Řecko není jen zajímavá lokalita pro dovolenkové cesty, ale i země, která se stala synonymem pro ekonomickou krizi, země, která dává 2,58 % svého HDP na obranu, vede letité spory s Tureckem, je nárazníkem pro uprchlíky z Blízkého východu a je i místem, kde se své zájmy snaží prosazovat Čína…

„Naše stereotypní vnímání Řecka jako země, která se neustále pohybuje na pokraji bankrotu, a lidé tam leží někde pod cypřišem, není na místě. Ta země má své problémy, ale dluhová krize byla impulzem ke změnám a reformám, které přinášejí ovoce. Řecko má dnes některé úspěchy, které bychom jim mohli závidět,“ říká český velvyslanec v Řecku Jakub Karfík.

Řecko a Turecko vedou – občas dosti vyhrocené – spory o hranice v Egejském moři, o využívání nerostného bohatství ve východním Středomoří. Lze zcela vyloučit, že by se střetly, byť v nějakém malém lokálním ozbrojeném sporu, dvě země NATO?

Problémy a spory, které tam jsou, se táhnou de facto od konce první světové války. A pro českého čtenáře je třeba připomenout, že podstata sporů neleží na pevnině, ale v moři. Otevřených otázek je tam několik – jde o pobřežní vody, kontinentální šelf a přístup k nerostným zdrojům, je tam otázka vzdušného prostoru, demilitarizace ostrovů i otázka mořského práva. Tyto dlouhodobé problémy obnažil rozvoj technologií, které umožňují lepší průzkum a využívání zdrojů, zejména plynu, z mořského dna a pak otázka migrační. Tedy ochrany mořských hranic, na kterých pochopitelně, na rozdíl třeba od hranice mezi Polskem a Běloruskem, nemůžete jednoduše postavit plot. V současné době je nejvíc exponovaný problém přeletu tureckých vojenských letadel řeckým vzdušným prostorem a zejména nad obydlenými ostrovy.

Třeba v červnu 2022 řecký ministr obrany Nikos Panagiotopoulos upozornil, že v řecké armádě nyní platí „červený kód“, protože se obává „hybridních hrozeb“ ze strany Turecka… Je tu tedy i nějaké zvýšení rizika?

Riziko samozřejmě existuje. Ale spíše riziko nezamýšlených incidentů než přímého střetu. Pro každou suverénní zemi je nepřijatelné, aby se v jejím prostoru bez dovolení pohybovaly vojenské síly jiného státu. Ale obě země jsou členy NATO, Řecko je členem Evropské unie, Turecko je stále kandidátskou zemí EU. Ze všech těchto důvodů je představa přímého konfliktu něco, co s tím není kompatibilní. Ale na moři a ve vzduchu se pohybují vojenská plavidla a letouny a byly situace, kdy téměř došlo, řekněme, ke kolizím.

Řecko v centru migrace

Hraje v těch vzájemných vztazích nyní nějak roli válka na Ukrajině? Údajně se Řecko i Turecko se nyní snaží naklonit USA coby důležitého spojence a předhánějí se v podpoře Ukrajiny i nákupu amerických zbraní.

Nemůže být pochyb, že válka na Ukrajině, která skrze Černé moře s oběma zeměmi bezprostředně sousedí, se tohoto regionu dotýká. A jakýkoli konflikt má potenciál destabilizace i ve svém sousedství – nejen vojenské, ale i ekonomické, čehož jsme sami svědky. Pokud jde o vztah Turecka a Řecka k Ukrajině, obě země silně podporují Ukrajinu vojensky. Turecko ale zaujímá trochu jinou politiku. Řekové třeba Turecku velmi vytýkají, že se nepřipojilo k sankcím proti Rusku. Turecko se v konfliktu snaží působit jako prostředník.

Sám jste zmínil, že zdrojem problémů je i migrace. Pořád platí, že jsou v Řecku tisíce uprchlíků z Blízkého východu, nebo se ta situace výrazněji zklidnila?

Příliv uprchlíků se v posledních dvou letech snížil, patrně z důvodů omezení vyvolaných koronavirem. V letošním roce ale opět narůstá. Za letošek to zatím bylo asi pět a půl tisíce uprchlíků, což ve srovnání s předchozími roky není vysoké číslo. Řecko také nastoupilo politiku ochrany své námořní hranice, v důsledku toho se změnily migrační trasy i způsoby, jak se uprchlíci přes moře dopravují. Místo malých člunů se začaly používat větší lodě směřující nejprve do Itálie, nyní na jih Peloponésu.

A tady je nutné připomenout to, že překročit mořskou hranici znamená, že to někdo musí organizovat. Do pohybu uprchlíků je zapojen organizovaný zločin, je to obchod s lidmi. Někdo musí loď nakoupit, vypravit, uprchlíky na ni nasměrovat. Řecko ale také přijalo program integrace uprchlíků, pracují na výuce jazyka, hledání ubytování. Řecko je přirozeně z geografických důvodů vystavené migraci zemí asijských i afrických.

V minulosti se objevily některé české iniciativy a snahy o přesun dětí z tamních táborů do Česka – víte o tom, že by nějaké podobné snahy nadále trvaly?

