Skrze Vitalije a jeho rodinu můžeme nahlédnout za oponu propagandy, za ten obraz, který Rusko ze sebe navenek dělá, komentuje režisér Filip Remunda volbu protagonisty svého nového časosběrného dokumentu Štěstí a dobro všem. Dokumentární portréty pozoruhodných osobností jsou významnou součástí jeho tvorby, stejně jako objevné filmařské cesty do světa. V tomto případě se vydal na sever Ruska, do Akademického městečka u Novosibirsku.

V jednom ze zdejších bytů žije se starými rodiči Vitalij, původním vzděláním fyzik, nyní malý podnikatel ve stavebnictví. Všichni, včetně protagonistovy manželky lékařky jsou držiteli vysokoškolských diplomů, všichni volí Putina a nenávidí kapitalismus, Vitalijova matka pak zvláště Ameriku.

Především ona s lítostivou nostalgií vzpomíná na Sovětský svaz, kdy bylo všechno v pořádku a na svém místě, stát rozsáhlejší o svazové republiky, každý měl práci, na pionýrských táborech se zpívaly veselé písně.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost

Autorkou textu je publicistka Agáta Pilátová. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Vitalij kvůli covidu i dalším problémům prudce zchudl, žije s podporou rodičů a v jejich bytě. Frustraci zahání provozováním drsných a fyzicky náročných sportů – zápasí v klubu rváčů, plave v ledové vodě, působí v silně pravicovém proputinovském politickém uskupení.

Také natáčí emočně vypjatá videa, čímž si také kompenzuje, co mu chybí ve skutečném životě. Jeho blogy však mají jen minimální sledovanost.

Přeje sice všem „štěstí a dobro“, přitom je ale hluboce nespokojen s nespravedlivým systémem, který ho ožebračil, i se svým postavením. Přesto ale podporuje a volí Putina – koho jiného?  – on přece všechno určitě zlepší!

Koho jiného než Putina?

Život několika lidí na chladném severu plyne zdánlivě poklidně, všedně. Za obyčejností však pulzuje vzrušující niterné drama každého jednotlivce, poněkud bizarní rodinné komunity i celé (nejen zdejší) ruské společnosti. V popředí je zmarněný život nadaného a vzdělaného člověka s kdysi nadějnou budoucností.

Přeje sice všem „štěstí a dobro“, přitom je ale hluboce nespokojen s nespravedlivým systémem, který ho ožebračil, i se svým postavením. Přesto ale podporuje a volí Putina – koho jiného? – on přece všechno určitě zlepší!

Oficiální plakát k filmu.

Vitalijova frustrace vyplývá i z rodiny, v níž vyrostl. Skoro nepoznal lásku a něhu, protože jeho matka si před porodem kdesi přečetla, že rodič nemá své dítě hladit a „pusinkovat“. Nespokojenost a emocionální deficity kompenzuje pochybnou politickou angažovaností, vzrušenými blogy a drsnými sporty.

Přesvědčivost dokumentu je způsobena nejen pozoruhodnou osobností hlavní postavy a jejího životního příběhu, také vysokou kvalitou a souladem všech složek: tématu, dialogů, obrazu i zvuku.

Rozhovory o někdejší slávě Sovětského svazu a současných sociálních problémech se odehrávají v stísněných prostorách skromného bytu Vitalijových rodičů; nekonečná vodní plocha řeky Ob je sevřena ledovými krunýřem; z exteriérů – z řeky, přírody kolem, z ulic a svým způsobem i z lidí jde mráz; v záběrech z Moskvy se „delegace“ Putinových příznivců nezmůže na víc než na trapný pokus o zničení památníku Borise Němcova.

Zvláštní ocenění zaslouží dlouhé záběry osamělého Vitalije uprostřed mohutné řeky. Jeho beznadějná opuštěnost mluví sama za sebe…

Film je přesvědčivou výpovědí o všudypřítomnosti propagandy, která už více než sto let vymývá mozky občanů země. Podléhají jí celé generace.

Ušetřit si nepříjemná překvapení

Autorský tým, z něhož je třeba vedle režiséra zmínit aspoň scenáristu Michala Gábora a kameramana Jakuba Halouska, natáčel v Rusku v letech 2016–2024, zčásti v utajení. (Ukázalo se však, že ruská tajná policie o jejich aktivitách dobře věděla, a několikrát byli ve vážném ohrožení. Přinejmenším hrozilo, že jim bude znemožněno další natáčení.)

Nicméně se podařil mistrovský kousek – „vyvézt“ z Ruska silné a zneklidňující svědectví o životě a myšlení lidí, o bezútěšnosti tamní atmosféry.

Současně je film přesvědčivou výpovědí o všudypřítomnosti propagandy, která už více než sto let vymývá mozky občanů země. Podléhají jí celé generace. Přitom se o ní nikde explicitně nemluví, o to naléhavěji je však obsažena v křiklavé výzdobě ulic, v dialozích, v nostalgickém vzpomínání vzdělané, leč „sovětsky“ omezené vědkyně i v dalších sekvencích.

Dokument Filipa Remundy a jeho týmu je dalším podnětným dílem z řady českých artefaktů i publicistických počinů, které zkoumají záhady současného Ruska. A výzvou, abychom se o této zemi aktuálně snažili dovědět víc. Možná si ušetříme některá nepříjemná překvapení.