Zejména chudší část společnosti stále silněji pociťuje růst cen, vysoké ceny energií a po desítky let nevídaná míra inflace ale dopadají v podstatě na všechny. V možnostech státu ale není pomoct všem, zdůrazňuje člen Národní ekonomické rady a profesor Vysoké školy ekonomické Jan Pavel.

Vládnoucí politici čelí stále silnějším požadavkům na to, aby rostoucí ceny lidem nějak kompenzovali. „Pokud by vláda přistoupila na nějakou plošnou kompenzaci nárůstu cen, šla by tím proti dezinflačnímu úsilí centrální banky. Opatření mají být proto hlavně adresná a zasahovat ty domácnosti, které mohou upadnout do velké chudoby,“ říká Jan Pavel v rozhovoru pro ekonomický podcast MakroMixér (připravuje jej šéfredaktor HlídacíPes.org Robert Břešťan a hlavní ekonom Patria Finance Jan Bureš, pozn. red.).

Pokud mají být opatření adresnější, jak by se mělo pomoci těm nejnižším příjmovým skupinám? Jakým způsobem to udělat co nejrychleji a nejjednodušeji?

Dosavadní sociální systém je založený na podpoře v hmotné nouzi a jeho základní nevýhoda je administrativní náročnost. Někdy oprávněná je, někdy není. Může fungovat relativně dobře v normálních dobách, kdy je počet žadatelů nějak limitovaný. Ve chvíli, kdy vám do systému krize nažene další desetitisíce domácností a do toho jsou úřady vytíženy i řešením migrační krize, pak to přestává fungovat. Třeba u příspěvku na bydlení byla patrná administrativní problematičnost i v minulosti, kdy byl poměrně velký nepoměr mezi počtem lidí, kteří teoreticky na tu dávku měli nárok a kteří o ni zažádali. Někdy se i lidé prostě stydí o sociální dávku žádat. Pokud skutečně chceme, aby společnost vydržela ten náraz, musíme systém zjednodušit, aby byl pro žadatele komfortnější.

Jan Pavel, člen Národní ekonomické rady. Foto: se svolením Národní ekonomická rada

Vláda ve snaze ulevit lidem i firmám schválila snížení spotřebních daní na pohonné hmoty. Jak hodnotíte tyto cesty, jako jsou třeba krátkodobé změny daní, třeba DPH na potraviny?

Vláda nakonec asi bude do nějakých plošných opatření dotlačena, protože to dělají státy kolem nás a ten efekt přelévání prostě funguje. Jsou v zásadě dva druhy plošných opatření. První kompenzují cenový nárůst dodatečným příjmem – to je adresně třeba ten příspěvek na bydlení, nebo snížení daně z příjmu třeba v procentním růstu slevy na poplatníka. Jako menší zlo vidím plošná opatření, která sníží cenu nějaké komodity, protože to může pozitivně ovlivnit inflační očekávání. Pokud jde konkrétně o snížení spotřební daně, nejsem z toho úplně nadšen, ale jde to aspoň tímto směrem. Jiná věc je, do jaké míry je stát schopen zabezpečit, že se ten pokles skutečně projeví v poklesu ceny. Takže součástí toho bude muset být nějaké vyjednávání, tlak na čerpadláře, distributory, a kontrola marží.

K penězům se dostat rychle

Růstem cen bude silně zasažená širší část populace, ne jen těch 20 % nejnižších příjmových občanů, ale můžeme mluvit až o 40 % lidí. Není na místě vymyslet nějaké nové schéma, které by rychle, adresně řešilo problémy, které máme?

U adresných opatření je vždycky nutné poměřovat, jestli už ten počet osob, které chcete podpořit, není už tak vysoký, že administrativní náklady jsou tak velké, že je nakonec lepší použít opatření plošné. U těch 40 % populace je nutné si říct, jestli se to dá nastavit tak jednoduše, aby to nezahltilo systém a aby to fungovalo. Potíž je, že vůbec nemáme dostatečná data – stát neví, jaké má vaše domácnost příjmy, žádný registr tohoto typu neexistuje. Další problém u růstu cen energií je třeba to, že jsou domácnosti, které mají cenu ještě na dva roky fixovanou, takže dopad na ně nyní žádný není, a to stát taky neví. Takže žádný úplně jednoduchý nástroj nevidím.

