Za necelé dva roky ve funkci velvyslance objel už skoro všechny české kraje. „V pohraničí jsme často ve vzájemných vztazích došli dál než ve vysoké politice,“ pochvaluje si německý ambasador Christoph Israng spolupráci obou zemí. V Česku i Německu také vidí velký posun dopředu v otázce sudetských Němců. Pořád je ale co zlepšovat, třeba i v mediálním zpravodajství.

Velvyslanec Christoph Israng (Foto: Německé velvyslanectví v Praze)

„Konkrétně v Německu si musíme přiznat, že lidé ještě nevědí o sousedech z Česka dost,“ říká Israng v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Z výjezdů do českých regionů, včetně těch pohraničních, si kromě dobrých dojmů z česko-německé spolupráce v turismu, ekonomice nebo vzájemné výuce jazyků odnesl ještě jeden poznatek.

„Stále více Čechů chápe sudetské „dědictví“ ne jako ohrožení, ale jako šanci. Že třeba potomci bývalých obyvatel můžou přispět k rozvoji vesnic svých předků a podobně,“ tvrdí Israng.

On sám se během svých více než osmi let v úřadu kancléřky Angely Merkelové na narovnání česko-německých a speciálně česko-bavorských vztahů aktivně podílel.

V rozhovoru mluví také o tom, kde leží pro diplomaty obecně červená čára, jejíž překročení může být v hostitelské zemi velvyslance vnímáno jako problém.

„Úkolem velvyslance je samozřejmě zastupovat zájmy své země. A ty taky musí propagovat. Složitější je to ve chvíli, kdy tahle propagace postojů vyzní jako udělování nějakých pokynů. Jako by se nejednalo o dva suverénní státy, ale o vztah, který není rovnocenný,“ říká.

Dostat větší „chuť“ na sousedy

Když sledujete, jak česká média referují o Německu, poznáváte v tom vaši rodnou zemi, nebo ne?

Realita v Německu má samozřejmě mnoho odstínů, stejně jako české zpravodajství o Německu. A každý jednotlivý článek, který tu vyjde, ty odstíny přirozeně nemůže vystihnout všechny.

To je správně diplomatická odpověď… Ptám se hlavně na to, jak moc ve zpravodajství českých médií o Německu – a těch německých o Česku – chybějí příspěvky, které by ukazovaly skutečný, každodenní život v té druhé zemi, tedy aby se například nepsalo jen o migraci. Týdeník Die Zeit měl třeba nedávno reportáž o úrovni jídelních vozů Českých drah. Mimochodem, vychválil je do nebe.

Ano, takové reportáže vzbuzují chuť poznat lépe svoje sousedy a nikdy není špatné mít víc takových zpráv o pozitivních věcech. Je vždycky složité, když je obraz příliš černobílý nebo když se informuje málo. Konkrétně v Německu si musíme přiznat, že lidé ještě nevědí o sousedech z Česka dost.

Zrovna ty jídelní vozy jsou samozřejmě spíš úsměvné a lehčí téma, neříkají toho příliš o životě v Česku. Ale když už o tom mluvíme, máte s nimi zkušenost vy sám?

Já můžu tu reportáž potvrdit, už jsem jel taky vlakem ČD z Prahy do Berlína a měl jsem podobně pozitivní zážitek.

Pokud jde o vážnější věci – třeba reportáže z regionů Česka a Německa, které by pomohly zprostředkovat život v sousední zemi – nechybí vám v česko-německém mediálním obrazu?

Někteří novináři to naštěstí samozřejmě dělají, jinak ale platí to, co jinde ve světě, tedy že negativní zpráva je často ta zajímavější a pak také ve zpravodajství dominuje. A to není zdaleka jen čistě česko-německý problém.

Dobré vztahy s ČR? Budou i po Merkelové

V Česku také často vidíme, že tu v médiích Německo „vysvětlují“ stále stejní lidé. Z politiků se to týká třeba Petra Bystroně, který je poslancem Bundestagu za protiimigrační a euroskeptickou AfD. Protože ale díky českým kořenům ovládá zdejší jazyk, je pro česká média atraktivnější, než by možná vzhledem k síle jeho strany za normálních okolností byl (AfD dostala v posledních volbách do Spolkového sněmu 12,6 procent hlasů, pozn. red.).

Vždycky je samozřejmě dobré mít co nejvíce partnerů a ambasáda to také podporuje, třeba poskytováním rozhovorů médiím, když poslanci Bundestagu z různých frakcí přijedou do Česka. Určitě neškodí udělat si o sousední zemi co možná nekomplexnější obraz.

Je to tak i obráceně? Tedy že o Česku v německých médiích mluví stále ti stejní lidé?

Tam je samozřejmě výhoda v tom, o kolik více je Čechů, kteří umí velmi dobře německy, a už proto je větší výběr respondentů pro novináře. Myslím, že i proto německá média ukazují celkem realistický obraz Česka.

