Premiér Bohuslav Sobotka podpořil navrhovaný vznik evropské hraniční stráže a dodal, že bez ní nebudeme schopni regulovat migrační toky, které do Evropské unie směřují. Jak a proč bránit schengenské hranice rozebírá v textu pro HlídacíPes.org právník Aleš Rozehnal.

Návrh na vytvoření  je v souladu s Úmluvou k provedení schengenské dohody. Ta zavazuje členské státy zavést sankce proti nepovolenému překračování vnějších hranic mimo hraniční přechody a mimo stanovenou provozní dobu.

Tyto sankce mohou mít různou podobu, a to i nám nesympatickou podobu hraničních plotů. Pokud stát sám není schopen nelegálnímu překračování zabránit, je logické, že státy schengenské dohody k tomuto účelu vytvoří společné struktury.

Kdo nedokáže chránit své hranice, padne

Schengenská úmluva nezajišťuje jen občanům členských států zrušení kontrol na vnitřních hranicích schengenského prostoru, ale posiluje kontrolu společných vnějších hranic. Tato úmluva byla vystavěna na tzv. konceptu „pevnost Evropa“ a umožňuje pohybovat se bez kontrol na vnitřních hranicích, ale na vnějších hranicích měla kontroly posílit a omezit tak migraci do EU.

Zrušení kontrol na vnitřních hranicích mělo být tedy vlastně nahrazeno posílením kontrol a zavedením jiných forem dozoru na hranicích vnějších. Ochrana vnějších hranic byla všemi členskými státy považována za základní předpoklad zrušení vnitřních hranic a umožnění volného pohybu.

Ochrana hranice je jednou ze základních komponent existence státu. Stát je charakterizován státní mocí, která vynucuje dodržování práva daného státu na určitém území. Existence státního území a prosazování státního práva na tomto území je tedy výsostným znakem státu. Nic na tom nemění skutečnost, že v případě schengenského prostoru se několik států sdružilo k ochraně svých hranic a z některých hranic se tak staly pouze hranice vnitřní.

Pokud stát není schopen ochránit své státní území, mimo jiné i prostřednictvím ochrany hranice tohoto území, ztrácí charakter státu. Z tohoto důvodu je velmi nebezpečné vyjádření představitele radnice Kolína nad Rýnem, že není možno dosáhnout dodržování zákona ve všech oblastech města a že by se obyvatelé měli určitým částem vyhýbat.

Takové vyjádření v podstatě znamená rezignaci na fungování a existenci státu a je varovným signálem cesty do barbarství, kde neexistuje monopol na užití moci centrální autoritou a vynucování státem uznaných pravidel, tedy v existenci státního práva.

Premiér Sobotka má také pravdu v tom, že ochrana vnějších hranic schengenského prostoru je nejdůležitějším nástrojem realizace imigrační politiky, a to jak imigrační politiky Evropské unie, tak jednotlivých států.

V případě uprchlíků platí, že státy, které jsou vázány Úmluvou o právním postavení uprchlíků, jako např. Česká republika, nemohou stíhat pro nezákonný vstup nebo přítomnost uprchlíky, kteří přicházejíce přímo z území, kde byly ohroženy jejich život nebo svoboda.

Jiná situace je u imigrantů, tedy osob, které se přemístily do země, ve které se nenarodily nebo jejíž občanství nemají, za účelem usazení, a to z nejrůznějších důvodů, jako je nedostatek přírodních zdrojů jejich země, touha po ekonomické prosperitě, lepším podnebí či životním prostředí, zvýšení životní úrovně, spojení rodiny, únik před konfliktem nebo přírodní katastrofou a podobně.

Imigranty si každý stát vpouští na území dobrovolně, na základě svého uvážení a v naprosté většině případů na základě selektivních kritérií. Existence kritérií pro přijímání imigrantů pak vyjadřuje zcela zákonité a legitimní priority států.

Farizejské Německo

Česká republika bývá kritizována za nedostatek evropské solidarity zejména z důvodu odmítání kvót pro rozmísťování imigrantů v jednotlivých zemích Evropské unie. Tato kritika zaznívá zejména z Německa, ale je to kritika pokrytecká a farizejská.

Solidarita je dobrovolná soudržnost mezi sobě rovnými partnery, která vede k ochotě ke vzájemné pomoci a podpoře. Německo však tuto solidaritu zaměňuje s principem majorizace, tedy uplatňování práva silnějšího.

