Luxusní dům pro Louise Vuittona v Paříži, spalovna odpadů s celoroční sjezdovkou na střeše v dánské Kodani, nebo kulatá okna – prý největší svého druhu na světě – v kobkách na pražské náplavce. Otisk české firmy Sipral má přes tři sta pozoruhodných projektů v řadě zemí světa. Rozhovor o tom, jak česká firma prorazila ve světě, a o tom, že ji dobře znáte, i když si možná myslíte, že ji neznáte.

Leopold Bareš je zakladatel a majitel stavební firmy Sipral, která se specializuje na výrobu obvodových plášťů budov ze skla a lehkých kovů. Podílel se třeba na stavbě nejvyšší pražské budovy City Tower, na projektu Florentinum nebo aktuálně na nové Masaryčce.

„Do světa nás posunula stavba Danube House v Karlíně. Tu dělali mezinárodní architekti z Anglie a francouzští inženýři. V Paříži jsme pak dělali třeba na obchodu Louis Vuitton na Champs-Élysées, kde se na tamní zlatou mříž použilo sedm kilogramů zlata,“ říká Bareš v rozhovoru pro ekonomický podcast MakroMixér (připravují jej šéfredaktor HlídacíPes.org Robert Břešťan a hlavní ekonom Patria Finance Jan Bureš).

„Na českém trhu jsme už 25 let největší, a třeba v Anglii s naším obratem, který se dneska pohybuje na úrovni asi 1,5 miliardy korun patříme mezi střední firmy. I když díky zakázce na bytový dům Wardian v Londýně, která byl asi za 65 milionů liber, což jsou skoro dvě miliardy korun, jsme se dostali do první desítky,“ dodává.

Byl pro vás zpočátku nějaký handicap v tom, že jste takříkajíc firma z Východu?

Nemyslím, že by to z hlediska posuzování firmy hrálo roli. Navíc jsme nechodili do veřejných tendrů, kam by se přihlásilo třicet firem. První zahraniční zakázky byly takové, že nás pozvali klienti, kteří už nás znali, věděli, odkud jsme a že jsme firma, která funguje kreativně a dokáže vytvářet na zakázku zajímavé budovy. Je ale přirozené, že když vstupujeme do nějaké velké zakázky, tak si klient zjišťuje, co jsme zač, dělá se due dilligence. I my ale nejraději děláme s těmi, s nimiž už zkušenost máme. Nepotřebujeme mít sto zakázek ročně, nám jich stačí třeba 34.

Takže spíše zakázky odmítáte?

V Británii jsme za poslední dva tři roky i s ohledem na covidovou situaci a růst energií zakázky odmítali. Klienti pořád tlačili na cenu a my jsme vůbec nevěděli, kam se ceny budou vyvíjet, a říkali jsme, že prostě nemáme šanci cenu garantovat. Když to nebyli ochotni akceptovat, takové zakázky jsme odmítli. Když zafixujete cenu a pak přijde válka na Ukrajině a ceny energie vyletí o 300 %, tak je to problém. Takovou nestabilitu prostředí jsem za těch 30 let nezažil.

Hádat se mne nebaví

A jak to tedy funguje, když máte uzavřenou zakázku, počítáte s nějakými cenami vstupů a pak přijde invaze Ruska na Ukrajinu a hliník, ocel, izolační materiály, energie vyletí nahoru?

Je to případ od případu. Předtím byl zase brexit a my měli doložku pro případ, že se změní třeba celní sazby nebo cena dopravy. Ale mít doložku na to, že vylétnou ceny energií, protože bude válka na Ukrajině, to s vámi nikdo nepodepíše. Pak jsou to tedy těžká jednání – když na zakázce máme marži 10 až 12 % a náklady vyrostou o 20 – 25 %, tak to nemůžete ustát a jednání s klientem je nutné. Někdo řekne, že cena je pevná a je to váš problém; my pak i tak musíme zakázku dodělat, protože odejít z projektu je nereálné. Bohužel to ale neplatí směrem k nám; stává se nám, že naši menší subdodavatelé, a máme jich desítky, přijdou a řeknou, že se omlouvají, ale buď dostanou o 20 – 30 % víc, nebo nebudou moct zboží dodat. My je nemůžeme vyměnit, takže jsme v dvojím tlaku a samozřejmě to musíme přenášet dál na klienty. Musím říci, že někteří klienti to akceptují, prostě to berou, jak to je, i když všichni doufáme, že se situace stabilizuje.

V jednom rozhovoru jste řekl, že 60 % energie ztrácíte při obraně proti tomu, aby zákazník neodmítl přebrat stavbu, respektive aby vám projekt zadavatel zaplatil. Stává se to, že zadavatel hledá skulinky, důvody, proč vám peníze strhnout či nezaplatit?

To jsou dvě rozdílné věci. To, co se dělo poslední dva tři roky, je totální anomálie, s níž jsme se dosud nepotkali. Ale s některými klienty je to i o handrkování o předání díla, kdy skutečně hledají důvody, aby peníze nedoplatili nebo ještě na konci něco ušetřili. Historicky se nám stávalo, že si klienti objednávali takzvané znalce, kteří říkali, že pracují za nula a že odměnu si vezmou z toho, kolik dokáží ušetřit na dodavateli. Pak je jasné, že je jednání hrozně složité a takovým klientům se snažíme vyhýbat. My navíc nejsme stavaři, jsme strojaři ve stavařině a připravujeme na stavbu své speciální produkty.

