Místo klasického vězení si odpykávají svůj trest v rodinném domě, který sdílí s dalšími trestanci. Starají se tam o zahradu, chodí do práce a mohou si zajít i do nedaleké hospody pro cigarety. Otevřená věznice v Jiřicích u Nymburka místo dozorců zaměstnává sociální pracovníky. Cílem je zvýšit šanci, že se propuštění znovu nevrátí k trestné činnosti.

Věznice v Jiřicích již na první pohled nevypadá jako klasické nápravné zařízení. Připomíná spíše zástavbu rodinných domů se sdílenou zahradou, kde trestanci tráví svůj volný čas, pěstují vlastní ovoce a starají se o zvířata.

Místo mříží jsou v oknech žaluzie, uvnitř je prostorný obývací pokoj s jídelním stolem a plně vybavenou kuchyňskou linkou. Trestanci mohou využít pračku, žehlící prkno a jiné běžné domácí vybavení. V každém domě žije osm vězňů, rozdělení jsou do čtyř pokojů. Mají i vlastní klíče, takže mohou běžně docházet například do práce. V cestě jim nestojí ani masivní zdi či ploty s ostnatými dráty. Místo dozorců se zbraněmi se jim věnují odborní pracovníci v roli vychovatelů a sociálních pracovníků.

„V otevřené věznici vám chybí pouze vaše svoboda. Ale nechybí tam vstřícnost a ochota pomoci. Pracovníci na vás tlačí, abyste byl samostatný, přemýšlel a byl připravený na to, že půjdete ven,“ vysvětluje Jaroslav Hluchý, sám bývalý vězeň trestaný za majetkovou zpronevěru, který v minulosti ve středočeských Jiřicích strávil dva roky.

Věznice bez „babysittingu“

Filosofie otevřených věznic zdůrazňuje spíše než trestání snahu o nápravu jedince a jeho začlenění zpátky do společnosti. Základem pro fungování konceptu je důvěra k odsouzeným. Neexistují proto pevně daná pravidla, jak má taková věznice fungovat. Naplnit podstatu „otevřenosti“ si může každá instituce po svém.

„Řada vězňů má velmi nízkou motivaci usilovat o začlenění do společnosti. Tedy z mého pohledu je vhodné maximálně posilovat motivaci pachatelů, aby v průběhu uvěznění ‚prozřeli‘. A to projekt Otevřené věznice splňuje,“ komentuje situaci Milan Svoboda z Kanceláře veřejného ochránce práv. 

Aby si odsouzení v otevřené věznici Jiřice rozvinuli pracovní návyky, dojíždí do práce, například do blízkého zábavního parku Mirakulum, kde byl zaměstnaný i Jaroslav Hluchý. „Ráno vás v šest odvezou na pracoviště a děláte až do odpoledne,“ říká. Vězni si sami mohou dojít na úřad, nakoupit si, ale v určený čas se opět musí vrátit do věznice, kde je jejich povinností dodržovat režim.

Foto: Tomáš Krist / MAFRA / Profimedia

„Uzavřená věznice naproti tomu funguje do značné míry jako pomyslný ‚babysitting‘. Někdo vás vzbudí, odvede na jídlo, odvede do práce, tam vás hlídá. Pak vás vezme zpět na celu, uvaří vám jídlo a uklidí nádobí,“ vysvětluje rozdíly mezi jednotlivými tipy věznic penitenciární (tedy zaměřený na vzdělávání odsouzených osob ve výkonu trestu, pozn. red.) sociolog a odborník na vězeňství Lukáš Dirga ze Západočeské univerzity v Plzni.

Dodává však, že není vždy jednoduché tyto rozdíly vysvětlovat veřejnosti. Je přitom potřeba, aby otevřená věznice měla podporu občanů žijících v jejím okolí. „Společnost není vždy ochotná přijímat inovativní řešení. Řekněte někomu pojem otevřená věznice, kde nejsou mříže ani stráže, a mnoho lidí dostane strach, že některý odsouzený uteče a případně někomu ublíží,“ dodává Dirga.

To potvrzují i někteří obyvatelé Jiřic, které autoři článku oslovili. „Každý čtvrtek si zde do hospody odsouzení chodili pro cigarety, sušenky. Šlo jich třeba pět a bez dozoru, měli na to asi dvě hodiny. Vždy to proběhlo v pohodě. Ale fakt je, že někteří sousedé mají i tak stále obavy,“ říká jeden z nich. Jméno zveřejnit nechtěl.

