Sociální demokraté zažívají po dlouhé době sjezd, v němž se obloukem vracejí do minulosti. Do doby, kdy byli malou stranou s volebními výsledky ne vysoko nad pěti procenty. Tehdy je nahoru vytáhl nový předseda Miloš Zeman.

ČSSD vloni dostala ve volbách levý i pravý hák zároveň a odešla s 7,27 % hlasů. O tom, kdo by měl tradiční stranu přinejmenším stabilizovat a zachránit před skokem do politické Macochy, budou „bratři a sestry“ rozhodovat o nadcházejícím víkendu (respektive v neděli 18. 2. 2018).

V tomto textu se však nebudeme detailně zabývat tím, kdo je asi ten pravý, případně kdo ČSSD přiblíží více k Zemanovi, kdo k Babišovi, koho si jako svou spojku vytipoval Jaroslav Tvrdík a jeho CEFC (ano, i to se v ČSSD v rámci předsjezdových her řeší), kdo stranu nechá v opozici, kdo vyslyší vládní vábení a co z toho nakonec vznikne.

Sebereflexe a ztráta sebevědomí

Křišťálovou koulí nevládneme, novinářské šuplíky však občas vydají dávno zapomenuté „poklady“. Jedním takovým z nich jsou zápisky a poznámky z dění na sjezdu ČSSD v Brně v březnu roku 2011.

V životě strany, která má v datu založení letopočet 1878, je sedm let jako nic. V životě politika je to ale věčnost, skoro dvě volební období, po která se musí bít o své pozice na kandidátce, ve straně, ve vládě…

Pohled do ne tak dávné historie dává vhled do toho, jak krutě a jak rychle se pro tradiční demokratické strany doba změnila a jak na dění nedokázaly a nedokážou reagovat.

V březnu 2011 byla ČSSD v opozici poté, co sice s 22 % hlasů vyhrála volby, ale nedokázala sestavit vládu.

A těmito slovy později zvolený předseda Bohuslav Sobotka sjezd zahájil: „V posledních letech jsme vyhráli všechny důležité volby. To je důvod k sebevědomí. V této zemi ale nevládneme. To je důvod k sebereflexi.“

Stačilo pár let, vláda s marketingově zdatným Andrejem Babišem, a zmizel i ten důvod k sebevědomí.

A opět pohled do sedm let starých novinářských poznámek, jež si zapsal autor tohoto textu:

Delegáti jako přehlídka necharismatických, špatně oblečených, těžkopádně mluvících pánů s nudnými projevy čtenými monotónním hlasem, které nikdo neposlouchá. Ale zato garáže plné aut se značkami typu 9999, 45 45, 55 66, v kontrastu se zaklínáním se „obyčejnými lidmi“.

Dnes si už podobné poznávací značky může koupit každý, necharismatičtí vůdcové a kmotři straně ale zůstali. Pokud chce na sjezdu ČSSD hledat příčiny porážky, měla by je vidět (i) tady.

Smysl slušné politiky

S odstupem času znějí dvě hlavní vize, které tehdy Bohuslav Sobotka přednesl v kandidátském projevu, dosti hořce.

Vize první: posílená ČSSD, která dostane tolik hlasů, že bez její účasti nepůjde postavit žádnou variantu vládní koalice. ČSSD jako strana, která bude ovlivňovat směřování nejen jedno volební období, ale řadu dalších let.

Další volby sice ČSSD vyhrála, ovšem už jen s dvaceti procenty, a jak dopadly ty poslední. jsme už připomínali.

A vize druhá – ČSSD jako slušná nekomunistická levicová strana hájící zájmy nízkopříjmových skupin.

Právě to je ten hlavní bod, v němž ČSSD selhala, kde nedokázala o své důvěryhodnosti a vizi přesvědčit voliče. Ty jim vyluxovalo duo Babiš – Okamura s podporou Miloše Zemana. Kombinací strachu, demagogie, planých slibů, neexistujících hrozeb, populismu a moderního marketingu.

Je rozhodně v zájmu Česka mít slušnou levicovou, nepopulisitkou, nekomunistickou stranu. Proto je dobré další vývoj ČSSD sledovat a přát si, aby se trajektorie strany se stočtyřicetiletou historií obrátila opačným směrem, než jakým se řítí. Pokud je toho ještě schopna.

Bylo by hezké lidem vrátit naději, že se v téhle zemi dá politika dělat slušně a zodpovědně, že slušná politika má smysl a posune zemi k lepší budoucnosti. Moment… Tohle taky řekl v březnu 2011 Bohuslav Sobotka.