Rusko střední Evropu podcenilo. Dnes je ale i Česko součástí ruského virtuálního impéria
V Rusku převládla teorie, že Sovětský svaz se rozpadl poté, co se rozpadl tmel jeho národů – ideologická nadstavba. Důsledkem je přesvědčení, že pokud má nyní Rusko uspět v soutěži se Západem, musí zaútočit proti jeho podstatě – proti tmelu v podobě liberální demokracie.
I o tom při představení své knihy (Příběh ruské geopolitiky s podtitulem Jak se ruská myšlenka zmocnila více než šestiny světa) mluvil Jaroslav Kurfürst, politický geograf, diplomat, který v minulosti působil mimo jiné na ambasádě v Moskvě, ve Washingtonu či naposledy v Bruselu.
Pokud je naší sjednocující ideologií liberální demokracie, a proto na ni Rusko útočí, jak píšete ve své knize, co je naopak tou sjednocující ideologií dnešního Ruska?
Rusko svou sjednocující myšlenku, jednotnou ideologii, stále hledá. Ale rýsuje se ve dvou směrech. První je ve směru dovnitř – civilizacionismus. Snaha přesvědčit to pestré civilizační společenství, že my, Rusové, jsme jedna civilizace. Často se při tom operuje s představou společného osudu, který je v ruské historii mnohem více společným utrpením – zážitky předků z gulagů společná tragédie a oběti druhé světové války, společná frustrace i neformální pravidla přežití… Nepochybně to ale ty lidi tmelí.
A pak je to speciální odrůda konzervatismu, která je dnes v Rusku asi nejrozšířenější ideologií. Na liberální demokracii jim vadí hlavně ten přívlastek liberální, s tou konzervativní takový problém nemají. V Rusku jsou různé přívlastky k demokracii módní – třeba suverénní demokracie. O Rusku lze také mluvit jako o hybridní demokracii, která je spíše krytím systému založeném na klientelistických vazbách a vlastně nedemokratických praktikách, i když jsou tam zachovány formální prvky demokracie.
Jaroslav Kurfürst, foto: MZV
Putinismus není filosofický směr
Proč tedy ten ruský boj proti západní liberální demokracií?
Hybridní válka je reakce na celou tu vlnu barevných revolucí. Rusové mají za to, že naším cílem je exportovat demokracii a liberální hodnoty. Putin v OSN v roce 2010 velmi jasně a natvrdo řekl, že sociální experimenty tu už byly, že Sovětský svaz se snažil vyvézt komunismus do různých zemí světa a nepovedlo se mu to, tak nám dejte pokoj s tou vaší demokracií. Hybridní válka je v ruském pojetí obrana proti vývozu liberální demokracie a pluralitní společnosti. Proto byl pro Rusy existenciálním ohrožením Majdan, dění na Ukrajině.
Zlomem byla už oranžová revoluce v roce 2004. Od té chvíle Kreml začal řešit, jak zlepšit svoje politické nástroje a technologie, aby byli schopni ve střetu těch dvou vizí zvítězit. Následovala Gruzie, Kyrgyzstán, Libye, celé arabské jaro… Pro Rusko je každá taková věc, nyní například i Venezuela, momentem, kdy cítí vlastní ohrožení. Bylo to tak i v historii – už Kateřina Veliká ve francouzské revoluci spatřovala hrozbu pro ruskou autokracii. Zavedla cenzuru, zakázala osvícenské autory a byla připravena táhnout proti tehdejšímu pařížskému „Majdanu“.
Takže Putin je jako Kateřina Veliká?
Když se díváte na každého jednoho z dřívějších ruských vládců, řada z nich začínala jako prozápadní liberálové, s tradicí europeismu: Alexandr I., Alexandr II., Kateřina Veliká, Petr I. Začínali tím, že chtěli z Evropy více svobody, a skončili jako tvrdí konzervativci. Trajektorie od člověka, který přijde s nějakými ideály „západnika“, a skončím jako typický, vzorový autokrat, ta je v ruských dějinách častá. Jednou se mne na nějaké debatě někdo zeptal, jak Putin změnil Rusko, ale zajímavé je i to, jak Rusko změnilo Putina. Putinismus není žádný filosofický směr, je to technologický systém způsobu vlády.
