KOMENTÁŘ. Někteří ministři a ministryně české vlády se v posledních dvou měsících pocvičili v neviditelnosti, jiní naopak neslezli z pódia. Mezi těmi, kdo v prvních týdnech krize kolem koronaviru úspěšně předstírali, že nejsou, je i ministr školství Robert Plaga.

Postupně ale začal jednat. Zhruba po měsíci, co učitelé z domova na dálku vyučovali, nechali dělat děti domácí úkoly, posílali testy a také známkovali, se z médií od ministra dozvěděli, že ministerstvo doporučuje neznámkovat a žáky nepřetěžovat.

Přetíženi jsou sice hlavně rodiče, ale o to více by uvítali jasné informace, jak to tedy definitivně bude – s prázdninami, maturitami, letními tábory, známkováním, přijímačkami na střední i vysoké školy, s vysvědčeními atd. atp.

O týden později přišel Plaga s informací, že známky ano – ale jen u „profilových předmětů“ a neklasifikovat (celkem logicky) předměty jako tělesná či hudební výchova.

Nakonec to bude ještě trochu jinak, citujeme z rozhovoru ministra Plagy pro Český rozhlas Plus: „Vypustíme vyhlášku, která ředitelům umožní flexibilně reagovat a skutečně bude moci být (žák) na vysvědčení hodnocen zpětnovazebně, bude moci být nehodnocen, a tak dále.”

Jisté je, že se řada dětí, zejména ty mladší, se zpět do školy vyloženě těší, bez ohledu na to, zda dostanou na konci známky či jen slovní hodnocení, zpětnovazebně (ať je to cokoli), nebo nějak úplně jinak.

Otevření škol aspoň pro nižší stupeň, od pondělí 25. května, je logické i kvůli nutnosti znovu rozjet ekonomiku a tedy vrátit rodiče do práce.

Ministerstvo proto počátkem května vychrlilo záplavu manuálů pro všechny typy škol.

Lavice dejte sem

Zpracované jsou hezky. Pro méně bystré dokonce úředníci přidali i nákresy možného uspořádání školních lavic tak, aby bylo ve třídě skutečně jen 15 dětí.

ZDROJ: Manuál Ministerstva školství

Původně měly školy povinně měřit žákům při příchodu teplotu. Někteří řiditelé tedy nečekali na oficiální pokyn a nakoupili teploměry, někdo dokonce i drahé termokamery. Teď ale měření teploty z manuálů vypadlo.

Co nevypadlo, jsou roušky („Každý žák bude mít s sebou na den minimálně dvě roušky a sáček na uložení roušky,“ káže manuál). Z ministerstva roušky nevypadly ani v přeneseném slova smyslu – žáci i učitelé si musí donést vlastní.

Školy musí „ve spolupráci se zřizovatelem“ též zajistit dostatek dezinfekce a jednorázových papírových ubrousků na toaletách i ve třídách. V duchu dobré tradice se dá očekávat, že škola požádá o dodávku rodiče každého žáka.

Několikrát za den musí být dezinfikovány kliky u dveří, spínače světla, klávesnice a počítačové myši a místa k sezení ve společných prostorách. Mezi dětmi tedy budou muset pravděpodobně pravidelně bloumat i hygienicky nezávadné uklízečky.

Žáci si budou moct sundat ve třídě roušky, budou-li na vzdálenost dvou metrů (a nebude-li se blížit uklízečka), v takovém případě je však musí umístit do vlastního k tomu určeného pytlíku. U dětí, z nichž mnohé si ještě samo ani tkaničku nezaváže, to bude vpravdě formující úkon.

S ohledem na povinnou distanční vzdálenost bude mít pouze 15 žáků nárok na svou učitelku. Kdo bude nad limitem, půjde jinam – asi k asistentce, družinářce, možná kuchařce? A podle jakého klíče se děti rozdělí? To se v manuálu nedočteme.

Možná ministerstvo potichu doufá, že se tolik dětí k výuce ve třídách nepřihlásí a zůstanou doma. Kdo ale bude na dálku učit tyto žáky, když učitelky a učitelé budou ve třídách?

Vyloženě odpudivé je ministerské řešení, že kdo z učitelů je v rizikové kategorii (kam jej „nominuje“ i v populaci značně rozšířený vysoký krevní tlak, případně cukrovka či seniorský věk), měl by zůstat doma na neplaceném volnu, pokud mu tedy ředitelé milostivě neumožní nadále učit na dálku.

Míra improvizace je v tuzemském školství tradičně značná, většinou se to bere jako plus. Nicméně školy nejsou nafukovací a lidská kapacita také není neomezená.

Neomezená nejsou ani prostranství před školami. Při dodržení předpisové vzdálenosti (po dvou měsících sociální izolace velmi nepravděpodobné) již pouhých pět žáků potřebuje pro sebe dvanáct metrů na délku.

„Pokud není možné organizovat shromáždění do skupin před budovou školy, je nezbytné zajistit průběžný příchod žáků a jejich plynulý přesun do tříd,“ nabádá manuál. Průběžný příchod se tak může protáhnout na pár hodin.

Škola, základ života

Jistě, kritizovat umí každý, jak to tedy udělat?

V první řadě, informace neměnit, neupravovat, nehlásit každý nápad – mít jasno, co se bude dít, kdo a odkdy nastoupí a sdělit to až v okamžiku, kdy to bude jasné a domyšlené. To se rozhodně neděje; a Plaga a ministerstvo školství v tom drží basu se zbytkem vlády.

Vhodné by též bylo zajistit dodávky ochranných pomůcek pro učitele, ideálně spíše ochranné štíty než roušky. Mělo by to být stejně přirozené, jako když je stát zajišťuje zdravotníkům. Ale není to tak.

Ministerstvo má připravenou argumentaci: „Roušky lze označit jako osobní ochranný prostředek, nikoli tedy osobní ochranný pracovní prostředek. Neexistuje zde tedy pro zaměstnavatele vyvstávající povinnost vybavit zaměstnance rouškami, či jiným ochranným prostředkem dýchacích cest.“ Trapné.

Podobně je to s povinnými zásobami dezinfekce. Školy si je musejí pořídit z rozkazu, i když na takové výdaje žádná škola a její zřizovatel rozpočet připravený nemá.

Manuál pro školy je podivný hybrid, kombinace striktních pravidel, obecných doporučení i ryzího sci-fi. To, že někdo „na centrále“ lidem z praxe nakreslí, jak mají rozmístit stoly a židličky, působí bizarně.

Na druhé straně ani školy samy moc netuší, co po ministerstvu chtít: volnost a možnost zařídit se v rámci doporučení hygieniků a epidemiologů podle sebe, nebo diktát shůry od antivirového leštění klik po organizaci front na školní obědy?

Školy ať se pro vybrané ročníky otevřou, ale za smysluplných podmínek, s rozumem, s ohledem na místní podmínky a s co nejmenší mírou chaosu. I když i střet s takovou realitou je forma vzdělávání – prostě škola života.