Do neutracených úspor jsme vrhli ještě další peníze a pak se samozřejmě nemůžeme divit, že je ta naše míra inflace daleko vyšší než v řadě států eurozóny.

V devadesátých letech byla inflace přes 50 %, přestože to byl hlavně dopad liberalizace cen. V roce 1997 byla inflace zhruba na dnešní úrovni. Není to tak, že jsme si za to čtvrtstoletí vysoké inflaci odvykli a velkou roli i v rozhodování politiků hraje psychologický efekt?

Samozřejmě, že je to i psychologický efekt. Ale devadesátá léta jsou do značné míry specifická, protože lidé na to byli tehdy připraveni, mluvilo se o tom, že to bude bolet. Dnes jsme si zvykli, že ekonomika funguje dobře, že máme relativně vysokou úroveň blahobytu a teď přišel tento náraz. Problematické je, že nárůst inflace je strašně rychlý, nic pozvolného a lidé jsou z toho zděšeni. Samozřejmě bychom mohli přepočítávat, kolik by stál benzín při mzdách v devadesátých letech a vyšlo by nám, že bychom za litr platili 70 – 80 Kč, jenže takhle lidi nikdy neuvažují. Problém je skutečně hlavně v té rychlosti nárazu.

Myslíte, že inflace bude dlouhodobějším fenoménem, a pokud ano, jak se na to připravit, jak třeba přenastavit sociální systém?

Inflace je dvousložková. Jedna věc je to, co přišlo ze zahraničí – energie a šok, druhá je ta vnitřní tenze, která způsobuje inflační nárůst. To je česká situace na trhu práce, který byl vyluxovaný už dlouho předtím a míra nezaměstnanosti je extrémně nízká. A pak je to důsledek špatně nastavené fiskální politiky v druhé polovině covidového období. To, co bylo z mého pohledu fatální, bylo razantní snížení daně z příjmu fyzických osob, kdy najednou domácnostem v součtu každý rok přistane navíc 100 – 120 miliard korun.

Vlivem zrušení superhrubé mzdy…

Přesně tak. Tohle strašně přiživilo inflaci. Ta postcovidová inflace je do značné míry analogií poválečných inflací. Domácnosti byly ve stejné situaci: měly nějaké příjmy, ale protože bylo regulované hospodářství, neměly je za co utratit, takže naakumulovaly velké úspory. Do toho byly poničeny dodavatelsko – odběratelské vztahy a vlády se naopak snažily snížit kupní sílu. Typicky třeba blokování vkladů za první republiky. Jenže my jsme to udělali úplně obráceně. Do neutracených úspor jsme vrhli ještě další peníze a pak se samozřejmě nemůžeme divit, že je ta naše míra inflace daleko vyšší než v řadě států eurozóny.

Plus nám ty peníze dramaticky chybějí v rozpočtu.

Druhá věc je, že za to platíte velkými deficity, což zase snižuje manévrovací prostor pro nějaké vládní intervence. Nesmíme opakovat chybu, kterou jsme udělali a zase tam plošně přilévat peníze.

A co se týká původní otázky, jak dlouho ta inflace bude trvat a co s tím?

Cesta je skutečně zjednodušit sociální systém. Jak už jsem říkal – aby ty domácnosti, které mají fakt problém, se k penězům dostaly rychle a bez nějakých obstrukcí. A druhá věc je, že vládní sektor by měl nastavovat uměřenou mzdovou politiku, aby došlo ke zpomalení inflační spirály.

Ovšem od odborů teď slyšíme: Je inflace, pojďme rychle lidem přidat.

To mají odbory v popisu práce. Ale podle mého mínění by měl být růst mezd pozvolnější, jinak se ta inflace nedá vyřešit. Stát by měl zajistit, že domácnosti nezůstanou na ulici, nebudou mít hlad a tak dále. Že by bylo funkcí státu, aby zajišťoval udržení nějaké životné úrovně střední třídy, to si úplně nemyslím. Nelze kompenzovat všechno a je nutné se smířit s tím, že je tady nějaký šok, který je do značné míry daný válkou, plus externí šok, který nikdo nečekal. Důsledky válečných konfliktů jsou vždy takové, že je populace nějak negativně zasažena. Bohužel s tím nejsme schopni dělat nic jiného než to, že můžeme ochránit ty nejslabší.

