Právě začal další díl seriálu „smlouvání o státním rozpočtu“, v historii České republiky už třiadvacátý. Nejdůležitější politická debata v roce probíhá klasicky formou střetu siláckých prohlášení typu „zemědělci/důchodci/učitelé/policisté mají málo, a MY jim vybojujeme víc“, avšak bez nějakých věcných podkladů a argumentů. Ministrům se pak nepřidává podle potřeb resortu, ale spíš za dobré chování. Chronicky tím trpí otloukánci – školství a zdravotnictví.

Jak by se asi rozpočet měl sestavovat? U každého resortu vezmeme stálé výdaje z loňska, opravíme o inflaci, započteme plánované investice a další změny nákladů. Zohlední se dlouhodobě připravované akce typu reforem školství či důchodů, prodiskutují se priority.

Pokud v sumě vyjde příliš vysoký deficit, rozhodne vláda co konkrétně by šlo škrtnout, jaká investice odložit…

Jenže takhle to reálně neprobíhá. Ministerstvo financí nezná plány ostatních resortů. Ony totiž často ani žádné nejsou, s plánováním se přece čeká na rozpočet. Jako první krok se proto vezme loňský mustr a podle oka se tu přidá, tu ubere.

Jak si v sobotu posteskli i ministři KDU-ČSL, poslední dobou na úvod ministr financí ostatním ministrům loňské rozpočty vždy preventivně proškrtá, aby jim pak mohl velkomožně přidat, a oni zůstali na svém. Show pro diváky dobrá, ale s rozumným plánováním státních financí to nemá co dělat.

Rozpočtování metodou padajícího lejna

V praxi stát aplikuje takzvanou metodu padajícího lejna (používají se i jadrnější výrazy). Částku vykopnutou z ministerstva financí přinese dejme tomu ministr školství svým náměstkům, a postupují stejně, jako předtím na financích.

„Medvěda“ dále rozporcují mezi jednotlivá oddělení, příspěvkové organizace. Ubylo proti loňsku pět miliard? Komu to lejno pošleme níž? Škrtneme něco vysokým školám? Nebo z protidrogové politiky? Sekneme sport, ten teď zlobil…

A tak se lejno nadrobí, a jeho kousky doputují až do organizací, kterým má ubýt peněz. Ty se vyděsí, a honem začnou vymýšlet důvody, proč se zrovna jim škrtat nemá – škrtalo se loni, jedou na dřeň, bude nová legislativa; a lejno vracejí zpátky nahoru.

Důvody se sejdou u náměstků, ti svá shrnutí předloží ministrovi, ten pak přinese shrnutí ze shrnutí na vládu (= moc přesně mu neřekli proč, ale nutně potřebuje víc). Vláda se pohádá, a udělá se tiskovka, jak se všichni bijí za své resorty. Ministerstvo financí připraví nový návrh rozpočtu, a celý proces padajícího lejna se opakuje. Klidně i pětkrát za rok, než se najde jakýsi kompromis, odmění se poslušní a zlobivým zatne tipec. Proto plánujeme rozpočet už teď v létě, aby se to pořádně stihlo.

Výsledek? Elektronické lejno

Ekonomovi z toho jde hlava kolem. Víc, než rozumné plánování to celé připomíná poker nebo mariáš, kdy mezi sebou ministři licitují o peníze, aniž by tušili, co druzí drží v ruce.

Jádro pudla jsou chybějící plány – neškrtají se konkrétní výdaje a investice, škrtá se plošně s tím, že daný ministr se musí nějak zařídit. Nebo naopak může rozfofrovat peníze, co zbyly. Tupost celého systému má ročně na svědomí stovky promrhaných milionů, navíc generuje hromadu zbytečné práce pro celou státní správu.

Proces rozpočtování každý rok žere čas stovkám úředníků, včetně těch nejvyšších (o politicích nemluvě). Revoluci do něj měla vnést státní pokladna. Ta dnes sice plánovat konkrétní investice umí, ale nějak se do toho nikomu nechce.

Investice se totiž nadále plánují až podle hotového rozpočtu, ne naopak. A tak se software od IBM za pět miliard použil pouze k zakonzervování starých postupů, jen to lejno už se nově posílá elektronicky.

Zbývá zodpovědět základní otázku české politiky: Může za to Babiš, nebo Kalousek?

Oba trochu, protože s tím nic neudělali, problém je ale mnohem starší. Rozpočtování ve státní správě totiž jede stále v kolejích plánované ekonomiky. Na Úřadu vlády se vylicituje plán, a až potom resorty vymýšlí, jak ho splnit na sto procent.

Dokud se tenhle přístup nezlomí, nepomůže nám ani software za desítky miliard.

Autor pracoval jako poradce na Ministerstvu financí.