Štěstí a dobro všem. Pohled za oponu ruské propagandy a století vymývání mozků
Skrze Vitalije a jeho rodinu můžeme nahlédnout za oponu propagandy, za ten obraz, který Rusko ze sebe navenek dělá, komentuje režisér Filip Remunda volbu protagonisty svého nového časosběrného dokumentu Štěstí a dobro všem. Dokumentární portréty pozoruhodných osobností jsou významnou součástí jeho tvorby, stejně jako objevné filmařské cesty do světa. V tomto případě se vydal na sever Ruska, do Akademického městečka u Novosibirsku.
V jednom ze zdejších bytů žije se starými rodiči Vitalij, původním vzděláním fyzik, nyní malý podnikatel ve stavebnictví. Všichni, včetně protagonistovy manželky lékařky jsou držiteli vysokoškolských diplomů, všichni volí Putina a nenávidí kapitalismus, Vitalijova matka pak zvláště Ameriku.
Především ona s lítostivou nostalgií vzpomíná na Sovětský svaz, kdy bylo všechno v pořádku a na svém místě, stát rozsáhlejší o svazové republiky, každý měl práci, na pionýrských táborech se zpívaly veselé písně.
Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost
Autorkou textu je publicistka Agáta Pilátová. Titulek a mezititulky jsou redakční.
Vitalij kvůli covidu i dalším problémům prudce zchudl, žije s podporou rodičů a v jejich bytě. Frustraci zahání provozováním drsných a fyzicky náročných sportů – zápasí v klubu rváčů, plave v ledové vodě, působí v silně pravicovém proputinovském politickém uskupení.
Také natáčí emočně vypjatá videa, čímž si také kompenzuje, co mu chybí ve skutečném životě. Jeho blogy však mají jen minimální sledovanost.
Přeje sice všem „štěstí a dobro“, přitom je ale hluboce nespokojen s nespravedlivým systémem, který ho ožebračil, i se svým postavením. Přesto ale podporuje a volí Putina – koho jiného? – on přece všechno určitě zlepší!
Koho jiného než Putina?
Život několika lidí na chladném severu plyne zdánlivě poklidně, všedně. Za obyčejností však pulzuje vzrušující niterné drama každého jednotlivce, poněkud bizarní rodinné komunity i celé (nejen zdejší) ruské společnosti. V popředí je zmarněný život nadaného a vzdělaného člověka s kdysi nadějnou budoucností.
Přeje sice všem „štěstí a dobro“, přitom je ale hluboce nespokojen s nespravedlivým systémem, který ho ožebračil, i se svým postavením. Přesto ale podporuje a volí Putina – koho jiného? – on přece všechno určitě zlepší!
Oficiální plakát k filmu.
Vitalijova frustrace vyplývá i z rodiny, v níž vyrostl. Skoro nepoznal lásku a něhu, protože jeho matka si před porodem kdesi přečetla, že rodič nemá své dítě hladit a „pusinkovat“. Nespokojenost a emocionální deficity kompenzuje pochybnou politickou angažovaností, vzrušenými blogy a drsnými sporty.
Přesvědčivost dokumentu je způsobena nejen pozoruhodnou osobností hlavní postavy a jejího životního příběhu, také vysokou kvalitou a souladem všech složek: tématu, dialogů, obrazu i zvuku.
Rozhovory o někdejší slávě Sovětského svazu a současných sociálních problémech se odehrávají v stísněných prostorách skromného bytu Vitalijových rodičů; nekonečná vodní plocha řeky Ob je sevřena ledovými krunýřem; z exteriérů – z řeky, přírody kolem, z ulic a svým způsobem i z lidí jde mráz; v záběrech z Moskvy se „delegace“ Putinových příznivců nezmůže na víc než na trapný pokus o zničení památníku Borise Němcova.
