Hana Moravcová patří už víc než 30 let mezi nejznámější osobnosti česko-německého pohraničí. V roce 1990 byla jednou z hlavních iniciátorek otevření přechodu Broumov-Mähring a její aktivity v následujících letech změnily osudy mnoha lidí. Její vlastní životní příběh by vydal na tlustý román. Bývalá volejbalová reprezentantka, neúnavná organizátorka, autorka řady knih i básní oslavila tento týden 89. narozeniny.

Do malé vesnice Kyjov u Plané, kde žije od roku 1975, jí přijely osobně popřát desítky lidí z obou stran hranice. Jako ostatně každý rok. Sportovkyni, která hrála volejbal ještě v 65 letech, jakoby roky přibývaly jen na papíře. Neúnavně vypráví čtyři hodiny v kuse o své cestě za svobodou, sportovními úspěchy a životem podle vlastních představ. Mezitím uvaří kávu, vyndá z trouby jablečné šátečky, obstará kocoura. „Svoboda pro mě znamená, že si mohu kdykoliv zajet na kávu přes hranice do Mähringu,“ říká. Ví, o čem mluví. Železná opona a nesvobodný režim poznamenaly život celé její rodiny.

Idylické dětství v plzeňské vile

Hana vyrůstala spolu se svou mladší sestrou Emanuelou ve velké funkcionalistické vile v Plzni na Doubravce, kterou její otec Emanuel Valenta koupil před druhou světovou válkou od stavitele Karla Tomáška. K vile patřila obrovská zahrada s volejbalovým hřištěm a venkovním bazénem. Valentovým se dařilo dobře, ale nikdy nežili uzavřeným životem smetánky, odtrženým od reality nižších vrstev. Jejich dům i zahrada bývaly otevřené i dětem z ulice.

Emanuel Valenta pocházel z poměrně chudé rodiny, dokázal si ale sám vydělat na studia na průmyslové škole a poté na Vysoké škole báňské v Příbrami. Získal místo v plzeňské Škodovce a v 30. letech to dotáhl až na ředitele Pokusného ústavu Škodových závodů. Jako jediný Čechoslovák byl oceněn v Londýně zlatou medailí Andrewa Carnegieho za výzkum. Později měl vlastní dílnu a stal se autorem mnoha zlepšovacích návrhů a patentů.

Obě dcery Valentových se věnovaly tomu, na co měly nadání – Hana sportu a Emanuela hudbě a zpěvu. Život rodiny se ale radikálně změnil po nástupu komunistů k moci. V roce 1949 musel Emanuel Valenta zavřít svoji dílnu, o živnost přišli také rodiče jeho ženy Anny. Ti provozovali na plzeňském náměstí obchod s pleteným zbožím.

Jako bych hranici otevřela pro svého otce

Emanuel Valenta neviděl východisko ze situace a 1. března 1951 se odhodlal k útěku na západ. Zeptal se nejprve Hany, která mu byla velmi blízká a v mnohém se mu podobala, jestli by nechtěla odejít s ním. Ta to ale odmítla, v té době žila sportem. Bylo jí 16, zrovna se stala členkou týmu juniorské volejbalové reprezentace a excelovala také v gymnastice.

Valenta šel tedy sám. Do Německa se ale nedostal, stal se jednou z obětí Akce Kámen. Nikdy se nedověděl, že upadl do zákeřné pasti STB, i když něco nekalého tušil. „Když jsem si později přečetla knihu Kámen od Václavy Jandečkové, vzpomněla jsem si, že otec mi jednou říkal, že během svého nezdařeného útěku možná hranice nikdy nepřekročil. Na budově falešné německé celní policie, kam ho falešný převaděč dovedl, byl totiž nápis Grencpolizei. Správně německy je to ale Grenzpolizei, byla tam tedy chyba a otce to zarazilo. Bohužel tomu ale dál nevěnoval pozornost. Náš otec byl sám velmi poctivý a někdy byl také až příliš důvěřivý,“ vypráví Hana Moravcová.

„Původně jsme si mysleli, že otec se chystal překročit hranice na Šumavě, protože tam to znal, jezdili jsme celá rodina na Horskou Kvildu. Ale Václava Jandečková pak při svém výzkumu zjistila, že to bylo na Jalovém Dvoře nedaleko Broumova. A my, aniž bychom to v té době tušili, jsme v roce 1975 koupili chalupu v Kyjově, jen pár kilometrů odtud. A já jsem tady pak v roce 1990 otevřela spolu s Němci hraniční přechod. Jako bych ho otevřela pro svého otce,“ zamýšlí se.