To byly snahy nevládní, jistě bohulibé, ale nenaplnily se. V tuto chvíli o ničem takovém nejednáme. Je třeba si uvědomit, že situace se významně měnila a Česká republika je opravdu významným a masivním příjemcem válečných uprchlíků z Ukrajiny. To je ten rozdíl oproti předchozí uprchlické vlně ze Sýrie, která byla provázena ekonomickou migrací z Asie a Afriky. Domnívám se, že nyní Česká republika plní svou solidární úlohu členského státu EU více než vrchovatě.

Řecko u nás bereme jako synonymum ekonomických problémů. Společná evropská měna euro se v Česku pořád netěší příliš velké popularitě, jedním z argumentů je to, že „nechceme skončit jako Řecko“, případně „nechceme platit řecké dluhy“. Záchranný program byl ovšem oficiálně ukončen v roce 2018. Je to přesto na řecké ekonomice a společnosti stále patrné – ten dopad vynucených úsporných opatření?

My rádi setrváváme v určitých stereotypech. Je pravda, že Řecko prošlo dekádou hluboké krize, dluhové, fiskální, hospodářské, v podstatě od roku 2009 do roku 2018. Ta krize zemi zasáhla způsobem, který si nedokážeme představit. HDP klesl o čtvrtinu, průměrný roční plat podle OECD je dnes v Řecku 17 tisíc euro, tak nechť si to každý přepočítá na koruny a vydělí dvanácti. Dopad té krize na společnost, na obyvatele byl obrovský. Zvýšily se daně, snížily se platy, klesly výdaje.

Řeckým vládám se ale v zemi podařilo stabilizovat bankovní sektor, zastavit propad, až do covidu se dařilo držet přebytek rozpočtu. Řecko za sebou sice stále táhne obrovský dluh, ta země zchudla, ale lidé se této realitě dokázali přizpůsobit. Je obdivuhodné, že stát, který byl na pokraji úpadku, se tak vzchopil a dokázal přežít i dva roky covidu a s ním spojených opatření a dopadů. V situaci, kdy nějakých 30 % řeckého HDP tvoří příjmy z turistiky a s ní spojených oborů.

Kořeny hlubší než krize

Říkám si, jestli ten obrat nemůže teď naopak být inspirace pro Česko…

Je zjevné, že ekonomické a administrativní reformy, které Řecko pod dohledem věřitelů provedlo, měly některé úspěchy, které Řecku dnes můžeme závidět.

Například?

Popíšu vám třeba to, jak se v Řecku rozděluje – pro určité příjmové kategorie – kompenzace vysokých cen pohonných hmot, které byly nejvyšší v celé EU, až 2,20 eur. Řecko digitalizovalo systém své daňové správy, takže vy jako žadatel pošlete přes počítač žádost, uvedete své daňové číslo a SPZ svého vozu. Systém sám na daňovém úřadě prověří výši vašich příjmů za poslední rok, zda na podporu máte nárok. Přes SPZ si ověří, zda auto existuje a má zaplacené povinné ručení a jestli je to auto skutečně vaše. To udělá digitální systém automaticky a pak už jen pošle pokyn do banky, která vám buď připíše příspěvek na účet nebo nabídne digitální platební kartu s příslušným bonusem. Podobně fungovalo očkování proti covidu, evidence karantén a izolací.

Na druhé straně Řekové nemají dodnes digitalizovaný katastr nemovitostí. Ale v oblasti digitalizace státní správy udělali ohromný pokrok. Což přináší nejen komfort pro lidi, ale přináší to do země peníze, protože do Řecka přicházejí velcí hráči jako Microsoft, svůj digitální hub tam buduje třeba firma Pfizer. Takže naše stereotypní vnímání Řecka jako země, která se neustále pohybuje na pokraji bankrotu, a lidé leží někde pod cypřišem, není na místě. Ta země má své problémy, ale dluhová krize byla impulzem ke změnám a reformám, které přinášejí ovoce.

Na druhé straně – a opět je to něco, co můžeme vnímat jako případné varování i pro nás – propad příjmů, nárůst životních nákladů, vyšší daně, úsporná opatření, to vše vedlo i k řadě protestů a demonstrací. Nevedlo to k nárůstu extremismu, radikalizaci lidí v Řecku?

Řecko bývalo i dříve zemí pouličních demonstrací, které trvaly dny i týdny, hořely při tom automobily… Krize vyvolala naopak větší soudržnost řeckého obyvatelstva. Každý týden je tam sice nějaká demonstrace, ale taková velká vzedmutí lidového hněvu nebo odporu v Řecku nyní nejsou. V řecké politice jsou extremistické strany napravo i nalevo, ale nemají velký význam a jejich význam ani neroste.

Tíživé situace v Řecku využila Čína. Například čínská firma Cosco vlastní už 67 % akcií známého řeckého přístavu Pireus. Je v zemi nějak patrný nárůst čínského vlivu?

Ty kořeny jsou hlubší než je dluhová krize. Suchozemský český čtenář to asi vědět nebude, ale Řecko má druhou největší námořní obchodní flotilu na světě, největší v EU a větší než obchodní flotila Spojených států. Řečtí rejdaři jsou významnou silou a pochopitelně potřebují lodě – a ty se nejvíce staví v Číně. Takže jsou tam staré vazby mezi Řeckem a Čínou ještě z doby, kdy jsme čínskou politiku ještě neviděli v takovém kontextu, jak ji vidíme dnes.