OBCHODNÍCI SE STRACHEM

Nová publikace HlídacíPes.org mapující český i evropský POPULISMUS.

Více informací ZDE.

Máte pocit, že Němci – politici i společnost jako celek – dokážou dostatečně rozlišovat mezi Visegrádskými zeměmi? Tedy že Praha není Budapešť ani Varšava a že Češi můžou mít třeba jiné důvody k odmítání uprchlíků či dalším postojům než třeba Maďaři, Poláci nebo Slováci?

Myslím, že se toho musíme o sousedech naučit více. A zrovna Česko je Německu zvlášť blízké, geograficky i kulturně. Musíme šance tohoto sousedství lépe využívat. Česko je pro Německo jedním z deseti nejdůležitějších obchodních partnerů.

Když mluvíte o blízkosti, hodně se čeká, jaký vztah bude mít k východním sousedům příští německý kancléř nebo kancléřka po odchodu Angely Merkelové. Ta má, jak známo, s někdejším východním blokem osobní zkušenost, vyrůstala v NDR a v Česku má dodnes přátele ze studií. Až Německo povede někdo, kdo tuhle zkušenost mít nebude, poškodí to česko-německé vztahy?

Myslím, že ne. Je sice pravda, že kancléřka má k Česku zvlášť osobní vztah. Ke konstantám německé politiky ale patří úzká spolupráce s evropskými partnery, o to víc s nejbližšími sousedy. Stojí to i v současné koaliční smlouvě, takže to nezávisí jen na konkrétních aktérech, a proto myslím, že tomu tak bude i v budoucnu.

V pohraničí jsme dál než ve vysoké politice

Před několika týdny přišla zpráva, že Česko už není pro německé investory nejatraktivnější zemí, že ho vystřídalo Estonsko. Jak vážné varování je to pro Prahu, že nejen politické, ale ani ekonomické vztahy nejedou – jak jste sám v minulosti opakovaně řekl – „na autopilota“, ale že je na nich potřeba pořád pracovat?

Nemyslím, že si Česko pohoršilo, pořád je na špici a teď ho zkrátka těsně předehnalo Estonsko. To bodovalo hlavně digitalizací, a v téhle oblasti máme jak v Německu, tak v Česku ještě co dohánět. Takže bych tu zprávu nebral jako „varování“, protože česká ekonomika má v Německu stále velmi dobré renomé.

Když jezdíte po českých regionech, podle čeho si vybíráte cíle vašich cest? Co musí mít české město, vesnice, lokalita, aby tam přijel německý velvyslanec na návštěvu?

Já chci navštívit všechny české kraje a až na jednu výjimku už se mi to skoro podařilo. Soukromě už jsem byl ve všech krajích, oficiálně ještě jeden chybí. Zvlášť rád vidím konkrétní příklady spolupráce v česko-německém pohraničí. V Praze nebo Berlíně to někdy může být trochu teoretické, ale v pohraničí je to čistá praxe. Je tam spousta dobrých projektů, v turismu, ekonomice i vzdělávání, vzájemná výuka jazyků a podobně. Lidé si pomáhají a často už jsme v pohraničí ve vzájemných vztazích došli dál než ve vysoké politice.

Nepochybně je co chválit, vidíte ale taky nějaká vzájemná nedorozumění a problémy, třeba i v přeshraniční spolupráci?

Třeba v záchranných složkách se občas stává, že sanitka veze pacienta do sousedního státu, ale ten samotný přejezd sanitky komplikuje například pojištění, takže se pacienti musejí překládat a podobně. Právě i tam, kde ty vztahy fungují velmi dobře, máme taky ještě nějaké konkrétní úkoly, co zlepšit.

Výhrůžky za partnerství s Čechy

Právě v pohraničí jsou ale taky leckdy cítit historické jizvy, někde jsou to protiněmecké resentimenty, bolestivé vzpomínky na odsun Němců, respektive strach z návratu původních německých obyvatel a podobně. Zažil jste to při cestách po Česku také?

Ano, měli jsme i tady před ambasádou demonstraci, bylo na ní asi dvacet lidí. Organizoval to Český svaz bojovníků za svobodu a komunisté. Tři jejich zástupce jsem pak pozval dovnitř, abychom se pobavili.

Jaké to bylo?

Trochu je to pozvání překvapilo.

Bavili jste se německy?

S tlumočníkem. Myslím, že nikdy neškodí bavit se napřímo a tím překonat různé předsudky. A vidím, že obě strany udělaly velký pokrok a chtějí se víc dívat dopředu. Sudetští Němci prošli za posledních patnáct let velkou změnou a na druhé straně stále více Čechů chápe to sudetské „dědictví“ ne jako ohrožení, ale jako šanci. Že třeba potomci bývalých obyvatel můžou přispět k rozvoji vesnic svých předků a podobně.