Emanuel Valenta byl v rámci Akce Kámen podroben výslechu falešných německých celníků a v srpnu 1951 byl odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky. Anna Valentová s oběma dcerami směla zůstat ve vile v Plzni, komunisté jim ale vyčlenili jen dvě místnosti. Zbytek dostala k užívání prominentní rodina plukovníka. A v roce 1958 pak museli Valentovi opustit vilu definitivně, do objektu se po velmi necitlivých úpravách nastěhovala mateřská škola. Dům dostaly sestry Valentovy zpět v restituci po revoluci v roce 1989. Byl ale ve zdevastovaném stavu a musely ho prodat.

Sověti ve sportu podváděli, věří volejbalistky

Od roku 1953 byla Hana Moravcová členkou volejbalového reprezentačního týmu. Tomu se v následujících letech mimořádně dařilo. V roce 1960 byly české volejbalistky třetí na Mistrovství světa v Brazílii, v roce 1955 zvítězily na Mistrovství Evropy v Rumunsku, kde porazily tým Sovětského svazu. „Tenkrát nás poslali domů den před vyhlášením výsledků. Odůvodnili to tím, že jsme údajně chtěly být doma na zahájení spartakiády. To byl samozřejmě nesmysl. Sověti zkrátka nesnesli, že byli druzí,“ myslí si bývalá reprezentantka. Kromě toho podle ní Sověti podváděli. „Kapitánkou jejich družstva byla Alexandra Čudina, ale my jsme byly přesvědčeny, že to byl muž. Výška 190 cm, na první pohled mužská postava,“ ukazuje fotku týmu sovětských reprezentantek.

Díky volejbalu objela Hana Moravcová velký kus světa. Na dovolenou do zahraničí ale jela poprvé až v 70 letech, a to s dcerou a vnoučaty do Řecka. „To byl můj sen, díky otcově výchově jsem vyrostla s řeckými dějinami. A s Karlem Čapkem,“ usmívá se.

V 70 letech také vydala svoji sbírku básní, které napsala v mládí. I tento talent zdědila po svém všestranně nadaném otci. Ten publikoval básně pod pseudonymem Viktor Ocel. A stejně jako otec má Hana také organizační talent. Emanuel Valenta pořádal srazy hutníků, Hana organizovala padesát let srazy družstev volejbalové reprezentace, srazy volejbalového týmu, který sama trénovala v Plzni, a v neposlední řadě také srazy Čechů a Němců v pohraničí.

Emanuel Valenta naučil dceru Hanu také pracovat s nářadím, trávila s ním v dětství mnoho času v jeho dílně. Díky tomu dokázala později téměř sama opravit chalupu, zrestaurovat nábytek, ale také namalovat obraz. „Můj muž neuměl zatlouct hřebík, jak se říká. Takže když jsme koupili starý dům v Kyjově, bylo to všechno na mě,“ konstatuje Hana.

Valentu vězení zlomilo

Emanuel Valenta byl propuštěn z vězení v roce 1954. Vrátil se jako zlomený člověk, žena se s ním navíc mezitím rozvedla. „Úplně se změnil. Mluvil velmi málo, už se téměř neusmál. Býval to přitom velmi veselý a společenský člověk. Ještě když jsme žili v Plzni na Doubravce, chodili k nám vždy v sobotu přátelé mých rodičů, sroloval se koberec, pustil se gramofon a tancovalo se. I já jsem se díky tomu naučila ve svých osmi letech tančit,“ vzpomíná Hana Moravcová.

Valenta po propuštění pracoval jako topič v kotelně vědecké knihovny. V roce 1971 ho postihla mozková mrtvice a v témže roce zemřel.

Hana nemohla za komunismu studovat. Pracovala 40 let v dopravním podniku, kde jí bylo neustále připomínáno, že je nepřítelem režimu. Dostávala za svoji práci dokonce poloviční mzdu, než její kolegyně a kolegové. Celou dobu ji držel nad vodou hlavně sport. Za reprezentaci hrála až do podzimu 1962, kdy se jí narodila dcera. Poté hrála mimo ligu, v roce 1971 si udělala trenérské zkoušky a až do roku 1990 trénovala děti a dorost. Věrným jí zůstal především první tým, jehož členkou byla i její dcera Zuzana, a který dodnes pořádá každoroční sraz bývalých hráček spojený s oslavou narozenin trenérky. Ten letošní byl ve znamení olympijského trojboje.

