Stát s odškodněním za vlastní chyby otálí a čeká na soudy. Poškozené chce odradit a znechutit

Podle zkušenosti advokátů stát žádosti o odškodnění pojímá dlouhodobě velmi obstrukčně. Proces snahy domoct se odškodnění je obvykle velmi dlouhý, a proto nákladný – nejprve pro stěžovatele, v případě prohry poté pro stát, který musí hradit výdaje protistraně. Soudy, které žádosti o odškodnění řeší, jsou navíc přetížené.

Častý přístup státu k náhradě škody za vlastní nezákonný postup se dá shrnout do pravidla: neodškodníme, počkáme si, co na to řeknou soudy. Pokud se chce třeba člověk, který strávil řadu měsíců nezákonně ve vazbě, domoct náhrady škody, čekají ho obvykle roky soudních tahanic. Jako případ může posloužit následující příběh lékaře, který neoprávněně skončil ve vazbě.

Za vazbu si může sám

Hnus v Ostravě! Zněl začátek titulku na webu TV Nova. Informoval čtenáře o tom, že lékař tamní nemocnice bral lidem s rakovinou léky a prodával je dál. Měl na tom v součtu vydělat čtyři miliony korun. Byl obviněn, přišel o práci, kariéru, později obžalován a na půl roku skončil ve vazbě (podmínkami vazby v tomto konkrétním případě i šířeji v Česku se bude zabývat další text z této série, pozn. red.).

O vině lékaře se v řadě médií psalo jako o hotové věci a podobně na něj pohlíželo i jeho okolí, pacienti i kolegové. Jenže od chvíle, co se policie začala případem zabývat a sdělila obvinění, uplynulo již pět let a případ se zatím k soudu nedostal; lékař dosud z ničeho nebyl obžalován, před soudem nestanul. Místo toho má za sebou půlroční zkušenost s tím, jak v Česku vypadá výkon vazby, kam byl vzat – jak potvrdil v jeho případě i verdikt Ústavního soudu – protiprávně.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

S návrhem na takzvanou koluzní vazbu (kdy existuje důvodná obava, že pokud obviněný zůstane na svobodě, bude působit na svědky či jinak mařit vyšetřování, pozn. red.) státní zástupce dříve neuspěl, a vyšetřování tak bylo vedeno na svobodě.

Když se obviněný později chystal odjet na zahraniční dovolenou, což předem vyšetřovatelům sdělil, státní zástupce podal okamžitě návrh na odebrání pasu, což ale soudce jako nedůvodné odmítl. Následoval však návrh na takzvanou útěkovou vazbu, kterou už jiná soudkyně téhož soudu obratem schválila a podepsala.

„Mezi neodebráním pasu jedním soudcem a vzetím do vazby jinou soudkyní neuplynulo ani 48 hodin,“ upozorňuje Marek Juráš z advokátní kanceláře Forlex, která lékaře zastupuje.

„Máme v této věci verdikt Ústavního soudu, který potvrdil, že vazba byla vzhledem k okolnostem případu nezákonná, důvod pro uvalení vazby byl nedostačující a řekněme šokující vzhledem k časové posloupnosti neodebrání pasu a vzetí do vazby. Podali jsme žádost o odškodnění,“ dodává Juráš.

Ne jeden případ, ale celý systém

Stát žádost o mimosoudní vyrovnání odmítl. „U soudu se nyní brání odškodnění dokonce tvrzením, že si ‚stěžovatel za svou nezákonnou vazbu může sám‘, když se rozhodl jako svobodný občan vycestovat v době běžícího trestního řízení. To už není o právu v tomto jednotlivém případě, ale o tom, jak je nastavený celý systém odškodňování v tomto státě,“ říká Marek Juráš.

Lékař požadoval před civilním soudem po státu odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 165 937 Kč. Kromě vlivu na psychiku a zhoršeného zdravotního stavu argumentuje i vlivem na profesní, rodinný a soukromý život. Městský soud v Praze zatím rozhodl, že odškodňovat je předčasné, když není jisté, zda se vazba nezapočítá do trestu odnětí svobody.