Vzájemně jsme se nezajímali a Rusko nás nakonec naprosto podcenilo. Země střední Evropy sehrály významnou roli zejména v rozšíření NATO a vnesly tam i znalost o podstatě Ruska i mementa roku 1956 nebo 1968.
Jak tedy Rusko změnilo Putina?
První Putinova strategie byla proevropská. Po 11. září on opravdu věřil, že by tyto události mohly vést k jakémusi světovému diumvirátu Ruska a USA. Viděl to jako moment, kdy by Spojené státy mohly začít brát Rusko jako rovného partner a budou s ním společně bojovat proti zlu terorismu. Tehdy byl Putin ještě prozápadní. Putin II. byl jiný, Putin III. zase jiný a Putin IV. taky.
Je ale produktem čehosi širšího, hlubšího, podstatnějšího – geopolitické kultury, v níž Putin vyrůstal jako agent KGB a do níž se ponořil jako prezident. Možná měl iluze, že by mohl Rusko na Západ přitáhnout a posílit jeho moc, ale pak zjistil, že vládnout tomuto mnohoetnickému a mnohonáboženskému státu vyžaduje opravdu pevnou ruku a technologie a praktiky, které nejsou slučitelné s demokracií. Z toho jsme dospěli ke stávajícímu střetu.
Česko a rozšíření NATO
Jaká je z vašeho hlediska nynější reakce Evropy na Ruskou hybridní válku?
Kdybychom se třeba před deseti lety bavili o možnosti, že by třeba Evropa uvalila na Rusko sankce, tak by vás považovali za blázna. Byla by to absolutně nemyslitelná idea. To, že Evropa sankce opravdu přijala, je velká a důležitá věc. Evropa postupuje malými krůčky, ale to je při její různorodosti, s jejími různými tradicemi, hranicemi a historickými zkušenostmi, pochopitelné.
Evropa udělal na sobě kus práce, samozřejmě by mohla ve vztahu k hybridní válce vystupovat razantněji, ale rozhodně bych neřekl, že nějak zklamala. Sankce jsou první věc, ale vznikl StratCom East, nazýváme hybridní válku pravým jménem, mluvíme o ní, jednotlivé státy sdílejí své strategie… Je to v Evropě dnes velké téma, pociťují to i samy západní demokracie, není to jen věc Ukrajiny nebo pobaltských států. Takže Evropa udělala velký kus práce, ale kus práce ještě nepochybně zbývá a více politické odvahy by Evropě slušelo.
Jakou roli v ruském přemýšlení hraje střední Evropa a specificky Česká republika?
V Rusku se má už někdy od 19. století za to, že střední Evropa se nikdy neuměla rozhodnout, zda bude nejvyspělejší částí Východu, nebo nejzaostalejší částí Západu. Po roce 1989, po celá devadesátá léta se Rusko střední Evropou nezabývalo. My jsme byli jasně nasměrovaní na Západ, Rusko řešilo rozpad SSSR, nové vztahy v postsovětském prostoru, vztahy s Amerikou, dědictví SSSR, všechny ty velké smlouvy, které se dnes hroutí…
Vzájemně jsme se nezajímali a Rusko nás nakonec naprosto podcenilo. Země střední Evropy sehrály významnou roli zejména v rozšíření NATO a vnesly tam také znalost o podstatě Ruska i mementa roku 1956 nebo 1968. Rusové v tom svém multipolárním vidění světa podcenili to, že i malí jim mohou ve mezinárodních institucích způsobit zásadní problém. To se ale změnilo. Ten okamžik ve vztahu k České republice vidím ve vztahu k jednání o americkém radaru. V té vášnivé debatě se ukázalo, kolik je tady odpůrců a že tu pořád přežívá poměrně velká část stoupenců Ruska.
A nebyla za tím odporem naopak důsledná ruská práce?
Myslím, že se na tom začali učit, jak veřejné mínění ovlivňovat. Také si myslím, že v tom odporu prsty měli, ale teprve se na tématu radaru, ale neměli tu ještě tak dobře jako nyní zmapovanou svou myšlenkovou a mocenskou základnu. Ona se tu tehdy teprve odkopala a ukázala se. Ten rok 2008 byl ale v mnohém zajímavý a byl zlomem v ruském geopolitickém myšlení, v nástupu nové asertivity, přišla invaze do Gruzie a svou roli sehrála i velmi vlažná reakce Západu.