Některé daně je třeba zvýšit

Nepochybně jste zaznamenal nedávnou zprávu Nejvyššího kontrolního úřadu, který napsal, že téměř 90 % meziročního nárůstu celkových výdajů státu vůbec nesouviselo, navzdory proklamacím, s výdaji vynaloženými v souvislosti s onemocněním covid-19 a s bojem proti němu. Jak se na to díváte vy jako člen Národní rozpočtové rady?

Je třeba rozlišit to, co považovat za výdaje související s covidem. Jednoznačné to jsou kompenzační opatření, program Antivirus a další covidové programy. Diskuze může být o tom, zda tam patří investiční výdaje… Za špatný důsledek covidu považuji, že si stát úplně nesmyslně vyprázdnil příjmovou stranu: zrušení daně z nabytí nemovitých věcí a superhrubé mzdy s covidem nemělo vůbec nic společného, vypnulo se EET. Nedávalo to smysl a tohle já vidím jako hlavní problém, to si neseme jako ten balvan a kvůli tomu máme dnes vysoké schodky. Bez toho bychom do současné krize mohli jít s lepší pozicí. My pořád varovali, že ke krizím dochází, a je třeba mít prostor. A potíž je, že poté, co se přistoupilo na to, že schodky budou 200, 300, 500 miliard korun, vytratil se smysl pro řád. Zatímco ještě před rokem 2019 by návrh na zvýšení výdajů o pět miliard vyvolal velkou diskusi, teď se hází desítkami miliard a všem to přijde normální.

Když se podívám na český daňový systém, jsou tady dvě základní anomálie: velice vysoké sociální pojistné a extrémně nízká daň z příjmu fyzických osob.

V Národní rozpočtové radě jste v podstatě placeni za to, abyste vysílali varovné signály a vykřičníky směrem k vládě. Nakolik vám jsou ale politici ochotni naslouchat? Už máte možnost porovnat přístup této vlády a předchozí Babišovy…

My jsme z hlediska makroekonomické a fiskální funkce trošku něco jako Nejvyšší kontrolní úřad. Můžeme říkat, že si myslíme, že je něco špatně, ale pokud nás vláda neposlouchá, je jen na voličích, aby usoudili, zda to tedy dělá dobře, nebo špatně. Co se týče té nové vlády, je tam jednoznačný posun ke snaze dát veřejné finance dohromady rychleji, než předpokládala ta vláda předchozí, jejíž konsolidační trajektorie ukazovala, že teprve kolem roku 2030 – 2031 bychom se měli dostat na nějaké rozumné deficity. Problém je, že teď do toho vpadla válka, která si vynucuje dodatečné výdaje, takže k prohloubení schodku dojde, o tom není sporu.

Co byste udělal s nastavením daní tak, abychom se vrátili někam rozumně nazpátek?

Ve středním časovém horizontu se strukturální problém veřejných financí nedá vyřešit jinak než zvyšováním daní. Na výdajové straně nevidím žádný prostor pro to, aby se tam našly ty stovky miliard, které tam potřebujete najít, pokud nechcete sáhnout do zdravotního, důchodového či školského systému, což nechcete.

A jakých daní by se to zvýšení daní mělo či mohlo podle vás týkat?

Když se podívám na český daňový systém a porovnám ho s průměrným západním daňovým systémem, jsou tady dvě základní anomálie: velice vysoké sociální pojistné a extrémně nízká daň z příjmu fyzických osob. Já osobně bych preferoval zvýšení té daně z příjmu fyzických osob a částečně bych to kompenzoval snížením pojistného. A posílil bych – byť to je nepopulární – roli majetkových daní. Tímto způsobem bych získal nějaké dodatečné zdroje. Můžeme se pak bavit o nějaké úpravě třeba nepřímých daní, ale tohle jsou ty hlavní anomálie v českém daňovém systému.

