The Bell je jedním z posledních nezávislých ruských médií zaměřených na ekonomické zpravodajství. Ruské úřady označily web i jeho zakladatele za „zahraniční agenty“ krátce po invazi Ruska na Ukrajinu v roce 2022. Budoucnost novinářů, kteří patřili k těm nejlepším v Rusku, je i po více než dvou letech fungování v exilu stále nejistá. „Ruská invaze přišla kolem šesté hodiny ráno. Velmi rychle mi došlo, že země tímto vstupuje do válečného stavu a nastane opravdová cenzura. Další události byly náhle zcela nepředvídatelné,“ vypráví novinář a spoluzakladatel The Bell Peter Mironenko v rozhovoru pro HlídacíPes.org, v němž popisuje cestu redakce za hledáním nového domova.

Portál The Bell založili v roce 2017 tři vedoucí redaktoři největšího ruského zpravodajského webu RBC poté, co byli propuštěni ze svých pozic kvůli tlaku Kremlu.

Mezinárodní pozornost získal The Bell především poté, co v červnu 2023 informoval, že ruská vláda po neúspěšné vzpouře Wagnerovy skupiny zabavila mediální holding Patriot Jevgenije Prigožina a RIA FAN (agentura pro výzkum internetu, známá také jako Kremlinbots, která se zabývala online propagandou a vlivovými operacemi ve prospěch ruských obchodních a politických zájmů.)

Přístup na webové stránky The Bell byl v Rusku v té době již pět měsíců zablokován. Redakce pokračovala v práci z Gruzie, kam většina členů po ruské invazi odešla. Ani tam ale nakonec novináři nemohli zůstat.

Peter Mironenko. Foto: archiv Petera Mironenka

Vzpomínáte si na chvíli, kdy jste se dověděl o ruské invazi na Ukrajinu? Jaká byla vaše první reakce?

Pamatuji si to velmi dobře. Tu noc jsem téměř nespal, všichni očekávali, že se něco stane. Ale myslím, že to, co se poté událo, ve skutečnosti nečekal nikdo. Později jsem při zpětném pohledu do svého internetového prohlížeče zjistit, že možnosti odjezdu z Moskvy jsem začal hledat hned asi půl hodiny po ohlášení invaze… Je potřeba říct, že Rusko se pohybovalo směrem k diktátorskému režimu pozvolna, řekněme během posledních dvanácti let. Ale pak došlo ke skokové změně během jednoho dne. Tím dnem byl 24. únor 2022.

Hrozilo vám bezprostřední nebezpečí?

V té době jsme ještě nebyli na seznamu cizích agentů jako například Medúza a dalších asi deset nezávislých médií. Ale bylo nám jasné, že nás čeká velmi brzy to samé. Stalo se tak asi měsíc po invazi. Status „zahraničního agenta“ nebyl ničím, co by bylo přímo trestné samo o sobě. Ale znamenalo to v podstatě nemožnost ekonomicky přežít, protože lidé v Rusku, včetně inzerentů, měli strach spolupracovat nebo podporovat entitu, která byla takto označena. V té době zaměstnával web The Bell 21 lidí. Polovinu tvořilo inzertní oddělení a to jsme museli v podstatě hned zrušit, protože náhle nebyli inzerenti a neměli jsme tudíž ani na jejich platy.

Opustili poté Rusko všichni členové redakce?

Po propuštění inzertního oddělení nás zbylo jedenáct. Nebyli jsme nuceni odejít hned ze dne na den, ale brzy bylo jasné, že se musíme rozhodnout – buď si najdeme jinou práci, nebo zůstaneme u žurnalistiky, ale v tom případě budeme muset opustit Rusko. Většina lidí se rozhodla k odchodu ze země. První tři členové redakce opustili Rusko během prvních šesti týdnů po ruské invazi na Ukrajinu, já sám jsem odjel hned po týdnu. Tři lidé zůstali kvůli rodině v Rusku.

Lidé v Rusku si už zvykli všechno relativizovat a zpochybňovat, říkají si, kdo ví, jak to vlastně všechno je, že i Západ lže a Ukrajina samozřejmě také a že to vlastně není jejich problém…

Měli jste kam jít?

První volbou pro většinu z nás byla Gruzie. Pro pobyt v Gruzii jsme nepotřebovali vízum, jakožto ruští občané jsme tam mohli žít až rok bez jakéhokoliv povolení. Pak stačilo na jeden den odjet a za stejných podmínek bylo možné zůstat další rok. Navíc život v Gruzii je relativně levný. Už tam také žila poměrně velká ruská komunita, měli jsme tam tedy i řadu přátel, kteří nám mohli pomoci v začátcích s hledáním bydlení a podobně. A Gruzie byla v té době ještě demokratická a pro nás dostatečně bezpečná země.