Vaše kniha se jmenuje Příběh ruské geopolitiky. S podtitulem Jak se ruská myšlenka zmocnila více než šestiny světa. Co je v tomto smyslu ten „ruský svět“?
Je to Rusko v různých podobách, slovanské Rusko, asijské Rusko, pravoslavné Rusko, Rusové žijící v zahraničí, ale i takzvaní proxies – jako jsou naši komunisté, ti takzvaní užiteční idioti, kteří pomáhají hybridní válku šířit a přiživují svými články a představami. Rusko se snaží světu něco nabídnout, i když přesně neví co, ale ví, že nechce liberální demokracii. Současní ruští myslitelé říkají, že geopolitika je dnes o síťování, o vytváření virtuálního propojeného impéria, které nemusí být vyjádřeno jasně ohraničeným územím, ale vlivem, zapojením všech, kterým je blízká ruská představa o světě.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Rozhodněte o přesunu sochy okupanta. Místostarosta je brzda, vyzývá iniciativa
Jan Horník: Putin neustoupí. Nás čeká moment pravdy
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
32 komentářů
Zajímavé. Takže
“ O Rusku lze také mluvit jako o hybridní demokracii, která je spíše krytím systému založeném na klientelistických vazbách a vlastně nedemokratických praktikách, i když jsou tam zachovány formální prvky demokracie.“
S touto charakteristikou lze plně souhlasit, jenomže je nutné si pak přiznat, že takto funguje celá současná demokracie, tedy i ta západní, včetně EU i ČR. A zatím ,jako to kdysi řekl pan Churchill, lepší (reálně fungující) způsob vlády ještě nikdo nenašel a neprosadil..
Přesně jste vyjádřil podstatu ruské hybridní války. „Vždyť vlastně máte to, co my.“ Putin musí mít z Vašeho uvažování radost. Zamlčujete podstatu. To, co je na Západě přešlap, který společnost nestrpí a časem odstraní, to je v ruské „demokracii“ základem vládnutí, který se dále zdokonaluje.
pane Jane, to že v západním světě neomezeně vládnou silné finanční skupiny, na tom se shodneme, ale na tom, že západní svět tento problém odstraní se neshodneme, neboť v to věří pouze idealisté a to já nejsem. Západní svět stojí a padá s těmito finančními skupinami. To by musel začít fungovat na úplně jiném principu a to hned tak nebude. Naopak se západ zahltí islamisty a pomaže směrem ke středověku. Vzpomeňte na velké civilizace v minulosti. Stejný scénář. Dnešní řešení pohlaví, obrácený rasismus, neschopnost se odrazit od nešvarů minulosti, řešení nesmyslů, kdy na skutečné problémy se nehledá řešení, ale opona.
Přesně tak…
Pánové, tak hurá do Ruska! Bude se Vám tam žít lépe!
Ale proboha vubec ne, to nejsou zadne preslapy, to jsou uz zasadni principy zapadni politicke demokracie, ktere uz dokonce obcane zmenit (odstranit) nemohou, uz to by totiz bylo v rozporu s ustavne deklarovanymi principy te demokracie. Naproti tomu , zda se to nemoznel lec muze se zmenit rezim v Rusku, pokud by odesel Putin a na jeho misto nastoupil nekdo umirnenejsi jako byl treba Jelcin. Jenomze tim se tak moc nezmeni, Rusko se tim jen priblizi tem zapadnim statum se stejnymi podminkami jak popsano vyse. A dal bude navic chtit hrat roli svetove mocnosti. A ten anektovany Krym by stejne Ukrajine nevratilo, stejne jako USA nikdy nevratily Mexiku ukradenou Floridu
Takovou upřesňující poznámku, možná z toho našeho českého pohledu až trochu puntičkářskou, ale… Zrovna Florida tedy bývala španělská (a po jednu dobu v 18.století i britská), ale nikdy ne mexická… Ale ano, španělské a pak mexické bývaly oblasti dále směrem na západ (Texas, Kalifornie, Nové Mexiko, Arizona, ale sahalo to ještě dál na sever, do Colorada, Nevady atd.).