Abych vás ale nechal dokončit předchozí myšlenku, říkal jste, že bez změny daní nevidíte cestu ven z té současné zabedněné situace vysokých deficitů.

Podle mého mínění tam skutečně není prostor. Zejména v situaci, pokud ještě potřebujete zvýšit výdaje na armádu a do toho vám postupně – a ve třicátých letech se to ještě zhorší – začnou narůstat zvyšující se výdaje na důchody, protože přijde demografická změna. A vždycky je nutné vidět, že s hospodářskou vyspělostí se vám stát vlastně neustále zdražuje. Protože vy musíte zvyšovat mzdy i ve vládním sektoru, jinak by vám lidi odešli do toho soukromého. Ale produktivitu práce přitom nejste příliš schopni zvyšovat nějakými technologickými změnami. Stát se tedy objektivně stává neustále dražším a dražším. Není trend, který by stlačoval veřejné výdaje na nižší úroveň, pokud si tedy neřekneme, že chceme něco ze služeb státu předat trhu. Ale takovou ideu tady nevidím.

Už jsme narazili na problém demografie. Řekl jste, že ve třicátých letech nás dostihne stárnutí populace. Není jistá naděje v tom, že v Česku zůstane vyšší podíl ukrajinských uprchlíků a populaci nám to trochu omladí?

Z hlediska logiky průběžného systému platí, že pokud přijde nějaká skupina osob v produktivním věku, tak to může zlepšit ufinancovatelnost systému. Nevíme, kolik lidí tu nakonec zůstane, ale i kdyby to byla třetina, polovina, tak to při nárůstu počtu lidí nad 65 let systém rozhodně nezachrání. Možná to problém zmírní, ale rozhodně to nevyřeší ufinancování průběžného důchodového systému.

Jste jako člen Národní rozpočtové rady spokojen s kombinací fiskálních pravidel, která v Česku máme? Strukturální deficit do jednoho procenta HDP a dluhová brzda na 50 % HDP. Je to podle vás ideální mix?

Hlavní problém je, že politická reprezentace to úplně nepřijala jako skutečné pravidlo. Ono se to dobře dodržuje v dobrých časech, ale ve chvíli, kdy se to prostě přestane hodit, nemají politici problém zákon změnit. Logicky se nabízí otázka, k čemu to vlastně je. Problém je i složitost pravidla strukturálního schodku… Jsem rád, že tu to pravidlo je, ale myslím, že se nevyhneme diskusi o jeho zjednodušení a větší srozumitelnosti. Ostatně i na úrovni Evropské unie se diskutuje o tom, do jaké míry je ještě Maastricht relevantní, jestli fungují nebo nefungují střednědobé cíle a jestli je stále relevantní nutit státy, aby měly dluh do 60 %, když je většina států eurozóny někde kolem stovky.

Pokud jde dluhovou brzdu, platí, že když se překonají určité stanovené limity zadlužení, vláda musí předložit návrh vyrovnaného nebo přebytkového státního rozpočtu. Loni se psalo, že tato situace vzhledem k okolnostem může nastat už v roce 2024. Změnily se nějak vaše propočty, kdy to může být, jestli vůbec?

Upřesním, že zákon neříká, že když se přesáhne dluhová brzda, musí být vyrovnaný nebo kladný rozpočet. Říká, že musí být předložen takový rozpočet, který povede k tomu, že se zase pod tu dluhovou brzdu dostanete. Čistě teoreticky můžete předložit i mírně deficitní rozpočet. Pokud jde o projekci na aplikaci dluhové brzdy už v roce 2024, ta už neplatí. Za prvé nová vláda má poněkud jinou představu o deficitech a za druhé to ovlivnila inflace. Ta mimo jiné vede k tomu, že když HDP nominálně daleko rychleji roste, tak se ten problém opticky zmenšuje. Teď děláme nové propočty, i v souvislosti s novou demografii a uvidíme, kdy se nám to tam potenciálně objeví. Ale zůstává nám velká míra nejistoty, jaké budou deficity hlavně kvůli dopadům ruské války proti Ukrajině.