Dvě naprosto rozdílné osobnosti úzce spjaté s Brnem mají své výročí. Katolický básník, politický vězeň z 50. let Zdeněk Rotrekl a přesvědčený komunista, později aktivní odpůrce posrpnového „normalizačního“ režimu politolog Jaroslav Šabata.

Dva vzdělaní lidé, kteří stáli po únoru 1948 každý na druhé straně pomyslné barikády proti sobě, aby se po srpnové okupaci za tzv. normalizace sešli na stejném „hřišti“.

Osmašedesátý rok znamenal pro Rotrekla naději, která se za několik měsíců rozplynula, a brzy po srpnu opět nesměl publikovat. Šabata po návratu československých představitelů z Moskvy v srpnu 1968 nekompromisně odsoudil naši kapitulaci.

Tento jeho postoj a další aktivity ze 70. a 80. let ho přivedly mezi odpůrce „normalizačního“ režimu a také na léta do vězení. Byl i mluvčím Charty 77.

Osudy obou mužů by se mohly stát námětem pro celovečerní film. V tomto měsíci si připomínáme jejich úmrtí. Jaroslav Šabata zemřel ve věku 84 let 14. června 2012 a Zdeněk Rotrekl zemřel o rok později, 9. června 2013; v 92 letech.

Návrh na trest smrti

V listopadu si demokraticky smýšlející občané naší země připomínají výročí pádu komunismu. Protesty vysokoškolských studentů v Praze a v dalších městech podpořené nakonec všemi vrstvami společnosti tehdejšího Československa vedly k vítězství demokracie a posléze i k odchodu sovětských okupačních vojsk.

S datem 17. listopadu je ale spojeno i jedno specificky brněnské výročí. Toho dne v roce 1949 proběhl vykonstruovaný proces s vysokoškolskými funkcionáři. Mezi hlavními obžalovanými byl Zdeněk Rotrekl, kterému prokurátor navrhl trest smrti. Rozsudek byl nakonec změněn na „pouhé“ doživotí.

Básník, prozaik, esejista, publicista, literární historik, autor rozhlasových a televizních scénářů Zdeněk Rotrekl se narodil 1. října 1920 v Brně. Roku 1945 začal studovat na Masarykově univerzitě filozofii, historii, sanskrt a dějiny umění.

V letech 1945–1948 byl činný jako funkcionář Syndikátu českých spisovatelů, 1946–1948 člen výboru oblastního Svazu vysokoškolského studentstva. Po únorovém puči byl Rotrekl vyloučen ze všech organizací, v polovině dubna 1949 byl zatčen a 17. listopadu 1949 byl ve zmíněném procesu se studentskými funkcionáři odsouzen k odnětí svobody na doživotí.

Za mřížemi strávil Rotrekl dlouhých třináct let a na svobodu byl propuštěn s desetiletým podmínečným trestem na amnestii v květnu 1962. Živil se pak jako dělník-osvětlovač brněnských výkopů. V době „pražského jara“ byl Rotrekl občansky rehabilitován a mohl dokončit vysokoškolská studia.

Stal se rovněž zakládajícím členem výboru sdružení politických vězňů K 231. Od června 1968 působil jako kulturní redaktor čtrnáctideníku Obroda až do jeho zákazu koncem roku 1969. Za posrpnové „normalizace“ byl pak intenzivně činný v několika disidentských skupinách.

Na jaře 1989 obnovil samizdatové vydávání měsíčníku Akord a po listopadu opět aktivně vstoupil do veřejného života. Zdeněk Rotrekl se stal nositelem řady cen a vyznamenání, mj. Řádu T. G. Masaryka za „vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva“ (1995), Ceny Karla Havlíčka Borovského (1999), Ceny Jaroslava Seiferta (2001) a Státní ceny za literaturu (2009).

Brňan evropského smýšlení

V sobotu 23. června 2012 se ve zcela zaplněném Městském divadle v Brně konala pietní vzpomínka na politologa i politika Jaroslava Šabatu, který zemřel 14. června ve věku čtyřiaosmdesáti let.