Ale tak asi je jasné, že v minulosti různě různá území připadala na jiné státy často v důsledku mírových smluv po různých válkách, takže to vlastně získalo takový právní podklad (samozřejmě, vůbec nemluvím o nějakém podkladu etickém)… Třeba v případě těch bývalých mexických území to byla smlouva z Guadalupe Hidalgo z roku 1848, která ukončila válku mezi USA a Mexikem – a samozřejmě, takových případů máme přece nespočet i v Evropě.
Ale tak v tom současném případě Krymu, to je asi jasné… Krym byl Ruskem anektován teprve v roce 2014, Ukrajina to zatím žádnou, byť nějakou pokořující mírovou smlouvou, neuznala… Tak jistě, můžeme tady spekulovat o různých scénářích, ještě do toho zatáhnout západní společenství, resp. NATO, a tím strašák, který tady existuje už skoro 70 let (a daný stávajícím technologickým pokrokem a potenciálem, jakým disponuje jak Rusko, tak na druhé straně hlavně USA), a otázku, za jaké riziko ten poloostrov, který připadl Ukrajině teprve na základě Chruščovova rozhodnutí z roku 1954, učiněného v rámci „nedělitelného“ SSSR, pak tedy opravdu stojí, jistě i eventualitu relativně umírněného konfliktu mezi jadernými velmocemi (zvlášť když těm nejde vyloženě o „přežití“), ale na druhou stranu eventualitu, co by se mohlo stát, kdyby se takový omezený konflikt vážněji dotkl jen prestiže jedné ze stran, atd. atd.
kolik lidí / národů, skupin/ tolik názorů uspořádat spolužití národů . .najít něco, co je záhadou,je zbytečné.Tvrdě prosazovat svůj názor vede ke kolizi. Proč hledat rozpory. Pousmát se nad jiným názorem! To je řešení.
Tak v principu tak systém funguje – ale pokud se nechají klientelistické vazby na pokoji tak neustále narůstají až ten systém zabijí.
Defacto jedinou reálnou cestou je držet tyhle vazby na naprostém minimu a kdykoliv se nějaký skutečně veřejně provalí měla by být nemilosrdně zlikvidována. Stav kdy se někdo veřejně k takovému vlivu a vazbám přizná by měl být neúsnosný.
(kupříkladu žádná politická strana by se neměla veřejně hlásit k nějaké korporaci ani třeba k odborům)
nicméně, míra klientelismu v Rusku je někde jinde..
To zní od vás jako objektivní zhodnocení. Ale kdo skutečně prožil život v Rusku i na Západě ví, že je ten rozdíl diametrální!! Věřte tomu.
U nás je demokracie jen formální? Myslím, že tu jakékoliv volby na jakékoliv úrovni dokážou směrem zespodu ze strany voličů systémem docela dobře otřást. V městských částech, obcích, na krajích, nebo na státní úrovni. Na rozdíl od Ruska, kde je snaha mít všechno pod kontrolou, včetně falšování volebních výsledků. Tam vidíme, jak to dopadne, když se těmhle tendencím mocných zabetonovávat se ve funkcích a stavět si klientelistické sítě nechá volný průběh. U nás se s tím něco dělat pořád dá.
RUSKO, se po válce jinak jak nedemokraticky nechovalo, velmi slušně řečeno, nová garnitura jen pochopila, že mít moc a nemít peníze, je špatně. Rusko není velmoc, je obrovské, je tam nesmírné nerostné bohatství a to je asi tak vše, když pominu intelektuální potenciál, který je na tak početný národ stejně průměrný. Putin kdesi prohlásil, že Rusko bylo vždycky chudé, Rusové nic neměli, stačí si jen připomenout výši průměrné mzdy, řadový občan tam přežívá ze dne na den, to je realita a co se týká projevu svobodného názoru, takoví lidé jsou tam dodnes fyzicky napadáni lidmi, kteří mají jiný názor. O demokracii jakkoliv pojmenované bych tedy vůbec neskloňoval. Jsou stále nebezpeční a my by jsme neměli zapomínat na to, co nám po druhé světové válce prováděli.