Německo nebylo solidární se státy střední Evropy, když nezodpovědně povzbuzovalo a umocňovalo imigrační vlnu, kterou chtěly tyto státy moderovat, regulovat a zvolit k ní racionální přístup. Stejně tak bylo nesolidární například v otázce výstavby plynovodu Nord Stream, která je v přímém rozporu se zájmy některých novějších členů Evropské unie.

Je vidět, že představa Německa o evropské solidaritě spočívá spíše v tom, že ostatní země budou akceptovat a realizovat německá řešení, která jsou v rozporu s jejich zájmy a jsou někdy i nepochopitelná.
Česká republika má přitom s přijímáním imigrantů bohaté a dosud velmi pozitivní zkušenosti.

Přijetí desítek tisíc slovenských a ukrajinských imigrantů zcela jednoznačně zvýšilo ekonomickou prosperitu země, jakož i heterogennost společnosti, aniž by však byla narušena společenská koheze. Na druhou stranu je pravdou, že Česká republika nemá žádné zkušenosti s přijetím většího počtu imigrantů ze zemí severní Afriky a Blízkého východu. Z tohoto důvodu je zapotřebí čerpat ze zkušeností zemí, které tyto komunity na svém území mají již delší dobu.

Přítomnost uprchlíků z těchto oblastí teoreticky může přinést společnosti určité benefity, a to jak v přílivu nových kvalifikovaných pracovníků, tak ale i v přílivu do určité míry nedostatkových pracovníků nekvalifikovaných. Uvedené se však v praxi nepotvrzuje.

Imigranti ze severní Afriky s Blízkého východu pocházejí ze zemí, kde až na výjimky nefungují sociální struktury. Tito imigranti si sebou přinášejí nedůvěru v instituce evropských hostitelských států, což vede k vytváření diaspor. Jedinou fungující strukturou v těchto oblastech bývá rodina, důsledkem čehož je to, že imigranty následuje do hostitelských zemí velký počet ekonomicky neproduktivních členů jejich rodin. Tato situace pak neúměrně zatěžuje systémy sociálního zabezpečení evropských zemí.

Možná nejzávažnějším problémem imigrace osob z těchto oblastní je však to, že pocházejí z naprosto odlišného kulturního a civilizačního okruhu. Tuto otázku není možno zploštit pouze na otázku náboženství, tedy islámu, stejně tak jako není možno západní civilizaci ztotožnit pouze s křesťanstvím.

„Tavící kotel“ Evropa? Nesmysl

Západní civilizace je kromě křesťanství výrazně ovlivněna humanismem, osvícenstvím, racionalismem a technickou a průmyslovou revolucí. Tyto složky v civilizacích severní Afriky a Blízkého východu zcela absentují. To je pak dalším důvodem vzniku diaspor, které rozkládají společnost. Jak již bylo uvedeno, určitá heterogenita společnosti je žádoucí, avšak nemůže vést k zániku společenské soudržnosti, který způsobuje ve svém důsledku rozpad společnosti.

Žádný z evropských států není „tavícím kotlíkem“, tak jako byly Spojené státy Americké nebo Austrálie, které dokázaly ze smísení různých národů vytvořit národ zcela nový. Aby bylo soužití Evropanů s imigrantskými minoritami bez větších konfliktů, musí být založeno výhradně na plné integraci imigrantů do většinové společnosti.

Integrace a existence diaspor jsou však neslučitelné.

Ochrana schengenských hranic, územní integrity suverénních států a skutečných společných zájmů Evropské unie pak může vést k rozumné imigrační politice nejen na evropské, ale i národní úrovni.

Společná pohraniční stráž

Ochranu vnější hranice schengenského prostoru by měla posílit nová evropská pohraniční a pobřežní stráž. Návrh představili členové Evropské komise Frans Timmermans a Dimitris Avramopoulos. Evropská média návrh popisují jako největší možný přesun suverenity jednotlivých členských zemí směrem k Evropské unii od vzniku společné evropské měny. Podle návrhu komise by členské státy měly dát agentuře na ochranu vnějších hranic Frontex k dispozici 1500 pohraničníků, které by bylo možné nasadit na ochranu schengenské hranice během několika dní. Evropské země by přitom v případě nutnosti musely přijmout nasazení evropských pohraničníků i proti své vůli. Doposud bylo možné vyslat příslušníky pohraniční služby Frontex na hranici jen na požádaní dotčené země.