Zvláštní ocenění zaslouží dlouhé záběry osamělého Vitalije uprostřed mohutné řeky. Jeho beznadějná opuštěnost mluví sama za sebe…
Film je přesvědčivou výpovědí o všudypřítomnosti propagandy, která už více než sto let vymývá mozky občanů země. Podléhají jí celé generace.
Ušetřit si nepříjemná překvapení
Autorský tým, z něhož je třeba vedle režiséra zmínit aspoň scenáristu Michala Gábora a kameramana Jakuba Halouska, natáčel v Rusku v letech 2016–2024, zčásti v utajení. (Ukázalo se však, že ruská tajná policie o jejich aktivitách dobře věděla, a několikrát byli ve vážném ohrožení. Přinejmenším hrozilo, že jim bude znemožněno další natáčení.)
Nicméně se podařil mistrovský kousek – „vyvézt“ z Ruska silné a zneklidňující svědectví o životě a myšlení lidí, o bezútěšnosti tamní atmosféry.
Současně je film přesvědčivou výpovědí o všudypřítomnosti propagandy, která už více než sto let vymývá mozky občanů země. Podléhají jí celé generace. Přitom se o ní nikde explicitně nemluví, o to naléhavěji je však obsažena v křiklavé výzdobě ulic, v dialozích, v nostalgickém vzpomínání vzdělané, leč „sovětsky“ omezené vědkyně i v dalších sekvencích.
Dokument Filipa Remundy a jeho týmu je dalším podnětným dílem z řady českých artefaktů i publicistických počinů, které zkoumají záhady současného Ruska. A výzvou, abychom se o této zemi aktuálně snažili dovědět víc. Možná si ušetříme některá nepříjemná překvapení.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)
34 komentářů
Proč se teď můžou všichni podělat z toho jak Rusko funguje , proč jste to lidém neukazovali hned po vyhoštění jejich armád pořád a třeba denně aby pochopili jak jsou zaostalí a že nikdy nebyli přínosem našemu státu , krom obchdních transakcí o nerostných surovinách .
Komu to píštete? 80% lidí ví a těm vašim 20% to psát nemusíte. Ani děti by tomu nevěřily. Bežte do práce.
Je v zájmu všech Rusů,aby Rusko jako stát přestalo erxistovat a bylo nahrazeno menšími útvary.Pak teprve tam někoho napadne ,že jde o lidi.
Bohužel oni sami to neudělají .
Rozdělit Německo na malé státy chtěl SSSR dnes Rusko. Kapitalisti to odmítly. Trochu odbočím. Naposledy jsme vystřelily na Bílé Hoře 1620 a zvyšujeme náklady na zbrojení. E.U v Bruselu je hrob Evropy. V. B. moc dobře věděla proč z E.U. vystoupila.
Citát: V. B. moc dobře věděla proč z E.U. vystoupila. Konec citátu. A ve V. B. si nyní ještě lépe „drbou hlavy“ nad tím, co to vlastně provedli.
David Satter, Čím méně víte, tím lépe spíte, vydalo nakladatelství PROSTOR, Nad Spádem 649, Praha 4, v roce 2017, strana 6 elektronické verze
Rusko lze ve skutečnosti pochopit velice snadno, ale člověk se musí naučit cosi značně obtížného: věřit neuvěřitelnému. Lidem ze Západu může Rusko zamotat hlavu, protože k němu přistupují ze západní perspektivy a neuvědomují si, že Rusko je vesmír založený na zcela odlišném souboru hodnot. Považují-li obyvatelé Západu za samozřejmé, že jednotlivec má vnitřní hodnotu a není jenom surovým materiálem pro pošetilé úklady zkorumpovaných politiků, možná si neuvědomí, že tento pohled v Rusku není zcela rozšířený. Pro pochopení ruské reality je nutné přijmout, že ruští vládci opravdu jsou schopní vyhodit do povětří stovky vlastních občanů, aby si udrželi moc. Opravdu jsou schopní s plamenomety zaútočit na tělocvičnu plnou bezbranných rodičů a dětí. Jakmile přijmeme, že nemožné je skutečně možné, úpadek Jelcinovy doby a Putinův nástup k moci začnou dávat dokonalý smysl.