Případ je stále otevřený a nelze vyloučit naopak ani to, že skončí již před podáním obžaloby. Pokud by však byl uložen nepodmíněný trest, doba strávená ve vazbě by se započítala do výkonu trestu. „Ani to by však nic neměnilo na tom, že byla porušena jeho základní práva a svobody a že vazba byla nezákonná, stát by to měl uznat, minimálně se omluvit a nikoli ještě tvrdit, že si poškozený vše zavinil sám, když to přímo Ústavní soud naopak odmítl,“ podotýká advokát.

Obecně platí, že žádosti, respektive soudy o odškodné za nezákonné vazební stíhání běžně trvají roky.

„Aktuálně vedu za klienty dva případy žádosti o odškodnění za nezákonný postup státu. Mustr je stejný – podáte žádost, půl roku čekáte na zamítavé vyjádření ministerstva a pak se roky soudíte,“ podotýká právník Aleš Rozehnal, který má osobní zkušenosti s nezákonnou vazbou, v níž před dvaceti lety strávil tři měsíce.

V kombinaci s deset let trvajícím soudem, který skončil verdiktem o jeho nevině, se ve své kauze nakonec domohl nadstandardního odškodnění ve výši dvou milionů korun. „Soudil jsem se tři roky, bylo by to i déle, ale nakonec jsem se už neodvolal. Kolega se ale takto o odškodnění soudil osm let,“ říká Rozehnal.

Místo Pendolína stará lokálka

Zákon o náhradě za „škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem“ vznikal s hlavním cílem, aby se domáhání škody v odůvodněných případech pro oběti zrychlilo a usnadnilo. Realita je ale opačná. Rychleji jsou dokonce odškodňováni poškození v klasických sporech o soukromoprávní náhradu škody jako je to například v případech dopravních nehod.

„Tito lidé měli mít pomyslný lístek na Pendolino, aby se k odškodnění dostali rychleji, proto vznikl ten první stupeň, kdy žádost řeší ministerstvo. Jenže to dopadlo úplně naopak. Není to lístek na Pendolino, ale do místní lokálky, kdy vše trvá ještě mnohem déle,“ dodává advokát Juráš.

Ministerstvo spravedlnosti sice zná celkové číslo žádostí o odškodnění, jít do detailu a „odlišit právní povahu jednotlivých věcí“, tedy to, kvůli čemu žádost o odškodnění na ministerstvo doputovala, by prý bylo extrémně časově náročné, napsalo ministerstvo na žádost HlídacíPes.org o rozklíčování toho, kvůli čemu se lidé na stát kvůli odškodnění obracejí.

Ministerstvo nabízí jen celková čísla: statisticky vzato se úspěšnost žadatelů o mimosoudní odškodnění pohybuje v posledních deseti letech kolem 40 %. Vloni takto stát proplatil ve více než třech tisících případů odškodnění v souhrnné výši 116 milionů korun.

„Jen naprosto nepatrnému počtu případů ve fázi soudní je vyhověno zcela. Řada případů je ale vypořádána již v mimosoudní fázi,“ říká Michal Pleskot z tiskového oddělení Ministerstva spravedlnosti.

Minulý rok vedl stát se žadateli o odškodnění nemajetkových útrap 2174 soudních sporů, dalších 1684 bylo v roce 2020 ukončeno. V kolonce „žalobce úspěšný zcela“ je jen číslovka 30, u „žalobce úspěšný částečně“ pak 521. V celkem 1307 případech byla „žaloba zamítnuta/ukončena jinak“. Úspěšnost žadatelů u soudů se pohybuje kolem 30 %. „Problém je v tom, že někteří soudci v případech odškodňování vyloženě kopou za stát,“ je přesvědčen právník Aleš Rozehnal.