Podobně jako se auta dělají tak, že nejdřív vznikne prototyp, ten se pár let testuje a pak se spustí sériová výroba, i my děláme každou zakázku jako prototyp, který ale musí fungovat se vším všudy – a někdy se něco nepovede. Já jsem sice perfekcionista, ale pamatuji si zakázku, kdy jsme dodávali nějaká okna, která nefungovala, jak měla. Tak jsem šel za zákazníkem se skoro zmuchlanou čepicí a ten ředitel říkal, počkejte, to je normální, já posuzuji to, jak se k tomu postavíte, jak to opravíte. A to si pamatuji dodneška. To znamená: chybu může dělat každý, ale je otázka, jak se k ní postaví. Nikdo není bezchybný.

Když jste zmínil ty prototypy, prý jste si kvůli jedné zakázce postavili realistický model několika pater domu a na něm jste fasádu a její montáž testovali.

To bylo pro zmínění londýnský Wardian. Ten projekt byl neskutečný, dostali jsme se tam díky tomu že jeden z řídících lidí, Angličan, žije tady v Čechách. Znal nás, doporučil nás, dali nám neskutečnou důvěru. Byli jsme tehdy firma s obratem 800 milionů a dostali jsme zakázku za 1,8 miliardy. Bylo to riziko jako hrom, měli jsme na to neskutečně krátký čas; běžně vývoj zakázky a příprava trvá i více než rok.

Měli jsme stavět 190metrovou budovu s podmínkou, že co týden máme předat jedno patro na dvou budovách. Tak jsme si potřebovali to, co si virtuálně vytvoříme, vyzkoušet prakticky, jestli to bude fungovat. Na dvoře jsme proto vyrobili dvoupatrovou budovu, kam jsme namontovali balkony, které byly součástí dodávky, a montovali fasády a ještě jsme řešili, že když nějaká praskne, jak to asi budeme ve výšce nějakých 180 metrů opravovat. Dneska už nám v tom hodně pomáhá 3D modelování a tisk.

Máte už poměrně velkou zkušenost z mezinárodních, hlavně evropských trhů. Jak byste tu zkušenost prizmatem stavebnictví a různých regulací popsal?

Tak kupříkladu Skandinávie, ta je hodně zajímavá. Dělali jsme tam zakázku na moderní spalovnu odpadů v Kodani, která má na střeše sjezdovku. Museli jsme kvůli tomu vytvořit v Kodani pobočku, nemohli jsme mít externí dodavatele, ale museli jsme všechny pracovníky řádně zaměstnat, přičemž tam všichni okamžitě vstoupili do odborů. Byla třeba povinnost, že každý zaměstnanec bude mít samostatný pokoj, svou koupelnu a kuchyň.

Taková striktní pravidla pracovní sílu hodně zdražují, ale zase ty podmínky byly jasné od začátku. Bylo dané hřiště a řekli nám, jak to má být, a my jsme se museli přizpůsobit. Nepřichází v úvahu tam něco obejít třeba švarcsystémem. Tam ani nikdo nepředpokládá, že byste udělali nějakou levou, že byste nesplnili pravidla. Zároveň vás ale respektují, nikdo nezpochybňuje to, co děláte. Což je zase rozdíl třeba oproti Francii, kde Francouzi přijdou klidně tři roky poté, co dokončíte zakázku s tím, že dva roky poté, co jste tam už nebyli, se změnila nějaká pravidla a že máte platit pokutu.

Kde se vám staví nejlépe? V Británii?

V Británii se staví dobře, protože to tam máme zaběhnuté, známe trh a ten je opravdu hodně liberální, dokáže ocenit, když umíte. I když, abych nebyl tak optimistický, po té katastrofě, kdy v Londýně ve výškové budově uhořelo padesát lidí, se hrozně změnily podmínky a z těch pravidel, která byla předtím úplně jasná a konkrétní, je chaos a zmatek, začínají převládat úředníci nad techniky… Ale pořád je to nejlepší trh. Všichni říkali, jak Británie, až vystoupí z Evropské unie, půjde do kytek, ale myslím, že jí to naopak pomáhá. Trh je otevřený, míří tam peníze z celé Asie, bytové domy rostou ve velkém. Země se otvírá tím, že už není tak regulovaná evropskými pravidly, i když se s tím sami perou. Někdy říkám, že na brexit byli připraveni všichni na světě – kromě Britů.

S lidmi je to bída

Vy jste firma, která dodává produkty s vysokou přidanou hodnotou, což je směr, o kterém se pro český průmysl často mluví. Jak to ale máte s pracovníky, kteří jsou tu k dispozici na trhu práce?