Celou problematiku chování současného ruského establishmentu vysvětluje historie euroazijských Slovanů. Rusové rádi uvažují o počátcích ruské historie příchodem Rurikovců, kteří vytvořili prvodní kyjevskou Rus z mnoha osad, kmenů usídlených v jižnějších oblastech, kde se dalo pěstovat rostlinstvo, jakési obilí, které skýtalo jednak obživu, ale na příští úrodu se čekalo. Tím se osadníci stávali usedlí a snadno napadnutelní těmi, kteří na euroasijských stepíchvládli od pradávna. Byla to celá řada kmenů společenství která se stěhovala podle ročních období a jejich vůdce chán, padišáh a dalš,í vládli absolutní mocí. Netřeba jmenovat jména kmenů, jejichž uchvatitelská menalita si byla podobná. Proti jejich rozhodnutí nebylo odvolání a jejich chuť neustále zvětšovat svůj prostor, který po obsazení považovali za svůj, byl přirozenou součástí jejich mentality. V takovém prostředí po celá staletí přežívaly malé osady pozdější knížectví východních Slovanů. Je přirozené, že neustálým stykem spojeným s obavou, strachem a obranou před nájezdníky na rychlých konich, skvělými lučišníky docházelo k nesčetným bitkám, Později docházelo k promíšení těchto různých společenství. Příchodem Rurikovců propojením prvních usedlostí a osad vznikala první knížectví, která dala vznik Kyjevské Rusi. To co ve vznikajícím státu zůstalo z minulosti byla absolutní moc příštích vládců. Už to nebyli chánové, ale knížata, kterých bylo několik desítek. První carové byli na tehdejších mocných Mongolech ještě natolik závislí, že docházelo-li v některém knížectví k nepokojům pohrozil jim car pozváním Mongolů. Mentalita absolutní moci přecházela od carů k absolutní moci představenstva bolševické revoluci, dále na prvního tajemníka KSSS až na současného prezidenta ruské federace. Neustále rozšiřovat svůj prostor na základě ztráty svobody občanů na svých územích Rusům zůstala. Probíhá různými způsoby ať v míru, krizi ve válce. Dodnes Rusové nechápou, že po osvobození po válce nám zároveň zavedli nesvobodu, ze kterésme se j relativně dostali až po čtyřiceti dvou letech.
Ten rozdíl mezi Evropou a euroasijským Ruskem vznikl už v 11. století Tedhy britská šlechta, odebrala panovníkovi absolutní moc zpečetěním MAGNY CHARTY LIBERTATIs a od této doby králové uznávají právo, zatímco předtí právo uznívalo krále, který byl od Boha. Demokratický systém i když s mnoha peripetiemi existuje v Evropě dodnes, takže králové jsou premiérem informováni jak vláda rozhodla, na čem se usnesla. Proto také dokázali Britové v roce 1947 z Indie idejít , protože Indové si to přáli. Zanechali tam po dvěstěpadesáti letech demokracii, zatímco v euroasijském Rusku absolutní moc jednotlivce trvá jako dědictví minulosti.
Ne že bych s Vámi tak úplně nesouhlasil, ale když takhle striktně rozlišujete mezi euroasijským Ruskem a Evropou, tak myslím, že takto retrospektivně vzato, ta ostrovní Anglie/Británie také není tak úplně „pravá“ kontinentální Evropa… Mimochodem, Magna Charta tedy byla přijata až v první fázi 13.století (rok 1215), a i když tedy ji ještě nelze považovat za definitivní stvrzení konstituční monarchie v Anglii, každopádně opravdu založila tedy nějakou anglickou/britskou (ovšem sotva lze říci evropskou) tradici…
Vy tedy poukazujete na to, že Velká Británie dokázala po druhé světové válce odejít z Indie… No tak, právě Rusové dnes také mají pocit, že s ukončením studené války a rozpadem SSSR „jentak“ odešli s neruských republik… A vemte si, že třeba Francouzi, jistě ještě „pravější“ Evropané než Angličané/Britové, ze všech svých zámořských kolonií nebo protektorátů po druhé světové válce zdaleka tak mírově, bez krveprolití, neodešli…
Ale v každém případě s Vámi souhlasím v tom, že historické podmínky pro zformování nějaké občanské společnosti, a tím pádem i předpoklad pro nějaký demokratičtější systém, byly v té západněji položené kontinentální Evropě (a klidně tam můžeme zahrnout i nás) jistě příznivější než v tom Rusku…
Přečtěte si ten výrok pana Churchila ještě jednou a hlavně v těch souvislostech, ve kterých jej vyslovil. A pokud používáte při čtení brýle, bylo by dobré si je očistit.