Jak lidem znepříjemnit život

Jaká má být „správná“ výše odškodného, není jasné. Jisté východisko nabídl už v roce 2012 Nejvyšší soud, kdy vydal stanovisko, že přiměřené odškodnění za vazbu činí 500 až 1500 korun za den s tím, že rozmezí je ale jen orientační. Částku odškodnění za dlouhé trestní řízení nestanovil, případ od případu je náhrada za nemajetkovou újmu způsobenou nedůvodným trestním stíháním.

Na druhé straně je i množství lidí, kteří své nároky právě kvůli vidině nových vlekoucích se soudních sporů raději vzdali. Kolik takových je, není možné zjistit, podobně jako proč – zda už jim došly nervy, peníze, nebo zda při čekání na spravedlnosti zemřeli.

Podle zkušenosti advokátů stát žádosti o odškodnění pojímá dlouhodobě velmi obstrukčně ve snaze protistranu znechutit a odradit. „Stát by měl odškodňování bez soudu využívat. Rozhodně si to může dovolit, nejde obvykle o nijak vysoké částky. Místo toho se k poškozeným, které třeba roky nezákonně stíhá, chová odporně, a dál se s nimi soudí. Klade navíc tolik překážek, že bez advokáta ani nemají šanci procesem odškodnění projít,“ říká právník Rozehnal.

Počet případů, kdy se žádost o odškodnění ze strany státu řeší mimosoudně, se podle ministerských statistik dlouhodobě pohybuje kolem 3500 ročně. Počet případů, které končí u soudu, naopak znatelně roste: v roce 2006 jich bylo 701, o pět let později 1701, vloni už 2174.

„Stát dostatečně nevyužívá možnost vyrovnat se se žádostmi o náhradu škody na úrovni státní správy. Je tam zjevná neochota převzít zodpovědnost, či neschopnost věc posoudit a rozhodnout a takřka automatické odmítání žádostí i tam, kde případ již zjevně nevyžaduje soudní přezkum, když posuzující stání úředník – právník – již má v rukou pravomocné rozhodnutí například právě Ústavního soudu, že stát pochybil a k čemu to vedlo u poškozeného,“ říká advokát Marek Juráš.

Proces snahy domoct se odškodnění je obvykle velmi dlouhý, a proto nákladný – nejprve pro stěžovatele, v případě prohry poté pro stát, který musí hradit výdaje protistraně.

Soudy, které žádosti o odškodnění řeší, jsou navíc přetížené. De facto všechna soudní řízení vůči ministerstvu spravedlnosti končí u místně příslušného Obvodního soudu pro Prahu 2. „Tyto případy tvoří dlouhodobě více než jednu třetinu veškerého civilního nápadu u zdejšího soudu. Jedná se velmi často o spory složité po právní i skutkové stránce. Civilní soudce se navíc často pohybuje v jeho ne zcela domovském terénu, například trestní, konkursní, správní věci a podobně“ říká ředitelka správy Obvodního soudu pro Prahu 2 Marcela Pröllerová.

I když podle ní soud klade v těchto případech zvýšený důraz na rychlost, nepřiměřená délka vlastního odškodňovacího řízení je samostatným důvodem pro případné navýšení přiznaného odškodnění.

„Typickým jevem odškodňovacích řízení je masivní využívání řádných i mimořádných opravných prostředků, kterých máme několikanásobně více oproti ostatním civilním nápadem srovnatelným soudům,“ doplňuje Pröllerová.

„Pokud člověk pomine finanční stránku věci pro poškozené, jde hlavně o život, rodiny a zdraví lidí. Stát se však chová bez jakékoli sebereflexe v těchto nadmíru tragických osudech, které jeho úřední aparát způsobil. Namísto toho má paušální strategii, popírat, obracet vinu proti obětem, zdržovat, znepříjemňovat život. Celé to působí dojmem, že stát chce ve skutečnosti donutit lidi, aby na vymáhání škody nakonec rezignovali,“ myslí si advokát Juráš.

Sérii textů k tématu náhrad za škody způsobené státem při výkonu veřejné moci podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.