Kdy se to změnilo?

Mnoho Rusů přišlo do Gruzie ve dvou hlavních vlnách – první byla v řádu týdnů po únorové invazi a druhá pak v září 2022 po vyhlášení částečné mobilizace. Zatímco v první vlně byli především novináři, opoziční politici a aktivisté, zářijová vlna nebyla převážně politicky motivovaná. Celkem ale tehdy uteklo do Gruzie až milion Rusů. Gruzínce takové množstí lidí zřejmě vyděsilo a začali mít obavy, že jim bude Kreml dělat problémy. Některé politické uprchlíky pak Gruzie už zkrátka nevpustila do země. A to se stalo i mně.

Jak k tomu došlo a co jste dělal?

Byl jsem na konferenci v Německu a při návratu jsem se zkrátka do Gruzie už nedostal, nepustili mě do letadla. Bylo to samozřejmě nepříjemné, v Gruzii jsem měl rodinu a také jsem nevěděl, jestli nebudu deportován do Ruska. Naštěstí jsem měl evropské vízum a zrovna bylo místo v letadle do Vilniusu, tak jsem obratem odletěl tam. Ve Vilniusu jsem strávil měsíc a pak jsem se přesunul do Arménie, odkud jsem se snažil pozemní cestou dostat do Gruzie za rodinou. Podařilo se mi to až na třetí pokus a to jen díky pomoci neziskových organizací. Gruzii jsme poté s rodinou opustili, situace tam začala být pro nás nestabilní a nejistá. Ostatní členové redakce nás postupně následovali.

The Bell funguje už dva a půl roku jako exilové médium. Jak se vám daří přežít?

Stejně jako pro převážnou většinu exilových médií jsou pro nás nyní stěžejní granty, i když na nich nejsme stoprocentně závislí. To samozřejmě není udržitelný model. Naší snahou je vymyslet způsob, jak být na grantech závislí co nejméně. Vždy jsme se snažili mít vícezdrojové příjmy. Během pandemie jsme vymýšleli, jak nebýt závislí jen na inzerci jakožto jediném zdroji příjmů, přišlo nám to již tehdy příliš riskantní. Začali jsme organizovat různé akce se vstupným, například uzavřené besedy se zajímavými lidmi. Nyní je ale situace pro nás opět nepředvídatelná, čelíme různým novým problémům kvůli našemu ruskému původu.

Můžete uvést příklad?

Například zhruba před dvěma týdny nám náhle přišel dopis od platformy Stripe, přes níž jsme procesovali většinu příjmů od čtenářů, že nám zruší služby. Údajně zjistili, že náš byznys model je založen na crowdfundingu, což není v souladu s jejich podmínkami. Není to pravda, žádný crowdfunding nemáme, fungujeme naopak – přijímáme dary od čtenářů, ale nabízíme již hotový produkt. Nakonec jsme situaci vyřešili, ale trvalo asi týden, než se nám vůbec podařilo se se zástupci firmy spojit. Obecně je problém, že některé firmy nezkoumají příliš důkladně okolnosti, jen vidí, že jsme z Ruska a zablokují nám služby. A když se jedná o větší firmu, zpravidla trvá, než se nám vůbec podaří spojit se s někým, s kým je možné problém řešit.

Kdo jsou nyní vaši čtenáři. Ke čtenářům v Rusku se už asi nedostanete?

Není to úplně pravda, podle našich čísel tvoří stále asi polovinu našich čtenářů Rusové žijící v Rusku. Je to hlavně díky tomu, že šíříme obsah z velké části prostřednictvím newsletterů, které rozesíláme emailem. Emaily se těžko blokují, na rozdíl od obsahu webových stránek a sociálních sítí. S newslettery jsme z tohoto důvodu začali hned v roce 2017, kdy jsme The Bell zakládali.

Máte možnost zvenku pozorovat, jak velký vliv na veřejné mínění Rusů má nyní propaganda Kremlu?

Ano, díky zpětné vazbě od našich čtenářů víme, že bohužel propaganda má velký vliv. Musím ale říct, že jsme tento vliv propagandy podcenili již v době, kdy jsme ještě byli v Rusku. Viděli jsme už tehdy způsoby, jakými Kreml veřejné mínění ovlivňoval, včetně různých TV show. Ale dívali jsme se na to vše svým pohledem, mysleli jsme si, že to nikdo nemůže brát vážně. Ale bohužel, i historie nás učí, že lidé propagandě podléhají. Naše publikum je vesměs vzdělané a kriticky smýšlející, ale co pozorujeme, je fakt, že někteří se nyní cítí být také oběťmi války, kterou sami nechtěli. Mezi našimi čtenáři je mnoho podnikatelů a na řadu z nich dopadají důsledky západních sankcí. A vnímají to úkorně, takový byznysmen dnes řekne – vždyť já jsem nechtěl válku, byl jsem prozápadní, a teď čelím sankcím, to není fér. Když se ke mně chová Západ takhle, tak budu na straně své země. Mnoho lidí teď uvažuje takto. A to nahrává ideologii Kremlu, která je založená především na tom, že Rusové jsou Západem dlouhodobě nespravedlivě uráženi, že v 90. letech nebyli přizváni do západního světa, že byli Západem vždy vnímáni jako lidé druhé kategorie atd.

