, když se zeptáme: čím chce tato paní Američany oslovovat?