Tak jestli jsem doposud působil optimisticky, tak teď budu trošku pesimističtější. To je velké téma, které nás trápí. My potřebujeme relativně specializovanou pracovní sílu a máme ohromný problém ji shánět. Dlouhá léta jsme působili jenom s českými zaměstnanci, pak jsme používali slovenské, později jsme museli přejít na ukrajinské. S příchodem války se stalo to, že oni dostali v podstatě možnost jít kamkoliv do světa, takže my je dva týdny zaškolovali a oni třetí týden odešli. Neustále zvyšujeme své kontrolní mechanismy, na všechno píšeme tisíce papírů a fotíme detaily a vždy se snažíme mít konkrétní lidskou odpovědnost za každý detail, a když nám někdo po 14 dnech odejde, tak je to problém.

Zkoušíme nabírat i učně, ale učňovské školství je bohužel totální tragédie. Přijde mi, že si každý myslí, že otevře počítač v kavárně a bude z něj byznysmen. Přitom myslím, že práce u nás je hodně zajímavá, je to taková tvůrčí činnost, která nás odlišuje od jiných stavebních dodavatelů. Máme skalní zaměstnance, kteří jsou u nás už 25 – 30 let a jedním z důvodů je, že můžou vodit svoje děti a teď i vnoučata a s hrdostí jim ukazovat – tohle jsem dělal já. Máme teď i projekt na robotizaci pracovišť, ale zase nemáme tak velkou opakovatelnost výroby.

Ten problém se vzděláváním je vlastně i problém podnikatelského prostředí. Kdybyste měl něco změnit v něm, co by vám jako podnikatelům, případně konkrétně podnikatelům ve stavebnictví, ve vašem oboru pomohlo?

Já jsem se účastnil takové aktivity podnikatelů, kteří vyzvali k transformaci české ekonomiky, a hlavní téma bylo, aby stát pomohl s konkurenceschopností na trzích a se zvyšováním přidané hodnoty. Což je něco, co my tu děláme třicet let. Zakázky máme, ale ocenili bychom třeba státní garance ve chvíli, kdy máme dodávku za miliardu a musíme složit sto milionů jako prováděcí záruku, dalších deset procent musíme zainvestovat do toho díla, další peníze v průběhu stavby a pak ještě čekáme, až dostaneme tu záruku zpět. To jsou finanční náklady jako hrom. Záruky jsme řešili s EGAP a myslím, že jsme se v tom hodně posunuli. My ty peníze nosíme zpátky, tak kdo jiný by měl dostat takovou podporu.

I vás se týká rostoucí důraz na ekologii, zelenání. Například musíte prokazovat spotřebu CO2 při výrobě – komplikuje vám to život?

Prokazovat to musíme, najímáme si na to i odborníky, aby nám s tím pomohli. Ale já jsem rád, že se to konečně děje, protože já si myslím, že Green Deal je cesta. Poprvé jsme se s tím setkali, když jsme dělali v Paříži pro Nadaci Louise Vuittona. Tam byla celá konstrukce navržena jako ocelová, ale my místo toho přišli s recyklovaným hliníkem. Bylo to zajímavější a zároveň byla konstrukce o až o 60 % lehčí. Tím pádem toho vozíte méně a i uhlíková stopa je menší.

Teď je to ohromný trend v Británii, kde se požaduje skoro devadesátiprocentní recyklát hliníku. Doba, kdy bylo levnější dovézt na stavbu žulu až Číny, protože byla i tak o 200 korun levnější než ta, která se těží 200 kilometrů za Prahou, což bylo úplně absurdní, taky naštěstí skončila. Teď třeba spolupracujeme s jednou start-upovou firmou, která dělá tištěný beton a to je úplně geniální. Na stejnou konstrukci potřebujete čtvrtinu objemu betonu, robota můžete postavit přímo na stavbu, jen tam sypete směs a zbavíte se dopravních nákladů. Uhlíková stopa jenom v dopravě je gigantická a jen na té stavbě vidím, jak se mění paradigma a to, co jde a nejde.

Řešíte vy sám při rozhodování, zda jít do nějaké zakázky, hlavně byznys, výhodnost pro firmu, nebo i svůj dobrý pocit z projektu – nějakou estetiku a architektonickou kvalitu stavby?

Je to zrovna pár dní, co mi jeden klient řekl, že jsem egoistický umělec, co chce dělat jenom ty pěkný stavby. Mě ale prostě baví dělat krásné stavby, baví mě je navrhovat a vyvíjet. Takže kdybych to měl s prominutím švihat jako paneláky na Jižním městě, tak si místo toho samozřejmě raději vyberu Franka Gehryho. Na druhou stranu jsme i fabrika, která má 250 lidí, obrat za jeden půl miliardy a potřebujeme chtě nechtě svištět. Takže někdy děláme i zakázky, které jsou jenom pro peníze, protože tak to prostě je. Ale když můžu, vyberu si kreativní věci.

Rozhovor je textovou verzí ekonomického podcastu MakroMixér, který připravují hlavní ekonom Patria Finance Jan Bureš a šéfredaktor HlídacíPes.org Robert Břešťan. Tento i starší rozhovory z tohoto podcastu najdete ve všech běžných podcastových aplikacích:  Spotify, Apple Podcasts, SoundCloud a Google Podcast.