Skeptiku, tohle je dáno do značné míry rozdíly mezi římským a řeckým katolictvím – viz Velké schizma mezi Římem a Konstantinopolí a následným „přenosem impéria“ po dobytí Konstantinopole Turky do Ruska.
Asi se s tím dá něco dělat – viz třeba to Řecko, ale je to rozhodně běh na dlouhou trať. Pokusy o „lámání přes koleno“ budou mít spíš opačný efekt.
Nevím. Já jsem VUML nestudoval a tak to nedovedu správně ideologicky posoudit.
Skeptiku, to není VUML, to jsou prostě všeobecné znalosti,u nichž troíte určitým deficitem 🙂
Opravdu nevidím žádný důvod, proč bych se měl zabývat vašimi kecy a bláboly, které jsou o něčem jiném, než o čem jsem psal. To co provádíte je jednak jedním z příznaků schizofrenie a jednak naplňující dvě ze čtyř D popisovaných v knize Jsme Bellingcat: druhé D-Distort (překroutit), třetí D-Distract (odvést pozornost). Jsem rád, že jsem si tu knihu koupil. Je i o vás.
Skeptiku, v roce 1054 došlo k tzv. Velkému schizmatu viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%A9_schizma
kterým bylo křesťanství rozděleno na východní a západní větev. Vedle věroučných rozdílů východní křesťané podávali při mši nejen hostie, ale i víno, jako později protestanti. Po pádu Cařihradu bylo centrum východního křesťanství přeneseno do Moskvy. To byste měl vědět i jako absolvent základní školy. A rozdíl mezi východními a západními křesťany je větší než mezi katolíky a protestanty (což je dáno mj. prakticky tisícem let odlišného vývoje, Prostě, neznalost učebnicových fakt z dějepisu vás neomlouvá, spíš naopak.
V roce 2021 došlo k tomu, že byla v Praze v češtině vydána kniha Jse Bellingcat, která popisuje metody kremelských dezinformací, které jsou až nápadně podobné metodám vašim A. S. Pergillové. Mě zajímá co napsal pan David Satter. Co plkají A. S. Pergillové mě opravdu ale vůbec nezajímá.
V knize Putin a putinismus na straně 27 cituje autor Walter Laqueur ruského filozofa Vladimira Solovjova, který už v roce 1892 o ruském národu napsal:
Představte si člověka tělesně zdravého a silného, nadaného a ne nevlídného, protože takový je zcela zaslouženě názor na ruský lid. Víme, že tento člověk (nebo lidé) je nyní ve velmi neutěšeném stavu. Jestliže mu chceme pomoci, musíme nejprve pochopit, co mu je. Dozvíme se, že není opravdu šílený, Jeho mysl je jen do značné míry postižena falešnými idejemi folie de grandeur (blázněním z velikosti) a nepřátelstvím ke všem a ke všemu. Je lhostejný ke svým skutečným přednostem, lhostejný ke škodám, k nimž může dojít, představuje si nebezpečí, která neexistují a staví na nich ta nejabsurdnější tvrzení. Zdá se mu, že ho všichni jeho sousedé urážejí, že se dost neklanějí jeho velkoleposti a chtějí mu všemožně ubližovat. Každého v rodině obviňuje, že mu škodí a opouští ho, přechází do nepřátelského tábora. Představuje si, že mu sousedé chtějí podkopat dům, a dokonce na něj zaútočit se zbraní. Proto vydává obrovské částky na nákup zbraní, revolverů a železných zámků. Když uplyne nějaký čas, obrátí se proti vlastní rodině.