Mohly by podle vás být sankce nastaveny jinak, aby k tomuto efektu nedocházelo?

Myslím, že už je na to vlastně pozdě. Problém západních sankcí podle mě tkví v tom, že nebyly ani dostatečně tvrdé a přímé, ale zároveň ani mírné natolik, aby nezasáhly běžné podnikatele. Co se týká sankcí obecně, existují v podstatě dvě možnosti – buď uvalit opravdu tvrdé plošné sankce, které ochromí rychle vše, nebo velmi opatrné, které nemají příliš poškodit běžné občany. Západní sankce byly v tomto případě něčím mezi. Navíc se bohužel objevují i případy, kdy lidé nebo firmy v západních zemích vydělávají na tom, že porušují vlastní pravidla. Například tento týden jsem četl o případu, kdy nějaká česká společnost přeprodávala do další země ruskou naftu, což je nyní de facto nelegální. Rusové sledují tyto zprávy velmi pozorně a vnímají to jako příkoří, že oni jsou zasaženi sankcemi a západní společnosti vydělávají na tom, že samy svá pravidla porušují. Ale tím samozřejmě nechci vůbec říct, že by sankce neměly být.

Jak jsou ruskou veřejností vnímany případy, jako například nedávné úmrtí ukrajinské novinářky Viktorie Roščynové v ruském vězení?

To je samozřejmě velká tragédie. Ale bohužel, na veřejném mínění se i v takových případech podepisuje kremelská propaganda, která je velmi postmodernistická. V podstatě říká lidem, že úplně všichni lžou a nikomu a ničemu nelze věřit. A lidé v Rusku si už zvykli všechno relativizovat a zpochybňovat, říkají si, kdo ví, jak to vlastně všechno je, že i Západ lže a Ukrajina samozřejmě také a že to vlastně není jejich problém… Každý chce vidět sám sebe v dobrém světle, lidé si nechtějí připouštět, že jejich země páchá nějaké velké zlo a oni to tolerují. Takže se mluví i o vojácích, kteří se podíleli na masakrech v Buče ve smyslu, že ani oni přeci nechtěli zabíjet a kdo ví, jak to vlastně bylo. Pro mě osobně je velkým tématem otázka osobní odpovědnosti za vše, co se děje. A pokud vím, je to velké téma pro většinu Rusů, kteří odešli, i pro ty, kteří zůstali, ale byli proti válce. A přemýšlím také hodně o úloze médií v této době…

Jak vnímáte z vaší perspektivy současnou situaci, jak se podle vás může dál vyvíjet?

Doufám, že bude možné vyjednat nějaké příměří. Nevidím moc jiné lepší východisko. Rusko v těchto dnech odsouhlasilo rozpočet na další tři roky a počítá s navýšením výdajů na zbrojení o třicet procent oproti letošnímu roku. I to je sice pouze šest procent HDP, zatímco v 70. až 80. letech to bylo v případě tehdejšího Sovětského svazu 17 až 18 procent. Ale i tak má Rusko stále dost peněz, aby zaplatilo dobrovolníky, kteří půjdou na frontu, aby nemuselo vyhlásit plnou mobilizaci. Tomu se snaží vyhnout za každou cenu. Rusko je velká země, díky tomu dokáže přežít i sankce a je připraveno vést poměrně dlouhou válku. Osobně bych samozřejmě rád doufal, že to tak nebude.

Jelizaveta Osetinská, Irina Malková a Peter Mironenko. Foto: The Bell, se souhlasem autora

The Bell je předním ruským nezávislým ekonomickým zpravodajským webem, který založili v roce 2017 novináři Jelizaveta Osetinská, Irina Malková a Peter Mironenko poté, co byli kvůli tlaku Kremlu propuštěni z pozice vedoucích redaktorů největšího ruského zpravodajského webu RBC. V březnu 2022 ruské úřady označily The Bell i jeho zakladatele za „zahraniční agenty“ a v únoru 2023 zablokovaly přístup na web v Rusku. The Bell citují světová média jako Reuters, The Financial Times, The New York Times, The Wall Street Journal a další. Mezi odběratele anglického newsletteru The Bell patří členové amerického Kongresu a britského parlamentu, špičkoví diplomaté a akademičtí vědci.