Manželský pár, který v Jiřicích žije desítky let, vnímá koncept otevřené věznice kladně: „Myslíme si, že je to pro některé lidi i dobré, když dostanou trest menší, tak mají pak možnost se trochu lépe orientovat v životě.“

Cíl: snížit počet recidivistů

Kapacita českých věznic je již několik let přeplněná, současný počet trestanců se pohybuje okolo 19 tisíc. Po Litvě jde o druhý nejvyšší počet vězňů na sto tisíc obyvatel v Evropské unii. Jedna z cest, jak vysoký počet odsouzených spolu s následnými státními výdaji snížit, je – odborně řečeno – redukce kriminální recidivy, tedy to, aby pravomocně odsouzení nepáchali další trestné činy.

V Česku se recidiva pohybuje mezi 60 a 70 procenty, zatímco průměr EU dosahuje 40 až 50 procent. Mezi ty s nejnižším procentem návratů bývalých vězňů za mříže patří v celosvětovém srovnání skandinávské státy, zejména Norsko s 20procentní recidivou. Právě v Norsku vězeňskou strukturu tvoří z jedné třetiny otevřené věznice.

 „V mezinárodním kontextu nepanuje absolutní shoda, co je recidiva nebo koho za recidivistu můžeme považovat,“ říká sociolog Dirga s tím, že rozdíl mezi českou a norskou recidivou není ve skutečnosti 40 procent, ale třeba 10 až 15 procent. V Norsku je recidiva vykazována nejčastěji v intervalu dvou let, kdy je vybraný vzorek sledován. 

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

„V rámci mezinárodního vykazování recidivy je dvouletý interval poměrně běžný. V České republice je to jinak, což poté ovlivňuje prezentovanou míru recidivy a v důsledku také mezinárodní komparaci, ze které Česko vychází poměrně špatně,“ vysvětluje norský princip Dirga. I tak jde podle něj o vysoký rozdíl, který je potřeba řešit.

Otevřená věznice v Jiřicích je proto inspirovaná norskými modely. „Norskými věznicemi jsme se pouze inspirovali, nemohli jsme převzít celkovou koncepci vzhledem k rozdílné právní legislativě,“ komentuje začátky Hana Prokopová, vedoucí oddělení výkonu trestu Otevřené věznice Jiřice.

V jedné z nejznámějších norských otevřených věznic na ostrově Bastøy jsou umístěni i lidé odsouzení za vraždy nebo znásilnění. V Česku se do otevřené věznice dostávají pouze jedinci, kteří jsou zařazeni do nejnižšího stupně zabezpečení. „Norsku trval ten přechod třicet let, než si dokázali vytvořit systém, kde se otevřené věznice staly základem nápravného systému. U nás se stále jedná do značné míry o pilotní projekt,“ podotýká Dirga.

Věznice Jiřice zatím funguje jako jediná otevřená věznice v Česku, a to teprve čtyři roky. Za tu dobu jejím programem prošlo 176 odsouzených, přičemž pouze sedm z nich se dopustilo opětovné trestné činnosti.

Jedinečná šance exkluzivně pro muže 

I přes uvolněnější přístup zařízení se najdou vězni, kteří v něm dlouho nevydrží. „Vězni se snaží pašovat všude všechno, nejčastěji drogy, telefony. A tím, jak je to otevřená věznice, tak důvěra je vězňům dávána daleko větší. Ne všichni jsou ale tak uvědomělí. Někteří přijdou, užijí si tam tři měsíce a poté je přesunou kvůli prohřeškům zpět. Byli i takoví, kteří vydrželi pouhý den,” zmiňuje bývalý vězeň Hluchý. 

Za čtyřletý provoz české otevřené věznice bylo zatím podle informací zařízení celkem 24 odsouzených vyřazeno z programu pro závažné porušení pravidel. Když taková situace nastane, vězeň již v budoucnu nemá možnost výhod takové věznice využít, může se tam totiž dostat jen jednou. Jiřice také přijímají pouze mužské odsouzené, ženská věznice tohoto typu v Česku neexistuje.