Samozřejmě mu nebudeme dávat peníze, byť bychom mu sebevíc chtěli pomoci, ale pokusíme se ho přesvědčit, že jeho myšlenky jsou nesprávné a neodůvodněné. Pokud se o tom stále nepřesvědčí a setrvá ve své mánii, nepomohou žádné peníze ani léky.
Autor knihy historik Walter Laqueur pak na závěr ještě dodává: Ani o sto dvacet let později neumím vymyslet lepší popis současného stavu.
Skeptiku, „bláznění z velikosti“ se týká prakticky všech národů, které mají nebo do nedávna měly, velký stát či dokonce impérium. Tedy dost blbnou Němci,. Francouzi, Britové, Američané a asi i další.
Hlavním problémem Ruska a Rusů je skutečnost, že tam prakticky nikdy neměli demokracii. V tomhle jsme na tom byli líp jak v roce 1945, když padla totalita nacistická, tak i v roce 1989, když padla totalita komunistická. V obou případech byli ještě ve společnosti pamětníci demokratických poměrů, o něž bylo možné se opřít.
Rusko by asi potřebovalo hodně desítek let jakési osvícené diktatury s prvky demokracie (jakou jsme tu měli za Franze Josefa I), a teprve po určité výchově obyvatelstva začít budovat opravdovou demokracii. A ta by měla přijít zdola, nikoli nějakým diktátem shora, jak tomu bylo v poraženém Německu (protože důsledkem je, že Němci neberou demokracii za svou, ale za cosi cizího, co jim bylo vnuceno vítězi války).
Ale páni A. S. Pergillové, vy takoví propagátoři a zastánci všeho ruského se nyní snažíte zlehčovat nebo dokonce popírat tvrzení ruského filozofa?
Opravdu těžko uvěřitelné.
Ne, jenom nedokázal uchopit problém v celé jeho šíři.
Opět kniha Jsme Bellingcat: první D-Dismiss (odmítnout), třetí D-Distract (odvést pozornost). V knize chybí pouze uvedení vašeho jména. Jinak tam už jste komplet.
Skeptiku, Solovjov se naprosto míjí s realitou současného Ruska.
V minulosti jste mnohokrát ukázali A. S. Pergillové, že se s tou realitou současného Ruska míjíte vy.
Viděl jsem a mohu jen doporučit. Z každé vteřiny filmu je cítit bezvýchodnost skličující russké reality, která je nejlépe dokumentována „video“ zdravicí gosudaru Putinovi, aby mu v jeho těžké životní situaci pomohl. Zoufalí lidé, dělají zoufalé činy!
Každý, kdo slibuje Štěstí a Dobro je s vysokou pravděpodobností gauner. To platí obecně a zcela jistě ne jen pro Rusko.
Ruský svět je svět války, cynizmu a lži. Jinak by nebylo možné vytvořit tak obrovský stát. Ruští historikové sečetli, že za svoji existenci do roku 1992 Rusko vedlo kolem 400 válek. Tak za dobu vlády Kateřiny II. byly mírové jen 2 roky. Rusové odevzdaně slouží své moci. V bídě, ve které žili jako nevolníci, jim car a později bolševici jako bonus za oběť krve vnukli spolupodíl na velikosti území, které vytvořili válkou a loupeží a pocit hrdosti a sebevědomí, že důležitost jejich osobností je stejně veliká, jako ta země, kterou vytvořili. Spolu s tím, vládní moc neustále vytvářela pocit ohrožení ze strany sousedů, kteří žárlí na domnělé úspěchy a velikost Ruska. K tomu byla vždy využívána přirozená i politická izolovanost od okolitého světa a propaganda ruské výjimečnosti. To, že Rusko zůstává Byzancí v tom nejhorším smyslu, nikoho nenapadá.
Sáhněte do nějaké tlustší učebnice dějepisu a dělejte si čárky, kolik válek vedl český stát. Bude to hodně podobné číslo.
Vy jste si ty čárky dělali A. S. Pergillové? Tak nám je spočítejte jak na jedné, tak na druhé straně.