Korektura – Evropa udělal.
Dobře se pamatuji, když jsme byli ČSSR, jak sovětští pionýři psali adresy na dopisy našim pionýrům ve tvaru Čechoslovackaja sovětskaja socialistíčeskaja respublika a když jsem byl s partou kamarádů před deseti lety na výletě u Bajkalu, tak jsme tamní obyvatele nikdy nepřesvědčili, že jsme nikdy nebyli sovětská svazová republika a že se Sovětský svaz nerozpadl, protože jsme ho my první opustili….je to v nich a ani vodka to nevyhnala.
V jedné diskusi mne zaujal následující názor, který by mohl být vodítkem pro porozumění ruského postoje.
Miroslav Krejčí ·
Fakulta všeobecného lékařství UK Praha
Autor dospěl k poznání, že je třeba najít nějakou novou formu sociálního a etnického spolužití, neboť v postmoderní realitě dnešních dnů demokracie přestává být zárukou svobody. Je to tak, ale abychom novou formu soužití mohli najít, musíme nalézt odpověď na otázku PROČ přestává demokracie být zárukou svobody. Fakt, že odpověď téměř nikdo nehledá, je důkazem selhávání dnešních elit. Demokracie přestává být zárukou svobody, protože byl opuštěn rozum jako její dominantní atribut a byl nahrazen ideou zbožštěného liberalismu. Dokud byl liberalismus kontrolován rozumem, přinesl demokracii velký rozkvět a lidem dosud neslýchané rozšíření svobod jedince. To však trvalo jen do doby, dokud byly svoboda a práva neoddělitelně spjata s odpovědností. Postmoderní společnost nepochopila, že násilnosti Francouzské revoluce, stejně jako obě světové války a další krutosti moderního věku nezpůsobilo selhání rozumu, ale naopak to, že rozum jako výlučně lidská schopnost byl lidmi vědomě opuštěn. A tehdy rozumem nehlídaný liberalismus dramaticky hypertrofoval, způsobil drtivou inflaci i těch nejvzácnějších hodnot a sám sebe zbožštil do absurdní podoby. Liberální inflace postihla i samotnou demokracii, o které se nadále hovoří již jen jako o liberální demokracii, která je prezentována jako její jediná legitimní podoba. Liberální inflace se v demokracii projevuje např. politickou korektností, která není ničím jiným než pokrytectvím, a také tím, že trvá na tolerantním přístupu k lidem i myšlenkám, které otevřeně deklarují svůj úmysl demokracii i svobody občanů zničit a nahradit je nekompromisním a násilně vynuceným podvolením nějaké transcendentní či světské autoritě. A to již evidentně odhaluje fanatický rozměr takovéhoto liberálního chápání demokracie. Jakkoli vzývá liberální demokracie svobodu jedince, její tolerance ke zlu vede k tomu, že občané o své svobody fakticky přicházejí. Nejen kontroly na letištích a již několik let trvající výjimečný stav ve Francii je toho názorným důkazem. Za pozornost stojí i návrhy německého Ministerstva vnitra na omezení občanských svobod v zájmu účinněnjšího boje proti terorismu. A takové situaci chce kandidát na presidenta Francie Macron podpořit další příliv imigrantů, kteří vyznávají násilnou a netolerantní ideologii islámu. Sám Masaryk říkával, že humanismus a demokracie nesmějí být bezzubými. I on si ke své obraně pořídil revolver, když byl napadán v kauze Rukopisů a L. Hilsnera. Demokracie má do budoucna naději jen tehdy, zbaví-li se liberalismu vůči zlu a ke všemu, co ji chce zničit. Právě v tomto směru potřebuje konkrétní a promyšlené reformy, které zajistí návrat k její původní hodnotě svobody, neodmyslitelně svázané s odpovědností. Jednou z myšlenek, které stojí za přezkoumání, je možnost svázání možnosti aktivně i pasivně se účastnit politického života s určitou mírou zásluhovosti. Změní-li se možnost volit z obecného práva, které je pro mnoho lidí zcela bezcenné, na respektovanou výsadu, pak je zřejmé, že lidé, kteří se o tuto svou výsadu sami přičiní, budou se svým hlasem zacházet mnohem odpovědněji. Svoboda jedince musí být přesunuta do roviny svobodného rozhodnutí každého jedince, jestli se chce o výsadu volit, resp. být volen sami přičinit. Pokud demokratický Západ neodmítne falešné božstvo liberalismu, bude stále aktuálnější otázka pouhého přežití jednotlivce. A nakonec právě v zájmu přežití se lid rozhodne vrátit se k totalitě, k silným jedincům, kteří výměnou za absolutní moc lidem bezpečnost zajistí. Ale jen bezpečnost, nikoli již svobodu. Je to na nás. dr.M.Krejčí
„Rusové mají za to, že naším cílem je exportovat demokracii a liberální hodnoty. Putin v OSN v roce 2010 velmi jasně a natvrdo řekl, že sociální experimenty tu už byly, že Sovětský svaz se snažil vyvézt komunismus do různých zemí světa a nepovedlo se mu to, tak nám dejte pokoj s tou vaší demokracií“.
