Deflace. Výraz, který jedněch budí takřka posvátnou hrůzu, jiní míní, že se jím není třeba příliš vzrušovat a už vůbec proti němu vést boj za každou za cenu.

Řada erudovaných bankéřů veřejnost opakovaně přesvědčují, že deflace roztáčí kolotoč snižování spotřeby, což přináší snižování výroby, a tedy růst nezaměstnanosti, tedy opět nižší spotřebu. Deflaci prezentují jako „ekonomického čerta“, jehož třeba vymítat. Jiní – neméně erudovaní – odborníci to označují za nesmysl a chiméru. Ekonom Pavel Kohout dokonce obviňuje Českou národní banku, že zbytečně děsí národ.

Budeme utrácet, když je všechno dražší?

Česká národní banka (ČNB) je stále přesvědčena, že znehodnocováním koruny a tím způsobeným zdražením veškerého dováženého zboží, nutí lidi více utrácet, což deflaci brání.

Na své plánu dalšího znehodnocování koruny si tvrdošíjně trvá. Ostatně poslední ohlášená inflace ve výši 0,4% zdá se, dává ČNB za pravdu. Leč domácnosti tento optimismu ČNB nesdílejí. Jistě, domácnosti některé platby učinit musí, a tak se znehodnocená koruna promítne do vyšší „útraty“, ale jejich chuť utrácet to těžko povzbudí. Asi sotva člověk dospěje k závěru, že je čas začít konečně utrácet, když je vše dražší. Naopak, domácnosti z obavy o budoucí vývoj cen spíše šetří. K tomu se přidává trvale nestabilní daňová politika všech vlád, která lidem též optimismu nepřidá. Znejistělý spotřebitel prostě neutrácí.

Podíváme-li se na čísla Českého statistického úřadu, z kolonky výdaje na konečnou spotřebu domácností (v běžných cenách) zjistíme, že růst spotřeby domácností mezi lety 1995 až 2005 dosáhl 100,7%, tedy průměrně zhruba deset procent za rok. Stejné kolonka mezi lety 2009 až 2013 vykazuje již jen 5,7%, tedy 1,4 procenta ročně. Důvěra spotřebitelů podstatně klesla. Vedle světové hypotéční krize (která ale měla v České republice jen minimálními dopady) se na snížení koupěschopnosti podílelo především výrazné zvýšení daní formou tzv. superhrubé mzdy. Toto politické rozhodnutí ČNB dnes již těžko zvrátí, a tak intervenuje v neprospěch české korun. Nic jiného jí při téměř nulových úrokových sazbách ani zbývá.

Stát oškubává chudé

Vysvětleme si, jak se tzv „ superhrubá mzda“, kterou zavedla vláda Mirka Topolánka, podepsala například na výplatní pásce lidí s nízkými příjmy.

Z hrubého příjmu deset tisíc korun představoval daňový základ v roce 2007 8800 korun a vyměřená záloha na daň činila 1056 korun.

V roce 2008 po zavedení institutu super hrubé mzdy je daňový základ ze stejného příjmu 13 500 korun a záloha na daň, kterou musí občan zaplatit, vyskočila na 2025 korun, tedy téměř o tisíc korun více. Ročně tak po zavedení superhrubé mzdy přijde takový zaměstnanec o částku ve výši jednoho měsíčního platu, což je velmi citelná ztráta.

Nabízí se otázka, zda by se postižení občané neměli dopadům superhrubé mzdy bránit soudní cestou. O tom, že princip přednosti občana před státem je v právním státě nezpochybnitelný, rozhodl Ústavní soud již v roce 1994.  (v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 43/93, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č.91/1994 Sb.).

Petr Němeček s Masarykovy university proto doplňuje: „Je nezbytné domáhat se ochrany základních práv i za předpokladu, že jsou dotčena jinak legální zákonodárnou činností, protože jen tak lze zajistit, že právo není zneužíváno ze strany stání moci nad rámec daných ústavních pravomocí.“

Důvěra. Bez ní to nepůjde

Důvěra investorů a důvěra spotřebitelů jsou důležité faktory ekonomického vývoje. Spotřeba domácností hraje podstatnou roli při vývoji HDP a celkovém růstu životní úrovně. Vyděšení a zastrašení lidé jednoduše neutrácejí. Daněmi a super hrubými fígly ožebračení lidé také ne.  Přitom se zdá, že rostoucí důvěra českého spotřebního trhu by měla signalizovat pozitivní vývoj.

Výzkum společnosti Nielsen pro Českou republiku z května 2014 však uvádí: „I přes pozitivní vývoj indexu důvěry spotřebitelů domácnosti zůstávají obezřetné a pokračují v úsporných opatřeních. Polovina respondentů uvádí, že oproti prvnímu čtvrtletí roku 2013 změnili své chování, aby ušetřili na výdajích. Z nich 54% šetří na výdajích za zábavu, 52% na spotřebě plynu a elektřiny a 47% na nákupu nového oblečení. 37% těchto respondentů kupují levnější značky potravin.

Snižte daň z příjmu!

Je jenom jedna cesta, jak tento stav zvrátit: Snížit daň z příjmu. Námitka, že státní rozpočet, trvale zadlužovaný, takové řešení neunese je lichá. Správná otázka zní, o kolik je možné daně z příjmu snížit, jaké to bude mít dopad na další daně a kde se naopak například nepřímé daně mohou zvýšit.

V této souvislosti je třeba opět připomenout tzv. Lafferovu křivku. Americký ekonom Arthuru Laffer jejím prostřednictvím zobrazil závislost vybraných daní na míře zdanění. Čím je zdanění vyšší, tím méně daní plyne do státní pokladny, protože motivace vydělávat klesá). To si uvědomila řada amerických prezidentů (Coolidge, Kennedy či Reagan) ale potvrdilo se to i tuzemském hospodářství, když mezi lety 2004 až 2006 šly daně dolů.

Bez daňové stability a snížení daní z příjmu se z kruhu deflace tedy Česká republika podle všeho nedostane. A je tak trochu nepodstatné, zda mají ve svých teoretických debatách pravdu bankéři nebo ekonomové. Podstatné ale je, zda se lidem znehodnocují úspory, zda ve společnosti panují obavy, nejistota. To vše je nutné brát při nastavování daní v úvahu.