Hluchý dále vzpomíná, že někteří vězni v průběhu výkonu trestu začali zneužívat svých výsad a během kontrol vychovatelů nespolupracovali. „Proč mám vstát z postele, ať si otevře a podívá se,“ popisuje přístup pár trestanců. I v otevřené věznici se proto zpřísnil režim. Vychovatelé kdysi kontrolovali jenom na pokojích a vězni nemuseli stát před domy.

Vychovatelé v procesu začleňování vězňů do společnosti hrají zásadní roli. Nízký počet trestanců jim umožňuje individuální přístup. Průměrně má v Česku jeden zaměstnanec na starost minimálně dvacet vězňů. „Nemá tedy čas si s vámi povídat,“ komentuje Hluchý svou zkušenost z uzavřené věznice na Pankráci. V otevřené věznici má ale pod sebou jen čtyři lidi. „Na odsouzené mám mnohem větší časovou dotaci, což je jednoznačně výhoda,“ potvrzuje speciální pedagog Farkaš. 

Mluvčí věznice Hana Prokopová dodává, že jsou na odsouzené kladeny vysoké požadavky, aby aktivně začali řešit svoje problémové oblasti, ať už se jedná o dluhovou problematiku, zajištění si ubytování po propuštění či budoucí pracovní uplatnění. Právě to jsou nejčastější oblasti, na které se vězni obecně špatně připravují. Pokud je nezvládají řešit, je pro ně mnohdy nejjednodušším východiskem další trestná činnost a návrat za mříže.

„Když nechodíte do práce, protože třeba nemůžete, tak když vás pak propustí, dají vám třeba 500 korun na vlak, ať si jdete. Ale člověk má hlad, tak uvidí auto a vezme autorádio. Spousta lidí by chtěla začít žít, jenže nemají sílu, ani nikoho, kdo jim pomůže. Každý může udělat blbost a sklouznout. Otázkou je, jestli takhle chce pokračovat,“ zdůrazňuje Hluchý. „Já jsem po propuštění získal do pronájmu startovací byt od Vězeňské duchovenské péče,“ přibližuje své období po opuštění Jiřic.

Otevřená věznice je teprve začátek

Vězeňská služba zatím považuje projekt v Jiřicích za úspěšný. V budoucnu by se tak koncept otevřených věznic mohl rozšířit i do jiných měst. „Záleží i na fyzickém prostoru, financích resortu, dostatečném zajištění personálu a vhodných legislativních podmínkách,“ upozorňuje sociolog Dirga.

Cest, jak snížit recidivu mezi vězni, je ale více. Již zmíněné Norsko je v této oblasti o několik kroků dál. V dnešní době hojněji využívá i další alternativní tresty, které mohou dokonce snížit i potřebu otevřených věznic. „Při užívání systému elektronického monitoringu (pozn. red. domácí vězení kontrolované pomocí elektronického náramku) vnímáme pokles potřeby otevřených věznic,“ popisuje norské zkušenosti Torunn Hasler z Norské nápravné služby.

V Česku pomáhají zase neziskové organizace. Jedna z nich, centrum Rubikon, se snaží zmírnit dopady přechodu na svobodu. Vězni s organizací mohou navázat spolupráci ještě před samotným ukončením výkonu svého trestu, a pracovat tak na tom, aby se následně stali plnohodnotnými členy společnosti.

Aktivity centra Rubikon se v minulosti propojily i s otevřenou věznicí v Jiřicích. Odsouzení se během takzvaných pohovorů nanečisto setkávali s reálnými zaměstnavateli, od kterých dostávali zpětnou vazbu. Gabriela Hendlová, ředitelka poradenství pro klienty v Rubikonu, ale přiznává, že jejich pomoc je potřeba hlavně v klasických věznicích: „V Jiřicích jsem byla několikrát a mám pocit, že tam nás nepotřebují. Mají takové množství odborných pracovníků, kteří umějí s odsouzenými pracovat, že bychom tam byli zbyteční.“

Avšak ani vězeň, který se ocitne v otevřené věznici, nebo je klientem Rubikonu, nemá zajištěný hladký přechod do svobodného života. „Rozhodně to není tak, že když si člověk po propuštění najde zaměstnání, tak je všechno vyřešené,“ upozorňuje Hendlová. „Tím to teprve začíná, protože práci si musí udržet, musí zvládnout čekat na výplatu, první hádky, krizi v práci nebo exekuční srážky,“ popisuje.

Autoři jsou studenti žurnalistiky na FSV UK