Rusové mají „za to …“, právem, ale pravdu mají jen částečně, neříkají totiž. že s exportem demokracie a jejich liberálních hodnot je velmi úzce spjato úsilí o ovládnutí cizích surovinových zdrojů, mnohem spíše než o ideologii. Správně by se mělo psát tak zvaných liberálních hodnot, protože vůbec nejde o hodnoty, jak ukazují příklady Libye, Syrie apod., ale o kšeft s ropou a surovinami, které je nutno v USA získávat za cenu zničení přírody a životního prostředí, viz na př. produkce břidlicového plynu (a ropy) pomocí „frakování (z anglického hydraulic fracturing, zkráceně fracking) což je metoda vytváření puklin ve vrstvě slabě zpevněných sedimentárních hornin pomocí stlačené tekuté směsi (fracking fluid) vody s pískem a některých pomocných chemikálií (například ethylenglykol, methanol či chlorovodík)“, z nichž zhruba polovina zůstává v půdě a znečistí ji i spodní vody; ethylenglykol je také silně jedovatý (snad i proto je frakování i geologický průzkum potenciálních ložisek touto metodou, pokud si vzpomínám, v ČR zakázáno).
Bližší o této metodě je k přečtení ve Wikipedii, heslo Hydraulické štěpení.
Hezky clanek – pritom stacilo strucne napsat, ze Rusko je proste autokracie a snazi se tuto autokracii presentovat jako jakousi konzervativni demokracii. Ne – je to jen obycejna diktatura oligarchie a tradicni kult osobnosti (v Rusku a stredni Asii popularni). Takze nic pro nas ve stredni Evrope.
Zapomneli jste na pravoslavi, jakozto sjednocujici prvek Ruska, ten je naprosto zasadni. A za druhe nas nepodcenili, velice peclive sleduji situaci v nasi vlasti. Jinak dobry clanek.
Rusko je rozvratny element světa a je potřeba jeho vládu rozložit zevnitř. To, co oni dělají nám bychom měli vracet jim. Existuje tam naopak naše pátá kolona, ti kteří jsou proti Putinovi. A ty bychom měli podporovat, aby viděli, že si západ všímá, že Rusko není homogenní. Aby nebyli frustrovaní, aby necítili, že je ignorujeme a necháváme napospas zločinci Putinovi.
Podpořit snahu o demokratizaci a ideálně rozpad ruské federace. Pochybuji že všechny země jsou schopny tam nadále utvářet jednotný stát a jednotnou politiku.
Cituji: „…Bylo to tak i v historii- už Kateřina Veliká ve francouzské revoluci spatřovala hrozbu pro ruskou autokracii. Zavedla cenzuru, zakázala osvícenské autory a byla připravena táhnout proti tehdejšímu pařížskému „Majdanu““.