Německy se naučila za tři měsíce

Otevření hranic v roce 1990 přihrál Haně Moravcové osud. 21. února toho roku zastavili u jejího domu v Kyjově tři Němci z Mähringu, kteří hledali někoho z české strany, kdo by se s nimi na otevření hranice podílel. „Já jsem tehdy mluvila anglicky, ale německy ne. Jela jsem s nimi proto do Broumova, kde žije můj kamarád z dětství Jiří Jeník, který německy uměl. Pak už to šlo velmi rychle, za deset dní jsme Němce vítali u závory s Becherovkou a domlouvali jsme další kroky. 30. dubna se pak závora zvedla a 15 tisíc lidí z tehdejšího Československa překročilo poprvé hranici a navštívilo Mähring,“ popisuje události Hana Moravcová.

1. července 1990 se přechod otevřel oficiálně nejdříve pro pěší a cyklisty, od listopadu i pro automobily. A už 26. července se přes broumovský přechod vydali po 45 letech poutníci ke kostelu sv. Anny v Plané. Procesí tvořilo 400 pěších poutníků a 15 autobusů.

Během organizace otevření přechodu se Hana seznámila s mnoha lidmi z Mähringu, nejvíce se ale sblížila s Rosalindou Schöner. Jezdila pak do Mähringu téměř denně na kole a od Rosy se učila německy. Stačily zhruba tři měsíce a už se domluvila. Díky tomu si pak mohla v Bavorsku občas i něco přivydělat. Vařila pro poutníky, později sedm let pomáhala v jedné domácnosti. A mezitím neúnavně zprostředkovávala nové přeshraniční kontakty a partnerství na všech úrovních.

I když pandemie covidu v posledních dvou letech kontakty omezila, a hlavně zmařila plány na oslavu 30 let výročí otevření hranice, bavorští sousedé na Hanu Moravcovou nezapomněli. Naposledy u ní byli přátelé z Mähringu včetně Rosalindy minulý víkend, aby jí popřáli k narozeninám. „22. srpna má narozeniny Rosa, tak jedu zase já tam,“ těší se Hana.

Šířily se lži a propaganda, jako dnes v Rusku

Češi v pohraničí z otevření hranice v roce 1990 příliš nadšení nebyli, vzpomíná Hana Moravcová. „Někteří se báli, že jim sudetští Němci budou chtít vzít domy, z nichž byli kdysi vyhnáni. Šířily se lži a propaganda, podobně jako dnes v Rusku,“ říká.

Lidé zapomínají a mladí už si neuvědomují, jak je svoboda důležitá, konstatuje. K 25. výročí otevření přechodu chtěla připravit výstavu v Městském kulturním středisku v Plané, aby významné události období pádu železné opony připomněla především dnešním školákům. „Tehdejší vedoucí střediska mi ale řekla, že by to nikoho nezajímalo. Později jsem se dověděla, že to byla dcera bývalého majora z pohraniční stráže,“ říká Hana Moravcová.

Na Tachovsku se o otevírání hranic příliš nemluví dodnes. Hana Moravcová proto vydala v roce 2019 spolu se svou přítelkyní z Mähringu Rosalindou Schöner knihu, kterou nazvaly 30 let svobody a přátelství. V ní tehdejší události podrobně popisují v obou jazycích. „Lidé z Broumova nejsou v kontaktu s Němci ani dnes příliš aktivní. Společná setkání organizuji stále já,“ podotýká Hana Moravcová a připomíná, že mnoho lidí v Broumově stále nemluví německy, přetrvává tedy mimo jiné jazyková bariéra.

Právě jazykovou bariéru se pokusil prolomit bavorský divadelní soubor Ovigo. Ten letos v létě vypráví příběhy obětí Akce Kámen prostřednictvím oživených vycházek v pohraničí s dvojjazyčnými scénkami. Trasy prohlídek vedou místy, na nichž se na začátku 50. let falešné hranice jakožto pasti STB na uprchlíky skutečně nacházely. Divadelní projekt, v němž účinkují i čeští herci, připomíná také příběh Emanuela Valenty.