Skeptiku, český stát vedl válku skoro každý rok své existence. Stačí nějaký slušnější dějepis.
Já jsem od vás ale nechtěl doporučení nějaké učebnice dějepisu. Já jsem od vás chtěl ty čárky, kterými jste se tu tak oháněl. Tak že opět kniha Jsme Bellingcat: druhé D-Distort (překroutit), třetí D-Distract (odvést pozornost).
Skeptiku, ty čárky si opravdu může udělat každý sám. Nicméně v období feudalismu byla normou válka, nikoli mír.
Tak že panu Ladislavu Malovi doporučujete něco, co jste sami ani nezkusili A. S. Pergillové.
%)Vážený skeptiku,
na rozdíl od vás i toho pána mám načteno dost, abych věděl, že český stát vznikl místními válkami, místními válkami byl také sjednocen do hájitelné podoby a vysíláním kontingentů do evropských válek si udržoval prestiž.
V podstatě ve všech tlustších a podrobnějších dějinách se dočtete u téměř každého roku, že běžela nějaká válka, místní nebo zahraniční.
Můžete jít do Pekaře nebo Sedláčka, můžete jít do starých kronik či jiných podobných zdrojů. Toulky českou minulostí také nejsou špatný zdroj, byť ne tak podrobný jako předchozí jmenované.
Maximálně může nastat problém metodický: co považovat za jednu válku a co za sérii válek či několik válek paralelně probíhajících.
Takže třeba zda bitvu u Lechu, v níž český kontingent padl témě do posledního muže ale v podstatě tím zapříčinil vítězství Svaté Říše Římské nad Maďary (a jejich vyhlazení z cca 90 %) a paralelní porážka druhého kontingentu Maďarů vojsky pod vedením českého knížete někde na moravsko – slovensko – rakouském pomezí (přesná lokalizace bitevního pole není známa) jsou jedna válka nebo dvě. Špatně a s mnoha rozpory se počítají i války Jana Lucemburského v Severní Itálii, jichž se účastnil jako mladík i jeho syn Karel. Přečíst si o nich můžete ve spisku Vita Caroli (vlastní životopis Karla IV), trochu s nadhledem to podává film „Slasti otce vlasti“. Pokud byste bral válku s každým městským státem extra, bylo by to několik válek ročně.
A český stát se opakovaně účastnil i první Stoleté války, na jejímž začátku padl Jan Lucemburský, ale podle některých historiků o dvě generace později v ní Jan Žižka, jako emisar krále Václava IV „okoukl“ vozovou hradbu. A Češi se účastnili i bitvy u Grunwaldu, což byla na počet bojujících největší středověká bitva v Evropě.
Tak že počtu oněch čárek, které jste panu Ladislavu Malovi jak na české, tak na ruské straně doporučoval, porovnávající počet válek jak na české, tak na ruské straně, se opět pan Ladislav Mala nedočkal. Pouze hromady A. S. Pergillovských blábolů.
A když se neválčilo na jeho území, tak posílal kontingenty zahraničním spojencům.
V podstatě až za Karla IV. bylo delší mírové období a dokonce se nám vyhnula první vlna „černé smrti“, ale už za jeho syna si to dějiny vynahradily, včetně domácích válek, vedených mj. jeho synovci Joštem a Prokopem.
A kolik jste si udělali čárek A. S. Pergillové? Bylo jich alespoň tolik, kolik jich míváte na tácku pod půllitrem?
Za překlep o kousek výš se omlouvám.
Jsou to horní stovky, přesné číslo závisí na použité metodice a využitých zdrojích.
Stále se snažíte hrubě počítat nebo spíše odhadovat, počet čárek na české straně, přestože jste toho údajně měl tolik přečíst. O počtu čárek na straně ruské pouze cudně mlčíte A. S. Pergillové a nezmohli jste se ani na odhad.