Tak ano, to je sice pravda… Jenže zdaleka nejen Kateřina Veliká, která nakonec proti tomu tehdejšímu pařížskému „Majdanu“ už ani nezasáhla (a sama zemřela roce 1796) a Rusko, ale daleko dřív vojensky zasáhly státy, které to měly do Francie blíž – v první řadě Rakousko a Prusko, a pak se vytvořila celá evropská koalice, ve které bylo např. i Španělsko a další státy, ale ještě dlouho ne zrovna Rusko, a kterou řídila Velká Británie. Ano, ta Velká Británie, kterou už cca od roku 1688/9 považujeme za trvalou konstituční monarchii a víceméně za nějakou už trvalou demokracii… Ale což o to, když pak i po stětí Ludvíka XVI. ti francouzští revoluční jakobíni prakticky zmasakrovali i královskou rodinu (možná trochu něco podobného, jako když právě ruští bolševici později, v roce 1918, zmasakrovali carskou rodinu Mikuláše II., ale v té Francii to bylo postupnější), ale samozřejmě zdaleka nejen královskou rodinu… A když je pak ještě navíc zase po nějakém časovém odstupu vystřídal generál Bonaparte jako posléze císař Napoleon I….
Ale to jen pro takové upřesnění…
A teď úplně něco jiného… Ten pořád opakující se termín „liberální demokracie“… Já asi opravdu chápu ty, co právě v tomhle, „liberální demokracie“, vidí také něco poněkud podezřelého, něco jako v tzv. „lidové demokracii“, kterou jsme tu přece měli od roku 1945 vlastně až cca do roku 1960…
Tedy takhle, pokud vím, ten termín „liberální demokracie“ je nejčastěji definován přibližně tak, že jde o demokratický systém, který zároveň chrání práva menšin, tedy nepřipouští, aby se to zvrhlo v nějakou tyranii většiny nebo něco takového… Tak to je samozřejmě v pořádku. Za liberálně demokratickou se označuje třeba i ČSR v letech 1918-38… Ale tady může být problém, že ten pojem „liberální demokracie“, stejně jako třeba ta „lidová demokracie“, může být poněkud ohebný a a dal by se vykládat různě…
i v západním pojetí jsou fakticky dvě verze demokracie – ta zženštilá evropská s rysy sebemrskačství a pravá americká kde je mnohem tvrdší přístup k dodržování zákonů a policie je až glorifikovanou autoritou – víc se blíží ruskému pojetí protože jde též o mnohoetnický útvar kde pořádek nejde udržet dlouhatánským debatováním.
Uz taky ne. Zo co tu davate za vzor americke demokracie prosazuje uz jen republikanska strana vetsinou. Naprosta vetsina demokrativke strany uz prosazuje strjne hlouposti jako nasi zapadni liberalni politicii
Odmítnutí amerického radaru nezpůsobil jen obdiv k Rusku, ale padesátileté hltání ruské protizápadní propagandy, kterou tady roku 1945 vytvořil prezident-budovatel Beneš a od té doby šlechtili a šlechtí komunisti a národovci.
Kdopak vytvořil tu Vaši protiruskou propagandu, když Beneš vytvořil tu protizápadní, a kdo ji šlechtil a šlechti? A hlavně proč? Přežil jsem dva režimy, když první republiku nepočítám – byl jsem dítě, a tento nejvíc za všech postrádá obecnou morálku. Aby bylo jasno, morálka neznamená současný nadbytek možností konzumovat.
Rozumím tomu správně, že nacistický režim a komunistický režim přijde Oskarovi (hanákovi z Hané) morálnější než současný „režim“?
Odmítnutí radaru způsobila pouze Paroubkova ješitnost. Dokud byl premiér, tak za radar loboval a chtěl, aby to bylo jeho „dítě“. Jakmile jej ale Topolánek po volbách poslal do opozice, tak Paroubek otočil, spustil mediální kanonádu a radar nakonec neprošel. Samozřejmě je to škoda, protože by to přineslo miliardové investice a vylepšilo by to naši pozici v rámci NATO.
Podcenění bylo oboustranné.
Tak v posledních letech mi tedy moc nepřijde, že by Evropu spojovala zrovna liberální demokracie. Ta naopak spíš společnost rozděluje. Evropu spojila možnost ekonomické spolupráce, která dávala smysl a volný trh bez nějaké zbytečné ideologie. I to už zmizelo. Ekonomickou spolupráci nahradila ideologie, volný trh se díky kvótám a dotacím přeměnil na RVHP2. Takže Rusko se nemusí nijak snažit. Neokomunisté v Bruselu provádí rozklad Evropy v přímém přenosu za něj.