„V tom, co se o Jaroslavovi povídá, je i spousta pomluv a nepravd. Ale pravda je, že byl komunista, již od roku 1945, a ne z mladické nerozvážnosti. On to měl rozvážené, jitřila ho nespravedlnost. Uvěřil tomu, že spravedlivější společnost je vybudovatelná a mír zajistitelný, a že nejjednodušší cestou k vybudování nového spravedlivého řádu je přidat se ke komunistům, oddat se jejich programu a podrobit se stranické kázni.  A kdo tohle udělá, právě proto, že se domnívá činit něco velkého a vznešeného, zaručeně napáchá i spoustu zla a ublíží mnoha lidem. Být členem prověrkové trojky na univerzitě po únoru 1948 a neublížit při tom mnoha lidem a nenapáchat spoustu nespravedlností, to prostě nejde. Chceme-li zachovávat a šířit čestnou pověst o Jaroslavovi, a to já chci, protože světlých a příkladných postav máme my Češi a Moravané v druhé polovině dvacátého století dost málo, nesmíme jeho životopis měnit, nýbrž toliko vykládat. Já si vykládám životopis Jaroslava Šabaty jako ukázkový příběh skutečného disidenta.“ Těmito slovy se brněnském Městském divadle s doktorem Šabatou loučil bývalý mluvčí Charty 77, evangelický duchovní Miloš Rejchrt.

Na pietní vzpomínce v Městském divadle převzala Jaroslavova dcera Anna jménem rodiny od polského velvyslance Jana Pastwy Komandérský kříž s hvězdou Řádu za zásluhy u Polské republiky, kterou Šabatovi Polsko udělilo in memoriam.

Svody komunismu

„Svody komunismu mne nezasáhly. Já věděl, díky francouzskému spisovateli Bernanosovi, že pozemský ráj je stejně nedosažitelný jako ten druhý, a že i kdyby se lidstvu podařilo k němu dospět, stal by se rájem pozemských hovad,“ prohlásil kdysi Zdeněk Rotrekl.

Doktora Jaroslava Šabatu svody komunismu zasáhly, ale dokázal se jich postupně zbavit. Zůstal ale vždy levicově orientovaným myslitelem a také Evropanem. Byl to on, kdo v sociální demokracii inicioval diskusi o omluvě sudetoněmeckým sociálním demokratům a antinacistům, kteří i přes svůj opoziční postoj byli odsunuti po válce s německou menšinou z Československa.

Pro autora tohoto textu bylo skutečně velkou ctí, že se měl možnost se s básníkem Zdeňkem Rotreklem seznámit ještě v době před pádem totality. Po listopadu 1989 jsem s tímto statečným člověkem dokonce nějakou dobu pracoval jako redaktor v tehdejším deníku Lidová demokracie.

V jednom rozhovoru mi řekl: „Vážím si lidí, kteří dokázali přiznat, že se mýlili. Prožil jsem s nimi v disidentských dobách to, čemu říkám vývoj osobnosti.“

Katolický básník Zdeněk Rotrekl, kterého cynická komunistická moc odsoudila na doživotní vězení v den, kdy o deset let dříve hnědá totalita nařídila zavřít české vysoké školy a nechala popravit studentské vůdce, zemřel 9. června 2013 jako vážený a především svobodný člověk. S tím jeho věznitelé určitě nepočítali.

V nekrolozích se občas říká, že se zemřelým odchází kus historie. Někdy to bývá jen fráze. V případě Jaroslava Šabaty je tomu ale přesně tak. Šabata prožil historii poválečného Československa i České republiky, plnou zvratů, tragických událostí i názorových veletočů.

Bylo pro mne zajímavou zkušeností, že jsem od poloviny 80. let na různých setkáních mohl diskutovat i s Jaroslavem Šabatou. Seznámil mne s ním zakázaný spisovatel a signatář Charty 77 Jiří Kratochvíl. Od té doby jsme se občas potkávali během neoficiálních diskusních setkání, většinou v soukromých bytech.

Byl jsem několikrát i u něj doma. Vzpomínám, že v kuchyni u Šabatů visel na zdi obraz prezidenta Masaryka. Doktor Šabata mne navštívil třikrát i doma v našem panelákovém bytě na sídlišti v Brně-Kohoutovicích, kde jsme do konce roku 1989 s manželkou a dcerou bydleli.

Diskuse s ním byly vždy zajímavé a bylo vidět, že má vše, co říká, zanalyzováno a promyšleno. Měl také rozsáhlé vědomosti a informace. Hlavně však dokázal naslouchat druhým, často i velmi mladým lidem, kteří – eufemisticky řečeno – nemluvili vždy se znalostí věci.

Zeptal jsem se kdysi Šabaty i na jeho vztah k Rotreklovi, poznamenaný v 50. letech zcela odlišnými osudy. Potvrdil mi to, co mi již dříve řekl téměř stejnými slovy katolický básník Zdeněk Rotrekl: „Vše jsme si již vyříkali a věřím, že jsme přátelé.“

Na oba muže je dobré v tento čas vzpomenout.