Na tomhle sblížení Česka s Německem, a konkrétně s Bavorskem, jste se také do roku 2014 sám aktivně podílel ještě coby člen kancléřského úřadu Angely Merkelové. Jaká byla přesně vaše role při zlepšování česko-bavorských vztahů, které zatěžovala právě otázka odsunu sudetských Němců?

V úřadu kancléřky jsem strávil víc než osm let a jako rodilý Bavor jsem měl zvláštní zájem ty tehdejší problémy překonat. Jsem moc rád, že se to podařilo. Nedávno byla na tohle téma debata v bavorském parlamentu a všechny poslanecké frakce, až na jednu, se shodly, že vztahy Bavorska s Českem mají být orientované na budoucnost, ne minulost. A to mě velmi těší.

V téhle oblasti se angažuji už dlouho, vzpomínám si, jak jsem třeba začátkem 90. let, krátce po maturitě, organizoval partnerství mojí bavorské školy s jedním gymnáziem v Praze. Tehdy takové snahy ale měly ještě hodně radikálních odpůrců, šlo to dokonce tak daleko, že moji rodiče kvůli tomu dostávali výhružné telefonáty. To už je dnes naštěstí nepředstavitelné a jsem rád, že radikální síly v tomhle ohledu hrají čím dál menší roli.

Dnes česko-bavorské vztahy můžou na první pohled možná vypadat, jakoby byly dobré „odjakživa“, i z vašich vzpomínek je ale patrné, že tomu tak ještě nedávno nebylo. Čekal jste, že to zlepšení vztahů půjde tak rychle?

Jistý jsem si samozřejmě nebyl. Ale člověk se nesmí nechat odradit nebo být netrpělivý, ale dál na tom pracovat. Samozřejmostí není ani to, že v Evropě žijeme v míru a bohatství. I pro to musíme něco dělat.

Zahrada plná uprchlíků

Rád bych se ještě zeptal na jednu obecnou věc k práci velvyslance v návaznosti na dvě nedávné události. Končící česká ministryně průmyslu a obchodu Marta Nováková nedávno podlehla nátlaku čínského velvyslance a vykázala z jednání zástupce Tchaj-wanu. Americký ambasador v Německu Richard Grenell zas nedávno ostře kritizoval německou vládu za údajně nedostatečné výdaje na obranu. Kde je pro vás osobně hranice toho, kam až může velvyslanec zajít, aby to nebylo vměšování do politiky hostitelské země?

Úkolem velvyslance je samozřejmě zastupovat zájmy své země. A ty taky musí propagovat. Složitější je to ve chvíli, kdy tahle propagace postojů vyzní jako udělování nějakých pokynů. Jako by se nejednalo o dva suverénní státy, ale o vztah, který není rovnocenný. Udržet tu rovnováhu není vždy snadné, ale patří k úkolům diplomata najít ten správný tón.

Za měsíc budou volby do Evropského parlamentu. Čeká se, že v nich posílí nacionalistické a populistické strany sdružené třeba ve frakci ENF, kam patří i česká SPD Tomia Okamury. Jaké reformy EU potřebuje, aby byla konkurenceschopná tváří v tvář populistům? Zmiňovaná Alternativa pro Německo letos na sjezdu odhlasovala plán zrušit celý europarlament… Je tohle cesta?

Musíme ještě víc zprůhlednit, co se v Bruselu děje a taky znovu zdůraznit, že problémy můžeme lépe řešit společně. Ani země jako Německo neobstojí ve světě samy. Musíme se pokusit vyřešit rozpory, které v Evropské unii jsou, a být hlasem, který bude ve světě slyšet. A pak vysvětlit lidem, jak každý jednotlivý občan z členství v EU skutečně profituje.

Na podzim to bude třicet let, co zahrada německé ambasády byla plná občanů NDR, kteří se tudy chtěli dostat na Západ, což se jim nakonec také povedlo. Tohle výročí událostí, které předcházely pádu železné opony, si chce velvyslanectví připomenout poměrně ve velkém stylu…

Hlavní akcí bude den otevřených dveří pod názvem „Cesta za svobodou“ Festival svobody, který tu chceme oslavit na konci září jak s tehdejšími uprchlíky, kteří přijedou z Německa, tak s českou veřejností. Přijít může každý, kdo má zájem, bude tu hudba, prostor pro rozhovory s pamětníky a další pestrý program.

Velvyslanectví taky vydalo výzvu, ať se přihlásí aktéři tehdejších událostí z Česka i Německa, kteří mají zajímavá svědectví, fotky, artefakty spojené s výročím. Kolik už se vám ozvalo lidí?

Víc než stovka, skoro všichni z Německa. Snad přibudou ještě nějaká svědectví Čechů, kteří tehdy uprchlíkům třeba nosili jídlo. Takové příběhy chceme ukázat a komentovat, aby obraz těch událostí v Německu byl trochu pestřejší a aby se ukázalo, že při tom pomáhala i spousta Čechů.

(Pamětníci událostí z roku 1989 se ambasádě mohou přihlásit zde, pozn. red.).